21 Cdo 204/2024-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce S. K., proti žalovanému RD Rýmařov s. r. o. se sídlem v
Rýmařově, 8. května č. 1191/45, IČO 18953581, o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C
316/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. července 2023, č. j. 16 Co 112/2023-33, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2023,
č. j. 16 Co 112/2023-33, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení
Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2023, č. j. 8 C 316/2022-27, kterým
byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 10. 2. 2023 o „navrácení“ lhůty k
zaplacení soudního poplatku za podání žaloby a kterým byla zamítnuta žádost
žalobce z téhož dne o přiznání odkladného účinku usnesení Okresního soudu v
Bruntále ze dne 26. 1. 2023, č. j. 8 C 316/2022-11, o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku (zrušeného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. 8. 2023, č. j. 16 Co 141/2023-38), je (z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost – mimo jiné – podáním
žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [srov. § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o soudních poplatcích“)]; se vznikem poplatkové povinnosti zde nastává i
splatnost poplatku (srov. § 7 odst. 1 větu první zákona o soudních poplatcích). Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení,
odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k
jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může
soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K
zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§ 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích). Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že podle zákona o soudních
poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti
zákona č. 296/2017 Sb.) má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení
soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již
při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1
zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v
dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. §
9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po
marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli
význam. Důvodem pro zrušení usnesení o zastavení řízení by měla být pouze
skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li
včasně provedená platba ztotožněna s určitým řízením).
V podmínkách této právní
úpravy jsou tedy účastníci vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za
svůj před soudem uplatněný nárok (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod č. 76/2022 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo
825/2019, uveřejněné pod č. 1/2020 Sb. rozh. obč.). Rovněž Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že již samotná
povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do
jisté míry beneficiem (představuje pro poplatníka jisté dobrodiní), jelikož
poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic
nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby, že pokud tak neučiní, a
dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté
soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho
pasivity a že poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí
soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i
pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou
odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit (srov. například
usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne
26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, anebo nález pléna Ústavního soudu ze dne
30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, v němž Ústavní soud shledal, že právní úprava
§ 9 odst. 1 věty poslední zákona o soudních poplatcích je v souladu s ústavním
pořádkem). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že lhůta k
zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je
propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř., kterou předseda senátu může
prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě)
či bez návrhu, případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit
postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, tj. včasným
(ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a
doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit. Zmeškání
lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích však nelze (podle obecné úpravy) prominout. Prominutí zmeškání lhůty
s účinky podle § 58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv
soudcovských podle § 55 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, uveřejněné pod č. 153/2002 v časopise Soudní
judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3773/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo
4629/2018, citovaná soudem prvního stupně v odůvodnění jeho usnesení, anebo též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2076/2021, v němž
– kromě výše uvedeného – dovolací soud dospěl k závěru, že ustanovení § 2
zákona č.
191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie
koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti
trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského
soudního řádu, které při splnění podmínek v něm uvedených umožnilo soudu
prominout zmeškání lhůt i v případech, kdy to podle obecné úpravy není možné,
je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku,
určenou ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; o takový
případ (o zmeškání lhůty způsobené mimořádnými opatřeními přijímanými při
epidemii koronaviru SARS CoV-2) se však v nyní posuzované věci nejedná]. K otázce, „zda je výzvou k zaplacení soudního poplatku ukládána povinnost
účastníkovi řízení, kterou má splnit osobně,“ a zda má být výzva k zaplacení
soudního poplatku doručena účastníku řízení, pak srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněné pod č. 1/2001 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2786/2016,
ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016, ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32
Cdo 4481/2018, ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2920/2020, a ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3719/2020, a z nich vyplývající právní názor, že úhrada
soudního poplatku je zastupitelným jednáním, že povinnost zaplatit soudní
poplatek není povinností účastníka osobně v řízení něco vykonat [§ 50b odst. 4
písm. a) o. s. ř.], že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku se proto
doručuje pouze zástupci účastníka s procesní plnou mocí (plnou mocí pro celé
řízení) a že účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek
nastávají u zastoupeného účastníka doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Na těchto svých závěrech, na které soudy v projednávané věci odkázaly v
odůvodnění svých rozhodnutí, Nejvyšší soud trvá a (na rozdíl od dovolatele)
neshledal důvody k tomu, aby byly dovolacím soudem vyřešené právní otázky
předestřené dovolatelem v dovolání („otázka charakteru lhůty k zaplacení
soudního poplatku a možnosti prominutí zmeškání této lhůty z omluvitelných
důvodů“ a otázka, „zda je výzvou k placení soudního poplatku ukládána povinnost
účastníkovi řízení, kterou má splnit osobně“) posouzeny jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b,
§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.