22 Cdo 1480/2025-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupenému Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 28/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2025, č. j. 18 Co 144/2024-295, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 68 329 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 17 C 28/2016-266, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2024, č. j. 17 C 28/2016
-285, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I), do vlastnictví žalobce přikázal pozemky vyznačené v geometrickém plánu č. 6527-89/2023, který je přílohou rozsudku, a to pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (výrok II), do vlastnictví žalovaného přikázal pozemky vyznačené v geometrickém plánu č. 6527-89/2023, který je přílohou rozsudku, a to pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (výrok III), s tím, že na vyrovnání podílů si nejsou účastníci řízení povinni hradit navzájem ničeho (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V-VII).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2025, č. j. 18 Co 144/2024-295, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, V, VI a VII potvrdil (výrok I) a ve výrocích II a III potvrdil ve správném znění (výroky II a III). Nakonec rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že a) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v tom, že b) napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Ad a) S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1338/2021 zdůraznil, že je třeba individuálně posuzovat případy, kdy by v důsledku rozdělení nemohl pozemek sloužit účelu, kterému jako celek sloužil.
Pozemky parc. č. XY a XY jsou součástí uzavřeného školního areálu a tvoří se školní budovou jediný funkční celek, pročež soudy nerespektovaly závěry v uvedeném rozsudku vyslovené. Nejvyšší soud přitom nikde nestanovuje jako podmínku úvah o nedělitelnosti takového pozemku skutečnost, že takový pozemek bude udržován, intenzivně využíván apod. Jakékoliv využití pozemku parc. č. XY (nacházejícího se v uzavřeném oploceném školním areálu) žalobcem bude v zásadě naprosto vyloučené, pročež žalobci nezbude, než se na žalovaného obrátit s požadavkem na náhradu za bezdůvodné obohacení; účastníci řízení budou ohledně dříve spoluvlastněné věci i nadále vstupovat do právních vztahů.
K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, 30 Cdo 199/2007 a 28 Cdo 1321/2011. Pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou nedělitelné a je namístě přikázat je do výlučného vlastnictví žalovaného. Ad b) Poukázal na to, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY jsou veřejným prostranstvím, neboť se jedná o pozemky přístupné každému bez omezení a slouží obecnému užívání. K tomu poukázal na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 a I. ÚS 581/14. Zdůraznil, že vlastník pozemku má za dané situace právo, aby jeho právní postavení bylo vyřešeno.
Jakékoliv výlučné užívání či požívání pozemků žalobcem je a priori vyloučeno. Žalobce se může pouze domáhat peněžité náhrady za omezení vlastnického práva; k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 396/2004, 33 Odo 1253/2005, 33 Odo 1064/2005 a 28 Cdo 561/2012, a dále na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 338/04 a II. ÚS 731/10. Účastníci řízení budou ohledně pozemku parc. č. XY i nadále vstupovat do právních vztahů. Předestřel dvě otázky hmotného práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu doposud nebyly vyřešeny: 1) „Je pozemek naplňující znaky veřejného prostranství podle ust.
§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění /tj. pozemek, jenž nelze výlučně užívat pro překážku užívání působící ve prospěch veřejného statku a jenž je naopak přístupný každému bez omezení a slouží obecnému užívání (tj. veřejnému užívání, užívání širokou veřejností, předem neomezeným okruhem subjektů)/ nutno v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k takovému pozemku právně kvalifikovat ve smyslu ust. § 1142 odst. 1 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, jako společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu (tj. v tomto případě obecnému užívání), pročež její rozdělení není možné?“ 2) „Představuje skutečnost, že pozemek naplňuje znaky veřejného prostranství podle ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění /tj. že jde o pozemek, jenž nelze výlučně užívat pro překážku užívání působící ve prospěch veřejného statku a jenž je naopak přístupný každému bez omezení a slouží obecnému užívání (tj. veřejnému užívání, užívání širokou veřejností, předem neomezeným okruhem subjektů)/, specifický důvod pro to, aby takový pozemek byl v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k němu, jehož se účastní obec jako jeden z dosavadních spoluvlastníků pozemku a současně jako subjekt, v jehož území se pozemek nachází a který v něm spravuje veřejný statek, zásadně přikázán za přiměřenou náhradu do vlastnictví obce, čímž bude ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 581/14 komplexně vyřešen právní vztah mezi spoluvlastníkem pozemku – fyzickou osobou a spoluvlastníkem pozemku – obcí, tj. subjektem, který spravuje veřejný statek?“ Odpověď na obě otázky má být kladná.
Není proto nepřiměřené, aby všechny pozemky byly za přiměřenou náhradu přikázány do vlastnictví obce. Tím bude zároveň ve smyslu závěrů Ústavního soudu učiněných v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 vyřešeno neutěšené právní postavení dosavadního spoluvlastníka pozemků. Nakonec zopakoval, že pozemky jsou zčásti součástí uzavřeného oploceného školního areálu, jsou zčásti veřejným prostranstvím, mají jako celek sloužit určitému účelu, pročež je důvodné přikázat všechny pozemky za přiměřenou náhradu do vlastnictví žalovaného.
Soud prvního stupně ani soud odvolací tímto způsobem nepostupovaly, tudíž se dopustily nesprávného právního hodnocení věci. Závěrem navrhl, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
9. Nejprve se dovolací soud zabýval námitkou, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalovaný odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1338/2021), konkrétně při úvaze o dělitelnosti pozemku parc. č. XY, který podle žalovaného tvoří jednotný funkční celek s budovou a přilehlými pozemky.
10. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
11. Podle § 1142 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné.
12. Odvolací soud se pod body 30-33 rozsudku detailně zabýval tím, zda tu byly okolnosti, které by bránily reálnému rozdělení pozemku parc. č. XY, a dospěl k závěru, že nikoliv. Odvolací soud, vědom si skutečnosti, že pozemek kdysi v minulosti jako sportoviště školy sloužil (viz bod 32 rozsudku), dospěl ke klíčovému závěru, že v současné době (ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) takovému účelu, který by bránil jeho reálnému rozdělení, neslouží. Pod bodem 32 rozsudku rovněž zdůraznil, že „žalovaný ani jím zřízené školské zařízení reálně rozdělený pozemek k žádnému účelu nevyužívaly ani využívat nemohly“.
Vyšel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, který se k charakteru pozemku a jeho dělitelnosti vyjádřil pod bodem 33 rozsudku, kde uvedl, že „byť v současné době jsou veškeré pozemky v areálu školy a v podstatě tvoří jakýsi ucelený celek, tak jako celek k určitému účelu neslouží, a to ani dělený pozemek parc. č. XY“. Je tudíž nepochybné, že soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že se v případě děleného pozemku nejedná o pozemek, který by svojí povahou tvořil (byť ve spojení s pozemky ostatními) nějaký funkční celek, jenž by bránil jeho reálnému rozdělení.
13. Staví-li dovolatel svoji argumentaci na skutečnosti, že se v případě pozemku parc. č. XY jedná o jednotný funkční celek, a proto se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1338/2021, nemůže být tato argumentace úspěšná již z toho důvodu, že soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že se o jednotný funkční celek nejedná, přičemž tento stěžejní závěr žalovaný v dovolání právně relevantním způsobem ani nenapadá, pročež se v důsledku jedná o předestření (dle dovolatele chybně) posouzené právní otázky, na níž však rozhodnutí odvolací soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí (nedělitelnost pozemku tvořícího jednotný funkční celek).
14. Ostatně též argumentace dovolatele zpochybňující závěry soudu ohledně využívání a využitelnosti pozemku směřuje proti skutkovým zjištěním, pročež je v dovolacím přezkumu nepřípustná (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pro úplnost k tomu dovolací soud uvádí, že skutková zjištění nalézacích soudů mají oporu v provedeném dokazování, a nelze ani v tomto směru soudu prvního stupně či soudu odvolacímu ničeho vytknout.
15. Nakonec s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, 30 Cdo 199/2007 a 28 Cdo 1321/2011 uvedenými v této části dovolání nepojí žalovaný žádný předpoklad přípustnosti dovolání.
16. Dále jedná-li se o žalovaným vznesené otázky, jež doposud neměly být dovolacím soudem vyřešeny, nezakládají ani tyto přípustnost dovolání.
17. Jak samotné dovolatelem formulované otázky [ad 1) i ad 2)], tak argumentace k nim se vztahující, se totiž zakládají na tom, že pozemky, k nimž je spoluvlastnictví vypořádáváno, tvoří veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť slouží obecnému užívání. Tato argumentace však neobstojí z důvodu, že soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že se o veřejné prostranství nejedná, přičemž tento stěžejní závěr žalovaný v dovolání právně relevantním způsobem ani nenapadá, pročež se v důsledku (opět) jedná o předestření (dle dovolatele chybně) posouzené právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí (nedělitelnost pozemku tvořícího veřejné prostranství a vhodnost přikázání pozemku tvořícího veřejné prostranství do vlastnictví obce).
18. Soud prvního stupně pod bodem 33 rozsudku vyložil, proč se v případě předmětných pozemků o veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nejedná, přičemž mj. uvedl, že „s ohledem na stav pozemků (neudržované, zanedbané) nelze dospět k závěru, že tyto slouží tedy k naplnění veřejného zájmu či, že by sloužily jako veřejné prostranství, ...“. Odvolací soud se poté – nepochybně v návaznosti na tyto závěry – vyjádřil pod bodem 36 rozsudku též k „přetrvávání majetkoprávních sporů“, přičemž zdůraznil: „Skutečnost, že (také) pozemky přikázané do výlučného vlastnictví žalobce jsou fakticky součástí areálu školy zřizované žalovaným, nepředurčuje, resp. neznamená, že tyto pozemky součástí areálu školy budou i nadále.“
19. Samotný závěr o tom, že v případě předmětných pozemků nejde o veřejné prostranství, žalovaný pro dovolací řízení právně relevantním způsobem nenapadá. Poukázal v tomto směru pouze na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 a I. ÚS 581/14, přičemž s těmito nespojil žádný předpoklad přípustnosti dovolání (k tomu nutno podotknout, že se tato argumentace nachází v rubrice dovolání, jež se zabývá „otázkami v rozhodování dovolacího soudu doposud nevyřešenými“).
20. Uvedl-li žalovaný v dovolání rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 396/2004, 33 Odo 1253/2005, 33 Odo 1064/2005 a 28 Cdo 561/2012, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 338/04 a II. ÚS 731/10, či nález sp. zn. I. ÚS 581/14, nespojil s těmito rozhodnutími opět žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Pouze poukazoval na situaci, v níž figuruje povaha pozemku jako veřejného prostranství. Nutno nicméně zopakovat, že na závěru o tom, že se v případě pozemků, k nimž je vypořádáváno spoluvlastnictví účastníků, jedná o veřejné prostranství, napadené rozhodnutí nespočívá.
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu