21 Cdo 2877/2023-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce R. T., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 21/2, proti žalované Základní škole a gymnáziu města Konice, příspěvkové organizaci se sídlem v Konici, Tyršova č. 609, IČO 47918594, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 285/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2023, č. j. 49 Co 4/2022-436, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2023, č. j. 49 Co 4/2022-436, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť jím přijaté závěry k dovolatelem předestřené právní otázce jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
2. Žalobce v dovolání předestřel otázku, za jakých podmínek lze učinit závěr, že k dodatečnému schválení právního jednání došlo ve smyslu ustanovení § 440 o. z. bez zbytečného odkladu.
3. Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, uveřejněný pod č. 159/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 [srov. například rozsudek ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod č. 37/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2020“), a rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022].
4. Při výkladu ustanovení § 440 odst. 1 o. z. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (srov. R 37/2020 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněný pod č. 54/2023 Sb. rozh. obč.); přitom platí, že právnická osoba se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat právnické osobě (obecně k okruhu takových osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod č. 9/2019 Sb. rozh. obč.).
5. Odvolací soud v souladu s uvedenými ustálenými závěry soudní praxe dovodil, že projev vůle směřující ke schválení posuzovaného právního jednání může být dovozován z procesního postoje žalované v řízení o projednávané věci po ustanovení E. O. do funkce ředitelky. Ten mohl být žalovanou vyjádřen v písemném podání, ústním přednesu nebo jiném jejím procesním úkonu, k němuž došlo ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Soudy skutkové zjištění o dni, k němuž E. O. byla jmenovaná na pracovní místo ředitelky žalované, neučinily, přičemž žalovaná teprve ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že se tak stalo k 1. 7. 2017, a žalobce naproti tomu v dovolání argumentuje tím, že nová ředitelka byla jmenovaná až v roce 2019. Z obsahu spisu přesto vyplývá, že k dodatečnému schválení výpovědi z pracovního poměru bez zbytečného odkladu došlo bez ohledu na to, která z uvedených skutkových verzí je správná, jestliže žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce podaném proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, které bylo tomuto soudu doručeno dne 7. 9. 2017, setrvala na svém stanovisku o naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru dané žalobci a dovolávala se jejího dodatečného schválení (že „jednání bylo zhojeno následujícím postojem naší instituce“), jeho obsah následně (při přednesu vyjádření k odvolání) zopakovala u jednání odvolacího soudu dne 20. 2. 2019 a poté znovu (současně již se sdělením, že ředitelkou žalované je E. O.) ve vyjádření k dovolání žalobce podaném proti v pořadí prvnímu rozsudku odvolacího soudu, které bylo doručeno soudu prvního stupně 26. 6. 2019.
6. Podstatou námitek, jimiž žalobce vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, jsou výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu odvolacím soudem (namítá-li, že „výpověď mu byla dána účelově pro osobní spory s tehdejším ředitelem žalovaného J. S.“, které započaly „již ve školním roce 2013/2014, kdy žalobce upozornil ředitele školy na pedagogické radě, že je nevhodné sundávat ze stěny portrét prezidenta Václava Klause před studenty školy a v tomtéž roce na neformálním jednání se zástupkyní školy O. upozornil na požívání alkoholu ve škole, prázdné láhve od alkoholu v kabinetu tělesné výchovy, na P. J.“, že soudy „tvrzenou účelovost hodnotily nesprávně“, že „snížením počtu tříd o 1, tak dochází nejvýše ke snížení počtu vyučovacích hodin o 30, což představuje pouze 1,36 úvazku učitele“, a že „po přijetí organizačního opatření musela žalovaná nahradit v plném rozsahu práci žalobce, respektive dokonce více než 1 celý úvazek učitele“). Uvedené námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jimi dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. z nich nevyplývají.
7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy „přehledem vyučovacích hodin“ tělesné výchovy, „rozpisem osob“, které tělesnou výchovu vyučovaly, a „přehledem vyučovacích hodin“ přírodopisu a předmětu člověk a jeho svět, a to „pro srovnání“ za školní rok 2014/2015 a 2015/2016. Námitka o neprovedení navržených důkazů je tradičně dovolacím soudem posuzována jako tzv. jiná vada řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.); uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Námitka žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24.
9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12.
1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012).
9. V závěru o naplnění důvodu výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce je rozsudek odvolacího soudu [za skutkového zjištění soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že ve školním roce 2014/2015 činil u žalované přepočtený počet pracovních míst učitelů 38,05, že po očekávaném návratu tří učitelek z mateřské dovolené s pracovním úvazkem 2,48 by počet těchto pracovních míst činil 40,53, avšak „po snížení počtu tříd na škole o jednu třídu a po změnách v dělení tříd na skupiny“ byl od 1.
9. 2015 potřebný počet pracovních míst na úseku učitelů 37,56, že žalovaná z tohoto důvodu přistoupila k organizačnímu opatření, kterým bylo rozhodnuto o „snížení počtu pracovních míst na úseku učitelů o 2,97 s účinností od 1. 9. 2015“, že na základě tohoto organizačního opatření žalovaná vedle žalobce rozvázala pracovní poměr výpovědí s dalšími dvěma učiteli a že „nelze dojít k závěru, že předmětné organizační opatření bylo přijato s cílem zbavit se žalobce“, nýbrž s cílem „snížení počtu učitelů žalovaného o 2,97“] navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným.
Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč.).
11. Dovolání žalobce je podáváno „proti výrokům I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu; v části, ve které směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2024
JUDr. Pavel Malý předseda senátu