21 Cdo 2478/2024-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci zástavní věřitelky SILMET Příbram a. s. se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, IČO 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G. Masaryka č. 153, a zástavní dlužnice Inter Truck Znojmo s. r. o. se sídlem v Dobšicích, Brněnská č. 339, IČO 26946556, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární č. 881/7, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 149/2023, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2024, č. j. 38 Co 3/2024-125, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
1. Usnesením ze dne 30. 10. 2023, č. j. 9 C 149/2023-75, Okresní soud ve Znojmě nařídil soudní prodej zástavy, a to pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY, katastrální území XY, k uspokojení pohledávek ve výši 5 457 592,70 Kč, spolu s úrokem ve výši 0,05 % denně z částek a za dobu v usnesení specifikovaných (výrok I), a
rozhodl, že „o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje“ (výrok II).
2. K odvolání zástavní dlužnice usnesením ze dne 3. 4. 2024, č. j. 38 Co 3/2024-125, Krajský soud v Brně změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v „části výroku I, kterým byl nařízen soudní prodej zástavy nemovitostí ve výlučném vlastnictví zástavního dlužníka k uspokojení pohledávek zástavního věřitele (za) zástavním dlužníkem v celkové výši 5 457 592,70 Kč …, se návrh zástavního věřitele zamítá“. „Ve zbývající části výroku I“ usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že bylo shodným prohlášením účastníků zjištěno, že v rozsahu částky 5 457 592,70 Kč došlo k zániku zástavním právem zajištěné pohledávky splněním, ve zbývající části (úroky) však zajištěná pohledávka zůstává nesplněna.
Nepřisvědčil obraně zástavní dlužnice, že byly zajištěny pouze pohledávky do výše 9 000 000 Kč počítaje v tom i příslušenství, neboť „jazykovým výkladem (příslušného ustanovení zástavní smlouvy) to znamená, že zástavní právo se zřizuje nejen pro pohledávku do výše 9 000 000 Kč, ale i ve vztahu k příslušenství“.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. Dovolání (jeho přípustnost i důvodnost) odůvodnila tím, že soudy (implicite myšleno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu) nesprávně vyložily ujednání zástavní smlouvy o maximální výši zajištěné pohledávky, a navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že návrh zástavní věřitelky zamítne, popř. aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně.
4. Zástavní věřitelka ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl s tím, že řešení dovolatelkou vymezené otázky odvolacím soudem je správné.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání zástavní dlužnice podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky možnosti výkladu ujednání zástavní smlouvy o maximální výši zajištěné pohledávky jako důvod pro zamítnutí návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
8. Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 31. 12. 2013, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“ nebo „z. ř. s.“).
9. Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy. Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z.
ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře. Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
10. Soudní praxe je při aplikaci shora uvedených ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních dlouhodobě ustálena na následujících závěrech.
11. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
12. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné.
Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že návrh doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do dne 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sb. rozh. obč., a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod číslem 11/2005 Sb. rozh. obč.).
13. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků.
Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování.
Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
14. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s.
ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod číslem 37/2005 Sb. rozh. obč., nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod číslem 67/2011 Sb. rozh. obč.).
15. Z recentních rozhodnutí lze odkázat na závěry, které učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 829/2022, nebo na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3915/2023.
16. Uvedené neznamená, že by nebylo možno uvést (a doložit) skutečnosti, z nichž vyplývá, že okruh v tomto řízení posuzovaných skutečností není možno ani osvědčit prostě proto, že objektivně neexistují [typicky půjde například o případ, kdy neplatnost zástavní smlouvy vyplývá již z jejího obsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015)]. Obecněji lze formulovat závěry výše uvedeného usnesení tak, že je-li skutečnost, že zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením nebo z jiného důvodu, skutečnost, že zástavní smlouva je neplatná, nebo skutečnost, že zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka (zástavní právo) jsou promlčeny, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z obsahu spisu tak, že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další dokazování, pak k ní může soud přihlédnout již při rozhodování o návrhu na nařízení prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z.
ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1252/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 447/2023).
17. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval ujednání stran zástavní smlouvy ze dne 2. 3. 2020 o maximální výši pohledávek, kterou zástavní právo zajišťuje; pakliže by odvolací soud toto ujednání interpretoval správně (tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu – pozn. dovolacího soudu), musel by dospět k rozhodnutí o zamítnutí návrhu zástavní věřitelky.
18. Judikatura Nejvyššího soudu, týkající se výkladu právního jednání, je ustálena na následujících závěrech.
19. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“)]. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.).
Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o.
z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.).
20. Právní úprava v nyní platném občanském zákoníku opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2567/2022, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021).
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2023).
21. Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn.
32 Cdo 4533/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3502/2022). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod č. 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
22. Z uvedeného přehledu vyplývá, že pro správnou interpretaci právního jednání je stěžejní zjištění skutečné vůle (úmyslu) jednajících; tvrzení stran v soudním řízení ohledně tohoto úmyslu je však mnohdy odlišné (je tak tato otázka skutkově sporná) a stane se předmětem (mnohdy velmi obtížného) dokazování.
23. Tato situace nastala i v tomto řízení; zástavní dlužnice tvrdí určitý výklad smlouvy ze dne 2. 3. 2020, který je v její prospěch, tento výklad však zástavní věřitelka odmítá jako nesprávný (tvrdí, že úmysl stran nebyl takový, jak tvrdí zástavní dlužnice).
24. Námitky zástavní dlužnice požadavku zjevnosti jejího tvrzení z obsahu doložených listin a nepotřebnosti provést dokazování k jejich interpretaci zjevně nevyhovují, ba právě naopak by se oprávněnost těchto námitek bez rozsáhlého dokazování dovodit nemohla. V tomto řízení tak bez rozsáhlejšího dokazování nelze posoudit důvodnost námitky výkladu právního jednání (zástavní smlouvy) ve prospěch zástavní dlužnice; jak již bylo uvedeno výše, nic nebrání zástavní dlužnici stejné námitky uplatnit v případném exekučním řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce a důvodnost svých námitek v tomto řízení i prokázat.
25. Nejvyšší soud proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.