21 Cdo 1806/2024-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, proti žalované Raiffeisenbank a.s. se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, IČO 49240901, o určení neexistence zástavního práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 307/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. dubna 2023, č. j. 27 Co 18/2023-96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 4. 2023, č. j. 27 Co 18/2023-96, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje.
5. Dovolatel pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s tím, jak odvolací soud vyřešil otázku existence zástavního práva, namítá-li, že „odvolací soud vyřešil otázku existence zástavního práva v rozporu s hmotným právem, jehož výklad je vymezen v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR vyjádřené např. v jeho rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 2069/2008 a sp. zn. 21 Cdo 957/2001, když bez dalšího vycházel pouze z údajů uvedených v katastru nemovitostí“, že „odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR představovanou např. v rozhodnutí ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3262/2017, nezabýval (ne)platností úvěrové smlouvy“, resp. neposuzoval splnění podmínek „dle ust. § 4 a násl. zákona č. 321/2001 Sb.“, a to na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, resp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 zabývajících se posouzením tzv. úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
6. K založení přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7. Dovolatel současně přehlíží, že občanské soudní řízení sporné je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou projednací, kde je žalobce „pánem sporu“ (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude řízení zahájeno, čeho se v něm bude domáhat a jaká tvrzení v žalobě uplatní, a že v projednávané věci žalobu na určení neexistence zástavního práva výlučně založil na tvrzení o zániku zástavního práva rozdělením zastavené budovy na bytové jednotky, nikoliv na tvrzení o skutečnostech, z nichž by vyplývalo, že zástavní právo nevzniklo v důsledku neplatnosti zástavní smlouvy.
8. V otázce zániku zástavy podle § 170 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu reálného rozdělení věci je navíc rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 661/2006, uveřejněný pod č. 105/2008 Sb. rozh. obč. a jeho závěr: „Zástavní právo váznoucí na věci nezaniká reálným rozdělením věci na více samostatných věcí v právním smyslu. Při reálném rozdělení věci zatížené zástavním právem na více samostatných věcí v právním smyslu vzniká zástavnímu věřiteli k novým věcem v právním smyslu vespolné (simultánní) zástavní právo. To platí i při reálném rozdělení zástavy, kterou je bytový dům nebo budova (nemovitost), na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů.“].
9. Dovolatel vytýká oběma soudům, že jej „řádně nepoučily ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. o nutnosti tvrdit a označovat důkazy k prokázání toho, zda je Smlouva o úvěru a zástavní smlouva neplatná“. Dovolatel přehlíží, že standardní judikatura Nejvyššího soudu uvedené pochybení (pokud nastalo) kategorizuje jako jinou vadu řízení, ke které může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). Námitka dovolatele navíc přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu není založen na skutkovém závěru o neunesení důkazního břemena žalobcem.
10. Způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neobsahuje ani námitka, že „odvolací soud upřením nároku dovolatele zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny“. Přestože dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, musí dovolatel v takovém případě vymezit přípustnost dovolání alespoň odkazem na tuto judikaturu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Nálezovou judikaturu zabývající se základním právem podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s níž je (podle jeho názoru) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, však dovolatel neoznačuje (nálezy ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/19, a ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/2012, se tímto základním právem nezabývají). V této souvislosti nemůže být pak důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu