21 Cdo 2064/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně I. D., zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská č. 43, proti žalované Mateřské škole
Ohaře, okres Kolín, příspěvkové organizaci se sídlem v Ohařích č. 119, IČO
70998451, zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku,
Boleslavská třída č. 137/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 322/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 23 Co
446/2014-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Bohuslava
Sedlatého, advokáta se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída č. 137/8.
Dopisem ze dne 2. 8. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť
žalobkyni v souladu s čl. II odst. 5 zákona č. 472/2011 Sb., kterým se mění
zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, skončil výkon práce na pracovním místě
ředitelky žalované ke dni 31. 7. 2013 a žalovaná nemá pro žalobkyni žádnou
jinou vhodnou práci.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 9. 12. 2013
domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že nedošlo ke skončení její funkce ředitelky
žalované, do které byla jmenována na základě „jmenovacího dekretu obce O.“ ode
dne 1. 8. 2006, neboť jí nebylo doručeno žádné rozhodnutí o odvolání z této
funkce a žalobkyně se ani této funkce nevzdala, a proto nebylo možné postupovat
podle ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce, a že jí nebyla ze strany
žalované nabídnuta jiná práce odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a
kvalifikaci, ale „rovnou bylo deklarováno“, že žalovaná nemá pro žalobkyni
takovou práci, přestože žalobkyně je „dlouholetým pedagogickým pracovníkem s
úplným středním odborným vzděláním“. Kromě toho se žalobkyně stala od 1. 8.
2013 zaměstnancem „v řádném pracovním poměru“ jako učitelka na základě pracovní
smlouvy ze dne 1. 7. 2013, proti níž výpověď „nesměřuje“.
Žalovaná zejména uvedla, že žalobkyni nebylo zapotřebí z jejího pracovního
místa ředitelky žalované odvolávat, neboť výkon práce na tomto pracovním místě
jí skončil dnem 31. 7. 2013 ze zákona, a že na pracovní smlouvu, kterou
žalobkyně uzavřela „de facto sama se sebou“ na pracovní místo další učitelky,
které „neexistovalo“, neboť u žalované jsou pracovní místa pouze pro ředitelku
mateřské školy a jednu učitelku zaměstnanou na dobu neurčitou, „je nutno
nazírat přinejmenším prostřednictvím ustanovení § 19 písm. d) zákoníku práce“.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 č. j. 7 C 322/2013-95 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 24.438,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Bohuslava Sedlatého. Dospěl k
závěru, že rozvázání pracovního poměru výpovědí datovanou ze dne 2. 8. 2013 je
platným právním úkonem, neboť žalobkyni jako ředitelce mateřské školy skončil
výkon práce na tomto vedoucím pracovním místě v souladu s čl. II bodem 5 písm.
b) zákona č. 472/2011 Sb. ke dni 31. 7. 2013 ze zákona a žalovaná, která již
nemusela žalobkyni z „funkce“ ředitelky mateřské školy písemně odvolávat,
prokázala, že ke dni 31. 7. 2013 neměla žádné volné pracovní místo odpovídající
kvalifikaci a zdravotnímu stavu žalobkyně, jejíž pracovní zařazení se dále
řídilo ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce, neboť obě místa pedagogických
pracovníků byla obsazena, a to stávající učitelkou P. M. a nově jmenovanou
ředitelkou P. S. Dovodil, že „normativ 2,27 pedagogického pracovníka“ žalované
neumožňoval žalobkyni dále zaměstnávat, neboť úvazek 0,27 by „v žádném případě“
neodpovídal kvalifikaci žalobkyně a uvedený „normativ“ se navíc nerovná počtu
zaměstnanců, ale znamená „v rozpočtu vyčíslené finanční prostředky pro
mateřskou školu“. Pracovní smlouvu ze dne 1. 7. 2013, podle níž měla žalobkyně
vykonávat u žalované od 1. 8. 2013 práci učitelky na úvazek 1,00 (40 hodin
týdně), shledal soud prvního stupně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle
ustanovení § 19 písm. e) zákoníku práce, neboť žalobkyně ji uzavřela „sama se
sebou“ na neexistující pracovní místo třetího pedagogického pracovníka.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 č. j.
23 Co 446/2014-133 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.000,- Kč k
rukám advokáta JUDr. Bohuslava Sedlatého. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyni skončil výkon práce na místě vedoucího zaměstnance dnem
31. 7. 2013 ve smyslu čl. II přechodných ustanovení zákona č. 472/2011 Sb., že
nebylo nutné její odvolání ze strany zřizovatele žalované, že další působení
žalobkyně u žalované – vzhledem k tomu, že žalobkyně neuspěla v konkurzu na
výběr nové ředitelky žalované - bylo namístě řešit ve smyslu ustanovení § 73a
odst. 2 zákoníku práce a že pracovní smlouva ze dne 1. 7. 2013 je neplatná pro
střet zájmů stran této smlouvy „personifikovaný“ v osobě žalobkyně. Odvolací
soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neměla k
dispozici žádné pracovní místo odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci
žalobkyně, které by jí mohla ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce
nabídnout, neboť u žalované v té době působily dvě pedagogické pracovnice a
žalovaná nebyla povinna vytvářet pro žalobkyni další „pozici“, i kdyby na
vytvoření nového pracovního místa měla k dispozici finanční prostředky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
„nedošlo k naplnění“ § 73a odst. 1 zákoníku práce, neboť novela školského
zákona pouze přináší „další odvolací důvod“, který však „nezakládá a
nerealizuje konkrétní právní úkon – odvolání z pracovního místa“; vzhledem k
tomu, že žalobkyně nebyla písemně odvolána z pracovního místa vedoucího
zaměstnance, nemohla jí být dána výpověď z pracovního poměru. Uvádí, že novela
školského zákona nemůže mít retroaktivní účinky na již učiněné jmenování do
funkce, a že tedy nemůže změnit „jmenování na dobu neurčitou“ na „jmenování na
dobu určitou“, neboť by došlo k ohrožení právní jistoty v již vzniklých
právních vztazích. Má za to, že v řízení prokázala svoji odbornou kvalifikaci
nutnou k pokračování pracovního poměru na pozici učitelky a „kapacitu“
žalované, jež umožňovala „další zaměstnávání pedagožky“, byť pouze na částečný
úvazek, že jí však toto místo nebylo nabídnuto. V případě uzavření pracovní
smlouvy ze dne 1. 7. 2013 nemohlo podle názoru dovolatelky jít o střet zájmů,
neboť z pozice ředitelky mateřské školy činila vše ve prospěch žalované a
zajistila tak v rámci uzavřené pracovní smlouvy „odborného pracovníka s letitou
praxí, na jehož plat byly v danou dobu prokazatelné prostředky z rozpočtu“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
se žalobě vyhovuje, nebo aby rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné,
neboť „svým obsahem nenaplňuje podmínky“ stanovené v § 237 občanského soudního
řádu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva ze dne 1. 7. 2013, kterou žalobkyně
uzavřela svým jménem jako zaměstnankyně a zároveň též jménem žalované jako
zaměstnavatele, je pro střet zájmů neplatná, je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pracovní smlouva jako dvoustranný právní
úkon, který směřuje ke vzniku pracovního poměru, je výsledkem smluvního
jednání, do něhož obě smluvní strany zpravidla vstupují s vlastními
(rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů
zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí
sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu
práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.). Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a
zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního
poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, proto vylučuje, aby jménem
zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým
účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím
způsobem „současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy jiné osoby jako
zaměstnavatele (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010).
Judikatura soudů též dovodila, že podmínka platné výpovědi spočívající v
nabídkové povinnosti zaměstnavatele je splněna nejen tehdy, odmítne-li
zaměstnanec nabídku jiné pro něj vhodné práce, nýbrž i v případě, jestliže
zaměstnavatel nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat proto, že takovou práci
pro něj nemá; zaměstnavatel přitom nemá povinnost vytvářet pro zaměstnance nové
pracovní příležitosti, aby mu mohl učinit nabídku jiné práce odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce
(srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 60/2002, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009
sp. zn. 21 Cdo 112/2008 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015 sp.
zn. 21 Cdo 759/2014). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná nebyla povinna
vytvářet pro žalobkyni další pracovní místo, i kdyby na jeho vytvoření měla k
dispozici finanční prostředky, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně
pracovala u žalované na základě jmenování ode dne 1. 8. 2006 jako ředitelka
mateřské školy, že obec O. jmenovala na základě vyhlášeného konkursního řízení
s účinností od 1. 8. 2013 ředitelkou mateřské školy na období 6 let P. S. a že
žalovaná dala dopisem ze dne 2. 8. 2013 žalobkyni výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť žalobkyni v souladu s čl.
II odst. 5 zákona č. 472/2011 Sb. skončil výkon práce na pracovním místě
ředitelky mateřské školy ke dni 31. 7. 2013 a žalovaná neměla pro žalobkyni
žádnou jinou vhodnou práci.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda je podmínkou rozvázání pracovního poměru
výpovědí zaměstnavatele danou podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
zaměstnanci, který byl jmenován ředitelem školy a kterému skončil výkon práce
na tomto pracovním místě podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb.,
odvolání zaměstnance z pracovního místa. Protože tato právní otázka v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobkyně
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 8. 2013 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012
Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním na vedoucí pracovní místo
se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem;
nestanoví-li to zvláštní právní předpis, zakládá se pracovní poměr jmenováním
pouze u vedoucího
a) organizační složky státu,
b) organizačního útvaru organizační složky státu,
c) organizačního útvaru státního podniku,
d) organizačního útvaru státního fondu,
e) příspěvkové organizace,
f) organizačního útvaru příspěvkové organizace,
g) organizačního útvaru v Policii České republiky.
Podle ustanovení § 166 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve
znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 [tedy před nabytím účinnosti
zákona č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve
znění pozdějších předpisů], ředitele školské právnické osoby zřizované
ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace
a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti jmenuje do funkce
zřizovatel na základě jím vyhlášeného konkursního řízení; zřizovatel podle věty
první plní funkci orgánu nadřízeného zaměstnavateli v oblasti pracovněprávních
vztahů.
Podle ustanovení § 166 odst. 2 školského zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012
(tedy po nabytí účinnosti zákona č. 472/2011 Sb.) ředitele školské právnické
osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele
příspěvkové organizace nebo vedoucího organizační složky státu nebo její
součásti jmenuje na vedoucí pracovní místo zřizovatel na základě jím
vyhlášeného konkursního řízení na období 6 let.
Podle ustanovení § 166 odst. 3 školského zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012
v průběhu posledních 6 měsíců pracovního poměru ředitele školy nebo školského
zařízení na dobu určitou, nejpozději však 3 měsíce před jeho skončením, může
zřizovatel vyhlásit konkurs na ředitele školy nebo ředitele školského zařízení
pro další období; zřizovatel vyhlásí konkurs vždy, navrhne-li to nejpozději 6
měsíců před koncem doby trvání pracovního poměru na dobu určitou Česká školní
inspekce nebo školská rada; nedojde-li k vyhlášení konkursu, prodlužuje se doba
trvání pracovního poměru na dobu určitou ředitele školy nebo školského zařízení
o dalších 6 let.
Podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. řediteli školské
právnické osoby zřizované Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy,
krajem, obcí nebo svazkem obcí, řediteli příspěvkové organizace a vedoucímu
organizační složky státu nebo její součásti, který vykonává ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona činnosti ředitele v příslušné škole nebo školském
zařízení podle § 166 zákona č. 561/2004 Sb. nepřetržitě
a) po dobu delší než 6 let, končí výkon práce na daném pracovním místě
vedoucího zaměstnance dnem 31. července 2012,
b) v rozmezí 3 až 6 let, končí výkon práce na daném pracovním místě vedoucího
zaměstnance dnem 31. července 2013,
c) po dobu kratší než 3 roky, končí výkon práce na daném pracovním místě
vedoucího zaměstnance dnem 31. července 2014.
Toto ustanovení se nepoužije, pokud výkon práce na daném pracovním místě
vedoucího zaměstnance skončí dříve. Další pracovní zařazení zaměstnance se řídí
zákoníkem práce.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 se
pracovní poměr ředitele školy (včetně mateřské školy – srov. § 7 odst. 3
školského zákona) zakládá jmenováním na vedoucí pracovní místo zřizovatelem
školy na základě jím vyhlášeného konkursního řízení na dobu 6 let, která se
prodlužuje o dalších 6 let, nedojde-li v průběhu posledních 6 měsíců pracovního
poměru ředitele školy na dobu určitou, nejpozději však 3 měsíce před jeho
skončením, k vyhlášení konkursu na ředitele školy pro další období. Řediteli
školy, který byl na toto vedoucí pracovní místo jmenován podle ustanovení § 166
odst. 2 školského zákona ve znění účinném do 31. 12. 2011, popřípadě podle
dřívějších právních předpisů (srov. § 6 odst. 2 zákona 564/1990 Sb., o státní
správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.
12. 2004), a tedy na dobu neurčitou, skončil výkon práce na tomto pracovním
místě dnem 31. 7. 2012 (vykonával-li ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v
příslušné škole nepřetržitě po dobu delší než 6 let) nebo dnem 31. 7. 2013
(vykonával-li ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě
v rozmezí 3 až 6 let) anebo dnem 31. 7. 2014 (vykonával-li ke dni 1. 1. 2012
činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě po dobu kratší než 3 roky). V
ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., které mění jmenování ředitele
školy, k němuž došlo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, z doby
neurčité na dobu určitou, nejde o nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (pravou
retroaktivitu) zákona, neboť tímto ustanovením se podmínky pracovního poměru
ředitele školy, který vznikl před jeho účinností, řídí až ode dne jeho
účinnosti (k rozdílům mezi pravou a nepravou zpětnou účinností zákona srov.
například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 21
Cdo 258/2009, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč.
2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo
560/2011, který byl uveřejněn pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč.
2013).
Ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. se však – jak vyplývá z jeho
předposlední věty - nepoužije v případě, že výkon práce na pracovním místě
ředitele školy jmenovaného na toto vedoucí pracovní místo před 1. lednem 2012
skončil dříve než 31. 7. 2012 (vykonával-li ředitel školy ke dni 1. 1. 2012
činnosti ředitele v příslušné škole nepřetržitě po dobu delší než 6 let) nebo
dříve než 31. 7. 2013 (vykonával-li ředitel školy ke dni 1. 1. 2012 činnosti
ředitele v příslušné škole nepřetržitě v rozmezí 3 až 6 let) anebo dříve než
31. 7. 2014 (vykonával-li ředitel školy ke dni 1. 1. 2012 činnosti ředitele v
příslušné škole nepřetržitě po dobu kratší než 3 roky). Tak tomu bylo tehdy,
jestliže byl ředitel školy ještě před tím, než mu skončil výkon práce na daném
pracovním místě podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., z
pracovního místa odvolán nebo jestliže se tohoto místa vzdal (§ 73 odst. 1 zák.
práce), neboť v takovém případě výkon práce na pracovním místě ředitele školy
skončil dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa,
nebyl-li v odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější (srov.
§ 73a odst. 1 větu druhou zák. práce). Ke skončení výkonu práce na pracovním
místě ředitele školy ve dnech uvedených v ustanovení čl. II bodu 5 zákona č.
472/2011 Sb. však docházelo přímo (bez dalšího) na základě tohoto - ve vztahu k
ustanovení § 73 odst. 1 zák. práce zvláštního - ustanovení, aniž by skončení
výkonu práce muselo předcházet odvolání ředitele školy z jeho pracovního místa
nebo vzdání se tohoto místa ředitelem.
Pracovní poměr ředitele školy jmenovaného na toto vedoucí pracovní místo před
1. lednem 2012 skončením výkonu práce na tomto pracovním místě dnem uvedeným v
ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. nekončí a jeho další pracovní
zařazení se řídí – jak vyplývá z tohoto přechodného ustanovení - zákoníkem
práce. Protože právní postavení tohoto zaměstnance po skončení výkonu práce na
vedoucím pracovním místě ředitele školy na základě zákona je stejné jako právní
postavení zaměstnance, který byl z pracovního místa vedoucího zaměstnance
odvolán nebo který se tohoto místa vzdal [v obou případech povinnost
zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci a s ní korespondující povinnost
zaměstnance konat práci odpovídající vedoucímu pracovnímu místu, na něž byl
jmenován, zanikla, aniž by došlo ke skončení pracovního poměru mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem, a jiná práce, kterou by byl zaměstnavatel
povinen zaměstnanci přidělovat (a zaměstnanec by byl povinen ji konat), nebyla
určena], vztahuje se na jeho další pracovní zařazení ustanovení § 73a odst. 2
zák. práce.
Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c); odstupné poskytované
zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního
poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením
tohoto místa v důsledku organizační změny.
Ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce ukládá zaměstnavateli povinnost podat
zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se
tohoto místa vzdal, návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci
nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním
zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73a odst. 2 větu druhou zák.
práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“.
Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním
rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání
platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro
zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání
pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje
tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní
podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2
věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele
představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního
poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje
cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl
zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s
ohledem na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude
využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru
ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím
odpadá. Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a
§ 52 písm. c) zák. práce proto zaměstnavatel smí dát zaměstnanci jen tehdy,
nemá-li pro zaměstnance takovou práci nebo jestliže zaměstnanec nabídku odmítl.
Nejvyšší soud České republiky proto již dříve dospěl k závěru, že zaměstnanci,
který byl jmenován ředitelem školy a kterému skončil výkon práce na tomto
pracovním místě podle ustanovení čl. II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb., může dát
zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty
druhé a § 52 písm. c) zák. práce jen tehdy, jestliže nemá pro zaměstnance jinou
práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci nebo jestliže
zaměstnanec návrh zaměstnavatele na změnu jeho dalšího pracovního zařazení na
takovou práci odmítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015 sp.
zn. 21 Cdo 3145/2014). Podmínkou této výpovědi však není - vzhledem k tomu, že
ke skončení výkonu práce na pracovním místě ředitele školy podle ustanovení čl.
II bodu 5 zákona č. 472/2011 Sb. dochází přímo ze zákona - odvolání ředitele
školy z jeho pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa ředitelem školy.
V projednávané věci výkon práce žalobkyně na pracovním místě ředitelky mateřské
školy skončil podle ustanovení čl. II bodu 5 písm. b) zákona č. 472/2011 Sb.
dnem 31. 7. 2013, neboť žalobkyně byla podle zjištění soudů na toto vedoucí
pracovní místo jmenována před 1. lednem 2012 a činnosti ředitelky uvedené
mateřské školy vykonávala k tomuto dni nepřetržitě v rozmezí 3 až 6 let (od 1.
8. 2006). Výkon práce žalobkyně na uvedeném pracovním místě skončil dnem 31. 7.
2013 bez ohledu na to, že žalobkyně nebyla z pracovního místa ředitelky
žalované odvolána a že se ani tohoto pracovního místa nevzdala, neboť ke
skončení výkonu práce na daném pracovním místě došlo – jak vyplývá z výše
uvedeného – přímo ze zákona, aniž by mu muselo předcházet odvolání žalobkyně z
pracovního místa nebo vzdání se tohoto místa. Vzhledem k tomu, že žalovaná
neměla – jak bylo soudy rovněž zjištěno - po skončení výkonu práce žalobkyně na
pracovním místě ředitelky mateřské školy pro žalobkyni jinou práci odpovídající
jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, byla oprávněna dát jí výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c)
zák. práce. Závěr soudů, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou
žalobkyni dopisem žalované ze dne 2. 8. 2013 je platným právním úkonem, je
proto v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši
5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalované, advokát JUDr. Bohuslav Sedlatý, osvědčil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,-
Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu