22 Cdo 1591/2025-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem v Havířově – Městě, Svornosti 86/2, proti žalovaným 1) P. S., zastoupené Mgr. Filipem Hořínkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nádražní 872/27 a 2) O. S., zastoupenému Mgr. Martinem Hyklem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Nádražní 872/27, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 100/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2025, č. j. 57 Co 104/2024-634, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Hořínka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, č. j. 8 C 100/2016-553, povolil nezbytnou cestu jako pozemkovou služebnost stezky ve prospěch pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY, přes pozemky žalovaných parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Jaromírem Lipusem, č. plánu 4054-23/2018 (výrok I). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně úplatu za povolení práva nezbytné cesty ve výši 21 890 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a zamítl návrh na povolení provedení prací sloužících ke
zřízení a udržení nezbytné cesty jako umělé (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI).
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 57 Co 104/2024-634, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení práva nezbytné cesty přes pozemky žalovaných za úplatu, zamítl (výrok I). Ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VII).
3. Odvolací soud žalobě nevyhověl, neboť shledal, že vhodnější přístup na pozemky žalobce vede přes pozemky jiných vlastníků než žalovaných.
II. Dovolání žalobce a vyjádření žalovaných
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí ve vztahu k tzv. „překvapivým rozhodnutím“
5. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o tom, že varianta vedení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných není variantou nejvhodnější, učinil až v odvolacím řízení a žalobce „neměl žádnou možnost argumentovat“. Pro dovolatele byl takový postup překvapivý, neboť odvolací soud byl v předchozím řízení „ve shodě se soudem prvního stupně a žalobce ubezpečoval o tom, že jím navrhovaná varianta vedení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných je nejvhodnější“. Vytýká mu, že se závěrem o možnosti vést nezbytnou cestu po jiné než žalobcem navrhované trase, měl účastníky seznámit již v původním řízení a nezatěžovat je „dalším protahováním řízení a s tím spojeným nárůstem nákladů“. Poukazuje na to, že odvolací soud účastníky řízení před vyhlášením rozsudku sice poučil o tom, že uvažuje o jiné, vhodnější variantě vedení nezbytné cesty, v kontextu celého předchozího řízení však tento postup soudu považuje dovolatel za čistě „alibistické sdělení“, neboť v dané procesní situaci již „neměl žádnou možnost právní či skutkové reakce“. V odvolacím řízení nemůže navrhovat záměnu či přistoupení dalšího účastníka řízení. Nemohl podat ani žalobu o povolení nezbytné cesty proti vlastníkům dalších pozemků a požádat soud o spojení obou věcí ke společnému řízení, když k výslechu svědkyně H., zástupkyně vlastníka pozemku parc. č. XY, došlo u téhož jednání soudu, u kterého bylo vyhlášen rozsudek odvolacího soudu. Poukazuje na judikaturu, na kterou ohledně překvapivosti rozhodnutí poukázal v tomto řízení již Nejvyšší soud ve svém rušícím rozsudku ze dne 15. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 3606/2020-381. Dále dovolatel namítá, že právní otázka možnosti vedení nezbytné cesty „má být posouzena jinak“ a tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná 1) především nesouhlasí s námitkou překvapivosti rozsudku odvolacího soudu a namítá, že otázka vedení nezbytné cesty v alternativních trasách tvořila nejvýznamnější předmět dokazování. Skutečnost, že dovolací soud považoval za nutné posoudit poměry v terénu, jednoznačně signalizovala, že se nezaměřuje výlučně na žalobcem tvrzenou trasu, ale že posuzuje i jiné varianty možné cesty. Nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že soud nesprávně určil nejvhodnější trasu nezbytné cesty. Mají za to, že odvolací soud věc posoudil v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Navrhují proto, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
7. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí:
10. Co se týká tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ve svém předchozím rušícím rozsudku ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020, poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu: „Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98 (dostupné, stejně jako i dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).
11. Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, dostupný, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně následně např. v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020.
12. V řadě rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
13. V posuzované věci došlo k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že nejvhodnější cesta je přes pozemky vlastníka, který není účastníkem řízení.
14. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
15. Podle § 1033 odst. 1 o. z. obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § 1029 odst. 2.
16. Rozhodnutí o zřízení práva cesty je rozhodnutím konstitutivním, hmotné právo proto v rámci tohoto řízení upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
17. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že „připadá- li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018).
18. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2090/2020, Nejvyšší soud zdůraznil, že „tím, že soud označí variantu nezbytné cesty přes pozemek jiného vlastníka, který se daného řízení neúčastnil, jako nejvhodnější, vytváří tím v žadateli o nezbytnou cestu legitimní očekávání, že mu nezbytná cesta přes pozemek tohoto vlastníka bude povolena, a tedy že v případném nově zahájeném řízení proti tomuto vlastníku bude s podanou žalobou úspěšný. Pokud by tomu tak nebylo, vedlo by to k neudržitelným důsledkům, jestliže by nezbytná cesta žadateli nebyla povolena ani v dalším řízení vůči jinému vlastníku, ačkoliv v prvním řízení soud při zamítnutí žaloby vyvolal v žadateli zřetelné očekávání, že přes jiné pozemky jiného vlastníka bude žaloba na povolení nezbytné cesty úspěšná.“
19. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že nejvhodnější cesta je přes pozemky vlastníka, který není účastníkem řízení, proto soud může přistoupit až poté, co na tuto skutečnost upozorní žadatele o nezbytnou cestu tak, aby ten mohl odpovídajícím způsobem procesně reagovat, a pro závěr o vhodnosti jiného přístupu učiní skutková zjištění, která řádnou a přezkoumatelnou úvahu o tom, že existuje jiná, vhodnější možnost přístupu, umožní. To předpokládá také zjištění stanoviska vlastníka či vlastníků pozemků, přes které by podle názoru soudu byl vhodnější přístup na pozemek žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2090/2020).
20. Od těchto závěrů se v projednávané věci odvolací soud neodchýlil; rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být pro žalobce překvapivé. Alternativními trasami vedení nezbytné cesty se podrobně zabýval již soud prvního stupně (viz bod 28 rozsudku). Žalobce považoval za nejvhodnější jím navrženou variantu vedoucí přes pozemky žalované, žalovaná naopak poukazovala na jiné, podle ní vhodnější varianty vedení nezbytné cesty k nemovitostem žalobce (viz č. l. 546 – návrh žalované ze dne 7. 10. 2024 na tři možné trasy vedení nezbytné cesty). Žadatel o nezbytnou cestu tak od začátku řízení věděl, že existuje více alternativních tras možného vedení nezbytné cesty, i to, že vedou přes pozemky jiných vlastníků. Nemohlo proto pro něj být překvapivé, když nakonec odvolací soud označil jinou variantu vedení nezbytné cesty než tu, kterou žalobce navrhoval. Odvolací soud přistoupil k zamítnutí žaloby o povolení nezbytné cesty poté, co provedl nové ohledání na místě samém, v jehož rámci prověřil všechny varianty, a zjistil, že jiné okolní pozemky napojené na veřejnou cestu jsou pro přístup k nemovitostem žalobce vhodnější, neboť daleko méně zasáhnou do práv ostatních vlastníků a také případné terénní úpravy a zásahy, které by pro zřízení přístupu tímto způsobem byly nutné, se jeví daleko méně nákladné a problematické, než je tomu u varianty navrhované žalobcem. Odvolací soud přitom neopomněl zjistit stanoviska vlastníků takto dotčených pozemků a také se zabýval tím, zda jiné okolnosti zcela nevylučují možnost vedení nezbytné cesty po jím zvažované vhodnější trase. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že nezbytnou cestu přes pozemek žalovaných nelze povolit, neboť existuje jiná, pro žadatele vhodnější varianta přístupu, jeho závěr ve světle výše uvedené judikatury obstojí a jeho rozhodnutí není podle dovolacího soudu v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. K námitce, že právní otázka možnosti vedení nezbytné cesty má být posouzena jinak, a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu:
21. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena přípustnost dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
22. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se od ní odvolací soud odchýlil či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
23. Nejvyšší soud také v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo další jeho usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018, či ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020 a mnohá další).
24. Lze uzavřít, že v této části dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání neobsahuje odkaz ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, a dovolacímu soudu není ani zřejmé, v čem by takový rozpor měl spočívat. Dovolání neobsahuje ani žádné tvrzení o tom, jaká konkrétní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena odlišně od dosavadních judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že vymezením zákonného předpokladu přípustnosti dovolání není námitka dovolatele, že dovolací soud má vyřešit právní otázku jinak, než jak jí v napadeném rozhodnutí vyřešil odvolací soud. Dovolaní je tak v této části zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce vůbec nezabýval. IV. Závěr a náklady řízení
25. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu