USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce Ľ. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem
v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, proti žalované STYLBAU, s.r.o. se sídlem v Hradci
Králové – Plačicích, Pardubická č. 118/79, IČO 25957481, zastoupené JUDr.
Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží č.
376/17, za účasti Kooperativa pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se
sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na
straně žalované, o zaplacení 937 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 97/2022, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 26
Co 205/2023-226, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 21. 11. 2023, č. j. 26 Co 205/2023-226, směřující proti výroku II tohoto
rozsudku, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek
pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné
předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,
uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
5. Námitky dovolatelky o přetržení příčinné souvislosti (obsažené v bodu
9 dovolání) a o naplnění liberačního důvodu podle § 270 odst. 2 písm. b)
zákoníku práce (obsažené v bodu 10 dovolání) představují pouhý nesouhlas s
právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by dovolatelka jakkoliv
formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená
odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje
otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř.
důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že
pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
6. Svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o naplnění předpokladu
odpovědnosti žalované (zaměstnavatele) za nemajetkovou újmu (utrpěnou bolestí)
způsobenou žalobci (zaměstnanci) pracovním úrazem spočívajícího v příčinné
souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem nemajetkové újmy navíc žalovaná
založila na skutečnostech, jež uvedený předpoklad nejsou způsobilé zpochybnit.
Z předkládaných skutečností [že „v okamžiku, kdy došlo k předmětnému pádu
žalobce, vykonával žalobce svou činnost ve prospěch a dle pokynů společnosti
PSV STAVEBNÍ s.r.o., se sídlem Čs. odboje 964, 518 01 Dobruška, IČO: 60199946
(dále ‚PSV‘), která jako zhotovitel a subdodavatel (jako odborně způsobilá
osoba, a na své náklady a nebezpečí) na základě Smlouvy o dílo č. 18/1421/279
uzavřené dne 4.2.2019 … prováděla pro žalovanou na předmětném staveništi
subdodávku“, že „společnost PSV přitom dne 25.2.2019 převzala od žalované celé
staveniště na stavbě ‚XY‘“, že „předáním a převzetím staveniště společností PSV
od žalované došlo současně i k převzetí odpovědnosti za zajištění bezpečnosti a
ochrany zdraví společností PSV na celém předmětném staveništi, a to vůči všem
osobám nacházejícím se na staveništi, tj. i vůči žalobci“, že „společnost PSV
tak rovněž měla i povinnost zajistit pro žalobce osobní ochranné pomůcky a měla
povinnost kontrolovat, zda tyto osobní ochranné pomůcky používá, a měla
kontrolovat žalobce při žalobcem prováděné činnosti“, a že „společnost PSV však
svým povinnostem nedostála …, a právě v důsledku jednání společnosti PSV došlo
k poškození zdraví žalobce“] nesprávně dovozuje přetržení (přerušení) příčinné
souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou nemajetkovou újmou.
7. Žalovaná přehlíží, že k přerušení příčinné souvislosti dochází jen za
situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila
vznik škody (nemajetkové újmy) bez ohledu na původní škodnou událost (srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25
Cdo 1474/2011, uveřejněného pod č. 55/2015 v časopise Soudní rozhledy, a z
novějších rozhodnutí např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2022, sp. zn. 25 Cdo 2949/2021). Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022). V
souvislostech posuzovaného případu to tedy znamená, že skutečností, bez níž by
ke vzniku újmy nedošlo (původní příčinou), byl především pád žalobce z výšky, v
důsledku něhož žalobce utrpěl poškození zdraví, které (ve spojení s jeho
léčením) způsobilo jeho následné tělesné a duševní strádání (vytrpěnou bolest).
Okolnosti namítané žalovanou však nepředstavují skutečnosti, jež by samy o sobě
– bez původní příčiny – vyvolaly újmu.
8. Žalovaná v podstatě takto pouze namítá, že k pracovnímu úrazu žalobce
došlo v důsledku porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci třetí osobou (společností PSV). Nebere přitom náležitě v úvahu, že
odpovědnost za škodu (nemajetkovou újmu) vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem
je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele;
zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu nebo nemajetkovou
újmu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3248/2010, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012, a ze dne 26. 1.
2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022, uveřejněný pod č. 7/2025 Sb. rozh. obč.).
Zaměstnavatel zde za škodu (nemajetkovou újmu) odpovídá bez ohledu na to, zda
dodržel předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, popř. zda
škoda (nemajetková újma) vznikla v důsledku zaviněného porušení povinnosti jeho
zaměstnancem nebo třetí osobou. S odkazem na objektivní odpovědnost
zaměstnavatele se potom s námitkami žalované vypořádal též odvolací soud (bod
24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); nelze proto sdílet dovolací námitku,
že se odvolací soud s její argumentací o „tzv. přetržení příčinné souvislosti“
nevypořádal.
9. S ohledem na učiněná skutková zjištění [že transport nosníku na
základě pověření stavbyvedoucího V. Š. řídil svědek K., který „tudíž byl
oprávněn dávat konkrétní pokyny, jak má být transport prováděn, nejen jemu
podřízeným vazačům – zaměstnancům PSV stavební s. r. o., ale též žalobci“, že
„konkrétní způsob manipulace s nosníkem … určil svědek K.“, že „žalobce přitom
postupoval podle pokynů svědka a všechny činnosti prováděl s jeho svolením
(přinejmenším s tichým souhlasem)“, že svědek K. a „ostatní vazači byli na
jednom konci nosníku a žalobce byl na druhém konci a že při tom postupovali
koordinovaně“, že „minimálně jedna osoba v rámci této pracovní skupiny se
musela pohybovat u druhého konce nosníku“, že „byl svědek K. přinejmenším
srozuměn s tím, kde se žalobce bude pohybovat a jakou činnost bude při
transportu vykonávat, takže přinejmenším konkludentně dal s takovým postupem
žalobci svolení“, a že „žalobce prováděl manipulaci s ocelovou traverzou
nepravidelného tvaru (a tudíž s obtížně odhadnutelným těžištěm) o váze cca 1
tuny způsobem, který mu určil jemu v ten okamžik nadřízený pracovník, jenž sám
nic nenamítal proti tomu, jak v tu chvíli žalobce postupuje“] navíc odvolací
soud závěr o nesplnění předpokladů pro částečné zproštění odpovědnosti podle §
270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce (že za situace, kdy „žalobce jednal ve
shodě s ostatními pracovníky, a ještě navíc se souhlasem pracovníka, který
práce řídil, není možno žalobci vytýkat přílišnou lehkomyslnost“) učinil v
souladu s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. rozsudek
býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 5. 1969, sp. zn. 7 Cz 22/69, a závěry
býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod
č. 11/1976 Sb. rozh. obč., nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002,
sp. zn. 21 Cdo 71/2001, ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněný
pod č. 33/2013 v časopise Soudní judikatura, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21
Cdo 2757/2020, a z nich vyplývající závěr, podle kterého lehkomyslné jednání
zaměstnance je samostatným důvodem pouze pro částečné zproštění se povinnosti;
jedná se o případy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu
neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však
zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání
zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství,
kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti
počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na
zdraví; na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce,
o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat,
se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku
práce vyžaduje tzv.
kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo
vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může
přivodit úraz); přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i
kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo
hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým
způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel
trpí nebo toleruje].
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť –
vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně v části výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení zrušen a
věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. §
151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp.
zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu