21 Cdo 817/2025-1066
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. Š., proti žalované Metropolitní univerzitě Praha, o. p. s., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Dubečská č. 900/10, IČO 26482789, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova č. 1107/40, o 191 228 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 410/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024, č. j. 62 Co 211/2024-988, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části směřující proti výroku, kterým bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 15. 11. 2015 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na mzdě a příplatku za práci přesčas vykonanou v době od října 2012 do dubna 2015 částku 825 849 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši, z částek a za doby, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 3. 2010 jako správce budovy, že jeho pracovní poměr byl sjednán v rozsahu 40 hodin týdně a byl rozvázán dohodou ke dni 21. 7. 2015, že dosud nedošlo k vypořádání jeho nároku na „zaplacení mzdy a příslušného příplatku z titulu vykonané práce přesčas“ a že žalovaná mu ani „na základě předžalobní výzvy ničeho nezaplatila“.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 17 C 410/2015-577, rozhodl, že „žaloba je, co do základu, po právu“ a že „o výši náhrady za práci přesčas za měsíce říjen 2012 až duben 2015 a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem“. Na základě zjištění, že žalovaná trvala na provádění prací i mimo „oficiálně tvrzenou“ pracovní dobu žalobce, že rozsah „přesčasů“ odpracovaných žalobcem činil od října 2012 do dubna 2015 „kolem 2 189 hodin“ a že žalovaná soudu nedoložila žádnou jinou evidenci než evidenci přes „čipovací systém“, dospěl k závěru, že žalobci podle § 114 odst. 1 zákoníku práce přísluší příplatek za práci přesčas ve výši nejméně 25 % jeho průměrného výdělku.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 62 Co 329/2022-632, „mezitímní“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že lze „předběžně konstatovat“, že nárok žalobce na úhradu přesčasových hodin se za současného stavu řízení jeví důvodným co do základu alespoň zčásti, ledaže žalovaná prokáže, že evidence pracovní doby předložená žalobcem neodpovídá skutečnosti. Soud prvního stupně však podle odvolacího soudu pochybil, když žalovanou nepoučil „o tíži jejího důkazního břemene“ ve vztahu k tvrzení, že žalobcem předložená evidence pracovní doby neodpovídá skutečnosti.
4. Obvodní soud pro Prahu 3 poté rozsudkem ze dne 19. 1. 2024, č. j. 17 C 410/2015-908, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 191 228 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za doby, které specifikoval (výrok I), zamítl žalobu co do 634 621 Kč „spolu se zbývajícím úrokem z prodlení z jednotlivých žalovaných částek“ (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 124 516 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Nováka (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval jako správce univerzitní budovy, že jeho pracovní doba byla mezi stranami pracovního poměru sjednána od 8 do 16:30 hodin v pracovních dnech a „v pracovních sobotách“ od 8 do 18 hodin, že žalobci nebyly proplaceny žádné přesčasové hodiny ani práce v sobotu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 21.
7. 2015 a že „lze s jistotou uzavřít, že žalovaná evidenci pracovní doby žalobce … nevedla“. Uvedl, že délka týdenní pracovní doby žalobce, tak, jak byla stanovena, přesahuje stanovenou týdenní pracovní dobu podle § 79 odst. 1 zákoníku práce v týdnech, kdy žalobce ve dnech kombinované výuky pracoval, též v sobotu od 8 hodin do 18 hodin, přičemž o tom, že kombinovaná výuka nepravidelně v sobotách probíhala, nebylo mezi účastníky sporu. Předložený elektronický evidenční systém nepředstavuje podle názoru soudu prvního stupně evidenci pracovní doby zaměstnanců, neboť se v něm neevidují všechny zákonem požadované údaje a slouží především k umožnění vstupu do budov, do jednotlivých místností a k evidenci pohybu po budovách.
Navíc žalobce měl v jedné z budov současně i služební byt, a proto nebyl povinen své příchody a odchody na pracoviště „čipovat“. Z uvedeného důvodu nejsou údaje z „čipového systému“ relevantní. Soud prvního stupně se „pokusil dopočítat spravedlivé odměny, která žalobci za práci přesčas za pracovní soboty příslušela“, vědom si toho, že výpočty, které provedl, jsou pouze orientační, neboť zpětně nelze řadu vstupních údajů stanovit. Vycházel z průměrného hodinového výdělku žalobce, ze skutečnosti, že mu bylo nařízeno celkem 66 pracovních sobot s pracovní směnou od 8 do 18 hodin, že celkem 9 dní čerpal náhradní volno a že mu za každou „odslouženou“ pracovní sobotu přísluší odměna „s připočtením 50 % za práci přesčas“.
Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na „spravedlivou odměnu za práci přesčas nejméně ve výši 191 228 Kč“. Dodal, že žalobce si musel být vědom toho, že si nárokuje jako práci přesčas i práci, kterou konal na základě dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce.
5. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 62 Co 211/2024-988, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 510 Kč k rukám advokáta Mgr. Mateje Kozy (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Shledal, že žalovaná neevidovala pracovní dobu žalobce tak, jak jí ukládá zákon, avšak že absence evidence pracovní doby neznamená, že „práce zaměstnanců ztrácí charakter práce přesčas“.
Uvedl, že žalobce měl celou řadu pracovních povinností za stavu, kdy fakticky působil jako správce tří budov, a že je nepochybné, že plnění všech svých povinností nemohl stihnout v pracovní době. Stanovená týdenní pracovní doba 40 hodin týdně byla plně vyčerpána v pracovních dnech „pondělí až pátek“. Bylo-li sjednáno, že pracovní doba žalobce je též v sobotu od 8 do 18 hodin ve dnech kombinované výuky, je podle odvolacího soudu nepochybné, že žalobce nutně musel vykonávat práci přesčas, aby mohl dostát svým pracovním povinnostem podle pracovní smlouvy, a že pokud mu za práci vykonávanou v sobotu nebyla poskytnuta mzda včetně příplatku za práci přesčas, nebo náhradní volno ve smyslu § 114 zákoníku práce, tak nelze než uzavřít, že žalovaná postupovala vůči žalobci v rozporu se zákoníkem práce, neboť práce vykonávaná v sobotu „nutně splňovala znaky práce přesčas“.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal, že za práci přesčas vykonanou v sobotu žalobci přísluší mzda s připočtením „padesátiprocentního příplatku podle § 127 odst. 1 zákoníku práce“ v celkové výši 198 054,50 Kč, a nikoliv 191 228 Kč. Tento rozdíl však rozhodnutí odvolacího soudu neovlivnil, neboť „zamítavý výrok II“ rozsudku soudu prvního stupně „odvoláním dotčen nebyl“.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná („do výroku I napadeného rozsudku, a dále do výroku II napadeného rozsudku“) dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe „v naprosto totožném případu vedeném u stejných soudů s manželkou žalobce“, ve kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, že ve věci manželky žalobce „bylo konstatováno, že žalovaná evidovala pracovní dobu podle právních předpisů a nebyly prokázány žádné přesčasové hodiny ze strany žalobkyně“, a zdůrazňuje, že „evidence pracovní doby žalobkyně i žalobce byla naprosto identická a nikterak nesouvisela s pracovní náplní žalobkyně a žalobce“.
V souvislosti s tím dovolatelka namítá též odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe soudů týkající se dobrých mravů, principu poctivého jednání, zásady jednání v dobré víře, dodržování principů předvídatelnosti rozhodování, porušení práva na spravedlivý proces a porušení rovnosti účastníků řízení. Soudy podle dovolatelky nesprávně posoudily i otázku u dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť nesprávně žalobci přiznaly „nárok z právního důvodu přesčasových hodin“ ve výši 50 % namísto „nejméně 25 %“ podle § 114 odst. 1 zákoníku práce, čímž nerozlišily mezi „státním sektorem“ a „sektorem soukromým“; žalovaná je obecně prospěšnou společností, tedy „subjektem soukromého práva“.
Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe rovněž tím, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení, které tížilo žalobce, nesprávně přenesl na žalovanou. Rozsáhle brojí i
proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl v části směřující proti výroku II, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změněn tak, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Odvolací soud se neodchýlil (nemohl odchýlit) od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání manželky žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci jí uplatněných nároků za práci přesčas u žalované vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 133/2015, neboť toto usnesení dovolacího soudu bylo vydáno na základě zcela jiného skutkového stavu, než který byl zjištěn v projednávané věci, a vzhledem ke své povaze ani nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu k otázkám hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení by se odvolací soud mohl od takové praxe odchýlit ve smyslu § 237 o. s. ř. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 133/2015 bylo postaveno na skutkovém závěru, že „je vyloučené, že žalobkyně skutečně napracovala množství přesčasů v rozsahu, který uvedla v žalobě, a je vyloučené, že by žalobkyně napracovala jakékoliv přesčasy“, že pracovní dobu žalobkyně evidovala její nadřízená a že tato evidence byla prokázána výplatními páskami, v nichž je evidovaná výše přesčasů žalobkyně v rozhodném období „nulová“. Ve zde projednávané věci bylo oproti tomu uzavřeno, že žalovaná evidenci pracovní doby žalobce nevedla, že žalobce měl celou řadu pracovních povinností, neboť působil jako správce tří budov, že je nepochybné, že plnění všech svých povinností nemohl stihnout v pracovní době, že jeho stanovená týdenní pracovní doba 40 hodin týdně byla plně vyčerpána v pracovních dnech „pondělí až pátek“ a že bylo-li sjednáno, že pracovní doba žalobce je též v sobotu od 8 do 18 hodin ve dnech kombinované výuky, musel žalobce nutně vykonávat práci přesčas.
12. Námitkami, v nichž poukazuje na totožnost skutkového stavu v projednávané věci a ve věci manželky žalobce, dovolatelka v podstatě zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy v projednávané věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
13. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
14. Námitky dovolatelky odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 170/2021, proto přípustnost dovolání v projednávané věci nemohou založit.
15. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů týkající se dobrých mravů a principu poctivého jednání, pak přehlíží, že součástí skutkových zjištění soudů nejsou skutečnosti, na základě nichž by soudy mohly dospět k závěru, že uplatnění práva žalobce na mzdu a příplatky za práci přesčas odporuje dobrým mravům, za něž je třeba podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019), nebo že jde o nepoctivé jednání žalobce, či dokonce zneužívání práva (ke zneužití práva srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Ani tyto námitky, včetně s nimi souvisejících námitek dovolatelky vytýkajících odvolacímu soudu nedodržení principu předvídatelnosti rozhodování, porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti účastníků řízení, proto nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř.
16. V otázce rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene ve sporu o zaplacení mzdy je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46/2013 Sb. rozh. obč., rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1001/2013, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4166/2015), z níž vyplývá, že prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval; zaměstnanec má za takového stavu věci právo na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci.
17. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, v jaké výši přísluší zaměstnanci příplatek ke mzdě za práci přesčas. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
19. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se po žalované domáhá příplatku za práci přesčas za období od října 2012 do dubna 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“).
20. Podle ustanovení § 114 odst. 1 zák. práce za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dále jen „dosažená mzda“), a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.
21. Podle ustanovení § 114 odst. 2 zák. práce neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě příplatek podle odstavce 1.
22. Z citovaných ustanovení vyplývá, že za dobu výkonu práce přesčas, kterou je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn [§ § 78 odst. 1 písm. i) zák. práce], přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo a kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit ve výplatním termínu sjednaném, stanoveném nebo určeném v rámci období splatnosti mzdy spolu se mzdou za kalendářní měsíc, ve kterém práci přesčas konal (srov. § 141 zák. práce). Vedle dosažené mzdy zaměstnanci náleží kompenzace v podobě příplatku nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku zjištěného podle § 351 až 362 zák. práce, nebo – pokud se tak zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli – náhradní volno v rozsahu práce konané přesčas, které je zaměstnanci poskytnuto místo příplatku; po dobu náhradního volna, kdy nekoná práci, zaměstnanci mzda nepřísluší. V případě, že zaměstnavatel zaměstnanci neposkytne náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, je povinen zaměstnanci vyplatit příplatek (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1033/2019).
23. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce vykonával v období od října 2012 do dubna 2015 práci přesčas. Kromě mzdy, na kterou mu vzniklo za dobu práce přesčas právo, proto žalobci příslušel – vzhledem k tomu, že se s žalovanou nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas – příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku podle ustanovení § 114 odst. 1 zák. práce (vyšší příplatek mohl být sjednán v kolektivní nebo jiné smlouvě anebo stanoven ve vnitřním předpisu žalované – srov. § 4a zák. práce). Za dobu práce přesčas konané v sobotu žalobci kromě příplatku za práci přesčas nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku příslušel i příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku (nebyla-li sjednána jiná minimální výše příplatku) podle ustanovení § 118 odst. 1 zák. práce. Příplatek ve výši 50 % průměrného hodinového výdělku za práci přesčas konanou ve dnech nepřetržitého odpočinku v týdnu podle ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce žalobci nenáležel, neboť toto ustanovení se vztahuje jen na zaměstnance, kterým zaměstnavatel za vykonanou práci poskytuje plat; mezi takové zaměstnavatele, kteří jsou taxativně vyjmenováni v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, však žalovaná, která je vysokou školou [srov. § 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů], nepatřila.
24. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který nárok žalobce na příplatek za práci přesčas posoudil podle ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce, jež na projednávanou věc nedopadá, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu