21 Cdo 2928/2025-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v
právní věci žalobce T. J., zastoupeného Mgr. Davidem Junkem, advokátem se
sídlem v Praze 6, Cukrovarnická č. 649/39, proti žalované ČESKÉ TELEVIZI se
sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Hřebenech II č. 1132/4, IČO 00027383, zastoupené
JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě,
Preslova č. 361/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 159/2023, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2025, č. j. 16 Co
90/2025-93, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Lubora Bernatíka, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova č.
361/9.
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.
7. 2025, č. j. 16 Co 90/2025-93, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v
tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předestřená (jediná)
otázka „duplicity a tím i (ne)platnosti právního jednání zaměstnavatele, jenž
na podkladě téhož zákonného ustanovení [zde § 52 písm. c) zákona č. 262/2006
Sb, zákoník práce] dal zaměstnanci výpověď opakovaně na podkladě dvou
samostatných rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení téhož pracovního místa (a o
organizační změně), aniž by byl pracovní poměr v době před udělením druhé
výpovědi fakticky a/nebo právně obnoven“, neboť na této otázce rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel zde přehlíží, že odvolací soud (stejně
jako soud prvního stupně) na výpověď z pracovního poměru ze dne 20. 6. 2022,
jež předcházela v tomto řízení žalobou napadené výpovědi ze dne 19. 10. 2022,
nahlížel jako na zdánlivé (nicotné) právní jednání, resp. jako na právní
jednání, k němuž vůbec nedošlo, neboť nebyla žalobci doručena (bod 8 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu a bod 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně);
soudy zde v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vyšly z pravomocného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 194/2023-168. V
případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 10. 2022 se tedy nejedná o
opakované rozvázání pracovního poměru výpovědí, na němž dovolatel staví
předestřenou otázku. Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je
nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. Též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
3. Namítá-li dovolatel podmíněnost výpovědi z pracovního poměru ze dne
19. 10. 2022, neboť byla učiněna jen pro případ neplatnosti předchozí výpovědi
ze dne 20. 6. 2022 a její účinky tak měly být odloženy až na okamžik, „že by
dřívější právní jednání bylo později prohlášeno např. za neplatné/nicotné nebo
by odpadlo z jiného důvodu“, nebere náležitě v úvahu, že odvolací soud vyšel ze
závěru, že „vůle žalované rozvázat též výpovědí 2 žalobcův pracovní poměr byla
naprosto jednoznačná a nebyla zpochybněna žádnou zjištěnou ani tvrzenou
okolností“, že o podmíněné právní jednání nešlo, jelikož je žalovaná učinila „z
opatrnosti“, a že „výpověď 2 žádnou podmínku ani implicitně neobsahuje,
neodkazuje na žádný dokument, který by tak činil a podmíněnost neplyne ani z
žádné jiné okolnosti, která v řízení vyšla najevo či byla tvrzena“. Ve
skutečnosti tak vyslovuje nepřípustný nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího
soudu učiněnými o vůli žalované.
4. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
5. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na
jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
6. Předpokládá-li dovolatelem namítaná podmíněnost výpovědi z pracovního
poměru ze dne 19. 10. 2022 existenci (minimálně) jednoho dalšího jednání
směřujícího k rozvázání pracovního poměru, o níž se v posuzovaném případě –
vzhledem k nedostatku perfekce výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 6. 2022
– nejedná, nelze ani uvažovat o (dovolatelem namítaném) rozporu rozhodnutí
odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21
Cdo 3541/2019, a ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1161/2013.
7. Závěr odvolacího soudu, že důvod výpovědi z pracovního poměru podle §
52 písm. c) zákoníku práce uplatněný ve výpovědi ze dne 19. 10. 2022 byl
naplněn, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce patří podle ustálené judikatury to, že
o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle
tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a
že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými
organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku
takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď
z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce je současně
charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci
přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách
zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj
dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v
původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli
umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení
tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním
složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího
soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968
Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn.
6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Bylo-li zaměstnavatelem
(příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jehož provedení u
zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec
dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi
nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017).
9. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako
jednoho z předpokladů výpovědi soud zkoumá pouze to, zda takové rozhodnutí bylo
skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel – fyzická osoba, příslušný orgán
zaměstnavatele – právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn, a zda
se na jeho základě dotčený zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným (k
tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21
Cdo 2204/2003, uveřejněného pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1105/2001).
Bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) opravdu přijato
(posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní
předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl
později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako
neúčinná (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp.
zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016).
10. Obsahuje-li § 52 písm. c) zákoníku práce jediný zákonný důvod
výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační
změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011), postačí k jeho
vymezení zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k
rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v
zákoníku práce (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967,
sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod. č. 34/1968 Sb. rozh. obč.); postačuje
tedy, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla
zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou
organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018,
sp. zn. 21 Cdo 4429/2017).
11. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nezakládá ani
námitka, že „odvolací soud bagatelizuje Žalobcem akcentovanou duplicitu
interního rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení pracovního místa (organizační
změně), ačkoli o zrušení téhož pracovního místa bylo již rozhodnuto o 4 měsíce
dříve (v červnu 2022)“. Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry poukázal, že
„i když se může ‚zrušení dříve zrušeného‘ pracovního místa jevit nelogicky,
zákon předpokládá jako nezbytnou podmínku pouze existenci organizačního
rozhodnutí, které skutečně vede k nadbytečnosti zaměstnance, který je s ním
obeznámen nejpozději ve věcně navazující výpovědi z pracovního poměru podle §
52 písm. c) zákoníku práce, přičemž se organizační rozhodnutí musí stát účinným
před uplynutím výpovědní doby“. Jinými slovy řečeno, je-li z podané výpovědi
zřejmé, v důsledku jaké organizační změny se zaměstnanec stal nadbytečným (v
daném případě v důsledku zrušení pracovního místa „vedoucí produkce“), a
organizační změna nabyla účinnosti před uplynutím výpovědní doby, je případný
omyl zaměstnavatele při označení konkrétního rozhodnutí, jež k organizační
změně vedlo, z hlediska závěru o naplnění důvodu výpovědi nevýznamný.
12. Poukazuje-li žalobce v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího
soudu a dovozuje nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s touto judikaturou
(rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5600/2016), lze
pouze uvést, že v obecné rovině je rozhodnutí odvolacího soudu s citovanou
judikaturou v souladu a v konkrétní rovině citované rozhodnutí vychází z jiného
skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v této věci.
13. Namítá-li dovolatel, že „soud prvního stupně a následně i soud
odvolací na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k nesprávné
interpretaci a aplikaci dotčených zákonných ustanovení, zejména § 52 písm. c)
ve spojení s § 363 a § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a dále § 4 ve
spojení s § 555 odst. 1 a § 556 odst. 1 první věta, zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník“, nevymezuje tím žádnou právní otázku, na které napadené
rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má
být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k
založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013,
sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
14. V části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů
odvolacího řízení a proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2026
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu