21 Cdo 817/2025-1066
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce V. Š., proti žalované Metropolitní univerzitě Praha, o.
p. s., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 900/10, IČO 26482789,
zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č.
1107/40, o 191 228 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 17 C 410/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 62 Co 211/2024-988, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části směřující
proti výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů
řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 15. 11.
2015 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na mzdě a příplatku za práci přesčas
vykonanou v době od října 2012 do dubna 2015 částku 825 849 Kč spolu se
zákonnými úroky z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní
smlouvy ze dne 23. 3. 2010 jako správce budovy, že jeho pracovní poměr byl
sjednán v rozsahu 40 hodin týdně a byl rozvázán dohodou ke dni 21. 7. 2015, že
dosud nedošlo k vypořádání jeho nároku na „zaplacení mzdy a příslušného
příplatku z titulu vykonané práce přesčas“ a že žalovaná mu ani „na základě
předžalobní výzvy ničeho nezaplatila“.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 17 C
410/2015-577, rozhodl, že „žaloba je, co do základu, po právu“ a že „o výši
náhrady za práci přesčas za měsíce říjen 2012 až duben 2015 a o nákladech
řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem“. Na základě zjištění, že žalovaná
trvala na provádění prací i mimo „oficiálně tvrzenou“ pracovní dobu žalobce, že
rozsah „přesčasů“ odpracovaných žalobcem činil od října 2012 do dubna 2015
„kolem 2 189 hodin“ a že žalovaná soudu nedoložila žádnou jinou evidenci než
evidenci přes „čipovací systém“, dospěl k závěru, že žalobci podle § 114 odst.
1 zákoníku práce přísluší příplatek za práci přesčas ve výši nejméně 25 % jeho
průměrného výdělku.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11.
2022, č. j. 62 Co 329/2022-632, „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že lze „předběžně konstatovat“,
že nárok žalobce na úhradu přesčasových hodin se za současného stavu řízení
jeví důvodným co do základu alespoň zčásti, ledaže žalovaná prokáže, že
evidence pracovní doby předložená žalobcem neodpovídá skutečnosti. Soud prvního
stupně však podle odvolacího soudu pochybil, když žalovanou nepoučil „o tíži
jejího důkazního břemene“ ve vztahu k tvrzení, že žalobcem předložená evidence
pracovní doby neodpovídá skutečnosti.
4. Obvodní soud pro Prahu 3 poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 17
C 410/2015-908, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 191 228 Kč s úrokem
z prodlení ve výši, z částek a za doby, které specifikoval (výrok I), zamítl
žalobu co do 634 621 Kč „spolu se zbývajícím úrokem z prodlení z jednotlivých
žalovaných částek“ (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 124 516 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla
Nováka (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval jako správce
univerzitní budovy, že jeho pracovní doba byla mezi stranami pracovního poměru
sjednána od 8 do 16:30 hodin v pracovních dnech a „v pracovních sobotách“ od 8
do 18 hodin, že žalobci nebyly proplaceny žádné přesčasové hodiny ani práce v
sobotu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 21. 7. 2015 a
že „lze s jistotou uzavřít, že žalovaná evidenci pracovní doby žalobce …
nevedla“. Uvedl, že délka týdenní pracovní doby žalobce, tak, jak byla
stanovena, přesahuje stanovenou týdenní pracovní dobu podle § 79 odst. 1
zákoníku práce v týdnech, kdy žalobce ve dnech kombinované výuky pracoval, též
v sobotu od 8 hodin do 18 hodin, přičemž o tom, že kombinovaná výuka
nepravidelně v sobotách probíhala, nebylo mezi účastníky sporu. Předložený
elektronický evidenční systém nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně
evidenci pracovní doby zaměstnanců, neboť se v něm neevidují všechny zákonem
požadované údaje a slouží především k umožnění vstupu do budov, do jednotlivých
místností a k evidenci pohybu po budovách. Navíc žalobce měl v jedné z budov
současně i služební byt, a proto nebyl povinen své příchody a odchody na
pracoviště „čipovat“. Z uvedeného důvodu nejsou údaje z „čipového systému“
relevantní. Soud prvního stupně se „pokusil dopočítat spravedlivé odměny, která
žalobci za práci přesčas za pracovní soboty příslušela“, vědom si toho, že
výpočty, které provedl, jsou pouze orientační, neboť zpětně nelze řadu
vstupních údajů stanovit. Vycházel z průměrného hodinového výdělku žalobce, ze
skutečnosti, že mu bylo nařízeno celkem 66 pracovních sobot s pracovní směnou
od 8 do 18 hodin, že celkem 9 dní čerpal náhradní volno a že mu za každou
„odslouženou“ pracovní sobotu přísluší odměna „s připočtením 50 % za práci
přesčas“. Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na „spravedlivou odměnu za práci
přesčas nejméně ve výši 191 228 Kč“. Dodal, že žalobce si musel být vědom toho,
že si nárokuje jako práci přesčas i práci, kterou konal na základě dohody o
pracovní činnosti a dohody o provedení práce.
5. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
28. 8. 2024, č. j. 62 Co 211/2024-988, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak,
že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího
soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
odvolacího řízení 21 510 Kč k rukám advokáta Mgr. Mateje Kozy (výrok III
rozsudku odvolacího soudu). Shledal, že žalovaná neevidovala pracovní dobu
žalobce tak, jak jí ukládá zákon, avšak že absence evidence pracovní doby
neznamená, že „práce zaměstnanců ztrácí charakter práce přesčas“. Uvedl, že
žalobce měl celou řadu pracovních povinností za stavu, kdy fakticky působil
jako správce tří budov, a že je nepochybné, že plnění všech svých povinností
nemohl stihnout v pracovní době. Stanovená týdenní pracovní doba 40 hodin týdně
byla plně vyčerpána v pracovních dnech „pondělí až pátek“. Bylo-li sjednáno, že
pracovní doba žalobce je též v sobotu od 8 do 18 hodin ve dnech kombinované
výuky, je podle odvolacího soudu nepochybné, že žalobce nutně musel vykonávat
práci přesčas, aby mohl dostát svým pracovním povinnostem podle pracovní
smlouvy, a že pokud mu za práci vykonávanou v sobotu nebyla poskytnuta mzda
včetně příplatku za práci přesčas, nebo náhradní volno ve smyslu § 114 zákoníku
práce, tak nelze než uzavřít, že žalovaná postupovala vůči žalobci v rozporu se
zákoníkem práce, neboť práce vykonávaná v sobotu „nutně splňovala znaky práce
přesčas“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal, že za práci
přesčas vykonanou v sobotu žalobci přísluší mzda s připočtením
„padesátiprocentního příplatku podle § 127 odst. 1 zákoníku práce“ v celkové
výši 198 054,50 Kč, a nikoliv 191 228 Kč. Tento rozdíl však rozhodnutí
odvolacího soudu neovlivnil, neboť „zamítavý výrok II“ rozsudku soudu prvního
stupně „odvoláním dotčen nebyl“.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („do výroku I
napadeného rozsudku, a dále do výroku II napadeného rozsudku“) dovolání.
Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe „v naprosto
totožném případu vedeném u stejných soudů s manželkou žalobce“, ve kterém bylo
rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo
170/2021, že ve věci manželky žalobce „bylo konstatováno, že žalovaná evidovala
pracovní dobu podle právních předpisů a nebyly prokázány žádné přesčasové
hodiny ze strany žalobkyně“, a zdůrazňuje, že „evidence pracovní doby žalobkyně
i žalobce byla naprosto identická a nikterak nesouvisela s pracovní náplní
žalobkyně a žalobce“. V souvislosti s tím dovolatelka namítá též odchýlení se
od ustálené rozhodovací praxe soudů týkající se dobrých mravů, principu
poctivého jednání, zásady jednání v dobré víře, dodržování principů
předvídatelnosti rozhodování, porušení práva na spravedlivý proces a porušení
rovnosti účastníků řízení. Soudy podle dovolatelky nesprávně posoudily i otázku
u dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť nesprávně žalobci přiznaly „nárok z
právního důvodu přesčasových hodin“ ve výši 50 % namísto „nejméně 25 %“ podle §
114 odst. 1 zákoníku práce, čímž nerozlišily mezi „státním sektorem“ a
„sektorem soukromým“; žalovaná je obecně prospěšnou společností, tedy
„subjektem soukromého práva“. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe rovněž tím, že důkazní břemeno a břemeno
tvrzení, které tížilo žalobce, nesprávně přenesl na žalovanou. Rozsáhle brojí i
proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu
odmítl v části směřující proti výroku II, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III změněn tak, že se žalované náhrada nákladů řízení
nepřiznává, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř.].
11. Odvolací soud se neodchýlil (nemohl odchýlit) od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, kterým bylo jako nepřípustné
odmítnuto dovolání manželky žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
jí uplatněných nároků za práci přesčas u žalované vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 133/2015, neboť toto usnesení dovolacího soudu bylo
vydáno na základě zcela jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn v
projednávané věci, a vzhledem ke své povaze ani nepředstavuje ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu k otázkám hmotného nebo procesního
práva, při jejichž řešení by se odvolací soud mohl od takové praxe odchýlit ve
smyslu § 237 o. s. ř. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 133/2015 bylo
postaveno na skutkovém závěru, že „je vyloučené, že žalobkyně skutečně
napracovala množství přesčasů v rozsahu, který uvedla v žalobě, a je vyloučené,
že by žalobkyně napracovala jakékoliv přesčasy“, že pracovní dobu žalobkyně
evidovala její nadřízená a že tato evidence byla prokázána výplatními páskami,
v nichž je evidovaná výše přesčasů žalobkyně v rozhodném období „nulová“. Ve
zde projednávané věci bylo oproti tomu uzavřeno, že žalovaná evidenci pracovní
doby žalobce nevedla, že žalobce měl celou řadu pracovních povinností, neboť
působil jako správce tří budov, že je nepochybné, že plnění všech svých
povinností nemohl stihnout v pracovní době, že jeho stanovená týdenní pracovní
doba 40 hodin týdně byla plně vyčerpána v pracovních dnech „pondělí až pátek“ a
že bylo-li sjednáno, že pracovní doba žalobce je též v sobotu od 8 do 18 hodin
ve dnech kombinované výuky, musel žalobce nutně vykonávat práci přesčas.
12. Námitkami, v nichž poukazuje na totožnost skutkového stavu v
projednávané věci a ve věci manželky žalobce, dovolatelka v podstatě
zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy v projednávané věci. Správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze
v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3829/2011).
13. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní
rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy
skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod
je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná.
14. Námitky dovolatelky odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, proto přípustnost dovolání v projednávané
věci nemohou založit.
15. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudů týkající se dobrých mravů a principu poctivého jednání,
pak přehlíží, že součástí skutkových zjištění soudů nejsou skutečnosti, na
základě nichž by soudy mohly dospět k závěru, že uplatnění práva žalobce na
mzdu a příplatky za práci přesčas odporuje dobrým mravům, za něž je třeba podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pokládat souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č.
5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2
Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015
Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26
Cdo 3689/2019), nebo že jde o nepoctivé jednání žalobce, či dokonce zneužívání
práva (ke zneužití práva srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9.
2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Ani tyto
námitky, včetně s nimi souvisejících námitek dovolatelky vytýkajících
odvolacímu soudu nedodržení principu předvídatelnosti rozhodování, porušení
práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení, proto nejsou způsobilé
k založení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o.
s. ř.
16. V otázce rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ve sporu o
zaplacení mzdy je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č.
46/2013 Sb. rozh. obč., rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn.
21 Cdo 1001/2013, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn.
21 Cdo 4166/2015), z níž vyplývá, že prokáže-li zaměstnanec ve sporu o
zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti
zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže
bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby
zaměstnanec v této době nepracoval; zaměstnanec má za takového stavu věci právo
na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená
zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že opravdu vykonal pro zaměstnavatele
práci.
17. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, v jaké výši přísluší zaměstnanci
příplatek ke mzdě za práci přesčas. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání žalované ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
19. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že
žalobce se po žalované domáhá příplatku za práci přesčas za období od října
2012 do dubna 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
20. Podle ustanovení § 114 odst. 1 zák. práce za dobu práce přesčas
přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dále jen
„dosažená mzda“), a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se
zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v
rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.
21. Podle ustanovení § 114 odst. 2 zák. práce neposkytne-li
zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu
práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě
příplatek podle odstavce 1.
22. Z citovaných ustanovení vyplývá, že za dobu výkonu práce přesčas,
kterou je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho
souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného
rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn [§ § 78
odst. 1 písm. i) zák. práce], přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo
za tuto dobu právo a kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit ve
výplatním termínu sjednaném, stanoveném nebo určeném v rámci období splatnosti
mzdy spolu se mzdou za kalendářní měsíc, ve kterém práci přesčas konal (srov. §
141 zák. práce). Vedle dosažené mzdy zaměstnanci náleží kompenzace v podobě
příplatku nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku zjištěného podle § 351 až 362
zák. práce, nebo – pokud se tak zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli –
náhradní volno v rozsahu práce konané přesčas, které je zaměstnanci poskytnuto
místo příplatku; po dobu náhradního volna, kdy nekoná práci, zaměstnanci mzda
nepřísluší. V případě, že zaměstnavatel zaměstnanci neposkytne náhradní volno v
době 3 kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době,
je povinen zaměstnanci vyplatit příplatek (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1033/2019).
23. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce vykonával v období od
října 2012 do dubna 2015 práci přesčas. Kromě mzdy, na kterou mu vzniklo za
dobu práce přesčas právo, proto žalobci příslušel – vzhledem k tomu, že se s
žalovanou nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané
přesčas – příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku podle ustanovení §
114 odst. 1 zák. práce (vyšší příplatek mohl být sjednán v kolektivní nebo jiné
smlouvě anebo stanoven ve vnitřním předpisu žalované – srov. § 4a zák. práce).
Za dobu práce přesčas konané v sobotu žalobci kromě příplatku za práci přesčas
nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku příslušel i příplatek nejméně ve výši
10 % průměrného výdělku (nebyla-li sjednána jiná minimální výše příplatku)
podle ustanovení § 118 odst. 1 zák. práce. Příplatek ve výši 50 % průměrného
hodinového výdělku za práci přesčas konanou ve dnech nepřetržitého odpočinku v
týdnu podle ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce žalobci nenáležel, neboť toto
ustanovení se vztahuje jen na zaměstnance, kterým zaměstnavatel za vykonanou
práci poskytuje plat; mezi takové zaměstnavatele, kteří jsou taxativně
vyjmenováni v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, však žalovaná, která je
vysokou školou [srov. § 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně
a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších
předpisů], nepatřila.
24. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který nárok
žalobce na příplatek za práci přesčas posoudil podle ustanovení § 127 odst. 1
zák. práce, jež na projednávanou věc nedopadá, není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části
směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických
výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu