21 Cdo 1010/2024-251
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Martinem Čajkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 879/27, proti žalované GEOSAN GROUP a. s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice č. 430, IČO 28169522, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu č. 1516/32, o zaplacení 823 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 308/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2023, č. j. 23 Co 193/2023-219, takto:
I. Dovolání žalované v části směřující proti výroku III rozsudku krajského soudu se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku I) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 5. 10. 2022 se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 823 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřeli dne 23. 3. 2018 pracovní smlouvu, na jejímž základě vykonával žalobce pro žalovanou práci ředitele Závodu pozemních staveb Morava. Žalobci vzniklo podle listiny označené „Příslib odměn za rok 2021“ právo na odměnu ve výši 422 400 Kč za splnění plánovaného výsledku hospodaření Závodu pozemních staveb Ostrava (dále jen „ZPSO“), 105 600 Kč za splnění ukazatele „Zásoby práce ZPSO“, 211 200 Kč za splnění ukazatele „Stav dlouhodobých pohledávek ZPSO“ a 84 480 Kč za splnění „osobních cílů“, celkem tedy 823 680 Kč. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobci nevzniklo právo na část roční odměny vázané na splnění hospodářského výsledku závodu Pozemní stavby Ostrava ve výši 422 400 Kč. Právo na tuto část odměny totiž mělo žalobci vzniknout jen při splnění podmínky, že hospodářský výsledek závodu za rok 2021 dosáhne částky 9 308 000 Kč, zatímco skutečný výsledek činil jen 2 727 000 Kč. Zbývající částku ve výši 401 280 Kč žalovaná žalobci uhradila 14. 10. 2022.
3. Žalobce v podání ze dne 3. 3. 2023 s ohledem na částečnou úhradu žalobou uplatněného nároku vzal žalobu v rozsahu částky 401 280 Kč zpět; nadále se tedy žalobce domáhal zaplacení odměny za splnění plánovaného výsledku hospodaření Závodu pozemních staveb Ostrava ve výši 422 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 401 280 Kč ve výši 15 % od 16. 9. 2022 do zaplacení. Správnost žalovanou uvedených údajů o hospodářském výsledku závodu zpochybnil tvrzením, že žalovaná pro období prosinec 2021 dodatečně zvýšila náklady u jedné ze zakázek o 20 000 000 Kč, a tím snížila hospodářský výsledek pod hranici, od které mělo žalobci a dalším zaměstnancům vzniknout právo na část roční odměny za rok 2021.
4. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 7 C 308/2022-147, zastavil řízení co do částky 401 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 401 280 Kč od 13. 10. 2022 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 401 280 Kč od 16. 9. 2022 do 12. 10. 2022 (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 422 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16.
9. 2022 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že „žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 3. 2018, od 1. 4. 2018 jako ředitel ZPS Morava s místem výkonu práce Frýdek Místek, následně došlo ke změně názvu závodu na závod Pozemních staveb Ostrava, s místem výkonu práce v Ostravě“, a že na základě „příslibu ročních odměn za rok 2021“ by žalobci vzniklo právo na odměnu až do výše 422 400 Kč, jestliže Závod pozemní stavby Ostrava dosáhne v tomto roce účetního výsledku hospodaření ve výši 9 308 000 Kč, a až do výše 401 280 Kč při splnění „osobních cílů“.
Dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na část roční odměny za rok 2021 za splnění „osobních cílů“ ve výši 401 280 Kč, neboť v dopisu ze dne 5. 8. 2022 žalovaná uvedla, že žalobce splnil podmínky pro vznik práva na tuto část roční odměny. Žalovaná uvedenou pohledávku splnila až dne 12. 10. 2022, a proto žalobci vzniklo také právo na úrok z prodlení v zákonné výši 15 % z částky 401 280 Kč v souladu se zněním předžalobní výzvy od 16. 9. 2022 do 12. 10. 2022. Soud prvního stupně dále uvedl, že právo na odměnu za rok 2021 ve výši 422 400 Kč žalobci nevzniklo, neboť podle výroční zprávy žalované, jež dle výroku auditora podává věrný a poctivý obraz aktiv a pasiv žalované, tato „organizační složka závodu žalované, do níž byl žalobce pracovně zařazen“, dosáhla hospodářského výsledku jen ve výši 2 727 000 Kč a nedosáhla tedy předpokládaného hospodářského výsledku (9 308 000 Kč), na který byla část odměny za rok 2021 vázána.
5. K odvolání žalobce (směřujícího proti výrokům III a IV rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 23 Co 193/2023-219, zamítl návrh na přerušení odvolacího řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 422 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud shledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který se nezabýval rozporem v údaji o výši hospodářského výsledku závodu uvedeného ve vyhodnocení finančního plánu a dle žalobkyní předloženého grafu hospodaření (kdy rozdíl činil 20 000 000 Kč), a v tomto směru žalovanou nepoučil ve smyslu § 118a občanského soudního řádu. S ohledem na to shledal odvolací soud přípustné doplnění tvrzení žalovanou, že tento nesoulad vznikl z důvodu vytvoření rezervy na smluvní pokutu, kterou žalované při přípravě účetní závěrky avizoval investor, a že žalovaná proto dne 25.
3. 2022 vytvořila rezervu v účetnictví, kdy výši smluvní pokuty předběžně odhadla na 20 000 000 Kč. Na základě doplněného dokazování [upozorněním Magistrátu města Ostravy (investora) ze dne 22. 3. 2022 a tabulkou účetního systému žalované datovanou dnem 25. 3. 2022] vzal tato skutková tvrzení za prokázaná; současně též zjistil, že žalovaná k výzvě statutárního města Ostrava ze dne 20. 4. 2023 smluvní pokutu nezaplatila. Uplatněný nárok na zaplacení odměny ve výši 422 400 Kč za splnění plánovaného výsledku hospodaření Závodu pozemních staveb Ostrava odvolací soud podřadil pod § 134 zákoníku práce a vznik nároku žalobce na její vyplacení odvozoval ze splnění stanoveného předpokladu spočívajícího v dosažení stanoveného výsledku hospodaření závodu ve výši 9 308 000 Kč. Do svých úvah zahrnul, že hospodářský výsledek nezohledňuje povahu nákladů a výnosů a může být „zkreslen“ (pro účely přiznání odměny nelze proto vycházet zcela formálně pouze z údajů účetní závěrky), k čemuž v posuzovaném případě došlo vytvořením rezervy pro úhradu smluvní pokuty ve výši 20 000 000 Kč, a to až při přípravě účetní závěrky v březnu 2022.
Odvolací soud proto uzavřel, že právě „zkreslení“ hospodářského výsledku (byť zcela v souladu se zákonem o účetnictví) mělo vliv na splnění předpokladů pro přiznání odměny žalobci, neboť pro dané účely je vytvoření rezervy pouze účetní operací, která nesnižuje faktický dosažený zisk. Přihlédl i k tomu, že smluvní pokuta žalovanou dosud nebyla uhrazena. Za tohoto stavu bylo dle odvolacího soudu třeba vycházet z toho, že účetně vykázaný hospodářský výsledek závodu byl o 20 000 000 Kč vyšší, a tím byl splněn předpoklad pro přiznání části odměny žalobce ve výši 422 400 Kč.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým tento rozsudek napadá ve výroku II a na něm závislém výroku III. Jeho přípustnost shledává v otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v otázce, která nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Podle žalované odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nezkoumal vůli žalované vyjádřenou vydáním příslibu odměn, jejímž úmyslem bylo odměnu za splnění plánovaného výsledku hospodaření vázat na dosažení „účetního výsledku hospodaření“, a dále své rozhodnutí postavil na nesprávném právním závěru, podle něhož lze právo na přiznání mimořádné odměny vázat jen na „faktický hospodářský výsledek“, nikoli na účetní výsledek zjištěný dle zákona o účetnictví.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud v napadeném výroku II změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné nebo v případě rozhodnutí o jeho přípustnosti zamítl jako nedůvodné
a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Jednání žalované považuje za „účelové jednání s cílem zkrátit práva žalobce a odměnu mu a dalším nepřiznat“. Má za to, že jako zaměstnanec „v dobré víře získal legitimní očekávání, že mu odměna bude vyplacena“ a je namístě se „v postavení slabší strany chránit před situací, kdy (ne)vyplacení odměny záviselo čistě na libovůli žalované v postavení zaměstnavatele“. Vyslovil souhlas s právním názorem odvolacího soudu, že „pro účely přiznání odměny není vůči zaměstnanci spravedlivé vycházet zcela formálně pouze z účetního hospodářského výsledku, když v daném případě je vytvoření rezervy na smluvní pokutu pouze účetní operací, která nesnižuje faktický dosažený zisk“.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. V té části, v níž směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, jaká hlediska jsou významná pro výklad právního jednání, a zda vytvoření rezervy podle § 26 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, může mít vliv na vyhodnocení předpokladu hospodářského výsledku pro účely přiznání odměny zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá plnění na základě příslibu ročních odměn na rok 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „o. z.“), a dále podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o účetnictví“).
15. K výkladu právního jednání
16. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpisy jinak (§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak (§ 109 odst. 2 zák. práce).
17. Podle § 113 odst. 1 zák. práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak.
18. Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis; dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (§ 113 odst. 4 zák. práce). Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci doručen do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce).
19. Z výše uvedeného vyplývají dva dílčí závěry. Jednak je nesprávná aplikace ustanovení § 134 zák. práce, neboť se v posuzovaném případě nejedná o zaměstnance, jemuž je poskytován plat ve smyslu § 109 odst. 3 zák. práce. Dále je nepřiléhavé používání terminologie „příslib odměn“, neboť zákoník práce obsahuje (ve smyslu § 4 zák. práce) speciální úpravu mzdového výměru.
20. Mzdový výměr je jednostranným právním jednáním zaměstnavatele, kterým zaměstnanci určuje mzdu. Je třeba za něj považovat každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku. Nebyla-li mzda sjednána ve smlouvě ani stanovena vnitřním předpisem, mzdový výměr zakládá (i když jde o jednostranné opatření zaměstnavatele) zaměstnanci právo na mzdu za vykonanou práci, a to ve výši a za podmínek v něm uvedených (obdobně srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1654/2018, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4002/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020).
21. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020).
22. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o.
z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“, a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance.
Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
23. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl jednajícího (popřípadě– u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2529/2019, uveřejněný pod č. 67/2020 Sb. rozh. obč.). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
24. Odvolací soud v posuzované věci vycházel (mimo jiné) ze skutkových závěrů, že příslib ročních odměn na rok 2021 stanovil žalobci rovněž „odměnu až do výše 422 400 Kč za předpokladu, že ZPSO dosáhne v uvedeném roce účetního výsledku hospodaření ve výši 9 308 000 Kč“, přičemž „část odměny za hospodářský výsledek měla být splatná nejdříve po schválení účetní závěrky žalované“. Odvolací soud sice učinil závěr, že „pro účely přiznání odměny nelze vycházet zcela formálně pouze z údajů účetní závěrky“, avšak podle výše uvedených pravidel pro výklad právního jednání nepostupoval. V prvé řadě chybí závěr, zda toto bylo úmyslem zaměstnavatele, jenž byl nebo musel být znám adresátovi právního jednání (mimo jiné chybí i argumentace pro to, že takový úmysl zaměstnavatele měl být jiný i přes jím použitý výraz „účetního výsledku hospodaření“ v příslibu ročních odměn). V případě, že nebylo možné zjistit úmysl zaměstnavatele, mělo být postupováno objektivní metodou interpretace; až jako poslední možnost zbýval výklad podle § 18 zák. práce.
