21 Cdo 389/2021-295
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Robertem
Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého č. 1326/47, proti žalované N.
N. H. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Těšnov č. 1059/1, o zaplacení 1 449 909 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 262/2015, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. 23
Co 251/2019-244, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, v níž bylo
rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soud pro Prahu 5 ze dne 8. ledna
2019, č. j. 28 C 262/2015-181, v zamítavém výroku I ohledně částky 20 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 20 000 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení
a v zamítavém výroku II ohledně částky 1 010 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši
7,05 % z částky 1 010 476 Kč od 13. 3. 2013 do zaplacení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. ledna 2019, č. j. 28 C
262/2015-181, v zamítavém výroku I ohledně částky 313 439 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. ledna 2019, č. j. 28 C
262/2015-181, v zamítavém výroku I ohledně částky 313 439 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení se
zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u
Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 16. 7. 2015 se žalobce domáhal, aby mu žalovaná
zaplatila částku 353 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 333 439
Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení a z částky 20 000 Kč od 16. 5. 2013 do
zaplacení. Žalobu odůvodnil především tím, že v době od 20. 3. 2012 do 1. 3. 2013 u žalované pracoval jako zástupce ředitele. Pracovní poměr byl ukončen
dohodou „z důvodů organizačních“, neboť žalovaná se rozhodla, že „nadále nebude
zřízena funkce zástupce ředitele jako funkce samostatná“. Žalobci proto náleží
odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku ve výši 618 285,60
Kč, na kterém žalobce „v tuto chvíli“ požaduje 20 000 Kč. Současně s dohodou o
rozvázání pracovního poměru uzavřel žalobce se žalovanou dne 1. 3. 2013 dohodu
o mimořádné odměně ve výši pěti průměrných měsíčních platů. Žalovaná stanovila
výši odměny částkou 716 680 Kč, správně však její výše měla činit 1 030 119 Kč;
žalobce proto po žalované požaduje doplatit rozdíl ve výši 313 439 Kč. Žalobce
dále „nárokuje“ zaplacení nákladů, které mu vznikly v souvislosti s pracovní
cestou do Kazachstánu (vykonanou ve dnech 2. až 6. října 2012) vynaložením
částky 54 591 Kč na letenku, pojištění k letence, vízum, bankovní poplatek a
ubytování R. Ž., který ho na cestě se souhlasem žalované doprovázel a
poskytoval mu nezbytné konzultační služby; na náhradě těchto nákladů žalobce
uplatnil 20 000 Kč. Řízení o žalobě u Obvodního soudu pro Prahu 5 probíhalo pod
sp. zn. 28 C 262/2015. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u
Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 8. 2. 2016, změněnou (rozšířenou) podáním ze
dne 29. 2. 2016, se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1 096 470 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 1 010 476 Kč od 16. 3. 2013 do
zaplacení a z částky 85 994 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení. Uplatnil tak nárok
na zaplacení zbývající části odstupného do výše trojnásobku průměrného
měsíčního výdělku ve výši 598 285,60 Kč a na základě kolektivní smlouvy pro rok
2013 na zaplacení dalšího odstupného do výše pětinásobku průměrného měsíčního
výdělku ve výši 412 190,40 Kč, celkem tedy ve výši 1 010 476 Kč. Dále požadoval
zaplacení zbývajících nákladů za pracovní cestu do Kazachstánu (vykonanou ve
dnech 2. až 6. října 2012) vynaložených na letenku, pojištění k letence, vízum,
bankovní poplatek a ubytování R. Ž. ve výši 34 591 Kč a stejných nákladů, které
na stejné pracovní cestě vynaložil za účast L. P., který mu se souhlasem
žalované rovněž poskytoval nezbytné konzultační služby, ve výši 51 403 Kč. Řízení o této žalobě u Obvodního soudu pro Prahu 5 probíhalo pod sp. zn. 26 C
130/2016. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j. 28 C
262/2015-157, řízení o obou žalobách spojil ke společnému řízení, které bude
nadále vedeno pod sp. zn. 28 C 262/2015.
Předmětem spojeného řízení se tedy
stal nárok na zaplacení odstupného ve výši 1 030 476 Kč s příslušenstvím,
„mimořádné odměny“ ve výši 313 439 Kč s příslušenstvím a nákladů zahraniční
pracovní cesty ve výši 105 994 Kč s příslušenstvím. Žalovaná se uplatněným nárokům bránila tvrzením, že důvod uzavření dohody o
rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou nebyl v dohodě uveden a
je tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že „k dohodě o rozvázání pracovního
poměru došlo z důvodu uvedeného v ust. § 52 písm. a), b) a c) ZP“. Sjednaná
dohoda o mimořádné odměně pak přiznávala žalobci jednorázový peněžitý příspěvek
z důvodu skončení pracovního poměru, jehož charakter odpovídal odstupnému, o
čemž svědčí také skutečnost, že k jejímu uzavření došlo spolu s dohodou o
rozvázání pracovního poměru; nejedná se o mimořádnou odměnu podle „ustanovení §
134 ZP“. Zahraniční pracovní cestu do Kazachstánu žalovaná schválila pouze pro
žalobce, k doprovodu žalobce Ž. a L. P. nikdy souhlas nevyjádřila. Žalovaná
dále vznesla námitku započtení částky 135 905,63 Kč z titulu pohledávky za
žalobcem v souvislosti s opravou vozidla RZ XY (které žalobce poškodil tím, že
do něj natankoval nesprávné palivo) a částky 48 400 Kč z titulu pohledávky za
žalobcem v souvislosti s „neoprávněným užíváním“ vozidla RZ XY (pracovní poměr
žalobce skončil ke dni 1. 3. 2013, avšak vozidlo bylo žalované vráceno až dne
18. 4. 2013). Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 28 C 262/2015-181,
rozhodl tak, že v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení
částky 353 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 333 439 Kč
od 16. 3. 2013 do zaplacení a z částky 20 000 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení,
se žaloba zamítá (výrok I), že v části, ve které se žalobce domáhal po žalované
zaplacení 1 096 470 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 1 010
476 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení a z částky 85 994 Kč od 16. 5. 2013 do
zaplacení, se žaloba zamítá (výrok II), že žalobce je povinen zaplatit žalované
na náhradě nákladů řízení částku 158 652,70 Kč k rukám „právního“ zástupce
žalované (výrok III) a že žalobce je povinen zaplatit České republice „na
náhradě nákladů státu – svědečném“ 291 Kč (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že žalobce v době od 20. 3. 2012 do 1. 3. 2013 pracoval u žalované
na pracovní pozici zástupce ředitele a náměstka, že dne 1. 3. 2013 se účastníci
dohodli na rozvázání pracovního poměru k témuž dni (důvod rozvázání pracovního
poměru nebyl sjednán), že téhož dne účastníci uzavřeli dohodu o mimořádné
odměně („nejednalo se o odstupné, ale o mimořádnou odměnu“) ve výši „průměrné
6měsíční mzdy“ žalobce, na které žalovaná vyplatila žalobci 716 680 Kč, a že
žalobce ve dnech 2. 10. 2012 až 6. 10. 2012 vykonal zahraniční pracovní cestu
do Kazachstánu, kterou mu za účelem předběžné prezentace žalované schválil M. Š. (žalobce nežádal o schválení doprovodu další osobou).
Vzhledem k tomu, že
„důvodem ukončení pracovního poměru byla nespokojenost s plněním úkolů žalobce“
a „pouze to, že náplň práce, kterou vykonával žalobce, byla svěřena jiné osobě,
nepochybně žádnou organizační změnu nezakládá“, a k žádné organizační změně
tedy nedošlo, dospěl k závěru, že nárok na odstupné žalobci nevznikl. Soud
prvního stupně neshledal důvodným ani nárok na zaplacení mimořádné odměny,
neboť v případě mimořádné odměny „dle ust. § 134 z. p.“ se nejedná o „nárokovou
složku platu“ a nárok na ni „vzniká až rozhodnutím zaměstnavatele o jejím
poskytnutí“; v případě žalobce nebyla konkrétní výše odměny dohodnuta a způsob
jejího vyplacení odpovídal „standardnímu vyplacení mezd a odměn“. Nebylo-li
prokázáno, že by žalobce měl souhlas svého nadřízeného s tím, aby vzal na
zahraniční pracovní cestu další osoby, nebylo vyhověno ani požadavku žalobce na
zaplacení náhrady nákladů pracovní cesty do Kazachstánu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 23
Co 251/2019-244, zastavil odvolací řízení „ohledně částky 51 403 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 51 403 Kč od 16. 5. 2013 do
zaplacení“ (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku I o
věci samé ohledně částky 333 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z
částky 333 439 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení a v zamítavém výroku II o věci
samé ohledně částky 1 010 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z
částky 1 010 476 Kč od 13. 3. 2013 (správně 16. 3. 2013 – pozn. dovolacího
soudu) do zaplacení“ potvrdil (výrok II) a „ve výroku I, pokud jím byla
zamítnuta žaloba co do částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 20 000 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení, ve výroku II, pokud jím byla
zamítnuta žaloba co do částky 34 591 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.
a. z částky 34 591 Kč od 16. 5. 2013 do zaplacení, ve výroku III o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky navzájem a ve výroku IV o nákladech státu“
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud vzhledem k tomu, že žalobce
své odvolání v rozsahu uplatněného nároku na zaplacení náhrady nákladů
vynaložených za účast L. P. na zahraniční pracovní cestě do Kazachstánu vzal
zpět, v tomto rozsahu odvolací řízení zastavil. V souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu se podle něj soud prvního stupně – ve vztahu k
uplatněnému nároku na odstupné – zabýval tím, zda důvodem rozvázání pracovního
poměru žalobce byly „důvody uvedené v ust. § 52 písm. a) – d) zákoníku práce“,
přičemž v řízení (na základě svědecké výpovědi M. B.) bylo prokázáno, že „ve
vztahu k pracovní pozici zastávané žalobcem … k žádné organizační změně
nedošlo, pracovní místo zrušeno nebylo“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního
stupně též v jeho závěru, že žalobci nevznikl nárok na „mimořádnou odměnu podle
§ 134 zákoníku práce“ na základě dohody ze dne 1. 3. 2013, neboť „přiznání
mimořádné odměny a určení její výše není otázkou dohody mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem“. Z provedeného dokazování (dohoda o rozvázání pracovního
poměru ze dne 1. 3. 2013, záznam rozhovoru žalobce a M. Š. na CD) je podle
odvolacího soudu zřejmé, že mimořádná odměna „měla motivovat žalobce ke
skončení pracovního poměru ihned a dohodou“; „žalovaný předstíral rozhodnutí o
přiznání mimořádné odměny, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se
kterým zákoník práce možnost přiznání odměny nespojuje“. Odvolací soud proto
uzavřel, že „dohoda ze dne 1. 3. 2013 je absolutně neplatná podle § 19 písm. d)
zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť odporuje zákonu a
zároveň nejsou naplněny zásady pracovněprávních vztahů“, a nemohla proto
založit uplatněný nárok. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně „náležitě
nevypořádal s žalobním tvrzením žalobce, že R. Ž. se zúčastnil zahraniční cesty
se souhlasem a vědomím ředitele nemocnice M. Š.“, odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
výroku II. Podle dovolatele odvolací soud učinil (v rozporu se zásadou
bezprostřednosti a ústnosti) ve věci odlišný skutkový závěr oproti soudu
prvního stupně, pokud dovodil, že „žalovaná předstírala rozhodnutí o skončení
pracovního poměru (správně: přiznání mimořádné odměny – pozn. dovolacího
soudu), aby tak zastřela skutečný důvod udělení odměny, se kterým zákoník práce
možnost přiznání odměny nespojuje“, aniž – v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu – zopakoval důkazy dohodou o rozvázání pracovního poměru
ze dne 1. 3. 2013, záznamem rozhovoru žalobce a M. Š. na CD, z nichž vycházel;
žalobce se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o
mimořádnou odměnu, o „ohodnocení jeho přínosu za 22 leté působení v N. N. H.“.
Odvolací soud tak nepostupoval v souladu se zásadou zákazu překvapivých
rozhodnutí. I kdyby snad žalovaná dohodu o mimořádné odměně předstírala, i v
takovém případě bylo na místě žalobci poskytnout ochranu jeho právu; podle
názorů právní doktríny platí, že nebyl-li nedostatek vážné vůle zjevný, nelze k
němu přihlížet proti tomu, kdo považoval právní jednání za nezastřené, a
žalobce byl v dobré víře o tom, že mimořádná odměna není přiznávána jako
faktické odstupné. Závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti „údajně
zastřeného úkonu“ nemůže obstát i s ohledem na „ustanovení § 18 odst. 2
zákoníku práce v rozhodném znění“. Odvolací soud tímto postupem v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu rovněž „nerespektoval a
nectil“ autonomii vůle účastníků jako stran předmětného smluvního ujednání. Závěrům odvolacího soudu učiněným ve vztahu k uplatněnému nároku na odstupné
dovolatel vytýká, že nebylo zohledněno postavení žalobce (zaměstnance) jako
slabší smluvní strany a nevzal v úvahu „obvyklou důkazní nouzi zaměstnance,
jenž se snaží prokázat nezákonný postup zaměstnavatele při rozvázání pracovního
poměru“. Nesouhlasí rovněž s hodnocením provedených důkazů, když zejména
zpochybňuje věrohodnost svědkyně M. B. a odvolacímu soudu vytýká, že vznik
nároku na odstupné nedovodil z výplatní pásky za březen 2013. Oproti stávající
judikatuře Nejvyššího soudu, která vyžaduje, aby zaměstnanec, který se domáhá
zaplacení odstupného, prokázal, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo
z organizačních důvodů, má dovolatel za to, že je „k otázce nesení důkazního
břemene potřeba přistoupit jinak, a to tak, že je na straně zaměstnavatele“. Přípustnost dovolání pak podle dovolatele zakládá též otázka, zda za situace,
kdy je ukončen pracovní poměr dohodou, jsou (mohou být) důvodem pro ukončení
pracovního poměru organizační změny, pokud se projevily po skončení pracovního
poměru. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť napadené
rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení sporné věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá předestřená
otázka, který z účastníků řízení, v němž se žalobce (zaměstnanec) domáhá
zaplacení odstupného, protože s ním byl pracovní poměr rozvázán dohodou z
důvodu organizačních změn, prokazuje, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru
došlo právě z těchto důvodů, neboť v projednávané věci odvolací soud nevyšel ze
závěru, že žalobce o uvedené skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž ze
závěru, že v řízení byl prokázán opak (na základě výpovědi svědkyně M. B. vyšel
ze zjištění, že „ve vztahu k pracovní pozici zastávané žalobcem … k žádné
organizační změně nedošlo, pracovní místo zrušeno nebylo“), a na uvedené otázce
proto rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení další nastolené
otázky, kterou dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího
soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku na zaplacení odstupného, „zda za
situace, kdy je ukončen pracovní poměr dohodou, jsou (mohou být) důvodem pro
ukončení pracovního poměru organizační změny, pokud se projevily po skončení
pracovního poměru“. Vzhledem k tomu, že soudy nezjistily žádnou organizační
změnu, která by se mohla stát důvodem rozvázání pracovního poměru účastníků,
nemohly ani posuzovat otázku, jaký význam z hlediska uplatněného nároku zde má
skutečnost, že se organizační změna projevila až po skončení pracovního poměru. Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. zde nemohou založit ani
další námitky, jimiž dovolatel napadá skutkové zjištění odvolacího soudu o tom,
že pracovní poměr účastníků nebyl rozvázán z důvodů organizačních změn (o tom,
že „ve vztahu k pracovní pozici zastávané žalobcem … k žádné organizační změně
nedošlo, pracovní místo zrušeno nebylo“), zpochybňuje-li věrohodnost svědkyně
M. B. a odvolacímu soudu vytýká, že vznik nároku na odstupné nedovodil z
výplatní pásky za březen 2013. Dovolatel zde přehlíží, že v procesním režimu
účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť
dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi
závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatel svými
námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti,
pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková
otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je
způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího
soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na zaplacení
odstupného, tj. o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku I
ohledně částky 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 20 000 Kč
od 16. 3. 2013 do zaplacení a v zamítavém výroku II ohledně částky 1 010 476 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 1 010 476 Kč od 13. 3. 2013 do
zaplacení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce (zaměstnanec) v době od 20. 3. 2012 do 1. 3. 2013 pracoval u žalované
(zaměstnavatele) jako zástupce ředitele a náměstek. Pracovní poměr skončil na
základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 1. 3. 2013. Dne 1. 3. 2013
účastníci uzavřeli též dohodu o mimořádné odměně, ve které sjednali, že žalobci
náleží „mimořádná odměna ve výši průměrné 6měsíční mzdy“, na které žalovaná
žalobci vyplatila v březnu 2013 částku 716 680 Kč.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnavatel a zaměstnanec mohou
sjednat právo zaměstnance na poskytnutí jednorázového peněžitého plnění při
skončení pracovního poměru (odstupného) zaměstnavatelem i v jiných případech,
než stanoví zákon, a na vyřešení otázky procesního práva, zda a kdy musí
odvolací soud, hodlá-li se odchýlit od skutkových zjištění (závěrů) soudu
prvního stupně, zopakovat důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel. Vzhledem k tomu, že první otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a druhá otázka nebyla dosud v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobce je, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu v
části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v
zamítavém výroku I ohledně částky 313 439 Kč s příslušenstvím, podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy
mezi účastníky byla uzavřena dohoda o mimořádné odměně – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4
zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle ustanovení § 4b odst. 1 zák. práce práva nebo povinnosti v
pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona,
jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení
nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Od ustanovení uvedených v § 363 je
možné se odchýlit jen ve prospěch zaměstnance. Podle ustanovení § 4b odst. 2 zák. práce podle odstavce 1 může dojít k odchylné
úpravě smlouvou, jakož i vnitřním předpisem; k úpravě povinností zaměstnance
však smí dojít jen smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Podle ustanovení § 4b odst. 3 zák. práce odchylná úprava práv v
pracovněprávních vztazích (§ 307) nesmí být nižší nebo vyšší, než je právo,
které stanoví tento zákon nebo kolektivní smlouva jako nejméně nebo nejvýše
přípustné, není-li v § 116, § 118 odst. 1 a § 122 odst. 2 stanoveno jinak. Předcházející zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, účinný do 31. 12. 2006) měl od samého počátku svého vzniku kogentní
povahu a byl postaven na zásadě „co není dovoleno, je zakázáno“. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinný od 1. 1. 2007, je oproti tomu vybudován – v
souladu s ustanoveními čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod – na zásadě „co není zakázáno, je dovoleno“.
Účastníci
pracovněprávních vztahů proto mohou vždy upravit svá práva a povinnosti
odchylně od zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů, ledaže by jim to
zákon zakazoval. Zásada autonomie vůle účastníků pracovněprávních vztahů,
předurčující zásadně dispozitivní charakter zákoníku práce a dalších
pracovněprávních předpisů (vyjádřený v ustanovení § 4b zák. práce a za právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014 v ustanovení § 4a zák. práce), se v úpravě
pracovněprávních vztahů neprosadí, jen jestliže tomu brání kogentní povaha
ustanovení zákona (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
4. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 613/2011, uveřejněného pod č. 148/2013 v časopise
Soudní judikatura). Peněžitým plněním, na které vzniká zaměstnanci nárok v souvislosti se skončením
pracovního poměru – je-li pracovní poměr se zaměstnancem rozvázán výpovědí
danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d) zák. práce nebo
dohodou z týchž důvodů – je odstupné. Zákoník práce upravuje odstupné jako
plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (zpravidla jako peněžitý
příspěvek) zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním (skončením) jejich pracovního
poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat, často složitou, sociální
situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec má ze
zákona – jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 1 a 2 zák. práce – právo na
odstupné tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci bez své viny z organizačních
důvodů na straně zaměstnavatele, ze zdravotních důvodů, neboť nemůže pro
pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání konat dosavadní
práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice. Ustanovení § 67 odst. 1 a 2 zák. práce jsou právní úpravou relativně kogentní v
tom smyslu, že zakazují, aby zaměstnanci bylo poskytnuto při rozvázání
pracovního poměru z důvodů v nich vyjmenovaných nižší odstupné, než kolik činí
jednonásobek až trojnásobek (dvanáctinásobek) průměrného výdělku (§ 4b odst. 1
a 3 zák. práce). V tomto směru tedy zákon stanoví ve prospěch zaměstnance
určité minimální standardy pro případ skončení pracovního poměru. Poskytování
odstupného při rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem však může být – na
rozdíl od právní úpravy poskytování odstupného účinné do 31. 12. 2006 –
upraveno (způsobem uvedeným v ustanovení § 4b odst. 2 zák. práce) odchylně od
zákona, bude-li tím založeno právo zaměstnance na odstupné v dalších případech
(z jiných důvodů), než které jsou zákonem stanoveny (vypočteny v ustanoveních §
67 odst. 1 a 2 zák. práce) [k tomu srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 613/2011]. Skutečnost, že zaměstnanci
nenáleží odstupné na základě ustanovení § 67 odst. 1 nebo odst. 2 zák. práce,
proto ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak – například
na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele (ať už výslovné, nebo
konkludentní – srov. § 35 odst. 1 obč. zák.) nebo na základě vnitřního
předpisu.
Na odstupné proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo
stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl
ukončen dohodou podle ustanovení § 49 zák. práce bez uvedení důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1862/2017). Oproti odstupnému odměna podle ustanovení § 134 zák. práce představuje peněžité
plnění, které je nenárokovou složkou platu, jež je určena zejména k motivaci
zaměstnanců uvedených v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce. Podmínkou pro její
poskytnutí je úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního
úkolu zaměstnancem; z jiných důvodů zaměstnavatel nemůže zaměstnanci odměnu
udělit. Posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k
jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány)
a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší
výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných
zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo
zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn. Na odměnu tedy
vzniká zaměstnanci nárok – bez ohledu na splnění dalších předpokladů pro její
poskytnutí uvedených v § 134 zák. práce – až na základě zvláštního rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání. Tímto rozhodnutím (kdy a zda je učiní, záleží
jen na úvaze zaměstnavatele) ztrácí odměna svou nenárokovou (fakultativní)
povahu a zaměstnavatel je povinen tuto složku platu zaměstnanci vyplatit, neboť
jsou splněny všechny podmínky pro její poskytnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017
Sb. rozh. obč.). Nárok na odměnu podle ustanovení § 134 zák. práce může takto zaměstnanci
vzniknout kdykoliv v průběhu pracovního poměru. Zákonná úprava nebrání ani
tomu, aby zaměstnavatel rozhodnutí o jejím přiznání učinil v souvislosti s
rozvázáním pracovního poměru zaměstnance, má-li za to, že předpoklady pro její
vyplacení byly splněny; formálně může zaměstnavatel toto rozhodnutí učinit i
tak, že se zaměstnancem o poskytnutí odměny uzavře dohodu. Naproti tomu nárok
na odstupné zaměstnanci vzniká jen v souvislosti s rozvázáním (skončením)
pracovního poměru. Na povaze tohoto jednorázového peněžitého plnění, je-li
zaměstnanci poskytováno čistě v souvislosti s rozvázáním (skončením) pracovního
poměru, pak nic nemění ani skutečnost, že zaměstnavatel k uzavření dohody o
poskytnutí odstupného, na které jinak zaměstnanci nevzniklo právo podle
ustanovení § 67 odst. 1 a 2 zák. práce, přistoupil na základě pozitivního
hodnocení práce, kterou pro něj odcházející zaměstnanec v průběhu pracovního
poměru odvedl, popřípadě skutečnost, že sjednané plnění (odstupné) je v dohodě
označeno jinak (např. jako odměna). Stane-li se v průběhu řízení sporným, které
z uvedených peněžitých plnění zaměstnavatel a zaměstnanec v dohodě sjednali,
odstraní se vzniklá nejistota výkladem (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.). V projednávané věci odvolací soud v souladu s uvedenými závěry nepostupoval.
Dospěl-li ke skutkovému závěru, že mimořádná odměna „měla motivovat žalobce ke
skončení pracovního poměru ihned a dohodou“, tedy, že – jinými slovy – se jedná
o plnění, které mělo být žalobci poskytnuto v souvislosti s rozvázáním
(skončením) jeho pracovního poměru, měl se zabývat tím, zda dohoda o mimořádné
odměně ze dne 1. 3. 2013 nezakládá nárok žalobce na zaplacení odstupného z
jiného důvodu, než stanoví zákon; nebyl totiž vázán tím, jak uplatněný nárok po
právní stránce žalobce kvalifikoval, neboť podle ustálené judikatury dovolacího
soudu je ve sporných řízeních soud vázán žalobou ve smyslu vylíčení rozhodných
skutečností, z nichž je odvozen žalobní nárok, avšak právní kvalifikace
skutkových tvrzení obsažená v žalobě, která není obligatorní součástí žaloby
(srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), není pro soud závazná (srov. například rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod č. 27/2012 Sb. rozh. obč., a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, či ze dne
28. 2. 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016, uveřejněné pod č. 131/2006, 76/2012 a
67/2019 časopisu Soudní judikatura). Odmítnout zabývat se skutečnou povahou dohody o mimořádné odměně ze dne 1. 3. 2013 odvolací soud nemohl ani na základě zjištění, že „žalovaný předstíral
rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny, aby tak zastřel skutečný důvod udělení
odměny, se kterým zákoník práce možnost přiznání odměny nespojuje“. Odvolací
soud zde nevzal náležitě v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu právní úkon (dnes jednání) může být z hlediska vážnosti vůle
také simulovaný nebo disimulovaný. Zatímco při simulaci jednající osoba jen
předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu
má, tak při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel
jiný právní úkon (právní jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí,
že simulované a disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné pro
nedostatek vážné vůle. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným
právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je
předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný [srov. § 19 písm. a) zák. práce a
§ 41a odst. 2 obč. zák.]. Splňuje-li však tento právní úkon současně
náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým
obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí
dobrým mravům (srov. § 39 obč. zák.) – disimulovaný právní úkon (srov. § 41a
odst. 1 obč. zák.). Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo
disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“
simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na
obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn.
21 Cdo 3356/2012, již uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017). Soud prvního stupně při rozhodování o uplatněném nároku na zaplacení částky 313
439 Kč s příslušenstvím, jehož opodstatněnost žalobce opírá o dohodu o
mimořádné odměně ze dne 1. 3. 2013, vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že v případě
dohodou sjednaného plnění „nejednalo se o odstupné, ale o mimořádnou odměnu“,
které opíral o „CD se záznamem rozhovoru žalobce a Š.“. Naproti tomu odvolací
soud zde vyšel ze zjištění, že mimořádná odměna „měla motivovat žalobce ke
skončení pracovního poměru ihned a dohodou“ a že „žalovaný předstíral
rozhodnutí o přiznání mimořádné odměny, aby tak zastřel skutečný důvod udělení
odměny, se kterým zákoník práce možnost přiznání odměny nespojuje“; uvedené
skutečnosti podle odvolacího soudu potvrzují „dohoda o rozvázání pracovního
poměru ze dne 1. 3. 2013“ a „záznam rozhovoru žalobce a M. Š. na CD“, jimiž
odvolací soud důkaz nezopakoval. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za
podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení
a svědků, popřípadě z jiných důkazů. V takovém případě spolupůsobí kromě
věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně,
obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou
(například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle
něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v
důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966,
sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li
tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel,
popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jinak
řečeno, z ustanovení § 213 o. s. ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit
si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování
před soudem prvního stupně.
Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti,
je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit
dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., ze
dne z 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Neučiní-li tak, nelze považovat
jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za
podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový
skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, §
132, § 211 a § 213 o. s. ř. Uvedené neplatí v případě důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.), u
nichž je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení
jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007,
sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že odvolací soud nepochybil,
pokud od soudu prvního stupně odlišný skutkový závěr o povaze dohody o
mimořádné odměně ze dne 1. 3. 2013 učinil, aniž by zopakoval důkaz listinou,
tedy „dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 1. 3. 2013“. Ke stejnému závěru však již nelze dospět ohledně „záznamu rozhovoru žalobce a
M. Š. na CD“. Při hodnocení důkazu zvukovým záznamem o rozhovoru dvou nebo více
osob – na rozdíl od důkazu listinou – totiž nepochybně vedle jeho věcného
obsahu spolupůsobí (obdobně jako u přednesů a výpovědí účastníků řízení a
svědků) i další skutečnosti, které v protokole o provedení tohoto důkazu
zachyceny být nemohou (vedle samotné kvality záznamu například způsob
argumentace jednotlivých osob daný sílou jejich hlasu, plynulostí a jistotou
jejich vystoupení apod.). Nelze rovněž pominout, že smyslové vnímání
provedeného zvukového záznamu může být oproti soudu na straně účastníků řízení
odlišné. Je proto nezbytné, aby soud do protokolu o jednání, u kterého byl
důkaz proveden, uvedl (zaprotokoloval), co při přehrání zvukového záznamu
vnímal, aby tak dal účastníkům řízení možnost kvalifikovaně se k provedenému
důkazu vyjádřit, tj. i uvést svůj způsob jeho vnímání, a adekvátně tomu
přizpůsobit své důkazní aktivity (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, jehož závěry učiněné ve vztahu k důkazu kamerovým
záznamem lze nepochybně aplikovat i na důkaz zvukovým záznamem).
Má-li tedy
odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního
stupně dospěl na základě zvukového záznamu, musí tento důkaz zopakovat. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tímto způsobem nepostupoval, nelze jeho
odlišný skutkový závěr opírající se o uvedený zvukový záznam považovat za
podložený (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). V projednávané věci nelze navíc pominout, že soud prvního stupně v rozporu s
uvedeným nálezem Ústavního soudu v protokolu o jednání ze dne 19. 12. 2016
nezaznamenal, co při přehrání zvukového záznamu vnímal (protokol obsahuje jen
záznam o provedení důkazu), což účastníkům nezprostředkoval (stejně jako
následně odvolací soud) ani v odůvodnění svého rozsudku, takže nejsou (nemohou)
být známy ani úvahy soudů při hodnocení tohoto důkazu a jejich rozhodnutí jsou
z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný
(spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a protože nejsou dány podmínky
pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v
části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v
zamítavém výroku I ohledně částky 313 439 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 %
z částky 313 439 Kč od 16. 3. 2013 do zaplacení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v
odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.