22 Cdo 1487/2020-349
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Jawa Klub Praha, z. s., IČO 00551872, se sídlem v Praze, Koněvova 910/61, zastoupeného Mgr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Březince 1232/16, proti žalovaným 1) J. P., narozenému XY, 2) M. P., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Kolíně, Obecní dvůr 433, o povolení nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 252/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 55 Co 242/2019-334, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 55 Co 242/2019-334, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 12 C 252/2016-287, zřídil právo nezbytné cesty odpovídající služebnosti stezky a cesty ve prospěch pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrálního pracoviště XY, a to k tíži pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Nezbytnou cestu zřídil podjezdem budovy č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vyznačeném v geometrickém plánu č. 2979-98/2016 ze dne 18. 8. 2016, který je nedílnou součástí rozsudku. Rozhodl, že nezbytná cesta může být využívána denně od 8:00 do 20:00 (výrok I). Ve výroku II stanovil, že věcné břemeno cesty se zřizuje jako úplatné bez omezení doby trvání. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 390 000 Kč jako úplatu za zřízení věcného břemene
a 6 000 Kč ročně na náklady údržby průchodu (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV a V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 55 Co 242/2019-334, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II).
V posuzované věci žalobce žádá povolení nezbytné cesty ke svým pozemkům přes průjezd v budově č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že k pozemkům žalobce se lze z veřejné cesty dostat přes vstupní vrata budovy č. p. XY, za nimiž je průjezd, v jehož středu je schodiště ukončené dveřmi, jimiž se vstupuje do bytového domu č. p. XY. Průjezdem se vjíždí do dvora, ve kterém je umístěna další část budovy ve vlastnictví žalovaných s menším průjezdem vedoucím na pozemky žalobce, který je nyní opatřen uzamčenou brankou.
Odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty na základě § 1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup. Vyložil, že účelem tohoto ustanovení je ochrana soukromí, což je rovněž zásada uvedená v obecných ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Uzavřel, že v poměrech projednávané věci nelze nezbytnou cestu přes pozemek žalovaných povolit, protože by z hlediska ochrany soukromí žalovaných zasahovala nad míru stanovenou zákonem do práv vlastníků nemovitosti a dalších osob užívajících dům.
Poznamenal také, že ustálená soudní praxe v zásadě nepřipouští povolení nezbytné cesty přes stavbu - budovu, nejde-li o cestu podchodem, který není součástí stavby (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003). V projednávané věci žádá žalobce o povolení nezbytné cesty chodbou, která je součástí stavby domu, nikoliv podchodem, a proto nelze žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podá žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že domáhá-li se žadatel o nezbytnou cestu jejího povolení k pozemkům, které se nacházejí v prostoru uzavřeném za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, nelze § 1032 odst. 2 o. z. aplikovat - a žalobu z tohoto důvodu zamítnout; odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016. Poukazuje na to, že pozemky žalobce, k nimž žádá povolení nezbytné cesty, pozemek žalovaných i sousední pozemky parc. č. XY a XY v k. ú.XY tvoří jeden uzavřený a ohraničený areál. Pozemky žalobce se nacházejí (z pohledu od veřejné cesty, ulice XY) přímo za pozemkem žalovaných a sousedními pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Za pozemky žalobce je svažitá stráň směřující k cyklostezce a k pozemkům žalobce se historicky přistupovalo z veřejné cesty právě i přes pozemek žalovaných.
Jelikož se pozemky žalobce nacházejí přímo v prostoru uzavřeném za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, je v takovém případě zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále namítá, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby na základě § 1032 odst. 2 o. z., aniž by vyhodnotil konkrétní okolnosti případu a poměřil výhodu, kterou má nezbytná cesta žalobci poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty žalovaným vznikla.
Podle žalobce lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci po vlastnících zatěžovaného pozemku spravedlivě požadovat, aby jejich vlastnické právo bylo omezeno zřízením nebytné cesty i přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup (ve smyslu § 1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), pokud nebude docházet k nadměrnému zásahu do soukromí vlastníků zatěžovaného pozemku [v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1593/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 23.
5. 1922, sp. zn. R I 601/22 (Vážný 1685)]. V posuzované věci je nutné zohlednit, že žalobce žádá o povolení nezbytné cesty přes část pozemku žalovaných parc. č. XY v k. ú. XY, která tvoří podjezd ve stavbě domu č. p. XY (jež je součástí tohoto pozemku), přičemž vchod do obytné části domu je od podjezdu stavebně zcela oddělen. Žalovaní rovněž užívají průjezd nacházející se v domě č. p. XY i navazující dvůr na jejich pozemku k parkování automobilů a skladování dalších věcí. Z uvedeného plyne, že povolením nezbytné cesty přes část pozemku žalovaných nedojde k zásahu do soukromí žalovaných či dalších osob užívajících stavbu domu č. p.
XY. Je nutné přihlédnout také ke skutečnosti, že nezbytnou cestu k pozemku žalobce nelze s ohledem na místní poměry zřídit jinudy než průjezdem v některém z domů v ulici XY.
Pokud odvolací soud za těchto okolností nepovolil nezbytnou cestu, je jeho rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o.
s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Žalobce předně namítá, že v projednávané věci nelze žalobu zamítnout podle § 1032 odst. 2 o. z., protože se žalobce nedomáhá povolení nezbytné cesty přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, nýbrž povolení nezbytné cesty k pozemkům, které se v takovém prostoru (tvořeném pozemky žalobce, pozemkem žalovaných a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) nacházejí. Tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen.
To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Podle § 1032 odst. 2 o. z. nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2018, rozh. obč.), Nejvyšší soud vyložil, že „aplikace § 1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob“ (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále přijal závěr, že pokud se žadatel o nezbytnou cestu domáhá jejího povolení nikoliv přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ale k nemovitostem, které se v takovém prostoru nacházejí, nelze žalobu na povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 2 o. z. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016).
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč. pod č. 72/2018). Dovolací soud pak při přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017). V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu, že pozemek žalovaných je nutné považovat za prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup.
Na pozemku žalovaných se nachází budova č. p. XY představující objekt bydlení. V této budově jsou umístěny směrem do ulice XY uzamykatelná vrata. Na budovu č. p. XY navazuje dvůr a další budova nacházející se na pozemku žalovaných, v níž je další menší průjezd (nyní opatřený uzamčenou brankou) směřující na pozemek žalobce. Z uvedeného je zřejmé, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných a na něm nacházející se budovy a dvůr tvoří prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup.
Naopak nelze přisvědčit námitce žalobce, že pozemky žalobce, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných, jehož součástí je budova č. p. XY, a sousední pozemky parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, tvoří jeden uzavřený a ohraničený areál, tedy jeden prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup ve smyslu § 1032 odst. 2 o. z. Je nutné zohlednit, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc.
č. XY jsou užívány zcela samostatně, nezávisle na sobě a netvoří jeden funkční celek. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by tyto nemovitosti podléhaly jednotnému režimu užívání regulovanému společnými pravidly. Z pouhé skutečnosti, že pozemky žalobce se nachází z pohledu ulice XY za pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, nelze dovozovat, že se jedná o jeden uzavřený a ohraničený areál. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty, neboť žalobce požaduje její povolení přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup ve smyslu § 1032 odst. 2 o.
z., spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části přípustné podle § 237 o. s. ř. Žalobce dále namítá, že odvolací soud zamítl na základě § 1032 odst. 2 o. z.
žalobu na povolení nezbytné cesty, aniž zohlednil veškeré okolnosti případu a poměřil výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty vznikla. Uvádí, že s ohledem na specifické okolnosti této věci lze po vlastnících zatěžovaného pozemku spravedlivě požadovat, aby jejich vlastnické právo bylo omezeno zřízením nezbytné cesty, i když má vést přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017, řešil právní otázku, zdali je možné povolit nezbytnou cestu i přes zákazy a příkazy stanovené v § 1032 a § 1033 o. z. s odkazem na § 10 o. z. a zásadu výkladu a aplikace právních předpisů v souladu s dobrými mravy. V této souvislosti vyložil, že „zákon stanovuje nejen pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty (základním předpokladem podle § 1029 odst. 1 o. z. je nemožnost hospodařit či jinak řádně užívat nemovitou věc proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou), tak i podmínky negativní (výluky), za nichž nezbytná cesta být povolena nemá (viz zejména § 1032 o.
z.). Pokud jsou všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu zásadně povolit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015]. Nepovolení nezbytné cesty při naplnění všech zákonných podmínek připadá do úvahy v zásadě jen v situacích, v nichž by povolení nezbytné cesty představovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016). Naopak pokud veškeré pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty splněny nejsou, nebo je dána některá z negativních podmínek, pak nezbytnou cestu povolit nelze.“ K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že byť nelze pro nenaplnění zákonných předpokladů povolit nezbytnou cestu podle § 1029 a násl. o. z., není vyloučeno, aby byl vlastníkovi ve správním řízení zřízen přístup k nemovitosti na základě jeho žádosti postupem podle § 170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006). Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017, uvedl, že „má-li soudce za to, že smysl či účel ustanovení neodpovídá jazykovému významu právní normy, ve své podstatě dospívá k závěru, že je v daném případě dána teleologická (nepravá) mezera v zákoně. Tato mezera může mít dvojí podobu: Zaprvé se může jednat o tzv. otevřenou mezeru v zákoně, kdy zákonodárce řekl méně, než by odpovídalo smyslu jeho regulace, tedy právní norma na případ nedopadá, ačkoliv by podle smyslu a účelu dopadat měla.
Zadruhé se může jednat o tzv.
zakrytou mezeru v zákoně, kdy zákonodárce řekl více, než by odpovídalo smyslu a účelu příslušné právní regulace, tedy právní norma na případ dopadá, ačkoliv by podle smyslu a účelu dopadat neměla; jinými slovy neexistuje z nadmíru širokého zákonného pravidla patřičná výjimka. Nejsou-li obě situace vědomě zákonodárcem zamýšlené, lze jejich existenci řešit pomocí tzv. soudcovského dotváření práva [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.
1. 2016, sp. zn. 6 As 75/2015 (uveřejněný pod č. 3383/2016 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu)]. Zatímco otevřenou mezeru v zákoně lze uzavřít pomocí analogie, zakrytou mezeru v zákoně lze uzavřít pomocí teleologické redukce (srovnej např. Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 195 a násl.).“ V rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že je-li v poměrech konkrétní věci dána působnost některé negativní podmínky (výluky) pro povolení nezbytné cesty, ač by podle smyslu a účelu zákona dána být neměla, pak je možné aplikační dopad takto široce pojaté výjimky zúžit za pomoci teleologické redukce.
Jinými slovy výjimečně lze s ohledem na specifické a individuální okolnosti konkrétní věci nezbytnou cestu povolit i v případě, je-li naplněna některá z negativních podmínek, na jejímž základě by musela být žaloba na povolení nezbytné cesty zamítnuta. Takový postup však musí být náležitě a pečlivě odůvodněn, aby byla vyloučena libovůle v rozhodnutí soudu. V posuzované věci je právní posouzení odvolacího soudu, zda lze s ohledem na specifické a individuální okolnosti projednávané věci nezbytnou cestu povolit, i když je naplněna negativní podmínka zakotvená v § 1032 odst. 2 o.
z., z důvodu absence nezbytných skutkových zjištění neúplné, a proto ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné. Je třeba zjistit (nad rámec skutkových zjištění učiněných soudy v předcházejícím řízení), zda v titulu, na jehož základě žalovaní nabyli vlastnického právo k jejich nemovitostem, bylo upraveno či poukázáno na omezení vlastnického práva žalovaných jakožto nabyvatelů nemovitostí spočívající v průchodu a průjezdu žalobce přes nabývané nemovitosti. Odvolací soud rovněž zjistí, zda a případně jakým způsobem byl v nabývacím titulu, na jehož základě nabyl žalobce vlastnické právo ke stavbě bez č. p./č. ev., jež je součástí pozemku parc.
č. XY v k. ú. XY, a ke stavbě bez č. p./č. ev., jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zajištěn přístup žalobce k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty (tato skutkové zjištění se z rozsudku soudů nižších stupňů ani obsahu spisu nepodávají). Následně odvolací soud zhodnotí všechna relevantní skutková zjištění a posoudí, zda jsou v poměrech posuzované věci dány důvody pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o.
z., i když je naplněna negativní podmínka spočívající v požadavku žalobce na povolení nezbytné cesty přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměla přístup ve smyslu § 1032 odst. 2 o. z. Soud přihlédne k tomu, zda v titulu, na základě kterého žalovaní nabyli pozemek par. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, bylo upraveno či poukázáno na omezení vlastnického práva žalovaných (jakožto nabyvatelů nemovitosti) spočívající v průchodu žalobce přes nabývané nemovitosti k nemovitostem žalobce a zda v době nabytí nemovitosti ze strany žalovaných bylo přes tuto nemovitost přistupováno žalobcem k jeho nemovitostem.
Vezme v potaz také řešení otázky přístupu žalobce ke stavbě bez č. p./č. ev., jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a ke stavbě bez č. p./č. ev., jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, v nabývacím titulu, na jehož základě nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem. S ohledem na § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. zohlední bod 4.3 kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2011 uzavřené mezi Českými dráhami, a.s., jako prodávající a žalobcem jako kupujícím, na základě které nabyl žalobce vlastnické právo k pozemku parc.
č. XY v k. ú. XY, ve kterém je uvedeno, že „kupující si je vědom skutečnosti, že přístup k prodávané nemovitosti je průjezdem domu č. p. XY ve vlastnictví třetí osoby a že věcné břemeno práva přístupu a příjezdu k převáděnému pozemku parc. č. XY v k. ú. XY není v katastru nemovitostí zřízeno.“ Přihlédne i ke stavebně technickému řešení průjezdu vedoucího stavbou č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Při úvaze o povolení nezbytné cesty zohlední účel § 1032 odst. 2 o. z., jímž je ochrana soukromí jakožto jedna ze základních zásad soukromého práva uvedená v § 3 odst. 2 písm. a) o.
z., a posoudí, zda lze po žalovaných s ohledem na veškeré okolnosti projednávané věci spravedlivě požadovat, aby byli nuceni strpět omezení jejich vlastnického práva spočívající v případném povolení nezbytné cesty. Respekt k soukromí žalovaných se může promítat i omezením doby přístupu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o.
s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.