ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Městské části Prahy 7, se sídlem v Praze 7, nábřeží Kapitána
Jaroše 1000/7, IČO: 00063754, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, proti žalovaným 1) J. Š., zastoupené JUDr.
Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, a
2) Společenství vlastníků v domě č. p. P.¸ zastoupenému JUDr. Borisem
Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, o povolení nezbytné
cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 462/2008, o
dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května
2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23.
května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co
572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. května 2017, č. j. 15
Co 572/2016-392, ve výroku I., a rozsudek Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 30.
června 2016, č. j. 10 C 462/2008-318, ve výroku I. se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
II. Dovolání směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května
2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23.
května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, ve výrocích II. a IV. a ve výroku
doplňujícího usnesení se odmítá.
III. Návrh žalované 1) na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-383, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 23. května 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392,
ve výrocích II. a IV. a ve výroku doplňujícího usnesení, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 C 462/2008-318, povolil právo nezbytné cesty tak, že uložil
žalované 1) povinnost strpět průchod a průjezd žalobkyně za účelem provozování
mateřské školy přes část pozemku parc. č. v katastrálním území H., obec P. [dále též „nemovitost žalované 1)“], vymezeného geometrickým plánem č. 1769-5/2016 ze dne 15. 3. 2016, vypracovaným P. S., bytem B., P. 4 (dále jen
„příslušný geometrický plán“), k pozemkům parc. č. a parc. č. (dále též
„nemovitosti žalobkyně“), zapsaných na LV č., pro k. ú. H., u Katastrálního
úřadu P., Katastrálního pracoviště P. (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost
uhradit žalované 1) za povolení nezbytné cesty úplatu ve výši 183 260 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále povolil právo nezbytné cesty tak,
že uložil žalovanému 2) povinnost strpět průchod a průjezd žalobkyně za účelem
provozování mateřské školy přes část pozemku parc. č. v k. ú. H., obec P. [dále
též „nemovitost žalovaného 2)“], vymezeného příslušným geometrickým plánem, k
nemovitostem žalobkyně (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost uhradit
žalovanému 2) za povolení nezbytné cesty úplatu ve výši 448 800 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok IV.), uložil žalované 1) povinnost zaplatit České
republice na nákladech řízení (znalečném) 5 536,50 Kč poukázáním na účet soudu
prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.), uložil žalovanému
2) povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení (znalečném) 5 536,50
Kč poukázáním na účet soudu prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozsudku
(výrok VI.) a nepřiznal žalobkyni vůči žalované 1) a žalovanému 2) náhradu
nákladů řízení (výrok VII.). V řízení bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že žalobkyně si způsobila z
nedbalosti postupem při prodeji domu žalované 1) nedostatek přístupu ke svým
nemovitostem. Nejvyšší soud však v rozhodnutí v této věci uvedl, že se soudy
nezabývaly věcí z hlediska § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V dané věci jde o
zajištění přístupu k nemovitostem žalobkyně, které mají sloužit k provozování
mateřské školy žalobkyní coby veřejnoprávní korporací. Mateřská škola se
stavěla v letech 1981 až 1984, kdy vlastnictví pozemků „ztratilo svůj význam“ a
do určité míry bylo nahrazeno instituty osobního užívání pozemků. Objekt
mateřské školy byl vyprojektován, a řadu let zpřístupněn jak průjezdem domu č. p. z ulice U P., tak průjezdem domu č. p. z ulice N. M. Na základě toho lze mít
za to, že bránění průchodu je v rozporu s dobrými mravy. Podle stavebního
povolení napojení na kanalizaci, vodu, topení bylo provedeno z domu č. p.,
průjezd z ulice N. M. sloužil pro zásobování kuchyně školy. I když průchod přes
dům žalované 1) je nyní nefunkční, neboť žalovaná 1) jej zahradila opěrnou
zídkou a vyrovnala terén násypem, lze tuto opěrnou zídku jednoduše odstranit. Vstup obyvatelů domu N. M. je samostatný, a proto nebude docházet ke střetu
obyvatel domu se zásobováním školy. Obyvatelé domu U P. nemají samostatný vstup
z ulice.
Průjezd zásobovacích vozidel nad 3,5t není možný průjezdem budovy č. p. N. M. Za těchto okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro řádný
provoz mateřské školy je nutné zachovat oba průjezdy, aby se nekřížily přístupy
zásobování a dětí s doprovodem a aby došlo k co nejmenšímu obtěžování obou
žalovaných. Soud proto povolil právo nezbytné cesty průjezdem budovy č. p. v
ulici N. M. a průjezdem budovy č. p. v ulici U P., obojí vymezené příslušným
geometrickým plánem. Za nezbytnou cestu náleží úplata; znalec ohodnotil právo
nezbytné cesty domem č. p. 1056 na 183 260 Kč a domem č. p. 1514 na 448 800 Kč,
pročež soud uložil žalobkyni zaplatit žalovaným uvedené částky. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2017,
č. j. 15 Co 572/2016-383, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2017, č. j. 15 Co 572/2016-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s
tím, že příslušný geometrický plán tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.),
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. změnil tak, že žalobu ve
vztahu k žalovanému 2) zamítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II., V., VI. a VII. ve vztahu k žalované 1) zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudy
všech stupňů 44 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta (výrok
IV.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. ve vztahu k druhému
žalovanému tak, že žalovanému 2) povinnost k úhradě nákladů řízení státu
neuložil (výrok doplňujícího usnesení). V odůvodnění zdůraznil, že soud prvního stupně se řídil správně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž ani tato nová úprava
není v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který obecným
soudům uložil povinnost posoudit, zda jde z hlediska dobrých mravů a obecné
spravedlnosti o skutečnosti natolik vážné a mimořádné, že odůvodňují výjimečný
postup, a vyslovil, že jestliže jde o zajištění přístupu ve prospěch
veřejnoprávní korporace, je třeba přihlížet nejen k jejímu dosavadnímu postupu
v této věci, ale je též třeba zvážit postavení veřejnosti. S odkazem na § 10 o. z. dovodil odvolací soud, že právní úprava soudu umožňuje v zájmu dobrého
uspořádání práv a povinností povolit právo cesty nejen přes pozemek, ale i přes
průjezd v nemovitosti, není-li jiné řešení. Bránění průchodu je v daném případě
v rozporu s dobrými mravy a jeho umožnění je plně ve veřejném zájmu, kterým je
rozšíření možnosti umístění potřebného množství dětí do mateřských školek v
obvodu působnosti žalobkyně. Umístění mateřských školek na sídlištích ve
vnitroblocích v těsné blízkosti obytných domů je zcela běžné, aniž by kdo
uvažoval o tom, že toto těsné sousedství jakkoliv obtěžuje obyvatele těchto
domů. Rozdíl je v tomto případě pouze v tom, že průchod do vnitrobloků je
zajištěn k tomu zřízenými průchody domů a slouží nejen osobám docházejícím do
školek, ale všem obyvatelům.
Odvolací soud vzal v úvahu historický vývoj, kdy
přístup do mateřské školy byl realizován průjezdem v nemovitosti žalované 1). K
vybudování mateřské školy sice došlo v době, kdy vlastnictví nemovitostí nebylo
rozhodnou okolností, nelze však přehlédnout, že rodina žalované 1) restituovala
ideální podíl na nemovitosti za této situace a s vědomím této „služebnosti“ a
posléze za této situace získala od žalobkyně i podíl zbývající. Restituční
zákonodárství bylo neseno myšlenkou, že je nutné odstranit některé křivdy,
nelze však akceptovat, aby byly vytvořeny křivdy jiné. Bylo jistě pochybením
žalobkyně, že si při prodeji podílu právo cesty smluvně nezajistila, na druhou
stranu muselo být žalované 1) zřejmé, že k mateřské školce jiný průchod nevede,
přes to příchodu zabránila; pokud bylo zamezeno příchodu k mateřské škole, a
nikoliv například k veřejnému domu, nelze takové jednání považovat za souladné
s dobrými mravy. Z tohoto úhlu je pak třeba hodnotit námitku, že právo cesty
nelze zřídit přes uzavřený prostor a že jde o nemožné plnění, protože průchodu
má bránit opěrná zídka. Po uzavření průchodu nemovitostí žalované 1) dobrovolně
umožnil žalovaný 2) několik let provozování mateřské školky, což deklaruje v
případě nutné potřeby stále. Pokud oba žalovaní namítali, že soud prvního
stupně nesprávně zřídil cesty dvě, pak odvolací soud po zohlednění uvedených
skutečností dospěl k závěru, že k naplnění účelu spravedlivého uspořádání
postačí zřízení jediné cesty, a sice tradiční přes nemovitost žalované 1),
pročež rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích III. a
IV. změnil tak, že žalobu zamítl. Pro nepřezkoumatelnost neobstojí výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o úplatě za zřízení
nezbytné cesty, a to s ohledem na maximální stručnost jak znaleckého posudku,
tak i odůvodnění napadeného rozhodnutí, pročež o náhradě bude muset být soudem
prvního stupně znovu rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Zaprvé klade otázku, zdali je
možné pravomocně povolit nezbytnou cestu, aniž by bylo zároveň pravomocně
rozhodnuto o úplatě za toto omezení; má za to, že tato otázka nebyla doposud
vyřešena. Řešení zvolené odvolacím soudem, který zrušil rozhodnutí soudu
prvního stupně toliko stran náhrady, je nesprávné, když nelze potvrdit výrok o
povolení nezbytné cesty a zároveň zrušit výrok o náhradě za toto omezení. Zadruhé klade otázku, zdali je možné povolit nezbytnou cestu i přes zákazy a
příkazy stanovené v § 1032 a § 1033 o. z. s odkazem na § 10 o. z. a dobré
mravy. Má za to, že postup pomocí § 10 o. z. není možný, neboť občanský zákoník
obsahuje výslovnou zákonnou úpravu. Nadto jen těžko může být obvyklé užívání
nemovitosti považováno za rozporné s dobrými mravy, a nemůže být nucena otevřít
svůj přístup na dvůr každému, naopak žalobkyně chce neoprávněně zasáhnout do
jejího vlastnického práva a znemožnit jí úplné a pokojné užívání nemovitostí. Nesouhlasí s tím, že k mateřské škole jiný průchod nevede, když průchod
nemovitostí žalovaného 2) byl pro přístup k mateřské škole dlouhodobě užíván a
podle znaleckého posudku je přirozeným průchodem pro pěší. Průchod její
nemovitostí není tradiční, přičemž argumentuje pro závěr, že cesta přes průchod
nemovitostí žalovaného 2) by byla pro žalovaného 2) méně zatěžující než pro
žalovanou 1) současné rozhodnutí o průchodu její nemovitostí. Zatřetí namítá, že nelze povolit nezbytnou cestu přes budovu a přes uzavřený
prostor tvořící celek s touto budovou, jelikož by tím došlo k zásahu do
soukromí a vlastnického práva; poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, 22 Cdo 1171/2016 a 22 Cdo 3242/2015, od nichž se měl
odvolací soud odchýlit tím, že povolil nezbytnou cestu přes budovu a uzavřený
dvůr žalované 1). Začtvrté má za to, že nezbytnou cestu nelze povolit v situaci, kdy vlastník
nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které
následně svým hrubým nedbalým jednáním přišel. Poukazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a 22 Cdo 5229/2016, od nichž se měl
odvolací soud odchýlit, neboť nezohlednil, že žalobkyně měla přístup zajištěn
přes dům, k němuž měla spoluvlastnický podíl; byť žalobkyně disponuje vlastním
odborným aparátem, prodala svůj spoluvlastnický podíl žalované 1), aniž by si
současně zajistila přístup ke svým nemovitostem ve vnitrobloku, byť jí muselo
být zřejmé, že průchod nemovitostí žalované 1) mohla užívat toliko z titulu
spoluvlastnického práva. K argumentaci veřejným zájmem namítá, že spor trvá již
19 let a za tuto dobu mohla žalobkyně nepochybně zakoupit či postavit
dostatečný počet mateřských škol, aby nebyl problém s místy. Zapáté namítá, že odvolací soud nemohl vydat napadený rozsudek, neboť je zde
překážka věci rozhodnuté. V tomto řízení je projednávána stejná věc jako v
řízení před soudem prvního stupně pod sp. zn.
29 C 227/2005, kdy se žalobkyně
domáhala za nezměněných skutkových tvrzení práva průchodu a průjezdu budovou
žalované 1), na čemž ničeho nemění, že v předchozím řízení se žalobkyně
domáhala strpění práva průchodu a průjezdu ve formě věcného břemene, nyní ve
formě povolení nezbytné cesty; uvedené ostatně v průběhu odvolacího řízení
připustila sama žalobkyně. Odvolací soud tuto skutečnost i přes uplatněnou
odvolací námitku nezkoumal, čímž se odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo
1214/2016 či 20 Cdo 459/2017. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu ve výrocích I. a II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalobkyně ve vyjádření k první otázce uvádí, že odvolací soud žalované 1)
neupírá nárok na úplatu za povolení práva nezbytné cesty, ba naopak zrušením
rozhodnutí otevřel žalované 1) možnost získat vyšší náhradu. Ohledně otázek 2)
až 4) má za to, že se jedná ze strany žalované 1) o stále stejné argumenty. Má
za to, že si sice svým zaviněním zapříčinila nedostatek přístupu, nejedná se o
však hrubou nedbalost či o úmysl, když poukazuje na dobové okolnosti. Zdůrazňuje veřejný zájem v dané věci, zpochybňuje postup žalované 1), která se
snaží všemožně bránit v průchodu její nemovitostí, a to i realizací účelových
„černých staveb“. Domnívá se, že průchod nemovitostí žalované 1) není uzavřeným
prostorem. Soudy byly povinny se řídit závazným právním názorem dovolacího
soudu, odvolací soud dospěl k závěru, že bránění průchodu nemovitostí žalované
1) je v rozporu s dobrými mravy a že umožnění průchodu je plně ve veřejném
zájmu; s tím se žalobkyně plně ztotožňuje. Stran překážky rei iudicatae
poukazuje na rozsudek ze dne 1. 3. 2011, č. j. 15 Co 533/2010-120, v němž
odvolací soud dospěl k závěru, že tato překážka není dána. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jako věcně správný potvrdil. V replice se žalovaná 1) vypořádává s jednotlivými body vyjádření žalobkyně a
setrvává na svém dovolacím návrhu. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno do uvedeného data a rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno do 29. 9. 2017 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004 (uveřejněný pod č. 41/2007 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Dovolání směřující proti výroku II. a IV. a výroku doplňujícího usnesení
rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné, neboť těmito výroky
nebylo rozhodováno o právech či povinnostech žalované 1), nemohla jí být proto
těmito výroky způsobena újma odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98
(uveřejněné pod č. 39/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 (uveřejněné pod pořadovým
č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 3, str. 61)]. Těmito výroky
bylo totiž rozhodnuto o požadavku žalobkyně na povolení nezbytné cesty ve
vztahu k žalovanému 2). Žalovaní 1) a 2) však v této věci nemají postavení
nerozlučných procesních společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), ale postavení
společníků samostatných (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Výrok II. by mohla napadnout
dovoláním žalobkyně a výrok IV. a výrok doplňujícího usnesení, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, by mohli napadnout žalobkyně a žalovaný 2). Namítá-li žalovaná 1), že ve vztahu k žalovanému 2) byla žaloba na povolení
nezbytné cesty zamítnuta, pročež soudy již nebudou uvažovat o průchodu
nemovitostí žalovaného 2) jako o vhodnější alternativě, je třeba zdůraznit, že
zamítnutí žaloby vůči žalovanému 2) nepředjímá závěr, že jiná komunikační
alternativa není dána, takže nezbytná cesta může být případně povolena pouze
přes nemovitost žalované 1). Ostatně, odvolací soud žalobu vůči žalovanému 2)
zamítl i s poukazem na to, že několik let po uzavření průchodu domem žalované
1) žalobkyni několik let provozování školky dobrovolně umožnil a svou
připravenost jí přístup umožnit v případě nutné potřeby deklaruje stále. Dovolání v části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I.,
je přípustné a zároveň i důvodné. Dovolatelka v první řadě předkládá otázku, zdali může samostatně nabýt právní
moci výrok, kterým byla povolena nezbytná cesta jako služebnost, aniž by
současně nabyl právní moci výrok, kterým je stanovena přiměřená náhrada za
povolení nezbytné cesty. Dovolání je v této otázce přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od
judikatury dovolacího soudu, a zároveň i důvodné. Řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2
o. s. ř. vyplývá z právní úpravy určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1075/2006 (uveřejněný pod č. C 5 227 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod
č.
C 14 266 v Souboru)]. Povaha řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř., u nichž z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky, se projevuje též v rámci
suspensivních účinků právní moci. Podle § 206 odst. 2 o. s. ř. platí, že
zatímco v situaci, kdy je rozhodnuto o několika právech se samostatným
skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý
jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen
na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není
napaden, odvoláním dotčena (tzv. oddělená právní moc), tak v případě, kdy z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky, se
odkládá právní moc i ve vztahu k těm výrokům, které nebyly napadeny. Z toho
logicky vyplývá, že takto spjaté výroky nemohou ani samostatně nabýt právní
moci, pročež pokud je důvod ke zrušení některého z těchto výroků, je nezbytné
zrušit i ostatní vzájemně spjaté výroky. Tomu ostatně odpovídá i úprava dovolacího řízení, kdy podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti dovozuje, že dovolací soud není
oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu. Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví právě a
jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výrokům rozsudku
odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na
ustanovení § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. současně i výrok, jehož věcný
přezkum nebyl přípustný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96 (uveřejněný pod č. 27/1999 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V praxi se tyto závěry projevují v tom, že pokud dovolací soud přezkoumává
rozsudek odvolacího soudu o povolení nezbytné cesty (před 1. 1. 2014 o zřízení
nezbytné cesty), přičemž dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
neobstojí toliko ohledně stanovené náhrady, zruší rozhodnutí odvolacího soudu
jako celek, a nikoliv jen v části, v níž bylo rozhodnuto o stanovené náhradě
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo
811/2010 (dostupný na www.nsoud.cz), či ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo
420/2011 (uveřejněný pod č. C 13 043 v Souboru)]. K obdobným závěrům pak dospěl dovolací soud stran dalších řízení, u nichž z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky,
například v řízení o vypořádání společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006
(uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru), ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1326/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo ze dne 7. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5230/2016 (uveřejněný pod č.
C 16 167 v Souboru)] či v řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009 (uveřejněný pod č. C 8 953 v Souboru), či ze
dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4527/2010 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, dostupném na
www.nsoud.cz, pak Nejvyšší soud vysvětlil, proč je vyloučeno rozhodnout v
řízení o povolení nezbytné cesty mezitímním rozsudkem, jímž by bylo samostatně
rozhodnuto pouze o povolení nezbytné cesty bez dalšího. Jestliže tedy v posuzovaném případě odvolací soud shledal nepřezkoumatelným pro
nedostatek důvodů závěr soudu prvního stupně o stanovení náhrady za povolení
nezbytné cesty, pročež měl za to, že je dán podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvod ke zrušení výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, měl správně
zrušit vzájemně spjatý výrok I. tohoto rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o
povolení služebnosti. Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil své rozhodnutí
procesní vadou; námitka nesprávného právního posouzení otázky procesního práva
tak byla uplatněna po právu. Dále pokládá žalovaná 1) otázku, zdali je možné povolit nezbytnou cestu i přes
zákazy a příkazy stanovené v § 1032 a § 1033 o. z. s odkazem na § 10 o. z. a
dobré mravy. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že s ohledem na nabytí
účinnosti o. z., tj. k 1. 1. 2014, bylo nezbytné v řízení postupovat podle
tohoto zákona, když tyto závěry potvrzuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího
soudu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22
Cdo 5409/2015, nebo ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016 (oba dostupné
na www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4205/2014 (uveřejněné pod č. C 15 964 v Souboru), či ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (uveřejněné pod č. C 16 200 v Souboru)]. Nelze však s odvolacím soudem souhlasit v tom, že i nadále jsou platné závěry
Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 19. 6. 2013, č. j. 22 Cdo
2798/2011-111, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2013, č. j. 22 Cdo
2798/2011-124, na jehož základě byl zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu v
této věci (rozsudek ze dne 1. 3. 2011, č. j. 15 Co 533/2010-120.). Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí rozhodoval o žalobě [tehdy žalobkyně a)]
vůči žalovaným o žalobě na strpění práva průchodu a průjezdu. Jednalo se o
řízení zahájené negatorní žalobou, jehož výsledkem mělo být vydání
deklaratorního, a nikoliv konstitutivního rozhodnutí. Dovolací soud s velmi
silným důrazem na výjimečné poměry dané věci vysvětlil, že se nejednalo o
žalobu na zřízení nezbytné cesty podle tehdy účinného § 151o odst. 3 obč. zák.,
a soudům uložil povinnost věc posoudit podle ustanovení o dobrých mravech (§ 3
odst. 1 obč. zák.).
Vyslovil názor, že v poměrech souzené věci může být bránění
v průchodu klasifikováno jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy,
a jestliže nelze rozhodnout o zřízení nezbytné cesty (protože takový požadavek
tehdejší žalobkyně v řízení neuplatnily), lze výjimečně „pro tentokrát“ právě s
poukazem na dobré mravy vyhovět žalobě na strpění užívání průchodu či průjezdu
za náhradu mající základ v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Oproti poměrům panujícím v době tehdejšího rozhodování dovolacího soudu došlo k
nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a především k tomu, že na základě
návrhu na změnu žaloby ze dne 20. 6. 2016 byla připuštěna změna žaloby na
povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. a že linie, kterou v
předchozím rozhodnutí naznačil dovolací soud, byla odklizena právě tím, že v
řízení se už nejedná o požadavek na uložení povinnosti strpět právo průchodu a
průjezdu, ale o požadavek na vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým má být
právo průchodu a průjezdu do budoucna založeno. Závěry vyslovené v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu tak již v
současné fázi řízení nemohou najít uplatnění právě proto, že jimi reagoval
dovolací soud skrze institut dobrých mravů na faktický požadavek žalobkyň na
umožnění průchodu a průjezdu v řízení o negatorní žalobě, zatímco nyní se
domáhá žalobkyně vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým by bylo její právo
průchodu a průjezdu teprve založeno. Dovolací soud tedy rozhodoval v uvedeném rozhodnutí za jinak vymezeného
předmětu řízení, než je tomu doposud, neboť žalobkyně podáním ze dne 20. 6. 2016 navrhla změnu žalobního petitu tak, že se nově domáhá povolení nezbytné
cesty přes část pozemku parc. č., jehož součástí je budova č. p., k budově č. p. a na pozemku parc. č. a k pozemkům parc. č. a č v k. ú. H., tato změna
žaloby byla usnesením soudu prvního stupně při jednání dne 30. 6. 2016
připuštěna. Z uvedeného lze tedy uzavřít, že po připuštění změny žaloby byl předmětem
řízení „klasický“ návrh žalobkyně, aby soud svým konstitutivním rozhodnutím
povolil podle § 1029 a násl. o. z. nezbytnou cestu přes nemovitost žalované 1),
jakož i přes nemovitost žalovaného 2) za účelem přístupu a příjezdu na své
nemovitosti. Podle § 1029 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či
jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může
žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek
(odstavec 1). Soud může nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i
jako služebnost (odstavec 2). Podle § 1260 odst. 1 o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ
smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci,
která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné
moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem. Institut nezbytné cesty je v občanském zákoníku upraven v § 1029 a násl.; zákon
stanovuje nejen pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty (základním
předpokladem podle § 1029 odst. 1 o.
z. je nemožnost hospodařit či jinak řádně
užívat nemovitou věc proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou), tak
i podmínky negativní (výluky), za nichž nezbytná cesta být povolena nemá (viz
zejména § 1032 o. z.). Pokud jsou všechny zákonné podmínky pro povolení
nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu zásadně povolit [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015
(uveřejněné pod č. C 16 200 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Nepovolení nezbytné
cesty při naplnění všech zákonných podmínek připadá do úvahy v zásadě jen v
situacích, v nichž by povolení nezbytné cesty představovalo zneužití práva ve
smyslu § 8 o. z. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo
1470/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5100/2016 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Naopak pokud veškeré
pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty splněny nejsou, nebo je dána
některá z negativních podmínek, pak nezbytnou cestu povolit nelze. Byť nelze pro nenaplnění zákonných předpokladů povolit nezbytnou cestu podle §
1029 a násl. o. z., není vyloučeno, aby byl vlastníkovi zřízen přístup k
nemovitosti na základě jeho žádosti postupem podle § 170 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedeným závěrům však odvolací soud v dané věci nedostál, když nesprávně
dovodil, že na posuzovaný případ nemá dopadat žádná právní norma, pročež je
nezbytné postupovat podle § 10 o. z. a aplikovat co nejbližší právní normu,
případně věc rozhodnout podle principu spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá
o. z. V důsledku tohoto nesprávného postupu se odvolací soud řádně nezabýval
podmínkami pro povolení nezbytné cesty tak, jak jsou stanoveny v § 1029 a násl. o. z., a nezbytnou cestu povolil s ohledem na zásadu dobrých mravů, čímž ve své
podstatě dopustil nepřípustného obcházení zákona. Z rozhodnutí odvolacího soudu je dovolacímu soudu zřejmé, že ve své argumentaci
vycházel z dřívějšího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu vydané v této věci;
přehlédl však, že s připuštěnou změnou žaloby závěry týkající se aplikace § 3
odst. 1 obč. zák. nejsou již v dané věci použitelné, neboť odvolací soud se měl
již zabývat splněním podmínek pro povolení nezbytné cesty výhradně v režimu §
1029 a násl. o. z. V této souvislosti lze poukázat na § 1260 odst. 1 větu druhou o. z., podle níž
se služebnost nabývá rozhodnutím orgánu veřejné moci v případech stanovených
zákonem, z čehož lze logicky uzavřít, že povolení nezbytné cesty nikoliv podle
§ 1029 a násl. o. z., ale na základě analogické aplikace je postupem zásadně
nepřípustným [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1814/2015 (uveřejněný pod č. C 16 195 v Souboru), usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016 (uveřejněné pod č. C 15 501 v Souboru), ze dne 7. 8. 2017, sp. zn.
22 Cdo 2019/2017 (dostupné na
www.nsoud.cz), či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017]. Měl-li snad odvolací soud za to, že v daném případě není s ohledem na smysl a
účel zákona možné aplikovat některou z negativních podmínek pro povolení
nezbytné cesty uvedených v § 1032 o. z., pak s jeho závěry dovolací soud
nesouhlasí. Má-li soudce za to, že smysl či účel ustanovení neodpovídá jazykovému významu
právní normy, ve své podstatě dospívá k závěru, že je v daném případě dána
teleologická (nepravá) mezera v zákoně. Tato mezera může mít dvojí podobu:
Zaprvé se může jednat o tzv. otevřenou mezeru v zákoně, kdy zákonodárce řekl
méně, než by odpovídalo smyslu jeho regulace, tedy právní norma na případ
nedopadá, ačkoliv by podle smyslu a účelu dopadat měla. Zadruhé se může jednat
o tzv. zakrytou mezeru v zákoně, kdy zákonodárce řekl více, než by odpovídalo
smyslu a účelu příslušné právní regulace, tedy právní norma na případ dopadá,
ačkoliv by podle smyslu a účelu dopadat neměla; jinými slovy neexistuje z
nadmíru širokého zákonného pravidla patřičná výjimka. Nejsou-li obě situace
vědomě zákonodárcem zamýšlené, lze jejich existenci řešit pomocí tzv. soudcovského dotváření práva [k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 14. 9. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 2304/2011 (uveřejněný pod č. C 10 458 v Souboru), nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 75/2015-17
(uveřejněný pod č. 3383/2016 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu)]. Zatímco otevřenou mezeru v zákoně lze uzavřít pomocí analogie, zakrytou mezeru
v zákoně lze uzavřít pomocí teleologické redukce (srovnej např. Melzer, F.,
Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 195 a násl.). Jestliže tedy měl snad odvolací soud za to, že v dané věci je dána působnost
některé negativní podmínky (výluky) pro povolení nezbytné cesty, ač by podle
smyslu a účelu zákona dána být neměla, pak – aniž by dovolací soud chtěl takový
závěr jakkoliv předjímat – by bylo namístě aplikační dopad takto široce pojaté
výjimky zúžit za pomoci teleologické redukce, a nikoliv za pomoci analogie,
která je metodologicky postupem přesně opačným. Takový postup však musí být
náležitě a pečlivě odůvodněn, aby bylo lze vyloučit libovůli v postupu soudu;
tomu by však odvolací soud v daném případě zjevně nedostál. Ostatně je patrno,
že samotné povolení nezbytné cesty odvolací soud vůbec nepoměřoval ustanoveními
§ 1029 a násl. o. z., a tudíž ani výlukami z povolení nezbytné cesty
zakotvenými mimo jiné v § 1032 a § 1033 o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně vnitřně rozporné. Samotné povolení
nezbytné cesty učinil odvolací soud s poukazem na § 10 o. z. zjevně v duchu
argumentace, že daný případ nelze posoudit na základě výslovného ustanovení;
otázku náhrady za povolení nezbytné cesty však již poměřoval ustanovením § 1030
o. z. přímo na danou věc dopadajícím, a nikoliv čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, na který poukázal dovolací soud ve svém kasačním
rozhodnutí.
Jelikož odvolací soud posoudil věc podle nesprávné právní normy, pročež je jeho
rozhodnutí pro uplatněný důvod nesprávného právního posouzení věci rušeno,
nezabýval se dovolací soud blíže třetí a čtvrtou otázkou přípustnosti dovolání,
jimiž dovolatelka namítala, že nebyly zohledněny negativní podmínky pro
povolení nezbytné cesty, a sice uvedené v § 1032 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. z., jakož i v § 1033 o. z.; to však neznamená, že pro další fázi řízení jsou
tyto otázky irelevantní; naopak je nezbytné, aby se s nimi soudy v nalézacím
řízení ve shodě s judikaturou dovolacího soudu, na kterou poukazovala
dovolatelka ve svém dovolání, řádně vypořádaly. Jelikož dovolání bylo v dané věci shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud
též výhradou dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s
její námitkou existence rei iudicatae, kterou uplatnila již ve svém odvolání ve
věci. Tato námitka je důvodná. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9
820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů
představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že
se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s
nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi
vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření
cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního
zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil
např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (uveřejněném pod
č. C 15 737 v Souboru), ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne
5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 (všech dostupných na www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016 (dostupném na
www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že „závěr o přesvědčivosti a
přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání námitek vznesených
účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a
individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení
skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s
různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku
přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či
právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení
řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně“ [viz též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4360/2016 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. V dané věci žalovaná 1) ve svém odvolání ze dne 16. 8. 2016 na straně 9 uvedla
námitku: „5.
Soud nemohl vydat napadený rozsudek, neboť je zde překážka věci
rozhodnuté.“ Tuto námitku následně podrobněji rozvedla, když poukázala na
skutečnost, že v tomto řízení má být mezi týmiž osobami projednávána stejná
věc, která byla předmětem řízení před soudem prvního stupně pod sp. zn. 29 C
227/2005. Na odvolací argumentaci následně reagovala též žalobkyně, která ve
svém vyjádření dovozovala, že se o překážku věci rozsouzené nejedná, poukázala
přitom na rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2011, č. j. 15 Co
533/2010-120. Ačkoliv i odvolací soud v narativní části napadeného rozsudku
výslovně zmínil, že žalovaná 1) opětovně uplatnila námitku překážky věci
rozhodnuté, v tomto rozhodnutí se s uvedenou námitkou nijak nevypořádal. Nevypořádání uplatněné námitky překážky rei iudicatae lze v daném případě považovat za podstatnou procesní vadu, která mohla mít za
následek nesprávné právní posouzení věci, neboť pokud by byla opodstatněná,
muselo by být řízení ve vztahu k žalované 1) z tohoto důvodu zastaveno; jedná
se rovněž o námitku zmatečnostní vady podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsahově přitom tuto námitku žalované 1) nebylo možno považovat za zjevně
nedůvodnou. Předchozí řízení mělo u soudu prvního stupně probíhat pod sp. zn. 29 C
227/2005, v němž Městská část Praha 7 (tedy žalobkyně i v tomto řízení) podala
žalobu na „určení povinnosti strpět právo nezbytné cesty a zřízení věcného
břemene práva chůze a jízdy“ vůči Jitce Štěpánové [tedy žalované 1) v tomto
řízení]. V žalobě po vymezení skutkového stavu žalobkyně výslovně odkázala na §
151o odst. 3 obč. zák., který upravoval institut zřízení nezbytné cesty,
přičemž se domáhala, aby rozsudkem soudu byla žalované uložena povinnost
uzavřít s žalobkyní smlouvu o zřízení věcného břemene ve znění blíže v žalobě
specifikovaném, na jehož základě by měla žalobkyně zajištěný průchod a průjezd
ke svým pozemkům parc. č. 701, č. 700/2 a č. 700/3 a č. 687 přes budovu č. p. 1056 na pozemku parc. č., vše v k. ú. H. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem
soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2006, č. j. 29 C 227/2005-23, s argumentací,
že právo cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. lze zřídit jen po volném pozemku,
nikoliv přes chodbu, která je součástí domu, přičemž žalobkyni odkázal na
postup podle § 108 zákona č. 50/1976 Sb. Jelikož se žalobkyně odvolala toliko
do výroku o náhradě nákladů řízení, nabylo uvedené rozhodnutí soudu prvního
stupně právní moci dne 23. 5. 2006. Z uvedeného je tedy zřejmé, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) probíhalo již
dříve řízení, přičemž s ohledem na obsah žaloby je nezbytné najisto postavit,
zdali byl v předchozím řízení stejný předmět řízení jako v posuzovaném případě. Odvolací soud se sice touto námitkou zabýval již dříve v rozsudku ze dne 1. 3. 2011, č. j. 15 Co 533/2010-120, nicméně závěry dovozené v tomto rozhodnutí
nelze považovat za definitivní zodpovězení nastolené otázky. Předně je třeba
zdůraznit, že odvolací soud rozhodoval za jinak vymezeného předmětu řízení, než
je tomu doposud, neboť – jak bylo již uvedeno výše – žalobkyně svým podáním ze
dne 20. 6. 2016 navrhla změnu žalobního petitu tak, že se nově domáhala
povolení nezbytné cesty přes část pozemku parc. č., jehož součástí je budova č. p., k budově č. p. a na pozemku parc. č. a k pozemkům parc. č. a č v k. ú. H.;
tato změna žaloby byla usnesením soudu prvního stupně při jednání dne 30. 6. 2016 připuštěna. Nadto uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 22 Cdo 2798/2011-111, ve znění
opravného usnesení ze dne 2. 10. 2013, č. j. 22 Cdo 2798/2011-124, v němž
dovolací soud vyšel z obsahu původní žaloby a zabýval se možností zajištění
přístupu na pozemek na základě § 3 odst. 1 obč. zák. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud tím, že řádně nevypořádal odvolací námitku
existence překážky rei iudicatae, zatížil ve shodě s § 242 odst. 3 větou druhou
o. s. ř. své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci; uvedená dovolací námitka byla tedy uplatněna právem. Vzhledem k tomu, že je dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu ve
výrocích II., IV. a ve výroku doplňujícího usnesení subjektivně nepřípustné,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 3 o. s. ř. za použití § 218 písm. b)
o. s. ř. v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl. Protože dovolání nebylo v tomto rozsahu shledáno přípustným, zamítl dovolací
soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti výroků II. a
IV. a výroku doplňujícího usnesení napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí,
kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. spočívá ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil. S ohledem na to,
že nebyly zpochybněny závěry odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti pro
nedostatek důvodů výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rovněž rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. a vrátil mu věc v k dalšímu řízení v rozsahu uvedeném ve výroku
rozsudku. O návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti a právní moci výroku I.
rozsudku
odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl
požadavek žalované 1) v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017
(dostupný na www.nsoud.cz)]. V další fázi řízení bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval žalobním
nárokem na povolení nezbytné cesty, který na základě uplatněného žalobního
nároku posoudí podle § 1029 a násl. o. z. V této souvislosti nezapomene se
řádně vypořádat s námitkou překážky rei iudicatae, s existencí negativních
okolností bránících podle § 1032 a 1033 o. z. povolit nezbytnou cestu, a
dospěje-li k závěru, že lze nezbytnou cestu povolit, zohlední rovněž výhrady,
pro něž byl odvolacím soudem zrušen výrok II. jeho rozsudku, tedy řádně
odůvodní výši náhrady tak, aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Soud
prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.