22 Cdo 1290/2024-239
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému Mgr. Lukášem Mikeskou, advokátem se sídlem v Praze, Branická 505/80, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 302/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 38 Co 65/2023-219, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 38 Co 65/2023-219, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. 2. 2023, č. j. 7 C 302/2021-193, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2023, č. j. 38 Co 65/2023-219, se odmítá.
1. Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 7 C 302/2021-193, zrušil výrokem I podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „pozemek“), spoluvlastnický podíl žalovaného ve výši ideální 1/9 přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádací podíl 100 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV-VI).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 38 Co 65/2023-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že pozemek přikázal do vlastnictví žalobce; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že pozemek je „reálně dělitelný“, rozdělení však musí být smysluplné a účelné. Spoluvlastnickému podílu žalovaného odpovídá 105,5 m2, což je plocha, kterou „vzhledem k lokalitě a geometrickému tvaru“ pozemku nelze v podstatě rozumným způsobem užívat. Dodal, že k odděleným pozemkům by každý z vlastníků musel mít přístup, což by „v případě účastníků tohoto řízení mělo za následek vznik dalších soudních sporů“. Shrnul rovněž důvody, pro které k reálnému dělení nepřistoupil soud prvního stupně: Žalovaný vede další spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ve kterém nechce přistoupit na návrh jakékoli rozumné dohody, mění návrhy na vypořádání a navrhuje „krkolomná řešení“, která by pravděpodobně způsobila další spory v rámci sousedských vztahů, účastníci spolu nekomunikují; žalobce hodlá na pozemku stavět rodinný dům, hrozba budoucích sporů by plynula i z toho, že žalovaný by jako přímý soused byl účastníkem stavebních řízení. Výměra odpovídající výši podílu žalovaného vede k pochybnostem o praktické využitelnosti a samostatný pozemek by stěží dosáhl hodnoty, která bude žalovanému vyplacena na náhradě vypořádacího podílu.
4. Při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků pozemek přikázat, vzal odvolací soud v úvahu výši spoluvlastnických podílů a zjištění, že žalovaný pozemek čtyři roky neužívá a žalobce jej na své náklady udržuje. Lepší využitelnost pozemku dovodil z toho, že zůstane zachována celá jeho výměra, ideálně využitelná např. pro stavbu rodinného domu, bez ohledu na to, zda o této možnosti žalobce uvažuje.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, kterým napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
6. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, a to při hodnocení na základě neurčitého kritéria smysluplnosti a účelnosti ve vztahu k reálnému rozdělení nezastavěného pozemku (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1338/2021-II) a dále při řešení otázky kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
7. Namítá, že hodnocení možnosti reálného rozdělení ve vztahu k účelnosti rozdělených pozemků je výlučným právem toho, komu má rozdělená část připadnout, a že pokud se soud od zákonného pravidla o reálném rozdělení věci odchýlí, musí své rozhodnutí řádně odůvodnit. Soudům dle názoru žalovaného nepřísluší uvažovat, zda věci vzniklé rozdělením by měly smysl či jak by se daly využít, aniž by takové závěry podložil důkazně (např. znaleckým posudkem). Odůvodnění neúčelnosti reálného rozdělení věci je nepřezkoumatelné, není zřejmé, co měl odvolací soud na mysli lokalitou a geometrickým tvarem. To, že rozdělení není optimální, samo o sobě k závěru o nedělitelnosti pozemku nevede (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 a sp. zn. 22 Cdo 967/2015). Důvodem pro upuštění od reálného dělení nemůže být ani možný vznik dalších sporů, stejně jako délka řízení před soudem prvního stupně. Nedostatečně je dle žalovaného odůvodněna i úvaha odvolacího soudu o tom, komu by měl být pozemek přikázán, neboť velikost spoluvlastnického podílu již není relevantním kritériem. Dodal, že žalovaný je na rozdíl od žalobce potomkem původního vlastníka, na pozemku se svým dědečkem trávil čas. Uzavírá, že odvolací soud založil své rozhodnutí spíše na hypotézách a domněnkách, v podstatě bez provedeného dokazování.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž, aby byla odložena vykonatelnost výroku I napadeného rozhodnutí, neboť od nabytí právní moci by žalobce mohl nakládat s pozemkem dle svého uvážení, což by mohlo ovlivnit nebo ohrozit budoucí postavení žalovaného jako vlastníka nebo povahu sporného pozemku.
9. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky dělitelnosti společné věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. K přikázání pozemku žalobci
15. Dovolatel má za to, že se odvolací soud při posouzení kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, neboť přihlédl k výši spoluvlastnického podílu, ačkoli velikost spoluvlastnického podílu již není relevantním kritériem.
16. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), dovolací soud vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. K tomuto závěru se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, na který žalovaný odkazuje, výslovně přihlásil. Pokud tedy odvolací soud přihlédl při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků má být věc přikázána, i k velikosti spoluvlastnického podílu, nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by byl závěr odvolacího soudu o tom, komu z účastníků má být pozemek přikázán, v rozporu, žalovaný neoznačil, jeho další námitky v tomto směru tak představují pouhou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu bez řádného vymezení přípustnosti dovolání. Dovolání proto není v této části přípustné.
17. K reálné dělitelnosti pozemku
18. Podle § 1142 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné. Zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit (§ 1142 odst. 2 o. z.).
19. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
20. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
21. Judikaturu týkající se rozdělení společné věci shrnuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018. Z jeho závěrů vyplývá, že zatímco dohodou mohou spoluvlastníci spoluvlastnictví zrušit a vypořádat kterýmkoli ze způsobů uvedených v § 1141 o. z., ustanovení § 1143 až 1147 o. z. ukládají soudu primárně vypořádat zrušené spoluvlastnictví reálným rozdělením věci. Pouze „není-li to dobře možné“, lze přikázat věc za přiměřenou náhradu spoluvlastníkovi, a jen nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, lze nařídit její prodej ve veřejné dražbě a rozdělit výtěžek mezi spoluvlastníky.
22. Není-li v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělení věci mezi spoluvlastníky přesně podle výše jejich podílů dobře možné, lze ji však rozdělit v jiném poměru, má takové dělení (podle okolností věci) zpravidla přednost před přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu. Spoluvlastníkovi je tak možno přikázat jiný (menší či větší) díl společné věci, než jaký by mu podle výše jeho spoluvlastnického podílu náležel, a rozdíl vyrovnat v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018).
23. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci, a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je významné zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn (zachován) přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku, např. z titulu věcného břemene. O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno u nezastavěných pozemků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016). Samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti při vypořádání spoluvlastnictví není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat s určitým omezením oproti předchozímu stavu, není významné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021-II).
24. Překážkou reálné dělitelnosti společné věci mohou být i konfliktní vztahy spoluvlastníků, pro které lze důvodně předpokládat vznik budoucích sporů, zejména tam, kde se i po reálném rozdělení předpokládá potřeba součinnosti při údržbě a opravách věci. Reálnému rozdělení pozemku, jehož součástí je budova, či rozdělení samotné budovy brání proto rozpory a konflikty poněkud vyšší intenzity, než jde-li o dělení na jednotky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit reálné rozdělení věci, a to ani možnost rozdělení domu na jednotky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007).
25. Při zvažování, zda nezastavěný pozemek je v konkrétním případě výjimečně nedělitelný, nelze brát do úvahy jen možnost jeho přímého (fyzického) užívání nově vzniklých pozemků účastníky po jeho rozdělení, ale je třeba brát do úvahy i jiné možnosti jeho využití, přinášející účastníkům nebo některému z nich prospěch. Ten může spočívat i v úplatném přenechání užívání další osobě (např. nájem, pacht), i v očekávání zvýšení ceny pozemku v důsledku připravované změny územního plánu apod. S přihlédnutím k specifickým rysům konkrétní věci tak nelze zcela vyloučit rozdělení pozemku ani v případě, že k některému z nově vzniklých pozemků nebude zajištěn přístup (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021-II).
26. Pozemek je obecně dělitelný, je však třeba individuálně posuzovat případy, kdy by v důsledku rozdělení nemohl sloužit účelu, kterému jako celek sloužil (§ 1142 odst. 1 o. z.). Občanský zákoník vylučuje dělení věci, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a přikazuje při dělení zemědělských pozemků vytvářet jen účelně obdělávatelné celky (§ 1142 odst. 2 o. z.), rozdělení není dobře možné ani v případě, že by se podstatně (zpravidla o více než 15 %) snížila hodnota věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod číslem 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Protože u překážek reálné dělitelnosti jde o tzv. neurčité pojmy, posouzení vždy záleží na úvaze soudu, kterou může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1016/2021).
27. Odvolací soud založil svou úvahu o tom, že reálné rozdělení pozemku není smysluplné a účelné, na velikosti nově vzniklého pozemku, který podle jeho názoru „nelze v podstatě rozumným způsobem užívat“, nezabýval se ale tím, k čemu je pozemek dosud užíván, zda by výměra nově vzniklých pozemků odpovídající výši podílu účastníků bránila stejnému užívání (případně, je-li pozemek fakticky využíván jako zemědělský, účelné obdělávatelnosti), a k čemu hodlá žalovaný nově vzniklý pozemek využít. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není ani zřejmé, jak reálnému rozdělení brání „lokalita a geometrický tvar“ a zda k pozemku je v současnosti zajištěn přístup, který by nebyl u nově vzniklých pozemků zachován. Odvolací soud se nezabýval ani tím, zda by (bránila- li by rozdělení podle výše podílů příliš malá výměra nově vzniklého pozemku) bylo možné pozemek rozdělit v jiném poměru a rozdíl vyrovnat v penězích. Možné budoucí spory účastníků jsou čistě hypotetické a nejsou odvozeny od potřeby součinnosti při údržbě či opravách nově vzniklých pozemků. Neobstojí ani úvaha soudu prvního stupně, na kterou odvolací soud odkázal, tedy že „samostatný pozemek by stěží dosáhl hodnoty, která bude žalovanému vyplacena na náhradě vypořádacího podílu“, neboť taková úvaha se neopírá o žádné skutkové zjištění a není ani zřejmé, zda by uvažované snížení hodnoty pozemku bylo podstatné. Závěr odvolacího soudu o tom, že reálné dělení pozemku není dobře možné, je tedy nejen nedostatečně odůvodněný, ale i zjevně nepřiměřený.
28. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
30. Dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu, který byl dovoláním rovněž napaden, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, dovolací soud proto věcnou správnou nákladového výroku nepřezkoumával a dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 31. návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). 32. náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu