22 Cdo 1545/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně DOGROSE, a. s., se sídlem v Praze 3, Jiřího z Lobkovic
2406/9, IČ: 27184056, zastoupené JUDr. Vladimírem Feltem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Americká 25, proti žalované Ing. D. L., zastoupené JUDr. Antonínem
Janákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o
uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C
296/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. srpna 2008, č. j. 58 Co 246/2008–56,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
ledna 2008, č. j. 43 C 296/2006–27, uložil žalované povinnost „odstranit z
jižní fasády domu čp. 340, v P. 4 – P., L. 24, satelitní přijímač, ve lhůtě
jednoho měsíce od právní moci rozsudku“ (výrok I.), žalované dále uložil
povinnost „strpět provedení oprav a lakýrnických prací (spočívající zejména v
odstranění starého nátěru, kytování, provedení nového nátěru) na oknech v bytě
ve vlastnictví žalobce, o velikosti 3+1 s přísl., o výměře 104,14 m?, který se
nachází ve 3. nadzemním podlaží domu čp. 340 v P. 4 – P., L. u. 24, který
žalovaná užívá a to ve lhůtě 30 dnů od doručení písemné výzvy, ze strany
žalobkyně“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 27. srpna 2008, č. j. 58 Co 246/2008–56, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích ve věci samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhla, aby byl napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, případně,
aby byla věc postoupena v části, týkající se odstranění satelitu, orgánu, do
jehož pravomoci náleží.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č.
12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým
č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince
2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné
tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje
skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává
ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím
soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro řešení
těchto právních otázek : a) otázka pravomoci soudu ve věci rozhodovat, b)
otázka práva a povinností nájemce podle nájemní smlouvy, c) možnost
pronajímatele bezdůvodně požadovat po žalovaném splnění povinnosti.
Naznačenou otázkou pravomoci soudu ve věci rozhodovat, pokud jde o část žaloby
týkající se „odstranění satelitu“, dovolatelka nalézacím soudům vytýká tzv.
zmatečnostní vadu obsaženou v § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z ustanovení §
242 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že k této zmatečnostní vadě by
dovolací soud mohl, v případě její existence, přihlédnout pouze v případě
přípustného dovolání, kterým dané dovolání není. Zmatečnostní důvody však
nejsou způsobilým dovolacím důvodem; má-li účastník řízení za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je postiženo některým z důvodů zmatečnosti, může se domáhat
nápravy cestou žaloby pro zmatečnost (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č.
32 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2005, sp.
zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2006, pod
pořadovým č. 82).
Zbylé dvě dovolatelkou uvedené otázky nemohou založit zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí již pro svou naprostou obecnost, když není ostatně ani
zřejmé, jak by se mělo její řešení promítnout do poměrů souzené věci. Dovolací
soud nadto neshledal ani to, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s
hmotným právem.
Pokud jde o tu část nároku, v níž byla žalované uložena povinnost odstranit
satelitní přijímač, byl postup nalézacích soudů správný, když žalobu posuzovaly
jako vlastnickou podle § 126 odst. 1 obč. zák. Z hlediska právního posouzení
věci samé je třeba vyjít ze závěru učiněného nalézacími soudy, že žalovaná
instalovala satelitní anténu na fasádu domu žalobkyně bez jejího souhlasu. Z
tohoto závěru vycházel při přezkoumání rozsudku odvolacího soudu i dovolací
soud.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2005, sp. zn. 26
Cdo 291/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3300 vyslovil dovolací soud
názor, podle kterého jednání nájemce spočívající v instalaci satelitního
televizního přijímače na venkovní zdi domu bez souhlasu pronajímatele lze
považovat za hrubé porušení jeho povinností vyplývajících z nájmu bytu. Z
uvedeného rozhodnutí vychází dovolací soud v daném případě potud, že
oprávněnost zásahu do vlastnického práva vlastníka bytu nájemcem spočívající v
instalaci satelitního přijímače na venkovní zeď je podmíněna souhlasem
pronajímatele. Instalace uvedeného zařízení bez jeho souhlasu je neoprávněným
zásahem do vlastnického práva vlastníka domu.
Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále zdůraznil, že ve smyslu § 91
odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb. (v současné době obdobně § 104 odst. 15 zák. č.
127/2005 Sb., o elektronických komunikacích) je vlastník domu, bytu či
nebytového prostoru povinen umožnit uživatelům tohoto domu, bytu či nebytového
prostoru příjem rozhlasového a televizního vysílání a je povinen umožnit
zřízení vnitřního telekomunikačního rozvodu, včetně koncového bodu se
zdůrazněním, že uvedené neznamená, že k instalaci televizní antény na venkovní
zdi domu není třeba souhlasu pronajímatele (vlastníka).
Jednání žalované učiněné bez souhlasu žalobkyně je nutno posoudit jako porušení
vlastnického práva vlastníka nemovitosti, v důsledku čehož je vlastník oprávněn
se domáhat ochrany svého dotčeného práva cestou žaloby podle § 126 odst. 1 obč.
zák. Z uvedených závěrů judikatury pak vyplývá i to, že další námitka
dovolatelky, že z ustanovení zákona č. 127/2005 Sb. upravujícího právo nájemce
na příjem vysílání je zřejmé, že do vlastnického práva dovolatelky zasáhla
oprávněně, je nesprávná.
Jak správně podotkl již odvolací soud, žalované nic nebrání v tom, aby se v
případě, že jí žalobkyně, jakožto vlastník domu neumožňuje příjem rozhlasového
a televizního vysílání tím, že neposkytuje nebo případně ani nehodlá poskytnout
společnou nebo jinou anténu, na niž by se žalovaná jako nájemkyně bytu mohla
připojit, či tomuto připojení žalobkyně jakkoliv brání, obrátila ve smyslu
shora uvedeného zákona o elektronických komunikacích na místně příslušný
stavební úřad, který by v této věci zjednal nápravu (srov. § 104 odst. 15 bod
b) zákona č. 127/2005 Sb. Z uvedeného však nevyplývá oprávnění žalované k
realizaci svého práva na příjem vysílání formou instalace satelitní antény na
vnější zdi domu, aniž by předtím získala souhlas vlastníka nemovitosti.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry nalézacích soudů ohledně nedostatku souhlasu
žalobkyně s instalací satelitní antény žalovanou, polemizuje tím s jejich
skutkovými zjištěními na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že
dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jiném názoru na
posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje tak ve skutečnosti odvolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej např. právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz).
Svou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu zakládá dále dovolatelka na existenci
tvrzených vad řízení, čímž obsahově uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř. spočívající v tom, že nebyla soudy poučena podle § 118a o.
s. ř. k prokázání svého tvrzení, že souhlas k instalaci satelitního přijímače
od žalobkyně měla.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení
může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o
řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz
a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka nevymezuje v daném ohledu žádnou otázku zásadního právního významu
a dovolací soud nezjistil nic, co by mohlo zakládat úvahu o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Případné nesplnění poučovací
povinnosti v konkrétním případě otázkou zásadního právního významu zjevně není.
Za této situace nemůže obstát poukaz dovolatelky na ustanovení § 127 odst. 1
obč. zák. s tvrzením, že nemá možnost žádnou běžnou anténu na domě používat a
že žalobkyně „podáním žaloby ohrozila výkon jejího práva na nerušený příjem
rozhlasového a televizního vysílání“. Uplatnění vlastnické žaloby na odstranění
věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. v podmínkách, kdy bylo zjištěno, že žalovaná
umístila satelitní anténu na zeď předmětného domu bez souhlasu jeho vlastníka,
z povahy věci vylučuje procesní obranu žalované používající ustanovení § 127
odst. 1 obč. zák. s tvrzením, že podaná žaloba ohrozila výkon jejího práva na
nerušený příjem televizního a rozhlasového vysílání, vyplývající ze zákona č.
127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, když takovou situaci zjevně nelze
podřadit režimu ochrany před imisemi upravenému v § 127 odst.1 obč. zák.
Obdobné platí i ve vztahu k námitce, že žaloba žalobkyně ukládající žalované
odstranění satelitní antény je v rozporu s dobrými mravy, že žalobkyně
neumožňuje žalované výkon jejích práv nájemce bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč.
zák., podle něhož má právo na plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu, a konečně ve vztahu k námitce, podle níž nelze přenášet zajištění si
výkonu uvedených práv na aktivitu nájemce. Okolnosti související s právy
žalované z titulu nájemního vztahu z povahy věci nemají věcnou souvislost s
posuzovaným nárokem žalobkyně na obecnou ochranu jejího vlastnického práva k
bytovému domu, do něhož bylo jednáním žalované zasaženo. Jak vyplývá z důvodů
již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo
291/2004, i když občanský zákoník v ustanoveních o nájmu bytu (§ 685 a násl.)
výslovně nestanoví, že nájemce nesmí provádět žádné úpravy na domě a v jeho
společných prostorách (mezi tyto části nepochybně patří i vnější fasáda domu),
vyplývá zákaz takovéhoto zásahu do vlastnictví pronajímatele z obecné ochrany
jeho vlastnického práva (§ 126 odst. 1 obč. zák.), jež našla své vyjádření i v
ustanoveních o nájmu (§ 667 odst. 1 věta první obč. zák.) i o nájmu bytu (§ 689
a § 694 obč. zák.), jakož i ustanovení § 693 obč. zák., podle něhož je nájemce
povinen odstranit závady a poškození, které v domě způsobil. Uvedené závěry
současně nezbavují vlastníka (pronajímatele) domu povinnosti umožnit nájemci
příjem rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu elektronického zákona,
pokud si nájemce příjem nemůže zajistit sám přímo v prostorách pronajatého bytu.
Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba
posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení
takové otázky nelze zobecnit s tím, že dovolací soud má oprávnění učinit otázku
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy
předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah
soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod
pořadovým č. C 3761 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 6.
2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5309).
Při implicitním závěru odvolacího soudu, že výkon práv žalobkyně v rozporu s
dobrými mravy není, nezjistil dovolací soud nic, co by mohlo naznačit případný
výkon práv žalobkyně v rozporu § 3 odst. 1 obč. zák. Ostatně dovolatelka
konkrétní argumentaci k této výhradě v dovolání nenabízí.
Zcela bez významu je pak ve shora uvedených souvislostech odkaz dovolatelky na
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26
Cdo 2008/2003, který se týkal skutkově a právní povahou zcela odlišného
případu, kdy zásah do práv nájemce byl způsoben aktivním zásahem pronajímatele.
Námitka, že odvolací soud se nezabýval soudem prvního stupně nesprávně
provedeným výkladem § 694 obč. zák. pak rovněž nemůže založit přípustnost
dovolání, jelikož přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu není na výkladu
tohoto ustanovení založeno.
Ve vztahu k druhé části rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žalované uložena
povinnost strpět provedení oprav a lakýrnických prací na oknech bytu žalobkyně
taktéž dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu, a její
dovolací argumentace je navíc rozporná.
Žalovaná v daném směru nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními soudů,
že odmítla dohodu mezi účastníky o realizaci dané opravy oken, namítá opětovně
výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy a vyjadřuje v zásadě toliko
obavu, že po ní žalobkyně bude požadovat úhradu uvedených prací, ačkoliv svou
povahou nejde o drobné opravy v bytě související s jeho užíváním. Jde-li o
nikoliv drobné opravy (§ 687 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 2 písm. b) nařízení
vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a contrario, jak
tvrdí sama žalovaná, a nalézací soudy nevyšly ze závěru, že by mělo jít o
opravy drobné, je zřejmé, že k jejich provedení a úhradě je povinen
pronajímatel a nikoliv nájemce (žalovaná).
Povinnost pronajímatele udržovat předmět nájmu ve způsobilém stavu po celou
dobu nájmu, přičemž provedení oprav nikoliv drobných je nepochybně součástí
této povinnosti pronajímatele, vyplývá zejména z § 687 odst. 1 a § 691 obč.
zák. Jestliže mu v realizaci těchto povinností nájemce brání, může se domáhat
uložení povinnosti nájemci, který realizaci povinností pronajímatele umožní.
Jestliže takový nárok žalobkyně v řízení uplatnila, neshledal dovolací soud
nic, co by odůvodňovalo případnou úvahu o tom, že výkon práv žalobkyně je v
rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V dané rovině ostatně
(vedle námitky rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy) dovolatelka
polemizuje toliko s tím, že kvůli jejímu přístupu nedošlo k realizaci dohody o
výkonu těchto žalovanou zamýšlených oprav.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšné
žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla nárok,
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu