22 Cdo 1008/2025-1296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. R., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 183/33, proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze, Bělocerkevská 1037/38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 270/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 69/2023-1233, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 010 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Pavla Bergera do tří dno od právní moci tohoto usnesení.
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda žalobkyně v dovolání, ve kterém napadá především skutkové závěry soudů nižších stupňů v řízení o vypořádání společného jmění manželů, vymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 8 C 270/2016-931, přikázal ze zaniklého společného jmění do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci specifikované ve výroku I a do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku II. Zamítl návrh na vypořádání movitých věcí specifikovaných ve výroku III a také zamítl návrh na vypořádání nemovitých věcí v katastrálním území XY blíže určených ve výroku IV. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal obchodní podíl ve společnosti XY, IČO XY, obchodní podíl ve společnosti XY, IČO XY (výrok V), pohledávky z titulu smluv o běžném účtu specifikované ve výroku VII a internetovou doménu XY (výrok VIII).
Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pohledávku z titulu smlouvy o běžném účtu specifikovanou ve výroku VI. Zamítl požadavek na vypořádání pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu blíže určenou ve výroku IX a na vypořádání závazků z titulu smluv o úvěru blíže vymezených ve výroku X. Zamítl také požadavek žalobkyně na vypořádání vnosů ze společného jmění manželů do vlastnictví žalovaného nad rámec těchto položek: vnos do podniku žalovaného, vnos v podobě vestavěné kuchyňské linky, sklokeramické desky, vestavné myčky, bazénu Albixon, stavebních plánů a truhlářských prací v nemovitostech žalovaného (výrok XI).
Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 5 209 960 Kč do dvou měsíců od
3. V doplňujícím rozsudku ze dne 26. 5. 2023, č. j. 8 C 270/2016-974, soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na vypořádání 10 ks akcií společnosti XY (výrok XV).
4. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 69/2023-1233, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II písm. b) zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem změnil tak, že a) v napadeném výroku I písm. b) zamítl návrh na vypořádání osobního automobilu Citroen C4 Picasso, SPZ XY, b) v napadeném výroku XI tak, že zamítl návrh na vypořádání vnosů ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného specifikovaných ve výroku II písm. b) rozsudku odvolacího soudu, c) v části napadeného výroku VII rozsudku soudu prvního stupně týkající se vypořádání pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu vedeném na jméno žalovaného u Komerční banky, a.s., č. XY, v části výroku XI rozsudku soudu prvního stupně týkající se návrhu na vypořádání vnosu ze společných prostředků na výlučný majetek žalovaného na pořízení kuchyňské linky, a ve výrocích IX, X a XII tak, že částka na vyrovnání podílů činí 2 332 566,60 Kč; ve zbývajících částech napadených výroků I, II, VII a XII a v napadených výrocích V, VII a VIII rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil. Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů státu vzniklých před soudem prvního stupně. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Žalobkyně především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je při vypořádání závodu žalovaného nutné přihlédnout k tomu, že žalovaný vykonával svoji podnikatelskou činnost ke dni zániku společného jmění účastníků (19. 12. 2014) na základě smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterou uzavřel v roce 1998 se svou matkou M. R. (z tohoto důvodu odvolací soud uzavřel, že pro účely vypořádání společného jmění manželů je nutné zohlednit pouze 50 % ceny závodu, což představuje částku, na kterou by měl žalovaný nárok, pokud by zanikla jeho účast ve sdružení ke dni zániku společného jmění manželů). Podle dovolatelky trvala tato forma součinnosti žalovaného a jeho matky pouze do roku 2002, a proto by měla být vypořádána celá hodnota závodu.
7. Dovolatelka napadá především skutková zjištění odvolacího soudu, na základě kterých uzavřel, že žalovaný podnikal na základě smlouvy o sdružení uzavřené v roce 1998 s M. R. i ke dni zániku společného jmění manželů, a ne pouze do roku 2002. Podle žalobkyně nejsou tato skutková zjištění (založená především na výslechu M. R.) podložena žádnými jinými důkazy, naopak jsou s dalšími provedenými důkazy v rozporu. Je nutné také zohlednit rodinný vztah žalovaného a M. R. a k této skutečnosti přihlédnout při hodnocení důvěryhodnosti svědkyně. Podle žalobkyně z provedeného dokazování vyplývá, že sdružení fakticky zaniklo již v roce 2002, a proto by se nemělo při vypořádání společného jmění manželů vycházet pouze z 50 % ceny závodu žalovaného. Pokud odvolací soud shora uvedené skutečnosti nezohlednil a nepřihlédl k (minimalizované) účasti M. R. na podnikání žalovaného po roce 2002, je jeho postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešící právní otázku vypořádání podnikání jednoho z manželů, vykonává-li tento manžel podnikatelskou činnost na základě smlouvy o sdružení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1119/2005).
8. Namítá také, že odvolací soud pochybil, pokud neumožnil zástupci žalobkyně plně vyslechnout svědkyni M. R. a klást jí doplňující otázky. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s právem žalobkyně na spravedlivý proces. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ca 210/2009 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3496/13.
9. Nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, který odmítl provést další důkazy navržené žalobkyní k prokázání skutečnosti, že žalovaný ke dni zániku společného jmění manželů nevykonával podnikatelskou činnost ve sdružení s M. R.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že žalobkyně v dovolání nepřípustně napadá hodnocení konkrétního důkazu, a to výslechu svědkyně M. R. Takovou námitku však nelze v dovolání uplatnit. K tomu poznamenává, že odvolací soud vyhodnotil tento důkaz správně a spravedlivě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda žalovaný vykonával podnikatelskou činnost na základě smlouvy o sdružení, kterou uzavřel v roce 1998 s M. R., svojí matkou, i ke dni zániku společného jmění manželů, či pouze do roku 2002.
15. Žalobkyně v této části dovolání předně namítá, že se v řízení neprokázaly skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalovaný vykonával podnikatelskou činnost na základě shora uvedené smlouvy o sdružení i ke dni zániku společného jmění manželů (žalobkyně namítala, že takovým způsobem žalovaný podnikal pouze do roku 2002). V této souvislosti také namítá, že odvolací soud měl provést rovněž další důkazy navržené žalobkyní. Jelikož odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.
16. Dovolatelka tak v této části dovolání napadá především skutková zjištění odvolacího soudu. Prostřednictvím těchto námitek však žalobkyně pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a jeho postupem, aniž řádně formuluje (v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními a procesním postupem odvolacího soudu) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
17. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
18. Napadá-li žalobkyně právní posouzení otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje tato argumentace řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 ICdo 55/2024; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
19. Z uvedeného se podává, že pokud žalobkyně pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a procesním postupem odvolacího soudu s tím, že s těmito skutkovými zjištěními a procesním postupem (spočívajícím v neprovedení některých důkazů navržených žalobkyní) nesouhlasí, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou žalobkyně nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
20. Za těchto okolností je dovolací soud skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
21. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v poměrech projednávané věci nejsou skutková zjištění soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
22. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v § 133 až § 135 o. s. ř.“ V rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Nejvyšší soud dále vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“
23. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
24. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal pro svá skutková zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje § 133 až § 135 o. s. ř.
25. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu považoval za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalovaný vykonával svoji podnikatelskou činnost i ke dni zániku společného jmění účastníků řízení na základě smlouvy o sdružení uzavřené s M. R. Odvolací soud vyšel z výpovědi M. R. a přihlédl rovněž k dalším provedeným listinným důkazům. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Jelikož odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Stejně tak odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl další důkazy navržené žalobkyní.
26. Důvodná není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces nepřipustil další otázky jejího zástupce při výslechu svědkyně M. R.
27. Podle § 126 odst. 3 o. s. ř. předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Klást otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo je-li zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá; nepořizuje-li se o výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu důvody, pro které otázka nebyla připuštěna.
28. V posuzované věci odvolací soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu nepřipustil při výslechu svědkyně M. R. další otázky dovolatelky, resp. jejího zástupce, a to s ohledem na charakter těchto doplňujících otázek s přihlédnutím k tomu, jaká skutková zjištění byla významná pro rozhodnutí ve věci.
29. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ca 210/2009 není přiléhavý již jen z toho důvodu, že v této věci Nejvyšší správní soud neřešil postup při výslechu svědka v občanském soudním řízení. V zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je zakotveno právo účastníků klást svědkům otázky a rovněž možnost soudu nepřipustit dané otázky za podmínek formulovaných v § 126 odst. 3 o. s. ř. Protože odvolací soud postupoval v souladu s tímto ustanovením, nebylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13, na který rovněž v dovolání odkazuje žalobkyně).
30. Jelikož je na základě shora uvedeného Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu a není oprávněn je na základě dovolání žalobkyně přezkoumávat, není uplatněním dnes jediného přípustného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (byť i jen částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn.
31. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé (např. její odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1797/2015), jsou-li (byť i jen částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). IV. Závěr a náklady řízení
32. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu