21 Cdo 1386/2023-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce Z. T., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se
sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Pplk. Sochora č. 740/34, proti žalovanému
AUTODOPRAVA SIEGL s. r. o. se sídlem v Praze 9, Průmyslová č. 1497, IČO
24279358, zastoupenému Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U
Studánky č. 250/3, o 4 404 546,10 Kč, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617,
jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 61/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 30 Co 387/2022-106, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala
Dlaboly, advokáta se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 Co 387/2022-106, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým
bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti
významné v projednávané věci. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést
rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a povinnost tvrzení
má rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné
vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové
stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená
v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro
rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku
soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou
podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21
Cdo 13/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo
82/2018). Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku
řízení, povinnost tvrzení zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném
směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy
tvrdit skutečnosti, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její
prospěch; tvrzené skutečnosti pak předurčují povinnost důkazní, neboť aby mohl
účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu
právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost
účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti
významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé
v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby
účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku,
popř. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32
odst. 3 o.
s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil
všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže ani
přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro
rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník
neunesl břemeno tvrzení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2725/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo
967/2022, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014). Žalobce v žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 26. 2. 2021 a v
jejích následných doplněních uvedl, že na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 11. 2017 je u žalovaného zaměstnán jako řidič, že v přímé souvislosti s plněním
pracovních úkolů v noci ze dne 16. na 17. 4. 2018 utrpěl pracovní úraz, kdy při
čerpání denní doby odpočinku na odpočívadle Buchenhein u dálnice A44 v Německu
byl zasažen požárem, vzniklým v kabině tahače MAN, RZ 3AJ 6521, který mu byl
svěřen pro výkon práce řidiče, že k úrazu došlo poté, co při ulehání ke spánku
zaslechl v kabině vozidla nezvyklý zvuk, proto vystoupil do prostoru
odpočívadla, kde chvíli vyčkával, že zvenčí nebylo patrné, že v kabině mezitím
vzniknul požár, a že následně otevřel dveře kabiny a byl zasažen plameny, v
důsledku čehož mu vznikly popáleniny na 70 % povrchu těla. Soud prvního stupně u jednání dne 9. 3. 2022 shrnul dosavadní skutková tvrzení,
jež vyplynula z žaloby, a „za účelem předvídatelnosti rozhodování“ sdělil svůj
„předběžný právní názor“, že „nebude-li prokázáno, že k úrazu žalobce došlo při
plnění pracovních povinností či v souvislosti, je na místě očekávat závěr
soudu, že k pracovnímu úrazu nedošlo“. Poté byli žalobce, žalovaný a vedlejší
účastník vyzváni k doplnění skutkových tvrzení v určeném rozsahu ve lhůtě dvou
měsíců „ode dne doručení protokolu o jednání“. Žalobce na výzvu soudu v uvedené
lhůtě nijak nereagoval, až po jejím uplynutí žádal o její prodloužení s tím, že
se mu z důvodu nedostatku finančních prostředků nepodařilo zajistit překlady
dokumentace o jeho léčení v Německu. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 269 odst. 1 zákoníku práce jsou
pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž
došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody
a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku
na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o
odškodnění pracovního úrazu má tedy žalobce (poškozený) procesní povinnost
tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §
101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s.
ř.] všechny uvedené předpoklady
potřebné pro vznik nároku (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě v
ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21
Cdo 3653/2019, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo
4199/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo
5492/2017, uveřejněného pod č. 60/2020 v časopise Soudní judikatura). Plněním pracovních úkolů je – jak vyplývá z ustanovení § 273 zákoníku práce ve
znění účinném do 29. 7. 2020 – výkon pracovních povinností vyplývajících z
pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná
činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele, činnost, která je předmětem
pracovní cesty, činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové
organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a
ochrany zdraví při práci či zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců
nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z
vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo
ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná
výpomoc organizovaná zaměstnavatelem. V přímé souvislosti s plněním pracovních
úkolů
– jak vyplývá z ustanovení § 274 odst. 1 zák. práce – jsou úkony potřebné k
výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po
jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech
konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních
služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční
prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět; takovými úkony však
nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u
poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v
objektu zaměstnavatele. Podle ustálené soudní praxe je otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s
plněním pracovních úkolů třeba posuzovat z hlediska místního, časového a
věcného, tedy zda lze k takové souvislosti dospět vzhledem ke vztahu činnosti,
při níž k úrazu došlo, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z
pracovního poměru (srov. například rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne
24. 11. 1960, sp. zn. 11 Co 387/60, uveřejněné pod č. 21/1961 Sb. rozh. obč.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000,
uveřejněný pod č. 11/2002 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4410/2013, nebo odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2114/2013). Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že například přespávání v ubikaci
není v přímé souvislosti s výkonem zaměstnání, i když jde o ubytování
poskytnuté zaměstnavatelem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1961, sp. zn. 4 Cz 20/1961, uveřejněné pod č. 5/1962 Sb. rozh.
obč., na které
správně odkázal soud prvního stupně), jenž lze vztáhnout i na projednávanou
věc, neboť činnost žalobce spočívající v tom, že „čerpal denní dobu
odpočinku“ (odpočíval) v kabině vozidla, v níž vznikl požár, při kterém došlo k
úrazu žalobce, není v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů žalobce jako
řidiče kamionu. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce uplatněné u
jednání odvolacího soudu, že z kabiny vozidla vystoupil za účelem kontroly
nákladu po zaslechnutí „podezřelého zvuku“, neboť k popálení žalobce nedošlo
při této kontrole ani v souvislosti s ní, nýbrž po jeho návratu do kabiny za
účelem odpočinku. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně, který
neshledal, že by „šlo o úraz v souvislosti s výkonem práce“, správně žalobu o
náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé údajným pracovním úrazem zamítl, je
tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. U jednání konaného dne 9. 3. 2022 soud prvního stupně současně uvedl, že závěr
o tom, že k pracovnímu úrazu nedošlo, „nemusí vést k zamítnutí žaloby, neboť
nárok žalobce … bude následně posuzován dle obecné úpravy občanského zákoníku“,
a že „k tomu, aby … mohl být žalobce úspěšným, bude třeba tvrdit a prokázat
porušení konkrétních povinností žalovaného, které vede ke škodě žalobce“. Vzhledem k tomu, že žalobce na toto poučení soudu nereagoval, je proto v
souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou i závěr odvolacího soudu – ve
vztahu k posouzení nároku žalobce podle ustanovení § 2910 občanského zákoníku –
že „tvrzení žalobce nebyla taková, aby soud prvního stupně mohl zahájit
dokazování, když v poskytnuté dvouměsíční lhůtě nebyla tvrzena ani žádná
skutková tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit obecnou odpovědnost žalovaného,
nikoliv jako zaměstnavatele, ale jako subjektu, který případně porušil nějaké
jiné právní povinnosti, které jsou v příčinné souvislosti s úrazem žalobce“. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.