21 Cdo 2784/2024-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka
v právní věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Oldřichem Barochem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Londýnská č. 730/59, proti žalované EUROPE IVF International
s. r. o. se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Evropská č. 859/115, IČO 08508674,
zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská
č. 1207/10, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 236/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2024, č. j. 23 Co 75/2024-581, a
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 4 C
236/2020-516, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 4 C 236/2020-516, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
května 2024, č. j. 23 Co 75/2024-581, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Tomáše Politzera, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1207/10.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout
výhradně rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však
svým dovoláním napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně je podává
„i do všech výroků rozsudku prvoinstančního soudu“. Opravným prostředkem
sloužícím k přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (srov. §
201 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek
funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze
odstranit. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s.
ř. ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2023, č. j. 4 C 236/2020-516,
zastavil (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20
Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
2. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5.
2024, č. j. 23 Co 75/2024-581, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Otázky uvedené v dovolání pod bodem [1] - kdo nese důkazní břemeno ve
vztahu k prokazování počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty podle § 58
odst. 1 zákoníku práce v řízeních o neplatnost rozvázání pracovního poměru, pod
bodem [2] - „otázka vztahu péče řádného hospodáře a povinnosti výkonu odborné
činnosti zaměstnavatele dle specifické legislativy (zákon č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, resp. zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách) k počátku běhu subjektivní lhůty dle § 58 odst. 1 ZP“, resp. „zda je
v souladu s dobrými mravy a veřejným pořádkem a ustanovením § 1a odst. 1 písm.
a) zákoníku práce, dojde-li k odsouvání počátku běhu subjektivní lhůty nebo
závisí-li počátek běhu subjektivní lhůty na postupu zaměstnavatele, resp.
vedení zaměstnavatele, který není v souladu s péčí řádného hospodáře, a zda lze
takový posun počátku běhu prekluzivních lhůt přičítat k tíži zaměstnanci“, pod
bodem [3] - „tzv. teorie důkazní v souvislosti s přenášením důkazního břemene“,
resp. zda byla žalovaná povinna prokazovat i negativní skutečnosti, „tedy mj. i
to, že o podobě IMD cyklu nevěděla již v roce 2019 nebo počátkem roku 2020“, a
pod bodem [4] – zda v případě odmítnutí důkazu navrženého účastníkem pro
nadbytečnost lze rozhodnout v neprospěch tohoto účastníka pro neunesení
důkazního břemene, přípustnost dovolání založit nemohou, protože na jejich
řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
4. Ve vztahu k otázkám zformulovaným pod bodem [2] je nutno předně
konstatovat, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nezahrnují poznatek, na
jehož základě by bylo možné učinit závěr, že postupem žalované došlo k porušení
povinnosti péče řádného hospodáře, tím méně pak takového, v jehož důsledku by
došlo k oddálení počátku běhu dané lhůty, a kdy se tak stalo. Soudy nižších
stupňů proto ani neměly důvod zabývat se hypotetickou otázkou, jaké důsledky
pro počátek běhu subjektivní lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce by mělo
případné porušení povinností řádného hospodáře ze strany žalované. V této
souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových
závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení
probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
5. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že vzhledem k tomu, že
poslední IMD cykly byly provedeny v únoru 2020, je pro počátek běhu subjektivní
lhůty v dané věci rozhodující, zda a kdy se žalovaná dozvěděla o IMD cyklu
klientky S. S., jež po skutkové stránce popsala a vytkla žalobci v okamžitém
zrušení pracovního poměru, neboť s ohledem na právní závěry přijaté v
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2973/2018,
dvouměsíční subjektivní lhůta v případech dlouhodobého porušování pracovních
povinností stejným způsobem neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne
následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti, ledaže by se
zaměstnavatel o tomto porušení dozvěděl později (viz body 13 a 15 odůvodnění
napadeného rozsudku). Správnost tohoto závěru žalobce v dovolání nezpochybnil,
natož pak způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání, tento závěr
proto není otevřen dovolacímu přezkumu a dovolací soud z něho dále vychází
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo
3706/2022). Dovolání tak nelze shledat přípustným pro řešení otázek pod body
[1] – [4], jejichž prostřednictvím dovolatel prosazuje názor, že subjektivní
lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce ve vztahu k porušení povinností
vymezenému pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru začala běžet již od
podzimu 2019, příp. začátkem roku 2020, neboť žalovaná již v té době získala
nebo jako řádný hospodář měla získat informace o podstatě tzv. IMD cyklu obecně
(nikoliv u klientky S. S.).
6. Mimo to otázky pod body [1], [3] a [4], při jejichž řešení se
odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od závěrů konstantní judikatury
dovolacího soudu, týkajících se důkazního břemene, nečiní dovolání přípustným
také proto, že napadené rozhodnutí není založeno na závěru o neunesení
důkazního břemene.
7. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že smyslem
důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené
účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s.
ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky
zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti sporného
tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. již rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5, ročník 2002, pod číslem 86, a z
pozdější doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21
Cdo 1531/2021). Taková situace však ve zde souzené věci nenastala.
8. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, napadené
rozhodnutí se (i přes ne zcela šťastnou formulaci v bodě 15) neopírá o závěr o
neunesení důkazního břemene, neboť odvolací soud nakonec dospěl k závěru, že
skutkový stav byl dostatečně prokázán (viz konstatování pod bodem 16 odůvodnění
napadeného rozsudku, že odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná se o
podstatě tzv. IMD cyklů dozvěděla až v polovině března 2020 na základě šetření
prováděného v rámci interního auditu).
9. Pro úplnost lze vysvětlit, že uvedl-li odvolací soud pod bodem 15
odůvodnění napadeného rozsudku, že ve vztahu ke skutečnosti, kdy se žalovaná
dozvěděla o podstatě a provedení IMD cyklu pacientky s iniciálami S. S., k
němuž došlo v únoru 2020 (resp. Že se tak stalo dříve než z interního auditu),
žalobce neunesl ani břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, je v tomto ohledu jeho
rozhodnutí ve skutečnosti založeno na závěru o skutkovém stavu, který byl
prokázán, s tím, že tento se žalobci nepodařilo zpochybnit, neboť neuvedl ani
relevantní skutková tvrzení. Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, „[r]ozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně
určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou
skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie
hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za
to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí
a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch.
Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových
případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené
účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána,
neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena“ (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., a dále např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1386/2023, či ze
dne 30. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1344/2023). Ostatně samotný obsah protokolu o
jednání před soudem prvního stupně dne 27. 9. 2023 svědčí o tom, že žalobce byl
poučen a vyzván v prvé řadě k tomu, aby „doplnil svá tvrzení, kdy se žalovaná
dozvěděla o provedení IMD cyklu u klientky S.S.“, stejně jako tvrzení ohledně
skutečnosti, „kdy se žalovaná dozvěděla o podstatě IMD cyklu klientky S.S.“
10. Zdůrazňuje-li dovolatel pod bodem [4] dovolání „neprovedení důkazů“,
pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud může přihlédnout –
jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy,
jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko
odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již
domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). K otázce oprávnění soudu posoudit
důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov.
např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co
344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního
soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne
6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v
nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z
důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být
prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné
nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl
veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení.
Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho
prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost,
například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní
rozhledy, roč. 1995), anebo jestliže se týká skutečnosti, která již byla
prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede
a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené
důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy
vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba
provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21
Cdo 2363/2012). Kromě toho tedy, že nebyly obecně splněny podmínky k tomu, aby
dovolací soud mohl přihlížet k vadám řízení, neboť dovolání není přípustné,
nelze přehlížet, že odvolací soud se s důvody, pro které neprovedl navrhované
důkazy, srozumitelně a zákonným způsobem vypořádal (srov. bod 13 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu).
11. Pod bodem [6] – „Nutnost porušení právní povinnosti zaměstnance“,
dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury dovolacího
soudu, podle níž je pro platné rozvázání pracovního poměru pro porušení
právních povinností nezbytné, aby existovala povinnost toho konkrétního
zaměstnance, která byla porušena, a aby se z jeho strany jednalo o porušení
zaviněné. V tom mu však přisvědčit nelze, neboť odvolací soud ve vztahu k
jednání vytýkanému pod písm. A okamžitého zrušení pracovního poměru dovodil jak
porušení povinnosti ze strany žalobce, tak jeho zavinění (ve formě úmyslu viz
níže). Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud shledal porušení povinnosti
tam, kde žádná právní povinnost porušena nebyla ani být nemohla, neboť samotným
prováděním IMD cyklů k porušování právních povinností zaměstnance nedocházelo,
správnost tohoto závěru zpochybňuje cestou prosté polemiky, aniž by v tomto
ohledu řádně formuloval právní otázku, kterou odvolací soud řešil, a vymezil k
ní některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k
založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti
dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil
zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu
rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud
občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
12. Pro úplnost lze podotknout, že argumentace pod bodem [6] obsahu
dovolání se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, neboť ten porušení
právní povinnosti vytýkané žalobci pod písm. A okamžitého zrušení pracovního
poměru nespatřuje v samotném provádění IMD cyklů, nýbrž v tom, že pacientkám
(klientkám) nebyly poskytnuty pravdivé informace o jejich individuálním
léčebném postupu (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). S právním
posouzením odvolacího soudu nekonvenuje ani námitka, že napadené rozhodnutí se
nevypořádává s rozsahem informovaného souhlasu, neboť ten podle mínění
dovolatele nemá a nemůže obsahovat některé mezikroky apod. Dovolatel zjevně
přehlédl, že porušení povinností žalobce podle posouzení odvolacího soudu
nespočívalo v tom, že by pacientkám byly poskytovány neúplné informace, nýbrž v
tom, že poskytnuté informace nebyly pravdivé.
13. Závěr o přípustnosti dovolání neopodstatňuje ani argumentace pod
bodem [8]
– „Zavinění zaměstnance“, kde dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu
s judikaturou dovolacího soudu, podle níž je nezbytným předpokladem pro
přičitatelnost porušení právních povinností zaměstnanci jeho zavinění,
„zavinění buď prakticky vůbec nezkoumá, pouze konstatuje, případně dokonce
dochází k závěrům o konkrétní formě zavinění, aniž by tyto byly jakkoliv
podloženy“. Ani v tom mu ve vztahu k vytýkanému porušení povinnosti dle písm. A
okamžitého zrušení pracovního poměru nelze přisvědčit, neboť odvolací soud pod
bodem 17 odůvodnění napadeného rozsudku výslovně dovodil zavinění ve formě
úmyslu, a to s odůvodněním, že žalobce věděl a souhlasil s tím, aby klientkám
nebyly podávány pravdivé informace o skutečném průběhu procesu jejich umělého
oplodnění a nebyly záměrně informovány o provedení kryoembryotransferu namísto
domluveného embryotransferu, který byl v rozporu s informovaným souhlasem
proveden bez jejich písemné žádosti (poskytování takových informací pacientkám
přitom žalobce sám potvrdil, když podle jeho vyjádření takto bylo postupováno
proto, aby nedošlo k psychickému rozrušení pacientek). Pokud dovolatel v
navazující argumentaci polemizuje s tímto závěrem odvolacího soudu o existenci
a formě zavinění, pak i zde platí, že pouhá kritika právního posouzení
odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání
nepostačují.
14. Závěr o přípustnosti dovolání nejsou způsobilé přivodit ani otázky
pod bodem [5]
– „Počátek běhu objektivní prekluzivní lhůty dle ust. § 58 odst. 1 ZP“,
konkrétně „jaký je vztah mezi porušením povinnosti a jejím následkem ve vztahu
k objektivní lhůtě zejména v případě genetického testování, které je
předpokládáno pouze jednou, neboť výsledek je neměnný“, pod bodem [7] –
„Přičitatelnost porušení právní povinnosti statutárního zástupce zaměstnanci“,
konkrétně „zda může a v jakém rozsahu být přičítána k tíži povinnost jednatele
k právnímu jednání (uzavření smlouvy) zaměstnanci a zda a v jakém rozsahu se
tak může jednat o porušení právní povinnosti zaměstnance“, pod bodem [8] –
„Zavinění zaměstnance“ ve vztahu k vyšetřování dárců na mutace genu hluchoty,
pod bodem [9] – „Směšování objektivní odpovědnosti zaměstnavatele a subjektivní
odpovědnosti zaměstnance, posuzování odpovědnosti a zavinění v případě více
odpovědných osob“, konkrétně zda lze přesouvat objektivní odpovědnost
zaměstnavatele na zaměstnance při provozu činnosti tkáňového zařízení a zda lze
přičítat zavinění za porušení právních povinností konkrétnímu zaměstnanci bez
posouzení dělby činností společně odpovědných osob a jejich pracovních náplní i
v souvislosti s jejich odborností, a pod bodem [10], zda lze přičítat
zaměstnanci jako porušení jeho právních povinností souvisejících s jeho
pracovní činností výkladovou nejasnost doporučení a stanovisek odborných spolků
a institucí v případě, že se váží k výkonu činnosti zaměstnavatele. Všechny
tyto otázky se týkají jednání vytýkaného žalobci pod písm. C okamžitého zrušení
pracovního poměru (nezajištění testování dárců na přítomnost hereditární
sluchové poruchy).
15. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že
založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na
dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich
neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod
druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben
dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod číslem 17/1998
v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). I
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-
li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady
vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
16. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil mimo jiné závěr, že již
s ohledem na naplnění důvodu uvedeného pod písm. A okamžitého zrušení
pracovního poměru a na jeho intenzitu je okamžité zrušení pracovního poměru z
28. 4. 2020 platným právním jednáním (viz bod 18 odůvodnění napadeného
rozsudku). Za stavu, kdy se dovolateli nezdařilo otevřít dovolacímu přezkumu
tento závěr, nemohou ve světle shora citované judikatury založit přípustnost
dovolání otázky směřující proti právnímu posouzení platnosti téhož okamžitého
zrušení pracovního poměru z důvodů uvedených v něm pod písm. C, neboť jejich
odlišné vyřešení by se nemohlo ve výsledku sporu nijak projevit.
17. Směřuje-li dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž
tento potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, je vadné, neboť neobsahuje dovolací
důvod ani vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
18. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu,
pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, a proti
výroku II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího
soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu