U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně AUSTRIAN CONSULTING COMPANY, a. s., se sídlem v Brně,
Anenská 58/26, identifikační číslo osoby 25563751, zastoupené Mgr. Robertem
Ströbingerem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 463/15, proti žalované ACB
Ponava, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo
osoby 27571068, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně,
Marie Steyskalové 62, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 54/2012, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2014, č. j. 15 Co
145/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 8 228,- Kč k rukám
zástupce žalobkyně Mgr. Roberta Ströbingera.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2013,
č. j. 53 C 54/2012-129, zamítl výrokem I. žalobu na určení vlastnického práva
žalobkyně k nemovitým věcem specifikovaným v tomto výroku. Výrokem II. byla
žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám
jejího zástupce náklady řízení ve výši 533 948,80 Kč.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve
věcném výroku potvrdil (výrok I.), výrok o nákladech prvostupňového řízení
změnil tak, že jejich náhradu stanovil částkou 18 392,- Kč (výrok II.) a
žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám
jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 164,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně - určil výši prvostupňových
nákladů řízení (ve složce odměny za právní zastupování advokátem) podle § 9
odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - dále „advokátní
tarif“ - z tarifní hodnoty dané částkou 25 000,- Kč, tj. ve výši 2 100,- Kč za
jeden úkon právní služby (z právních úkonů vykonaných do 31. 12. 2012), a z
tarifní hodnoty částkou 35 000,- Kč, tj. ve výši 3 100,- Kč za jeden úkon
právní služby (z právních úkonů vykonaných po 1. 1. 2013). Shodným způsobem
určil odvolací soud výši odměny zástupce procesně úspěšné žalované i v
odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně pouze proti výrokům II. a III.,
podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání vymezuje odkazem na ustanovení §
237 o. s. ř. a v něm obsažené hledisko odchýlení se odvolacího soudu od
ustálené praxe dovolacího soudu při výkladu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu. Dále žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud, ač bylo
předmětem sporu určení vlastnického práva k nemovitým věcem, tedy k věcem
penězi ocenitelným, rozhodl o nákladech řízení (o odměně za právní zastoupení
advokátem) před soudem prvního stupně podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního
tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 a o nákladech řízení (o odměně za
právní zastoupení advokátem) před soudem odvolacím podle § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013. Odvolací soud však měl o
nákladech prvostupňového řízení rozhodnout při respektu k zásadě právní jistoty
žalobkyně a žalované podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež byla účinná v době
zahájení řízení před soudem prvního stupně, eventuálně podle ustanovení § 8
odst. 1 advokátního tarifu, tedy právního předpisu platného v době vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně. Předmět řízení o určení vlastnického práva k
nemovitým věcem byl penězi ocenitelný, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému
závěru, pak se odchýlil od ustálené „výkladové“ praxe dovolacího soudu
(žalovaná cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 670/2006) a z
ustálené „výkladové“ praxe Ústavního soudu (žalovaná cituje z rozhodnutí sp.
zn. II. ÚS 538/10). Shodnou nesprávností je dotčen i výrok o nákladech
odvolacího řízení. Ocenitelnost nemovitých věcí, k nimž mělo být vlastnické
právo určeno, žalovaná prokazovala výpisem z cenové mapy města Brno č. 10,
který k dovolání přiložila, a dále signalizovala, že předloží vyjádření
realitní kanceláře k ceně pozemků, které byly předmětem sporu. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby rozsudek
odvolacího soudu v nákladových výrocích podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil a
dovolání žalované vyhověl.
K dovolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně. Přisvědčuje správnosti
právního posouzení věci přijatého odvolacím soudem při rozhodování o nákladech
prvostupňového i odvolacího řízení a dovolání žalované považuje za nepřípustné,
neboť se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího
neodchýlil. Cenu předmětu řízení by bylo možné v projednávané věci zjistit jen
s nepoměrnými obtížemi, neboť pro její stanovení by přicházelo v úvahu pouze
vypracování znaleckého posudku, což by byl postup, jenž by neúměrně časově i
finančně zatěžoval účastníky řízení a byl by v rozporu se zásadou ekonomie
řízení. Žalobkyně dovozuje, že cenová mapa, kterou žalovaná k možnému ocenění
předmětu řízení předložila, není relevantním zdrojem ke stanovení ceny věci,
neboť nezohledňuje faktické i právní vady věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl, a dospěje-li k závěru, že
dovolání je přípustné, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalované, jakož i vyjádření
žalobkyně k tomuto dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah
procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 30. 11. 2011 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 21. 10. 2014 (srovnej část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o.
s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o.s. ř. a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací
soud tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná zakládá v projednávané věci přípustnost dovolání na argumentaci o
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při
aplikaci § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž zastává stanovisko,
že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem (pozemkům) byl
předmět řízení penězi ocenitelný a odvolací soud měl pro účely určení výše
odměny za právní zastupování advokátem zjistit tarifní hodnotu řízení podle § 8
odst. 1 advokátního tarifu a nikoliv podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního
tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 a ve znění účinném po 1. 1. 2013.
Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich
příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká;
za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 5000 Kč.
Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 10 000 Kč.
Podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012
se částka 25 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je
právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení
práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního
úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se
částka 35 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je
právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení
práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního
úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se
částka 50 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3
písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z
průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
Otázkou stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení
vlastnického práva k nemovité věci, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o
ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně
zabýval. Lze tak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 3141/2011, jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz (stejně jako rozhodnutí dále uvedená), dle jehož závěrů je
pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní
hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení
speciální (s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou
č. 486/2012 Sb. – včleněné do § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle
něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč a do 31. 12. 2012 § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 25 000,- Kč). Uvedený
závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom
při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci
dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014).
Uvedené závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu
(srovnej usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, jež je přístupné na
internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz).
Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu nemovitých
věcí (pozemků), k nimž mělo být vlastnické právo určeno, zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu, je dána již tím,
že žádná z procesních stran soudům obou stupňů nepředložila relevantní podklad,
z něhož by mohla být hodnota předmětu řízení – jinak penězi ocenitelného –
spolehlivě zjištěna. Ostatně, protože cena pozemků, k nimž mělo být vlastnické
právo určeno, není právně významnou skutečností, na níž by mělo být v poměrech
projednávané věci meritorní rozhodnutí o určovací žalobě založeno, nebylo
nezbytné, aby procesní strany cenu pozemků, například předložením znaleckého
posudku, prokazovaly. Zjišťování hodnoty předmětu řízení toliko pro účely
stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení účastníka řízení advokátem
by bylo postupem, který se příčí zásadám rychlosti a hospodárnosti civilního
řízení, a tím naplňuje část hypotézy právní normy vtělené do § 9 odst. 1
advokátního tarifu „zjišťování hodnoty věci jen s nepoměrnými obtížemi.“
Rozhodl-li soud prvního stupně o výši odměny za právní zastupování advokátem
žalované v závislosti na zjištění o výši kupní ceny sjednané v kupní smlouvě ze
dne 8.6.2007 v částce 200 000 000,- Kč, pak zcela pominul, že předmětem převodu
vlastnického práva podle této kupní smlouvy byly nejen pozemky, k nimž mělo být
v tomto řízení vlastnické právo určeno, ale i další nemovité věci (pozemky se
stavbami jako jejich součástmi), což zjišťování hodnoty předmětu tohoto řízení
ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu podstatně znesnadňuje.
Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k cenové mapě města Brna č. 10, kterou k
prokázání hodnoty pozemků v dovolacím řízení předložila žalovaná, neboť v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Namítala-li žalovaná, že rozsudek odvolacího soudu je v nákladových výrocích v
rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (žalovaná konkrétně odkázala na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006) a rovněž
i rozhodovací praxí Ústavního soudu (žalovaná konkrétně odkázala na nález
Ústavního soudu ze dne 24. 3 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10), pak takové námitce
dovolací soud přisvědčit nemůže. Závěry v citovaných rozhodnutích vyjádřené do
poměrů projednávané věci nedopadají. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí
závěr o možném zjištění hodnoty předmětu řízení ocenitelného penězi vyslovil v
jiném typu řízení (řízení o tzv. palmární žalobě). Nalézací soud měl navíc k
dispozici znalecký posudek o ocenění nemovitostí, k nimž mělo být vlastnické
právo v řízení, v němž zastupoval žalující advokát, určeno. Ústavní soud ve
výše citovaném nálezu posuzoval situaci, kdy v řízení o určení vlastnického
práva k nemovité věci (v důsledku uplatněného práva dárce na vrácení daru) měly
obecné soudy k dispozici z předchozího dědického řízení znalecký posudek, který
předmět řízení oceňoval a umožňoval určení tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst.
1 advokátního tarifu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované, pokud v něm bylo argumentováno
tím, že odvolací soud se při aplikaci § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu,
potažmo § 9 odst. 1 advokátního tarifu, odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací
soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaná dále v dovolání namítala, že odvolací soud měl při změně rozhodnutí
soudu prvního stupně výši odměny za její právní zastoupení advokátem stanovit
podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška
o paušálních odměnách“), neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno
za účinnosti této vyhlášky, a přestože soud prvního stupně rozhodoval o
nákladech řízení po jejím zrušení Ústavním soudem, bylo v souladu s principem
právní jistoty obou procesních stran, aby o výši nákladů řízení bylo rozhodnuto
podle právního předpisu platného v době podání žaloby.
Z pohledu této námitky není dovolání žalované přípustné již jen proto, že
nevymezuje některé z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
Samotný nesouhlas dovolatele s řešením otázky hmotného či procesního práva
odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá, není-li v dovolání – jako tomu
mělo být v projednávané věci – uvedeno, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu
představujícího ustálenou rozhodovací praxi se odvolací soud odchýlil.
Vymezením toliko důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř. ) žalovaná přehlíží,
že v dovolání je třeba důsledně rozlišit podmínky přípustnosti a důvodnosti
dovolání. Protože vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 241a
odst. 2 o. s. ř. obsahovou náležitostí dovolání, nelze při její absenci
dovolání věcně projednat a dovolání musí být pro nepřípustnost odmítnuto (§
243c odst. 1 o. s. ř. ). Odmítnutí dovolání, které trpí nedostatkem některé z
obsahových náležitostí, přitom není formalismem, ale logickým vyústěním
nesplnění zákonem stanovených požadavků (srovnej usnesení Ústavního soudu ze
dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 a ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS
553/16).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014,
vysvětlil, že „vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze
dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.,
jako neústavní zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen
ve Sbírce zákonů. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního
právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro
řízení v jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2, věty první části
věty za středníkem, o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování
účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech
řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro
určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2707/2013, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014
a 40/2014)“. Nemůže být přitom rozhodné, že část řízení (a úkony právní služby
v něm vykonané) proběhla před zrušením vyhlášky o paušálních odměnách. Nejvyšší
soud totiž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr,
podle kterého „nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a
vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru
konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na
rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným
rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti
druhému“ (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32
Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007,
sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007).
Zbývá dodat, že nemůže obstát ani žalovanou uplatněná námitka nerespektování
zásady právní jistoty obou procesních stran odvolacím soudem, který měl s
ohledem na okamžik zahájení řízení (30. 11. 2011) vyhlášku o paušálních
odměnách – i přes její zrušení Ústavním soudem ke dni 7. 5. 2013 – při
stanovení odměny za právní zastoupení žalované advokátem aplikovat. Zpětné
účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, byly
Ústavním soudem explicitně vysvětleny ve sdělení ze dne 30. 4. 2013, č. Org.
23/13, jež bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 117/2013 Sb. V zájmu
zachování právní jistoty účastníků řízení důsledky nálezu nedopadaly na
pravomocná rozhodnutí soudu vydaná přede dnem vykonatelnosti nálezu, tj. před
7. 5. 2013. V ostatních řízeních se však uplatní postup vyplývající z výše
citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu. V odůvodněných případech je sice podle rozhodovací praxe
Ústavního soudu (srovnej nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, body
35. a 36., jenž je přístupný na nalus.usoud.cz) při respektu k ústavnímu
principu legitimního očekávání účastníků řízení potřeba zvolit při stanovení
výše náhrady nákladů řízení jiné ústavně konformní řešení (nález výslovně
zmiňuje aplikaci § 136 o.s.ř.), nicméně to jen v případech, pokud výše náhrady
nákladů právního zastoupení advokátem určená podle advokátního tarifu
představovala - oproti výši určené podle vyhlášky o paušálních odměnách
-„nezanedbatelné a z pohledu účastníka řízení nepředvídatelné navýšení
nákladů.“ Do poměrů projednávané věci odchylka od stanovení odměny za právní
zastoupení advokátem podle advokátního tarifu, například prostřednictvím volné
úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. či analogickou aplikací zrušené vyhlášky o
paušálních odměnách, nedopadá, neboť důsledkem aplikace advokátního tarifu
nebylo zvýšení nákladů řízení, ale jejich - nikoliv podstatné - snížení.
Procesně úspěšné žalované byla v řízení před soudem prvního stupně přiznána v
rámci náhrady nákladů řízení odměna za právní zastupování advokátem podle
advokátního tarifu v celkové výši 13.400,- Kč. Podle zrušené vyhlášky o
paušálních odměnách by výše odměny činila částku 20.000,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a
proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu