22 Cdo 1252/2024-786
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka , a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ve věci žalobců a) A. N., b) V. V. a c) M. B., všech zastoupených JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovaným 1) T. K. a 2) Y. K., zastoupeným JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5a, o povolení nezbytné cesty, eventuálně určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 46/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 13 Co 140/2021-720,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 13 Co 140/2021-720, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobci se domáhali povolení nezbytné cesty ke svému pozemku v chatové oblasti s tím, že cestu přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví žalovaných jejich právní předchůdci užívali k průchodu a průjezdu od 60. let minulého století, v roce 2016 však byla cesta znepřístupněna, jinou možnost přístupu nemají. Eventuálně se domáhali určení, že pozemek parc. č. XY je zatížen věcným břemenem cesty ve prospěch pozemku parc.č. XY, a to v šíři dvou metrů od pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, podle kupní smlouvy ze dne 7. 2. 1964 uzavřené mezi A. B., A. B., F. W. a J. W., podle geometrického plánu, který předložili.
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2021, č. j. 7 C 46/2017-407, ve spojení s rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 7 C 46/2017-413, povolil nezbytnou cestu přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, a to ve formě služebnosti cesty spočívající v právu každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, ve stejném katastrálním území a každé osoby oprávněné k užívání budovy č. ev. XY či její části dopravovat se přes služebný pozemek lidskou silou či motorovými vozidly, v rozsahu dle geometrického plánu specifikovaného ve výroku I a žalobcům uložil povinnost zaplatit rovným dílem za zřízení věcného břemene žalovaným oprávněným společně a nerozdílně 200 000 Kč. Vyslovil, že geometrický plán specifikovaný ve výroku I je součástí rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 7 C 46/2017-413, doplnil soud prvního stupně rozsudek o výrok o nákladech řízení vzniklých státu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o povolení nezbytné cesty i žalobu na určení věcného břemene (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
4. Odvolací soud doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že kupní smlouvou ze 7. 2. 1964 bylo platně zřízeno věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. XY (dříve XY) ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. XY a XY (dříve XY), a dále věcné břemeno cesty přes pozemek parc. č. XY (dříve XY) a XY (dříve XY), ve prospěch pozemků XY, XY a XY (dříve XY), a to v rozsahu dle geometrického plánu z roku 1964, na který smlouva odkazuje. Práva z věcného břemene však byla nejpozději k 3. 2. 2019 promlčena, do tohoto data žalobci svá práva u soudu neuplatnili. Na určení existence věcného břemene cesty nemají žalobci dle názoru odvolacího soudu naléhavý první zájem, neboť nebylo zapsáno do katastru nemovitostí a je promlčené.
5. Vyšel dále ze zjištění, že žalobci sice nemají dostatečné spojení s veřejnou cestou, současná konfigurace terénu pozemku parc. č. XY však neumožňuje v části vymezené geometrickým plánem průjezd dvoustopými motorovými vozidly na pozemek parc. č. XY, ani jiné umístění cesty na tomto pozemku není možné pro podélný sklon. V minulosti byla sice cesta přes pozemek parc. č. XY využívána i pro průjezd motorovými vozidly, současná vozidla jsou však kvalitnější. Povolení dvou nezbytných cest přes různé pozemky (jinou pro chůzi a jinou pro průjezd motorovými vozidly) zákon nepřipouští.
Průjezd motorovými vozidly a současně průchod nelze realizovat ani přes jiné sousední pozemky. Přestože navrhovaná cesta je nejpřirozenější a odpovídá historickému využití, odvolací soud neshledal podmínky pro povolení této cesty jako nezbytné, neboť spojení s jinou veřejnou cestou je možné pro účely průchodu i průjezdu motorových vozidel realizovat přes jiné pozemky, než přes které žalobci povolení nezbytné cesty žádali (od veřejné cesty na pozemku parc. č. XY přes pozemky p. č. XY, XY, XY a XY, případně i přes pozemek parc.
č. XY, v jehož horní části je sklon mírnější).
II.
Dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, kterým napadají rozhodnutí dovolacího soudu v celém rozsahu, a jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Odvolacímu soudu vytýkají, že nezbytnou cestu nepovolil, přestože nebyla splněna žádná ze zákonných podmínek, pro které lze povolení nezbytné cesty odepřít, ignoroval některé závěry znalce a závěr o nemožnosti průjezdu vozidel učinil na základě domněnky a v přímém rozporu s výpověďmi svědků. K existenci vhodnější varianty přístupu neprovedl odvolací soud žádné dokazování a nevypořádal se ani s tím, že taková varianta by si vyžádala zásah do práv více různých vlastníků. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek:
1) Je v souladu s hmotným právem, aby soud zamítl žalobu na zřízení nezbytné cesty z jiných důvodů, než jsou výslovně uvedeny v ust. § 1032 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jsou-li splněny všechny pozitivní podmínky dle § 1029 odst. 1 o. z.? (odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1587/20, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, 22 Cdo 3242/2015, 22 Cdo 5409/2015, 22 Cdo 5100/2016 a 22 Cdo 4843/2017). Uvádějí, že žaloba na povolení nezbytné cesty je dostatečně určitá, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 a 22 Cdo 4103/2016), soud tak měl poučit strany o právním názoru a provést další dokazování tak, aby mohlo být rozhodnuto v souladu s judikaturou, tedy sám určil, kudy cesta povede a případně blíže vymezil i obsah práva cesty, nikoli žalobu zamítnout.
2) Lze zamítnout žalobu na zřízení nezbytné cesty jen na základě závěrů znaleckého posudku o tom, že cesta na služebném pozemku v části vymezené zpracovaným geometrickým plánem aktuálně neumožňuje průjezd osobních motorových vozidel?
3) Je zákonným důvodem pro zamítnutí návrhu na zřízení nezbytné cesty tvrzení soudu s odkazem na jinou vhodnější trasu, k níž však nebylo prováděno žádné dokazování a jejíž trasa ani rozsah nebyl zkoumán ani soudem popsán? Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, 22 Cdo 268/2023, 22 Cdo 2711/2011, 22 Cdo 1897/2004, 22 Cdo 38/2005 a 22 Cdo 752/2021 a dodávají, že úvaha odvolacího soudu o jiné možnosti spojení s veřejnou cestou není řádně odůvodněna a je zjevně nepřiměřená (k tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1774/2019, 22 Cdo 1344/2012 a 22 Cdo 912/2019).
Byl správný postup odvolacího soudu, který sám zopakoval a de facto v plném rozsahu provedl nové dokazování, aniž by věc vrátil soudu I. stupně k provedení tohoto dokazování a novému rozhodnutí, když došlo ke zcela zásadním změně právního posouzení odvolacím soudem? Odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 a IV. ÚS 1247/20 a odvolacímu soudu vytýkají, že jim neposkytl poučení podle § 118a o. s. ř. a postupoval v rozporu s § 213 odst. 4 o. s. ř.
8. Pokud by dovolací soud naznal, že k takové otázce dosud ustálená rozhodovací praxe není, odkazují na předpoklad přípustnosti dovolání ohledně neřešených právních otázek. Dovolání považují za přípustné rovněž proto, že jde o otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, popř. otázky zakládající rozpor s judikaturou Ústavního soudu.
9. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné, učiněné na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Důvody pro nepovolení nezbytné cesty odvolací soud nerozšiřoval, pouze podle zákonných kritérií vybral vhodnější přístup přes jiný sousední pozemek, než který označili žalobci, a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu proto žalobu zamítl. Důvody, pro které nelze nezbytnou cestu povolit přes pozemek označený žalobci, a také důvody, pro něž lze takovou cestu zřídit na sousedních pozemcích, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, se situací v místě se přitom při ohledání seznámil. III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolání není přípustné pro řešení otázky 2), neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že průjezd osobních dvoustopých vozidel není možný v žádné části pozemku parc. č. XY, a to nejen na základě znaleckého posudku, ale i ohledání [bod 12 písm. r) odůvodnění]. Jde o skutkové zjištění učiněné na základě hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Při řešení otázky 1) se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Žalobci se domáhali povolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY, odvolací soud dospěl k závěru, že nejvhodnější nezbytná cesta vede přes jiné pozemky (pozemky jiného vlastníka). K vázanosti soudu návrhem v řízení o povolení nezbytné cesty se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2357/2012. Uvedl, že „v řízení o zřízení nezbytné cesty není soud vázán návrhem žalobce potud, že by nemohl promítnout svou úvahu o tom, kudy má být nezbytná cesta zřízena přes pozemek žalovaného z hlediska skutečností zjištěných v průběhu řízení. Jestliže totiž žalobce označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem žalobce“. Navrhuje-li žalobce v řízení o povolení nezbytné cesty její nevhodné umístění, může ji soud povolit v jiném místě, avšak jen na pozemku označeném v žalobě patřícímu žalovanému; kdyby se ukázalo, že nejpřirozenější přístup vede přes pozemek v žalobě vůbec neoznačený nebo přes pozemek jiného vlastníka než žalovaného, je nutno žalobu zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 758/2019). Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, a v usneseních ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2112/2019, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018. Nejde přitom o otázku negativních podmínek pro povolení nezbytné cesty, ale o vázanost soudu návrhem žalobce co do označení pozemku nebo pozemků, které mají být nezbytnou cestou zatíženy, a posouzení pasivní věcné legitimace osob, proti kterým žaloba směřuje.
16. Dovolání je přesto přípustné a zároveň důvodné, neboť úvaha odvolacího soudu o tom, že povolení nezbytné cesty brání vhodnější přístup na pozemek žalobců, je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu zjevně nepřiměřená. IV. Důvodnost dovolání
17. O zřízení nezbytné cesty jako služebnosti bylo rozhodováno po 1. 1. 2014, dovolací soud proto postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, nebo ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
18. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
19. Podle § 1033 odst. 1 o. z. obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.
20. Rozhodnutí o zřízení práva cesty je rozhodnutím konstitutivním, hmotné právo proto v rámci tohoto řízení upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
21. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že „připadá- li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018).
22. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2090/2020, Nejvyšší soud zdůraznil, že „tím, že soud označí variantu nezbytné cesty přes pozemek jiného vlastníka, který se daného řízení neúčastnil, jako nejvhodnější, vytváří tím v žadateli o nezbytnou cestu legitimní očekávání, že mu nezbytná cesta přes pozemek tohoto vlastníka bude povolena, a tedy že v případném nově zahájeném řízení proti tomuto vlastníku bude s podanou žalobou úspěšný. Pokud by tomu tak nebylo, vedlo by to k neudržitelným důsledkům, jestliže by nezbytná cesta žadateli nebyla povolena ani v dalším řízení vůči jinému vlastníku, ačkoliv v prvním řízení soud při zamítnutí žaloby vyvolal v žadateli zřetelné očekávání, že přes jiné pozemky jiného vlastníka bude žaloba na povolení nezbytné cesty úspěšná.“
23. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že nejvhodnější cesta je přes pozemky vlastníka, který není účastníkem řízení, proto soud může přistoupit až poté, co na tuto skutečnost upozorní žadatele o nezbytnou cestu tak, aby ten mohl odpovídajícím způsobem procesně reagovat, a pro závěr o vhodnosti jiného přístupu učiní skutková zjištění, která řádnou a přezkoumatelnou úvahu o tom, že existuje jiná, vhodnější možnost přístupu, umožní. To předpokládá také zjištění stanoviska vlastníka či vlastníků pozemků, přes které by podle názoru soudu byl vhodnější přístup na pozemek žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2090/2020).
24. Odvolací soud přistoupil k zamítnutí žaloby o povolení nezbytné cesty na základě zjištění, že jiné okolní pozemky, napojené na jinou veřejnou cestu, mají pro přístup motorovými vozidly vhodnější podélný sklon. Žadateli o nezbytnou cestu však neposkytl možnost na jeho úvahy o jiném, vhodnějším přístupu procesně reagovat. Stanovisko vlastníků takových pozemků nezjišťoval, nezabýval se ani tím, zda přístup motorovými vozidly nevylučují jiné parametry takových pozemků či staveb na nich ani dalšími kritérii pro povolení nezbytné cesty ve vztahu k těmto pozemkům. Jeho úvaha o tom, že nezbytnou cestu přes pozemek žalovaných nelze povolit, je proto přinejmenším předčasná. V. Závěr
25. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto se dalšími dovolacími důvody pro nadbytečnost nezabýval a podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu