21 Cdo 2960/2024

21 Cdo 2960/2024-427

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí č. 552/2, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 300/22, o náhradu škody, náhradu nemajetkové újmy a poskytnutí zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 62/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 30 Co 372/2023-390, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. července 2023, č. j. 21 C 62/2019-280, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24. 5. 2019 (v průběhu řízení opravenou, doplněnou a se souhlasem soudu rozšířenou) se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 161 559 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 11. 5. 2019 do zaplacení, aby žalovaná v elektronickém oběžníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové publikovala omluvu („Omlouváme se tímto P. Š., za to, že mu byla opakovaně prodlužována pracovní smlouva na dobu určitou v celkovém trvání 27 let a 1 měsíc a za to, že byl nucen po 25 letech v zaměstnání znovu absolvovat výběrové řízení.

Omlouváme se mu dále za to, že byl ve srovnání s ostatními kolegy na srovnatelné pozici finančně podhodnocován. Omlouváme se mu za to, že jsme patřičně nereagovali na nepravdivé obvinění jeho osoby na schůzi Ústavu lékařské biochemie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, konané dne 5. 11. 2017, z podání stížnosti ohledně pracovní doby na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Omlouváme se mu také za to, že byl nucen pracovat v nepřátelském pracovním prostředí.“) a aby žalovaná zaplatila žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 11.

5. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 8. 1991 uzavřené na dobu určitou do 31. 8. 2001 pracoval u žalované jako odborný asistent. Sjednaná doba pracovního poměru byla postupně uzavřenými dodatky prodlužovaná, naposledy do 30. 9. 2018, kdy pracovní poměr žalobce uplynutím doby zanikl. Před posledním prodloužením pracovního poměru, k němuž došlo dodatkem ze dne 30. 8. 2016, musel žalobce absolvovat „ponižující“ výběrové řízení, i když jeho mladší kolegyně R.

K. výběrové řízení v obdobné situaci absolvovat nemusela. V uvedeném jednání žalované proto spatřuje diskriminaci své osoby z důvodu věku a zdravotního stavu („nefunkční levé oko“ a „trvalá depresivní porucha“). Nepřátelské chování nadřízené M. Ř., vůči jeho osobě se též projevovalo prováděním hloubkové a důsledné hospitační činnosti, finančním znevýhodňováním (přiznáváním nižších odměn oproti srovnatelným zaměstnancům, odebráním osobních příplatků), nepravdivým nařčením na schůzi ústavu, že „stížností předloženou MPSV“ žalobce „ohrozil vědeckou práci na fakultě“, přemístěním starých přístrojů do laboratoře, kde žalobce pracoval, bez jeho souhlasu nebo „vyloučením z komunikace“ a ukládáním „nesmyslných pracovních úkolů“.

Žalobce dosahoval výrazně nižší průměrné mzdy než jeho ostatní (mladší a zdravotně nepostižení) kolegové na pozici odborný asistent a domáhá se proto toho, aby mu žalovaná tento rozdíl za dobu od dubna 2016 do září 2018 nahradila.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 21 C 62/2019-172, žalované uložil povinnost publikovat v elektronickém oběžníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové text ve znění: „Omlouváme se tímto P. Š., za to, že byl nucen po 25 letech zaměstnání znovu absolvovat výběrové řízení. Omlouváme se dále za to, že byl ve srovnání s ostatními kolegy na srovnatelné pozici finančně podhodnocován.“ (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna tamtéž publikovat text ve znění: „Omlouváme se za to, že jsme patřičně nereagovali na nepravdivé obvinění jeho osoby na schůzi Ústavu lékařské biochemie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, konané dne 5. 11. 2017, z podání stížnosti ohledně pracovní doby na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Omlouváme se mu také za to, že byl nucen pracovat v nepřátelském pracovním prostředí.“ (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 11. 5. 2019 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 11. 5. 2019 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl, že „základ nároku žalobce na náhradu škody z titulu mzdových nároků žalobce za dobu od dubna 2016 až do září 2018 je dán“ (výrok V).

3. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Co 342/2022-225, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I o povinnosti publikovat omluvu: „Omlouváme se dále za to, že byl ve srovnání s ostatními kolegy na srovnatelné pozici finančně podhodnocován“, jakož i ve výroku V zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení a ve zbývající části výroku I a ve výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odůvodnil tím, že ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody a uveřejnění omluvy, že žalobce byl ve srovnání s ostatními kolegy na srovnatelné pozici finančně podhodnocován, „dosud nebylo v řízení dostatečně tvrzeno a dokazováno, aby bylo možno učinit závěr, že v rozhodném období (duben 2016 – září 2018) bylo s žalobcem ve vztahu k odměňování nerovně zacházeno (že byl finančně podhodnocován), resp. že toto nerovné zacházení bylo motivováno některým z diskriminačních důvodů“.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 21 C 62/2019 -280, zamítl žalobu na zaplacení 161 559 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 161 559 Kč od 11. 5. 2019 do zaplacení (výrok I) a na uložení povinnosti žalované publikovat v elektronickém oběžníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové text následujícího znění: „Omlouváme se dále za to, že žalobce byl ve srovnání s ostatními kolegy na srovnatelné pozici finančně podhodnocován.“ (výrok II), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 34 819,16 Kč (výrok III).

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č.j. 30 Co 372/2023-390, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobce, přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu poskytnuté mu soudem prvního stupně, nedostál povinnosti tvrzení o skutečnostech, z nichž vyplývá, že při jeho odměňování došlo k nerovnému zacházení (žalobce o těchto skutečnostech neunesl břemeno tvrzení).

Žalobce měl „tvrdit u každého jednotlivého komparátora konkrétně jakou činnost pro žalovanou v rozhodném období prováděl (výuka v českém jazyce, výuka v anglickém jazyce, publikační činnost, školitelství, účast na grantových programech a další) a že se tedy skutečně jednalo o zaměstnance srovnatelného s žalobcem (ve smyslu shora uvedeného; tvrzení žalobce, že označení zaměstnanci Ústavu měli v principu stejné pracovní povinnosti, tedy hlavně výuku studentů v češtině a účast na vědeckém výzkumu, není dostačující) a že tento srovnatelný zaměstnanec za stejnou práci, jakou prováděl, žalobce pro žalovanou, dostával v rozhodném období skutečně vyšší mzdu (základní mzda včetně osobních příplatků a odměn)“.

Za nedostatečné odvolací soud považuje tvrzení, jehož podstatou je žalobcem „zvolený mechanismus přepočtu odměn ‚údajně‘ srovnatelných zaměstnanců dle odpracovaných hodin ve srovnání s žalobcem, jejich zprůměrování a následné stanovení rozdílu mezi těmito průměrnými odměnami a odměnami, které obdržel žalobce“. Pro neunesení břemene tvrzení žalobcem proto soud prvního stupně správně žalobu zamítl. Požadoval-li žalobce v odvolání, aby mu byla přiznána náhrada škody ve výši 320 188 Kč, poukázal odvolací soud, že rozšíření žaloby na tuto částku soud prvního stupně u jednání 27.

7. 2023 nepřipustil a že v takovém případě nelze změnu žaloby uplatnit znovu, ledaže by se změnily předpoklady, za nichž soud o změně žaloby původně rozhodoval.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadl ve výroku I. Vymezuje tři otázky procesního práva, které (podle jeho názoru) nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny [„zda v řízení o náhradě škody z titulu nerovného odměňování zaměstnance pro unesení břemene tvrzení postačuje uvést (tvrdit) výši odměn žalobce, srovnatelné zaměstnance se žalobcem, výše odměn těchto se žalobcem srovnatelných zaměstnanců a výši náhrady škody, kterou žalobce z titulu nerovného odměňování po zaměstnavateli požaduje, a to bez ohledu na zvolenou metodu výpočtu výše škody“ (otázka č. 1); „zda může soud nepřipustit změnu žaloby z jiného důvodu než je uveden v § 95 odst. 2 OSŘ, a pokud ano, zda tím důvodem může být, že žalobce dle názoru soudu nedostál své povinnosti doplnit tvrzení dle poučení soudu v řízení o původním nároku (a to ještě před poučením dle § 119a OSŘ)“ (otázka č. 2); „zda je odvolací soud oprávněn a k návrhu žalobce povinen přezkoumat usnesení soudu I.

stupně o nepřipuštění změny žaloby, popř. zda je oprávněn a k návrhu žalobce povinen návrh na změnu žaloby znovu projednat“ (otázka č. 3)]. Uvedl, že na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu reagoval podáním, v němž: 1) za komparátory označil R. H., M. H., R. K., A. M., M. N., M. S. (později M.) a P. T.; 2) uvedl, že srovnatelní byli tito komparátoři proto, že byli zařazeni na stejné pracovní pozici – jednalo se o kmenové odborné asistenty („AP2“) s vědeckou hodností CSc. nebo Ph.D., kteří měli stejné pracovní povinnosti – vyučovali stejný předmět jako žalobce a účastnili se vědeckého výzkumu; 3) požadoval náhradu škody za nevyplacené odměny ve výši 311.529 Kč. Ke specifikaci svého nároku dále tvrdil, že: 1) žalobce byl oproti jiným zaměstnancům krácen „pouze na odměnách a osobních příplatcích, nikoli na mzdě“; 2) k neodůvodněným a neodůvodnitelným rozdílům v odměnách došlo pouze u těch položek na mzdových listech, které jsou označeny jako „Odměny pololetní“ (r.

2016), „Odměny mimořádné – roční“ (r. 2017 a 2018) a „Odměna z programu“; 3) výši žalobci vyplacených osobních příplatků a jemu vyplacených „Odměn pololetních“, Odměn mimořádných – ročních“ a „Odměn z programu“; 4) výši osobních příplatků a „Odměn pololetních“, „Odměn mimořádných – ročních“ a „Odměn z programu“ vyplacených všem označeným komparátorům; 5) N., který byl žalobcem původně uveden mezi komparátory, byl rovněž žalovanou diskriminován. Žalobce proto dovozuje, že břemeno tvrzení unesl, neboť uvedl konkrétní výši náhrady za jednotlivé měsíce vůči všem konkrétním srovnatelným zaměstnancům, jelikož ale bylo těchto srovnatelných zaměstnanců více, tvrdil výši škody jakožto průměr.

Pokud se soud s tímto výpočtem neztotožňuje, nelze zamítnout žalobu pro neunesení břemene tvrzení; metoda výpočtu výše škody je otázkou právní, nikoli skutkovou. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že odmítl podrobit přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žaloby na částku 311 529 Kč odůvodněné neunesením břemene tvrzení; tento postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5.

2006, sp. zn. II ÚS 455/03, a stanoviskem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, jakož i rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, 28 Cdo 5069/2017, 30 Cdo 3548/2019. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě – shledá-li jeho přípustnost –, aby dovolání zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. Otázky č. 2 a 3 přípustnost dovolání nezakládají, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (srov. shora bod 5). Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

12. Rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení právní otázky procesního práva, z jakých skutečností vyplývá porušení zásady rovného zacházení se všemi zaměstnanci při jejich odměňování za práci. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k nerovnému zacházení při odměňování žalobce mělo dojít od dubna 2016 do září 2018 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2018 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“).

15. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

16. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněného pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016). Princip rovnosti zacházení je porušen, pokud odlišnost v zacházení nemá žádné objektivní a odůvodnitelné ospravedlnění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 68/2020).

17. Jednou z oblastí, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, je – jak vyplývá z ustanovení § 16 odst. 1 zák. práce – odměňování za práci (poskytování mzdy, platu nebo odměny z dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti).

18. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov.§ 109 odst. 1 zák. práce). Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce). Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda (srov. § 110 odst. 1 zák. práce); od tohoto ustanovení (pojmy v něm použité jsou následně rozvedeny a konkretizovány v § 110 odst. 2–5 zák. práce) – jímž se zapracovávají předpisy Evropské unie zakotvující v pracovněprávních vztazích zásadu stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci (srov. § 363 zák. práce) – se nelze odchýlit, což ale neplatí, jde-li o odchýlení ve prospěch zaměstnance (srov. § 4a odst. 3 zák. práce).

19. Při poskytování těch složek mzdy, které nejsou součástí základní (pevné) sjednané či zaměstnavatelem stanovené nebo určené mzdy (např. základní měsíční, hodinové, úkolové či podílové mzdy) pravidelně vyplácené zaměstnanci za práci, může nerovné zacházení vyplývat i z rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného vedoucího zaměstnance) o (ne)přiznání této (do té doby nenárokové) složky mzdy, na kterou zaměstnanci vzniká právo až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného vedoucího zaměstnance) o jejím přiznání, které má – jako předpoklad pro přiznání této složky mzdy – v tomto smyslu konstitutivní význam, nebo může být založeno již samotným vnitřním předpisem zaměstnavatele stanovícím podmínky pro přiznání nároku na pobídkovou složku mzdy (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 658/2022). Porušením zásady rovného zacházení při odměňování za práci je též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněný pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč.).

20. Postup zaměstnavatele, který bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení, představuje porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, uveřejněný pod č. 35/2016 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1486/2020). Pro posouzení, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce, je však vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2392/2023.

21. Výše škody způsobené zaměstnanci postiženému nerovným zacházením při poskytování mzdy se určí jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena, určena nebo s ním byla sjednána vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance. Je-li zaměstnanců, kterým byla za těchto okolností stanovena, určena nebo s nimi byla sjednána vyšší mzda, více a není-li výše jejich mzdy stejná, je výše škody dána rozdílem mezi mzdou zaměstnance, kterému byla stanovena, určena nebo s ním byla sjednána nejvyšší mzda, a mzdou postiženého zaměstnance. Tímto způsobem je vyjádřena újma zaměstnance, kterou utrpěl následkem porušení zásady rovného zacházení, neboť kdyby byla tato zásada zaměstnavatelem dodržena, pobíral by (musel by pobírat) postižený zaměstnanec za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty stejnou mzdu jako zaměstnanec s nejvyšší mzdou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024, uveřejněný pod č. 62/2025 Sb. rozh. obč.).

22. V řízení o náhradu škody podle § 265 odst. 2 zák. práce má potom žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] skutečnosti, z nichž vyplývá porušení uvedené právní povinnosti, jehož se v rámci plnění úkolů zaměstnavatele dopustili zaměstnanci jednající jeho jménem, popř. zaměstnavatel – fyzická osoba, a to jako předpoklad (jeden z předpokladů) povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody. Žalobce musí označit jiné(ho) zaměstnance žalovaného (zaměstnavatele) vykonávající(ho) shodnou nebo z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2-5 zák. práce srovnatelnou práci, v porovnání s kterým(i) žalobce za vykonanou práci od žalovaného obdržel nižší mzdu. Musí rovněž uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že tento zaměstnanec (tito zaměstnanci) vykonává (vykonávají) stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako on, a rozdíl v odměňování doložit údaji o výši jím pobírané mzdy, popřípadě jejích složek, jichž se odlišnost týká, a výši mzdy (jejích složek) porovnávaného zaměstnance (porovnávaných zaměstnanců).

23. V projednávané věci soud prvního stupně u jednání dne 11. 5. 2023 poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že „musí … označit komparátory ve srovnání, s nimiž bylo s žalobcem zacházeno nerovně, a to zvlášť jak ve vztahu k základní mzdě, tak k jiným formám výdělku, tedy odměnám, tj. nechť žalobce označí zaměstnance žalované, kteří v rozhodném období vykonávali srovnatelnou práci jako žalobce a dostávali za to vyšší mzdu, či odměny než žalobce, a nechť tvrdí, proč zrovna tito zaměstnanci vykonávali srovnatelnou práci jako žalobce“, a že „musí tvrdit a prokázat konkrétní výši mzdy, jejíž náhradu v souvislosti s tvrzením o nerovném odměňování požaduje“.

V reakci na poskytnuté poučení žalobce v podání ze dne 17. 5. 2023 za srovnatelné zaměstnance žalované označil R. H., M. H., R. K., A. M., M. N., M. S. (později M.) a P. T., kteří „byli všichni kmenoví odborní asistenti, zařazení jako AP2, s vědeckou hodností CSc. nebo Ph.D., kteří měli na ULB úvazek výrazně nad 10 %“ a „všichni měli v principu stejné pracovní povinnosti, tedy hlavně výuku studentů v češtině a účast na vědeckém výzkumu“. Uvedl, že žalobce byl ve srovnání s těmito zaměstnanci hůře odměňován ve složkách mzdy „Odměny pololetní“, „Odměny roční“ a „Odměny z programu“ (PRVOUK, později PROGRES); výši uvedených složek mzdy pobíraných žalobcem a označenými zaměstnanci doložil připojenými tabulkami, na něž v rámci skutkových tvrzení odkázal.

Vedle toho žalobce uvedl výpočet, na jehož základě dospěl k výši uplatněného nároku; jednotlivé odměny přepočítal podle počtu odpracovaných hodin.

24. Z uvedeného vyplývá, že žalobce na poskytnuté poučení řádně reagoval, neboť označil srovnatelné zaměstnance, uvedl skutečnosti, na základě nichž dovozuje, že se jedná o zaměstnance, kteří pro žalovanou vykonávali stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a – aniž byl k tomu v rámci poučení vyzván – uvedl též údaje o výši mzdy (jejích složek), které v posuzovaném období dosahoval jak žalobce, tak srovnatelní zaměstnanci. Jestliže skutečnosti, z nichž dovozuje, že označení zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako žalobce, jsou u všech těchto zaměstnanců stejné (jak z doplněných skutkových tvrzení žalobce vyplývá), odvolací soud tomuto doplnění nedůvodně vytýká, že je žalobce ve vztahu ke každému z označených zaměstnanců neuvedl zvlášť [že žalobce měl „tvrdit u každého jednotlivého komparátora konkrétně jakou činnost pro žalovanou v rozhodném období prováděl (výuka v českém jazyce, výuka v anglickém jazyce, publikační činnost, školitelství, účast na grantových programech a další)“]; je naopak na žalované, aby v rámci své procesní obrany tvrdila skutečnosti, jimiž tato skutková tvrzení žalobce zpochybní. Vlastní výpočet, jímž žalobce dospěl k výši uplatněného nároku na náhradu škody, není skutkovým tvrzením, ale právním posouzením věci, kterým není soud vázán [právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není žalobce povinen v návrhu uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2382/2007)]; případná nesprávnost žalobcovy právní charakteristiky skutku nemůže vést k závěru o neunesení břemene tvrzení žalobcem. Závěr odvolacího soudu, že „žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně nerovného odměňování žalovanou v rozhodném období“, není proto správný.

25. Je-li dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud též tím, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

26. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS- st. 43/16, uveřejněném pod č. 394/2016 Sb., formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého považuje za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.

27. Nejvyšší soud shodný závěr (právě s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16) přijal např. v rozsudcích ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3301/2023.

28. V uvedeném rozsudku ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3301/2023, Nejvyšší soud (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011, či ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019) shrnul závěry ustálené rozhodovací praxe k předpokladům přípustnosti změny žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. následovně: 1) Navrhovateli (žalobci) se v § 95 odst. 1 o. s. ř. umožňuje, aby obsah návrhu a své požadavky přizpůsoboval nejen svým představám na řešení sporu nebo jiné právní věci, jak se mu vyjevily v průběhu řízení, ale také procesně nebo hmotněprávně změněné situaci, ukazuje-li se, že nadále nemohou obstát. 2) Předpokladem přípustnosti změny návrhu dále je, aby výsledky dosavadního řízení, zejména provedené důkazy, mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Projevuje se v něm zásada hospodárnosti řízení. V případě, že je možné použít výsledky dosavadního řízení i pro řízení o změněném návrhu, by totiž nebylo procesně ekonomické rozhodnout o nepřipuštění změny návrhu, a tím navrhovatele (žalobce) – chce-li dále svůj nárok uplatňovat před soudem – „nutit“ k podání nového návrhu na zahájení řízení (žaloby). 3) Platí rovněž, že ke změně žaloby může dojít kdykoliv za řízení, dokud nebylo vydáno rozhodnutí, kterým se řízení končí. 4) Jestliže žalobce změnou žaloby reaguje na v průběhu dokazování nově zjištěné skutkové okolnosti, zpravidla není důvod změnu žaloby nepřipustit.

29. V projednávané věci se odvolací soud v rozporu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu (bod 26) odmítl zabývat správností usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 7. 2023 o nepřipuštění změny žaloby spočívající v jejím rozšíření na částku 311 529 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že o návrhu o této změně žaloby již bylo pravomocně rozhodnuto a rozšíření žaloby za této situace nelze uplatnit znovu. Podmínky pro připuštění změny žaloby byly přitom splněny, neboť žalobce jí reagoval na výsledky dokazování provedeného mzdovými listy srovnatelných zaměstnanců žalované; odůvodnění zamítnutí návrhu soudem prvního stupně tím, že „žalobce v principu nedostál své povinnosti doplnit tvrzení dle poučení soudu“ (bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je navíc v rozporu se shora uvedenými závěry, podle kterých žalobce povinnost tvrzení splnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby nelze proto považovat za správné, neboť jeho postup, jímž žalobce směřoval k podání nové (samostatné) žaloby, nebyl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. K uvedené vadě řízení Nejvyšší soud musel podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout.

30. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

31. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém

rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2026

JUDr. Pavel Malý předseda senátu