25. K vytvoření rezervy podle zákona o účetnictví
26. Podle § 25 odst. 3 zákona o účetnictví účetní jednotky při oceňování ke konci rozvahového dne zahrnují jen zisky, které byly dosaženy, a berou v úvahu všechna předvídatelná rizika a možné ztráty, které se týkají majetku a závazků a jsou jim známy do okamžiku sestavení účetní závěrky, jakož i všechna snížení hodnoty bez ohledu na to, zda je výsledkem hospodaření účetního období zisk nebo ztráta.
27. Podle § 26 odst. 3 zákona o účetnictví ustanovení o oceňování podle § 25 odst. 3 vyjadřují rezervy, opravné položky a odpisy majetku. Rezervami podle tohoto zákona se rozumí rezerva na rizika a ztráty, rezerva na daň z příjmů, rezerva na důchody a podobné závazky, rezerva na restrukturalizaci. Rezervami se dále rozumí technické rezervy nebo jiné rezervy podle zvláštních právních předpisů. Opravnými položkami se vyjadřuje přechodné snížení hodnoty majetku; odpisy majetku vyjadřují trvalé snížení jeho hodnoty.
28. Nejvyšší soud k uvedené otázce v rozsudku ze dne 19. 12. 2024, č. j. 21 Cdo 3045/2023-177, vydaném v řízení o žalobě, kterou se jiná zaměstnankyně po žalované GEOSAN GROUP a. s. domáhala zaplacení odměny, jejíž poskytnutí je vázáno na dosažení téhož výsledku hospodaření, formuloval následující závěry: 29. [1] V uvedených ustanoveních se projevuje zásada opatrnosti tak, aby účetní jednotka nepodhodnotila závazky a možná rizika a ztráty. V takovém případě zaúčtuje závazek ve zjištěné výši. Na závazky, které v budoucnu hrozí možným výdajem, udělá rezervy a ztráty vykáže nejen jisté, ale i předpokládané (srov. BŘEZINOVÁ, Hana. Zákon o účetnictví: Praktický komentář. Wolters Kluwer, § 24-28, dostupné v systému ASPI pod ID KO563_p11991CZ). 30. [2] O vytváření rezerv již judikatura dovodila, že osoba, do jejíž působnosti spadá řádné vedení účetnictví, musí v zákonem předvídaných případech k tvorbě rezerv přistoupit. Zároveň platí, že děje-li se tak v případech a ve výši předvídaných zákonem (či společenskou smlouvou), nemůže být tvorbou rezerv jakkoliv nezákonně zasaženo do práva společníků na podíl na zisku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2887/2020). Obdobně musí platit, že tam, kde zaměstnavatel plní zákonnou povinnost vytvářet rezervy, nezasahuje nezákonně do práv zaměstnanců, jež jsou vázána na stav účetní závěrky. 31. [3] Dovolací soud proto uzavírá, že vytvoření rezerv v souladu s § 26 odst. 3 zákona o účetnictví samo o sobě nevylučuje, aby se pro účely určení mzdy zaměstnance (jeho tzv. ročních odměn) vycházelo z hospodářského výsledku zaměstnavatele podle účetní závěrky.
32. Tyto závěry se potom plně uplatní též v projednávané věci.
33. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, ale s výjimkou dovoláním nedotčeného výroku I o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
34. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu, avšak podle shora uvedených pravidel pro výklad právního jednání zaměstnavatele, odpověděl na otázku, zda zaměstnavatel určil odměnu žalobce na základě kritéria stavu účetní závěrky, nebo zda rozhodujícím kritériem byl zaměstnavatelem určený „faktický dosažený zisk“ nesnížený o rezervy.
35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu