21 Cdo 3639/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně Š. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Renatou Volákovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 574/7, proti žalované Z. U.,
podnikatelce se sídlem XY, zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se
sídlem v Chebu, Májová č. 1150/32, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 263/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2018 č. j. 61
Co 251/2017-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa
Heyduka, advokáta se sídlem v Chebu, Májová č. 1150/32.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2018 č. j. 61 Co 251/2017-76 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního
poměru zaměstnavatelem a k výkladu tohoto projevu vůle srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, který byl uveřejněn
pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012
sp. zn. 21 Cdo 4883/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, ze kterých (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění
hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba,
aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem
konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60
zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru
obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého
zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i
bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen
pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního
poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a
nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné
jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní
poměr okamžitě zrušen; k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku
práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a
způsobu hodnocení míry této intenzity srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, v nichž byl přijat – mimo jiné –
právní názor, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen
aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek a že k
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci; jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení
pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější),
soud jim logicky přikládá také větší význam (k tomu srov. dále odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn.
21 Cdo 1405/2012); zároveň
je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je
nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu
ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby
celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval
zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální] a není důvod, aby
rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V projednávané věci je třeba vzít v úvahu, že žalobkyně, která nakládala s
penězi (tržbami) žalované, u které byla zaměstnána jako vedoucí prodejny brýlí
a kontaktních čoček, odevzdala tržby z dobírek za zakázky z dubna 2015 až na
výzvu žalované v červenci 2015, i když jinak tržby odevzdávala vždy jednou
týdně, a že intenzitu tohoto porušení pracovních povinností žalobkyně zvyšuje
skutečnost, že také zakázku pro svoji tchyni z dubna 2014 zaplatila až na výzvu
žalované v červenci 2015. Je zřejmé, že již na základě tohoto jednání žalobkyně
(bez ohledu na další skutek, který jí byl vytýkán v okamžitém zrušení
pracovního poměru a který spočíval v neoprávněném poskytování brýlových obrub
mimo prodejnu) došlo k zpochybnění její spolehlivosti ve vztahu k majetku
žalované ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce a k narušení
vzájemné důvěry mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, která je pro jejich vztah
– obzvláště v případě, kdy zaměstnanec samostatně nakládá s penězi
zaměstnavatele – nezbytná, a to do té míry, že po žalované nebylo možné
spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby
(k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele
srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo
379/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo
5727/2015).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu