USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce Z. K.,
narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se
sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti žalované K. K., narozené XY, bytem v
XY, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova
1535/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. 14 C 16/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 5. 2021, č. j. 27 Co
61/2021-393, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4.
2020, č. j. 14 C 16/2016-322, nařídil prodej nemovitých věcí, a to pozemků
parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a
parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, ve veřejné dražbě (výrok I), do
vlastnictví žalobce přikázal motorovou pilu XY, sekeru XY, aktiva a pasiva z
podnikání žalobce pod obchodní firmou Z. K., zůstatek na účtu ze smlouvy o
stavebním spoření, automobil XY, zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s.
(výrok II), k úhradě dluh z faktury za vyúčtování plynu a pohledávku Komerční
banky, a. s. ze záporného zůstatku na účtu (výroky IV a V), do vlastnictví
žalované přikázal zůstatek na účtu ze smlouvy o stavebním spoření, automobil XY
a zůstatek na účtu u Fio banky, a. s. (výrok III), žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 142 824 Kč (výrok VI), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení státu (výroky VII a VIII) a o náhradě nákladů řízení
účastníků (výrok IX).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 27 Co 61/2021-393, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I, II a VI tak, že nařídil prodej pozemků
parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a parc. č. XY v obci a
katastrálním území XY ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen
mezi účastníky po odečtení nákladů každému jednou polovinou, do vlastnictví
žalobce přikázal pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v obci a katastrálním území
XY, motorovou pilu XY, sekeru XY, aktiva a pasiva z podnikání žalobce pod
obchodní firmou Z. K., zůstatek na účtu ze smlouvy o stavebním spoření,
automobil XY, zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., a uložil mu povinnost
zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 78 676 Kč (výrok I). Ve výrocích
III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení státu (výroky III a IV) a o náhradě nákladů řízení
účastníků (výrok V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále i jen „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Podle jejího názoru závisí rozhodnutí
odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud
nebyla dovolacím soudem řešena: „Je v souladu s ústavně zaručeným právem
rovnosti (čl. 1 LZPS a čl. 37 odst. 3 LZPS) a zásadami rovného přístupu k
účastníkům řízení, pokud soud při vypořádání majetku v SJM jednomu z účastníků
usilujících o přikázání určitého majetku klade k tíži existenci exekučního
řízení, jež je proti němu vedeno, aniž by bylo postaveno na jisto, že takový
účastník není a nebude v dohledné době s to hradit vypořádací podíl druhému
účastníkovi?“.
Dále dovolatelka uplatňuje přípustnost dovolání pro odchýlení se odvolacího
soudu při řešení otázky hmotného i procesního práva od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž změnil
rozsudek soudu prvního stupně a žalobci přikázal pozemky parc. č. XY a parc. č.
XY v katastrálním území XY, je, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 30 Cdo 422/2012 a sp. zn. 22 Cdo 373/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 3006/15, překvapivé, neboť odvolací soud aplikoval jiná hlediska pro
vypořádání společného jmění manželů než soud prvního stupně, nezkoumal hledisko
osobní vazby účastníků k nemovitým věcem, spokojil se při posuzování
solventnosti žalobce s jeho tvrzením, že je zaměstnán a může žalovanou
vyplatit, zatímco u žalované se spokojil s předpokladem, že exekuční řízení
proti ní vedená znamenají její nesolventnost. Pominul, že i žalovaná měla o
uvedené pozemky zájem.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem by měla být právní otázka
posouzena jinak.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce zda je v souladu s ústavně zaručeným právem rovnosti (čl. 1 a čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a zásadami rovného přístupu k
účastníkům řízení, pokud soud při vypořádání majetku ve společném jmění manželů
jednomu z účastníků usilujících o přikázání určitého majetku klade k tíži
existenci exekučního řízení, jež je proti němu vedeno, aniž by bylo postaveno
na jisto, že takový účastník není a nebude v dohledné době s to hradit
vypořádací podíl druhému účastníkovi:
V uvedené otázce žalovaná napadá dílčí skutkové zjištění odvolacího soudu a tím
i jeho hodnotící závěry, jedná se však výhradně o polemiku se zjištěným
skutkovým stavem, kterým je dovolací soud vázán. Občanský soudní řád již
neobsahuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování;
dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Nadto je třeba uvést, že odvolací soud učinil závěr o nesolventnosti žalované
(v bodě 22 odůvodnění jeho rozsudku) nejen proto, že jsou proti ní vedeny
exekuce, ale i na základě jejího tvrzení při odvolacím jednání, že „na
vyplacení vypořádacího podílu nemá“, a jejího podání ze dne 27. 3. 2020, v němž
uvedla, že čeká na majetkové vypořádání, aby mohla splatit půjčky, které musela
čerpat, aby „neskončila na ulici“. Přitom, pokud by jejímu návrhu na přikázání
pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY do výlučného
vlastnictví odvolací soud vyhověl, navýšil by vypořádací podíl, který by byla
povinna zaplatit žalobci, z soudem prvního stupně stanovené částky 142 824 Kč o
221 500 Kč, tj. o ? obvyklé ceny uvedených pozemků, na částku 364 324 Kč.
K otázce překvapivého rozhodnutí:
Překvapivé rozhodnutí je vadou řízení, která je subsidiárním dovolacím důvodem
(§ 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v
souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by
zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám
řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako
přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.
22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení samy o sobě k
přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena
řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Dovolatelka rozporuje procesní postup odvolacího soudu, neformuluje však přitom
žádnou právní otázku procesního práva, a ta nevyplývá ani z obsahu jejího
dovolání. Obsahem dovolání je polemika s postupem odvolacího soudu ohledně
prokázání a zohlednění skutečností svědčících pro přikázání věci některému z
účastníků.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé
není.
V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, Nejvyšší soud
vyložil, že „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě
zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených
tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti
soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení
nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou
taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově
a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Ze stejných
závěrů vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na něž
dovolatelka odkazuje v podaném dovolání.
Dovolatelka spatřovala překvapivost rozhodnutí v tom, že odvolací soud přikázal
pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY žalobci a při
rozhodnutí o způsobu jejich vypořádání použil jiná hlediska než soud prvního
stupně, aniž jí dal možnost na to reagovat. Tak tomu však není. V projednávané
věci se vedl mezi účastníky spor o to, jak budou uvedené pozemky v jejich
společném jmění manželů vypořádány, a oba účastníci o ně měli zájem. Logicky
proto soudy obou stupňů posuzovaly rozhodná hlediska, přičemž pokud odvolací
soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přikázal pozemky žalobci,
nemůže být tento závěr pro žalovanou objektivně nepředvídatelný. Oba soudy
posuzovaly věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o
vypořádání společného jmění manželů, a odvolací soud se tak neodchýlil od
právního názoru soudu prvního stupně. Odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, posuzoval hledisko solventnosti účastníků a zájmu účastníků o pozemky.
Navíc při svém rozhodnutí o přikázání uvedených pozemků žalobci zohlednil
hledisko co nejnižší výše vypořádacího podílu, které nevzal do úvahy soud
prvního stupně; učinil to však na základě odvolací námitky žalobce, který se z
tohoto důvodu přikázání pozemků do svého výlučného vlastnictví domáhal.
Žalovaná mohla na tuto námitku žalobce reagovat, ale neučinila tak.
Na vztahu účastníků k pozemkům své rozhodnutí odvolací soud nezaložil. Žalobce
tímto hlediskem ve svůj prospěch v odvolacím řízení neargumentoval, stejně jako
žalovaná, která ve vyjádření k odvolání jen uvedla, že toto hledisko, stejně
jako hledisko solventnosti, není u žádného z účastníků silněji naplněno. A
protože o jeho posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel,
nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
K otázce jiného posouzení právní otázky:
Dovolatelka předně nevymezuje právní otázky, které by měly být dovolacím soudem
posouzeny jinak; navíc tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“.
Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v § 237 o. s. ř. jde
o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil,
tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně
vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Tytéž závěry lze vztáhnout i na námitky dovolatelky o přikázání předmětných
pozemků žalobci za neaktuální náhradu (míněno zřejmě z ceny stanovené znaleckým
posudkem ze dne 31. 5. 2019), nezohlednění všech blíže nespecifikovaných
relevantních důkazů a nevypořádání se s námitkami žalované uplatněnými v
řízení. Ani ohledně nich dovolatelka řádně, v souladu se zákonem a ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, neuvádí, který z předpokladů přípustnosti
dovolání je naplněn a neformuluje ani žádnou právní otázku.
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu