KSOS 40 INS XY
40 ICm XY
21 ICdo 5/2019-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce FORMOSANA LIMITED, se sídlem Spojené Království Velké Británie a
Severního Irska, 21 St. Thomas Street, Bristol BS1 6JS, reg. č. 06374876,
zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č.
1004/26, proti žalovaným 1) R. J., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr.
Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Legerova č. 1820/39, a 2) JUDr.
Ing. Anetě Babincové, se sídlem v Ostravě, Bronzová č. 1291/21, jako
insolvenční správkyni dlužníka R. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupené Mgr.
Žanetou Burkotovou, advokátkou se sídlem v Havířově, 17. Listopadu č. 1137/27a,
o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 40 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. J.,
narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS
40 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
18. července 2018, č. j. 40 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivy
Frömlové, advokátky se sídlem v Praze, Legerova č. 1820/39.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 18. 7. 2018, č. j.
40 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOS 40 INS XY), není přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda při
současném uzavření kupní smlouvy, smlouvy o smlouvě budoucí kupní pro zpětný
převod téže nemovitosti a smlouvy o nájmu téže nemovitosti je možno toto právní
jednání posoudit jako „ujednání, odpovídající zajišťovacímu převodu práva“,
anebo jako ujednání „odpovídající zpětnému leasingu“. Žalobce však ne zcela
dostatečně docenil skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí založil na
skutkovém zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího
soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…již kupní smlouvou ze dne 21. 11. 2008, dle níž se
OLPE MONEY s. r. o. zavázala zaplatit kupní cenu 1.600.000 Kč, si uvedená
společnost toliko zajišťovala (převodem nemovitostí) úhradu své pohledávky ve
výši 772.000 Kč, neboť právě toliko tuto částku žalovanému 1) jako půjčku
poskytla, když ji vyplatila (na tzv. sjednané „splniště“) věřiteli žalovaného
1), co by splátku kupní ceny… Kauzou (hospodářským důvodem či motivací) kupní
smlouvy ze dne 21. 11. 2008 ve znění dodatku bylo tedy zajištění závazku
žalovaného 1) v částce 772.000 Kč vůči OLPE MONEY s. r. o. (převodem
nemovitostí), neboť původně (nejprve) se jednalo o závazkový vztah z titulu
půjčky či úvěru a nikoliv jen prostou směnu zboží (nemovitostí) za peníze…“. Pokud tedy odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že částka uvedená jako
kupní cena v kupní smlouvě ze dne 21. 11. 2008 představovala přinejmenším v
rozsahu částky 722.000 Kč platbu z titulu půjčky, jinak řečeno, kupní smlouva
zde zastírala jiný závazkový vztah mezi účastníky (z titulu půjčky), je jeho
právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2008 zcela v souladu s
ustálenou soudní praxí vztahující se k problematice tzv. zastřených právních
úkonů (jednání) a k otázce platnosti zastíraného a zastírajícího právního
jednání (tedy k otázce aplikace ustanovení § 41a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník ve znění do 31. 12. 2009, dále jen „obč. zák.“). V rozsudku ze
dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 440/2004, který byl uveřejněn v časopise
Soudní judikatura pod č. 37, roč. 2006, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil
závěr, že, má-li být určitým právním úkonem, to jest konkrétně právním úkonem
předstíraným - učiněným naoko (tzv. simulovaným právním úkonem) - zastřen jiný
právní úkon (tzv. disimulovaný právní úkon), je simulovaný právní úkon pro
nedostatek potřebné vůle subjektů jej uzavřít neplatný. Zásadně proto platí
tento jiný, tj. zastřený právní úkon. Podmínkou však je, že zastřený právní
úkon odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i všechny ostatní
náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost; v usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017, dále vyslovil závěr, že simulovaný právní úkon
může mít všechny náležitosti platného právního úkonu, být určitý a
srozumitelný, přesto bude stíhán neplatností podle § 41a odst. 2 obč. zák.
Neplatným jej totiž činí nedostatek vůle právní úkon za podmínek v něm
vymezených učinit (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jenž je ze samotného jeho obsahu
zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního úkonu úmyslně snaží vzbudit
dojem, že zde tato vůle je, a od uvedených závěrů není důvod se odchýlit ani v
této věci. Za této situace je odkaz na závěry, učiněné např. v dovolatelem
odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
1102/2008 nepřípadný, neboť na nyní posuzovanou skutkovou situaci toto
rozhodnutí nedopadá. Stejně tak nejsou případné odkazy dovolatele na
judikaturu, vztahující se k otázkám platnosti ujednání o „tzv. zpětném
leasingu“ (maje na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28
Cdo 5348/2007), neboť opětovně závěry zde uvedené nelze na skutková zjištění ve
věci této aplikovat.
Jestliže ke stěžejnímu skutkovému zjištění (o „zastření smlouvy o půjčce“)
žalobce pouze namítá, že „odvolací soud vytvořil vůli stran, aniž by pro takové
právní posouzení měl skutkový podklad“ a následně předkládá své skutkové závěry
(o částečné úhradě kupní ceny), uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než je
uveden v ustanovení § 241a o. s. ř. (předestírá vlastní skutkovou verzi, na
níž pak staví pro sebe příznivé právní úvahy), a jde tak o námitku, která
přípustnost dovolání nezakládá.
Dále žalobce přípustnost dovolání dovozuje z toho, že otázka „dobré víry
zástavního věřitele v případě neplatnosti zástavcova nabývacího titulu k
nemovité věci (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) a jejího důsledku na
existenci zástavního práva“ by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než
doposud. Poukazuje na to, že tato otázka je stabilně řešena tak, že dal-li
zástavce do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka, jde o smlouvu
neplatnou a zástavní právo nevznikne. U cizích nemovitých věcí se princip dobré
víry neuplatní a je vyloučeno platné zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní
věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit. Připomíná
tím závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudcích ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 21 Cdo 4153/2013, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014; má však
za to, že tato otázka by měla být vyřešena jinak, a to „v návaznosti na závěry
plynoucí z rozsudku …ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31Cdo 353/2016“, jakož i
„nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014“ (správně
I. ÚS 2219/2012), vztahující se k řešení otázky dobré víry nabyvatele
nemovitosti (podle kupní smlouvy uzavřené s nevlastníkem) v zápis do katastru
nemovitostí.
K otázce významu dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je vlastníkem věci
poskytnuté k zajištění, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjadřoval
opakovaně.
V (žalobcem správně poukazovaném) rozsudku ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo
345/2014 vyslovil závěr, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít
jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné
právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou
majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy
věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může
tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k
zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle
zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez
souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se
zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje
zákonu (§ 39 obč. zák.). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní
právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy
účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu
vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu
věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit
(srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 a
právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní
judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura,
roč. 2002), z ustanovení § 161 obč. zák. vyplývá, že umožňuje při splnění
těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc
(oproti úpravě účinné do 31. 12. 2000 zákon již neobsahuje vyvratitelnou
domněnku dobré víry zástavního věřitele, bude proto na něm, aby v případném
soudním sporu její existenci prokázal). Ochrana dobré víry v českém právním
řádu neplatí u nabývání zástavního práva obecně, ale jen v případech
stanovených zákonem. Zákon (ustanovení § 161 obč. zák.) stanoví, že dobrá víra
zástavního věřitele má právní význam jen při zastavení cizí movité věci. Stanoví-li zákon, že dobrá víra zástavního věřitele má právní význam jen při
zastavení cizí movité věci, nelze dovozovat stejný právní režim u nemovitých
věcí jen proto, že zákon ve vztahu ke vzniku zástavního práva bez souhlasu
vlastníka nemovité věci žádnou zvláštní právní úpravu neobsahuje (neobsahoval). O to méně by bylo možno dovozovat vznik zástavního práva, dal-li zástavce do
zástavy cizí nemovitou věc, aniž byl zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce
je oprávněn věc zastavit. Jinak řečeno, u cizích nemovitých věcí (nebo jiných
než movitých věcí) se princip dobré víry neuplatní, a je vyloučeno (platné)
zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že
zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Zastavení cizí věci je tedy omezeno jen na věci movité. Na uvedeném závěru nic
nemění ani ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb.
(ve znění pozdějších
předpisů). I kdyby byl zástavní věřitel v dobré víře, že stav katastru odpovídá
skutečnému stavu (a že tedy podle stavu katastru je zástavce vlastníkem
zastavované nemovitosti), není to pro nabytí zástavního práva k cizí nemovité
věci rozhodné už (a právě) proto, že stavem katastru nemohou být dotčeny
skutečné právní vztahy k nemovitosti. Neodpovídá-li stav katastru skutečnému
právnímu stavu, nemá dobrá víra zástavního věřitele žádný právní význam.
V rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl publikován
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 4/2016,
Nejvyšší soud vyjádřil závěr, že přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo)
pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do
31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Při rozhodování projednávané věci
je třeba důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo k předmětným
nemovitostem vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti
(společnosti ...). Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo
sice může (platně) vzniknout, že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní)
vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní
věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal
případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí
zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková
hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.
Nadnesená otázka významu dobré víry zástavního věřitele je řešena v judikatuře
Nejvyššího soudu komplexně a stabilně, a dle názoru Nejvyššího soudu není třeba
do ní zasahovat ani po té, co se Ústavní soud vyjádřil k problematice dobré
víry kupujícího při nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od
nevlastníka (definitivně v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012),
na který posléze reagoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn.
31 Cdo 353/2016.
Ústavní soud se ve své judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých
nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost
vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle
převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho
odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS
301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní
soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost
rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho
nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované
nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu
opíral. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy
ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního
základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený
přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu při střetu dvou základních práv musí
obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků
sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného
případu, musí rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou
základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu
základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, respektive
obecný princip (nález ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, nález ze dne
12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 či nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. I.
ÚS 1826/11).
Srovnáním ratio decidendi nálezu Ústavního soudu 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2012 (dále jen „nálezu“) a problematiky navržené k posouzení se vysledují
natolik závažné odlišnosti, že závěry nálezu jsou pro posouzení nynější věci
bez možnosti použití.
Jediným společným bodem pro obě posuzované problematiky je závěr o
„polovičatosti (rozhodné) právní úpravy zásady materiální publicity katastru
nemovitostí“ (srovnej bod 41. nálezu), tím však podobnost obou posuzovaných
problematik končí, snad je případný leda odkaz „na aktuální legislativní
vývoj“ (srov. bod 48. nálezu), který však na posuzované právní vztahy nelze
aplikovat (srov. bod 49. nálezu).
Již porovnání práv, která „jsou ve hře“, vyzdvihuje rozdílnost obou situací –
nález posuzoval střet práv vlastnických (dobrověrného nabyvatele a původního
vlastníka – srov. bod 37. nálezu), kdežto v tomto případě proti sobě stojí
„pouhé“ zajištění obligace zástavního věřitele a vlastnické právo třetí osoby,
dokonce odlišné od zástavce. Je zjevné, že nyní posuzovaná situace je naprosto
neporovnatelná se situací, rozebranou v nálezu, ve prospěch ochrany vlastníka.
Stejně tak i z hlediska historického vývoje je nutno vypozorovat výrazné
odlišnosti, zatímco Ústavní soud v nálezu poukazuje na určité tendence
upřednostnění dobrou víru (srov. body 53. a 54. nálezu), v posuzovaném případě
lze vypozorovat trend naprosto opačný; zákonná úprava problematiky dobré víry
zástavního věřitele při zastavení věci cizí jednoznačně tenduje k její
restrikci; z historického hlediska je třeba připomenout, že institut
zástavního práva byl do občanského zákoníku „navrácen“ zákonem č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a to v ustanoveních §
151a až § 151m, následně potom zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a to v ustanoveních § 161 až § 174. Zatímco ustanovení § 151d odst. 1
obč. zák. ve znění do novely, provedené zákonem č. 367/2000 Sb., umožňovalo
platně vznik zástavního práva i v případě zastavení cizí nemovitosti bez
souhlasu jejího vlastníka (srov. též závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl publikován v časopise Soudní
judikatura, roč. 2000, pod číslem 48), ustanovení § 161 obč. zák. ve znění
zákona č. 367/2000 Sb. již výslovně odlišovalo takovou možnost ve vztahu k
věcem movitým (odst. 1) a nemovitým (odst. 2), tedy jednoznačně došlo k
zákonnému omezení možnosti zastavit věc cizí bez souhlasu jejího vlastníka.
Výklad, prosazovaný žalobcem, by tak vedl k závěrům contra legem, což není
přípustné.
Námitka tak přípustnost dovolání také nezakládá.
Namítá-li dále žalobce, že nebyly provedeny navržené důkazy (k důkazu nebyly
provedeny všechny smlouvy, uzavřené dne 21. 11. 2008, nebyly vyslechnuty
jednající osoby), pak neprovedení navržených důkazů dovolací soud posuzuje jako
tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném
procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku
procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného
pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014 apod.). Ani tato námitka přípustnost dovolání
založit nemůže.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu