21 Cdo 543/2025-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Mikhaila Yeroshenka (v registru živnostenského podnikání zapsaného jako Michail Jerošenko) se sídlem v Kostelci nad Černými lesy, Pražská č. 376, IČO 01025091, zastoupeného Mgr. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 819/43, proti žalovanému J. D., zastoupenému Mgr. Jakubem Horkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 695/24, o 926 809 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 62/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024, č. j. 30 Co 245/2024-300, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 473,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ladislava Kočky, advokáta se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 819/43.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Co 245/2024-300, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelem předestřená otázka, „zda za skutkového stavu, kdy zaměstnanec použije blíže nespecifikovaný vařič k ohřevu jídla a následně ho hodně teplý uloží do úložného prostoru tahače kamionu, jde o pracovní postup, který je porušením obecné pracovněprávní prevenční povinnosti“, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
3. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, uveřejněný pod č. 98/2015 Sb. rozh. obč.) je ustálena v závěru, že mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá (za splnění zbývajících předpokladů) obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zák. práce. Tento závěr ale neplatí paušálně bez dalšího. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit.
4. V projednávané věci odvolací soud z těchto ustálených závěrů soudní praxe důsledně vycházel, pokud dovodil, že jednání žalovaného spočívající v tom, že „umístil propanbutanový vařič s horkým hořákem do úložného prostoru kamionu … bylo minimálně porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 249 ZP“ (bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); podle odvolacího soudu „s ohledem na jeho osobní poměry lze předpokládat uvažování žalovaného, které je z rozumového hlediska rovné průměrnému dospělému člověku, a proto je na místě uzavřít, že žalovaný si musel být vědom toho, že když uloží horký vařič do prostoru s hořícím materiálem, může dojít k zahoření a požáru a jen spoléhal na to, že se tak nestane“ (bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
5. S ohledem na uvedené pak nemůže být podstatná námitka dovolatele, že použil povolený typ vařiče („malý kartušový“). Námitka, že šlo o „zcela běžný pracovní postup, který není nijak zakázán v rámci bezpečnosti ochrany zdraví při práci, dovolatel nikdy nebyl školen, že by takový postup provádět nemohl“, přehlíží, že za situace, kdy by žalovaný byl poučen o tom, že horký vařič nesmí ukládat do úložného prostoru kamionu, by už nešlo o pouhé porušení prevenční povinnosti, nýbrž o porušení předpisu nebo pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
6. Otázka, „zda soud může ze soudem prvního stupně dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, aniž by takové důkazy zopakoval“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, protože na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání. Jedná se tedy jen o námitku jiné vady řízení (viz níže bod 12).
7. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, dovodil-li, že v úložném prostoru kamionu se nacházely hořlavé materiály, vyjadřuje tím nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Uplatnil tak jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
8. Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
9. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
10. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná.
11. Skutkový závěr, že v úložném prostoru kamionu, kam žalovaný umístil „ještě horký“ propanbutanový vařič, se nacházely hořlavé materiály, má spolehlivou oporu jak ve vyjádření žalovaného ze dne 22. 6. 2022, v němž uvedl, že vařič „uložil do úložného prostoru nákladního vozu, na pravé straně, kde došlo ke vznícení obsahu úložného prostoru“ (bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak i zprávě „HSZ v Trenčíně“ (Okresného riaditelstva hasičského a záchranného zboru v Trenčíně) ze dne 2. 6. 2022, podle kterého „příčina vzniku požáru byla klasifikovaná jako neopatrnost při manipulaci se zdrojem tepla (přenosným plynovým vařičem)“ [bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně]. Odvolací soud sice v druhé větě bodu 21 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně vzal správně „za prokázané, že příčinou vzniku požáru kamionu byla neopatrnost žalovaného, který po užití vařiče umístil ještě horký propanbutanový vařič do úložného prostoru, kde byly hořící materiály“. Slovo „hořící“ však je zřejmou písařskou chybou, neboť z poslední věty tohoto odstavce (bodu 21) vyplývá, že se tím odvolací soud vypořádával s námitkou žalovaného, že „nebylo prokázáno, že úložný prostor je hořlavý“. Je přitom v souladu s obecnou zkušeností – z čehož vycházel též odvolací soud – že bez přítomnosti hořlavé látky (materiálu) požár nevznikne.
12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, že odvolací soud „dospěl k odlišnému skutkovému stavu než soud prvního stupně, aniž by znovu řádně provedl rozhodné důkazy“, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s námitkou žalovaného, že „ke vznícení vozidla muselo dojít v důsledku technické závady vařiče“, a k prokázání této skutečnosti neprovedly navrhovaný znalecký posudek, a že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Takový předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Uvedené námitky však nejsou ani opodstatněné.
13. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008), že postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018), zvláště pak zdůraznil a odůvodnil nezbytnost tohoto postupu v případě důkazu výslechem svědka (§ 126 o. s. ř.) a výslechem účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3872/2010]. U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Jestliže potom v projednávané věci odvolací soud skutkový závěr o příčinách vzniku požáru kamionu učinil výhradně na základě listinných důkazů, není jeho postup s uvedenými závěry v rozporu, pokud jimi důkaz nezopakoval.
14. Byl-li na základě provedených důkazů skutkový stav ohledně příčiny požáru zjištěn jinak, než jak v rámci své procesní obrany tvrdil žalovaný, odvolací soud nepochybil, jestliže ke skutkovému tvrzení žalovaného o technické závadě vařiče dokazování neprováděl. K uvedenému blíže srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6.
12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 (v nichž je řešena otázka oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede), a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení.
Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3166/2019).
15. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaný, když z nich zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě (částečně) vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu