21 Cdo 2995/2025-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně R. B., zastoupené Mgr. Evou Hrbotickou, advokátkou se sídlem v
Plzni, Jiráskovo náměstí č. 678/33, proti žalovanému JUDr. Igoru Ivankovi, se
sídlem v Praze 6, Dědinská 893/29, IČO 66216877, zastoupenému JUDr. Mgr.
Marcelem Petráskem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého č.
715/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 170/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. 23 Co 30, 67/2025-155,
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy
Hrbotické, advokátky se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí č. 678/33.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
5. 2025, č. j. 23 Co 30, 67/2025-155, není přípustné podle § 237 o. s. ř.,
podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá předestřená
otázka, „zda je podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52
písm. c) zák. práce, aby v textu výpovědi byl výslovně uveden odkaz na
rozhodnutí o organizační změně v písemné podobě, ačkoliv taková organizační
změna byla zaměstnavatelem skutečně přijata a zaměstnanec s ní byl seznámen“,
neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud
nevyšel ze závěru, že součástí skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního
poměru dané zaměstnanci podle § 52 písm. c) zák. práce musí být výslovný odkaz
na písemné rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně. S ohledem na jazykový
obsah posuzované výpovědi, která obsahovala jen sdělení, že je žalobkyni dávána
„podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce“ pro „nadbytečnost“, se odvolací
soud (jakož i soud prvního stupně) zabýval tím, zda žalobkyni v době doručení
výpovědi bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se
stala pro žalovaného nadbytečnou zaměstnankyní, a za tímto účelem přistoupil k
výkladu projevu vůle žalovaného vyjádřené ve výpovědi, při kterém považoval za
významné, zda žalobkyně byla před doručením výpovědi s rozhodnutím o
organizační změně seznámena (srov. body 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost,
že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným
předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
3. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v závěru o „neurčitosti
výpovědního důvodu“ v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
4. K otázce skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru
srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967,
sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34/1968 Sb. rozh. obč. (ve vztahu k
obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem
zaměstnanci v předchozím zákoníku práce), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011, v nichž byl vyjádřen právní názor, že
důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo
zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že
rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co
chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v
ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný
důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné
výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým
způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje
naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého
důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr. Skutečnosti, které byly
důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro
neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru
neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1234/2014).
5. Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle
§ 52 písm. c) zák. práce – který obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to
nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1797/97, uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) – potom srov. již zmíněný
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz
193/67, podle jehož závěrů v případě výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. c)
zákoníku práce [nyní § 52 písm. c) zák. práce] zpravidla postačí zcela stručné
vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru,
jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce; postačuje, aby bylo
z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro
jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo
4429/2017). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným či
jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď
dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal
pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021).
6. K zásadám pro výklad právních jednání srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016,
uveřejněného pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, z nichž vyplývá,
že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu
(záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o
něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.).
7. Uvedl-li žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 1. 2024,
že žalobkyni dává výpověď „podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce“ pro
„nadbytečnost“, aniž by současně jakkoliv přiblížil, že se tak stalo v důsledku
organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo, přistoupil odvolací soud
správně k výkladu žalovaným projevené vůle a jeho závěr o nedostatečně určitém
skutkovém vymezení důvodu výpovědi (za situace, kdy žalobkyně nebyla před
doručením výpovědi žalovaným jakkoliv seznámena s přijatým organizačním
opatřením) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Je
nepochopením uvedeného postupu odvolacího soudu, namítá-li dovolatel, že
odvolací soud „nesprávně rozšířil povinnosti zaměstnavatele nad rámec zákona i
judikatury, když požadoval, aby organizační změna byla písemně doložena již při
doručení výpovědi“, čímž podle jeho názoru „fakticky zavádí novou povinnost
zaměstnavatele, která však v zákoníku práce ani v ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu nemá oporu – totiž povinnost připojovat k výpovědi z
pracovního poměru písemné rozhodnutí o organizační změně“; takový závěr
odvolací soud neučinil (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a v
něm podané vysvětlení k obsahově stejné odvolací námitce: „… soud I. stupně
svůj závěr o neplatnosti výpovědi nevázal na skutečnost, že žalovaný neprokázal
seznámení žalobkyně s listinou ze dne 10. 1. 2024 obsahující organizační změnu,
nýbrž na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před
doručením výpovědi byla seznámena byť i jen ústně s obsahem organizační změny
ze dne 10. 1. 2024, v důsledku níž se měla stát dle žalovaného nadbytečnou“).
8. K založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
(nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné
rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li
skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 1. 2024, a způsob, jakým odvolací soud
k těmto skutkovým zjištěním dospěl (hodnocení důkazů), vytýká-li odvolacímu
soudu, že „zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, když
jednostranně přisvědčil tvrzení žalobkyně a nevěnoval se dostatečně rovněž
dalším okolnostem a svědeckým výpovědím, z nichž jednoznačně vyplývalo, že
žalobkyně o reorganizaci věděla“, na základě čehož „nesprávně vyhodnotil
důkazní situaci“ a „porušil zásady hodnocení důkazů dle § 132 OSŘ“, a
předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od
odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že žalobkyně „o organizační
změně věděla, a nebyla tedy uvedena v omyl ohledně skutečného důvodu skončení
pracovního poměru“, že „žalobkyně o reorganizaci hovořila se spolupracovníky i
rodinnými příslušníky, kteří rovněž obdrželi výpověď“ a že „současně bylo z
okolností, z průběhu výpovědí více zaměstnanců a z následného chování
zaměstnavatele i zaměstnanců zřejmé, že šlo o širší reorganizaci“).
9. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů
nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na
jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh.
obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb.
rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp.
zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory
mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani
znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku
čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy
skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod
je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak
v posuzovaném případě zjevně nejedná.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci „rozsudku Městského
soudu v Praze č. j. 23 Co 67/2025-155 ze dne 28. 5. 2025, jakož i jemu
předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 170/2024-67 ze dne
23. 9. 2024“. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či
pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani
návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na
odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a ze dne 16. 2. 2023, sp.
zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto
Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu