22 Cdo 1307/2024-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) F. Z. a b) H. P., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalovanému L. T., zastoupenému JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 135, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 245/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 11. 2023, č. j. 23 Co 269/2023-175, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 11. 2023, č. j. 23 Co 269/2023-175, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 267 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Vladimíra Krčmy, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V projednávané věci se dovolací soud zabývá otázkou odstranění oprávněné stavby stojící na pozemku jiného vlastníka.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 3 C 245/2022-139, zamítl žalobu o odstranění stavby č. ev. XY z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY
(výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 23 Co 269/2023-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen odstranit stavbu č. ev. XY stojící na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení účelnosti odstranění stavby. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003. Dále dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a současně s jejich právním posouzením a hodnocením důkazů. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a také navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
5. Žalobci nepovažují za přiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 880/2003, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval odstraněním stavby neoprávněné. Stavba žalovaného je však stavbou oprávněnou, u které zaniklo právo na její umístění na cizím pozemku. Žalovaný současně v dovolání vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn nalézacími soudy. Žalobci rozsáhle argumentují ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a uzavírají, že s ohledem na její závěry je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl. Stejně tak není důvod vyhovět návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též „o. z.“) tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. 10. Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby je nebo může být časově limitováno. 11. V těchto případech judikatura dovolacího soudu dovozuje, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47, a dostupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), rozsudek ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011]. 12. Stavba se ani po zániku dočasného práva mít ji na cizím pozemku umístěnou nestává stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 1042 o. z.). Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 8 o. z.) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011). Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009). 13. K uvedeným závěrům, se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, nebo rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013. 14. Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů, které lze bez jakýchkoliv pochybností označit za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o odstranění stavby je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Není pochyb o tom, že předmětná stavba byla postavena na (cizím) pozemku se souhlasem tehdejšího vlastníka na základě práva dočasného užívání. V řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o časově neomezenou smlouvu, resp. o smlouvu jednostranně nevypověditelnou. Jak přiléhavě zdůraznil odvolací soud „již právní předchůdci museli počítat s tím, že po odpadnutí souhlasu Státních lesů s hospodařením pozemku budou muset stavbu odstranit“. Nájemní smlouva s městem XY (č. l. 58– 59) počítala s právním důvodem k umístění stavby do 31. 12. 2002. Po zániku práva nájmu k 1. 1. 2003 se mohli žalobci domáhat vyklizení předmětného pozemku, tedy – v poměrech této věci – odstranění předmětné stavby. Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že soud není oprávněn analogicky podle § 135c obč. zák. zřídit ve prospěch žalovaných věcné břemeno spočívající v právu umístit stavbu na cizí pozemek. Současně se odvolací soud zabýval dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., resp. zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., a nedospěl k závěru o existenci skutkových okolností, které by umožňovaly aplikaci těchto ustanovení. S těmito závěry se dovolací soud ztotožňuje. 15. V podstatné části dovolání pak žalovaný polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, kterým je však dovolací soud vázán; současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. IV. Závěr 16. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 17. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 6. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu