USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) L. B., b) M. S., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 4, Klausova 2541/15, proti žalovaným 1) Gastro Group Kolkovna s.r.o., IČO 24670332, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 44/2, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, 2) P. H., 3) L. A. H., oběma zastoupeným Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o zdržení se rušení hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 190/2017, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 18 Co 269/2022-503, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval právními otázkami spojenými s rozhodnutím, zda rušení žalobců hlukem z provozovny žalované 1) nacházející se v nemovitosti ve spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3) představuje relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). I. Dosavadní průběh řízení
2. Žalobci se domáhají uložení povinnosti žalovaným, aby se zdrželi rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v době od 22:00 do 6:00 ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku p. č. XY v k. ú. XY.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 22 C 190/2017-200, žalobu zamítl (výrok I a
4. Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, č. j. 22 Cdo 1754/2023-380, kterým Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 Co 269/2022-271, rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 18 Co 269/2022-503, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zdržet se rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v době od 22:00 do 6:00 ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku p. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy všech stupňů účastníkům řízení a státu (výroky II–IV).
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že hluk z provozovny žalované 1) označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY [který je v rovnodílném spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3)], přesahuje v době od 22:00 do 6:00 ve vnitřním prostoru jednotky žalobců č. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, která se nachází ve 2. patře budovy č. p. XY, umístěné na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, maximální hladinu hluku z reprodukované hudby stanovenou příslušnými veřejnoprávními předpisy pro vnitřní prostory v nočních hodinách (odkázal přitom na § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 11 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů).
6. Tyto skutečnosti vzal za prokázané především na základě protokolu č. 110043/2024 ze dne 31. 10. 2024 vypracovaného Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, tedy odborného vyjádření orgánu veřejné moci. Z tohoto protokolu se podává, že Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem provedl měření hladiny hluku v nemovitosti žalobců v noci z 11. na 12. 10. 2024 a v noci z 25. na 26. 10. 2024. Při obou těchto měření překročil hluk pocházející z provozovny žalované 1) příslušný veřejnoprávní limit ve výši 25 dB.
7. Odvolací soud zohlednil rovněž protokol o zkoušce ze dne 6. 6. 2017 a protokol o zkoušce ze dne 14. 10. 2022, které provedl J. K. I z těchto měření vyplynulo, že jsou v nemovitosti žalobců překračovány veřejnoprávní limity stanovené pro hladinu hluku ve vnitřním prostoru z reprodukované hudby v nočních hodinách. Přihlédl také ke svědecké výpovědi J. K. a J. V., vlastníka bytu nacházejícího se v sousední nemovitosti.
8. Pro účely tohoto řízení byl rovněž vypracován znalecký posudek Ing. Ondřejem Smržem č. 030204/2024 ze dne 22. 7. 2024. Při měřeních provedených tímto znalcem v noci z 21. 6. na 22. 6. 2024 a v noci z 28. 6. na 29. 6. 2024 nebyla v nemovitosti žalobců překročena maximální hladina hluku z reprodukované hudby stanovená příslušnými veřejnoprávními předpisy pro vnitřní prostory v nočních hodinách. K těmto zjištěním odvolací soud poznamenal, že jelikož byli žalovaní informováni, že v příslušném časovém intervalu dojde k měření hladiny hluku pro účely vypracování znaleckého posudku, nelze vyloučit, že po stanovenou dobu upravili hlasitost hudební produkce. Následně mohli opět hlasitost zvýšit, čemuž nasvědčují měření provedená Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem. Měření provedená Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem se totiž uskutečnila zcela bez vědomosti žalovaných a po uplynutí doby, ve které měla proběhnout měření pro účely vypracování znaleckého posudku.
9. Odvolací soud proto uzavřel, a to především na základě odborného vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem, že v nemovitosti žalobců dochází v době od 22:00 do 6:00 v důsledku činnosti žalované 1) k překročení veřejnoprávních limitů pro hladinu hluku.
10. Vyložil také, že rušení hlukem z provozovny žalované 1) představuje obtěžování žalobců nad mírou přiměřenou místním poměrům. Poznamenal, že žalobci nežijí v „diskotékové ulici“, v níž by se běžně nacházely restaurace či bary otevřené do brzkých ranních hodin. Rušení žalobců hlukem podstatně omezuje obvyklé užívání jejich nemovitosti.
11. Na základě uvedeného uzavřel, že hluk pocházející z provozovny žalované 1) v době od 22:00 do 6:00 v míře přesahující 25 dB představuje relevantní imisi ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Proto žalobě vyhověl a žalovaným [žalované 1) jakožto přímé rušitelce a žalovaným 2) a 3) jako spoluvlastnicím nemovitosti, v níž se provozovna nachází] uložil povinnost se tohoto rušení zdržet. II. Dovolání žalovaných a vyjádření žalobců
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání samostatně žalovaná 1) a společně žalované 2) a 3).
13. Žalovaná 1) opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a namítá v něm nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Žalovaná 1) předně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který při zjišťování hladiny hluku nevyšel ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Ondřejem Smržem, ale z jiných důkazů provedených v řízení (především z odborného vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem). Pokud měl soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, měl zadat revizní znalecký posudek. Neučinil-li tak, je jeho postup v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4562/2010 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1290/2007). Poukazuje rovněž na skutečnost, že odvolací soud ani nevyslechl zpracovatele měření provedeného Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem. Odmítá domněnku odvolacího soudu, že záměrně ztlumila hlasitost hudební produkce v době, kdy mělo probíhat měření hladiny hluku pro účely vypracování znaleckého posudku.
15. Namítá také, že odborné vyjádření je „pouhým“ listinným důkazem s nižší důkazní silou než znalecký posudek (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2711/2018). Při posouzení hladiny hluku jako odborné otázky by však soudy měly vyjít ze závěrů znaleckého posudku.
16. Podle žalované 1) odvolací soud rovněž dostatečně nezkoumal místní poměry a nezabýval se tím, zda hladina zvuku pocházející z provozovny žalované 1) překračuje míru přiměřenou místním poměrům. Proto je rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešící otázku, zda se jedná v konkrétním případě o relevantní imisi z hlediska soukromého práva (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 636/2024, 22 Cdo 223/2005, 22 Cdo 2084/2024 a 22 Cdo 2484/2023).
17. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
18. Žalované 2) a 3) v dovolání předně namítají nedostatek jejich pasivní věcné legitimace v této věci. Uvádí, že jsou pouze spoluvlastnicemi nemovitosti, ve které se provozovna nachází, nikoliv však jejími provozovatelkami. Nemají proto možnost ovlivnit hladinu hluku, který má původ v provozovně. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2667/2017.
19. Žalované 2) a 3) považují ve shodě se žalovanou 1) za nesprávný postup odvolacího soudu, který vyšel při zjišťování hladiny hluku z odborného vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem, a nikoliv ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Ondřejem Smržem. Připomínají, že odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku nepodléhají hodnocení soudu (odkazují rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Pokud odvolací soud považoval za nedostatečné závěry plynoucí ze znaleckého posudku, měl si vyžádat vysvětlení nejasností, doplnění znaleckého posudku či zadat revizní znalecký posudek. Mají za to, že závěry plynoucí z odborného vyjádření nejsou způsobilé vyvrátit závěry znaleckého posudku.
20. Podle žalovaných 2) a 3) skutkové závěry o míře hluku z provedeného dokazování ani nevyplývají. Odvolací soud vyšel pouze z několika málo měření, při kterých byla překročena hladina hluku stanovená veřejnoprávními předpisy. Podle žalovaných 2) a 3) je nutno zohlednit i ostatní měření, při kterých k překročení veřejnoprávních limitů nedošlo. Stejně tak nemohou být relevantní pro zjištění hladiny hluku výpovědi svědků.
21. Namítají také, že předmětná provozovna se nachází v ulici, „která je nočními bary vyhlášená, nachází se zde několik provozoven, které mají otevřeno do ranních hodin a kam míří za zábavou značné množství lidí“. Za těchto okolností je nutné přihlédnout i k tomu, jaká míra konkrétních imisí je v dané lokalitě přiměřená, a to s ohledem na jiné obdobné lokality.
22. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
23. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
26. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda rušení žalobců hlukem v nočních hodinách z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY" v míře přesahující 25 dB představuje relevantní imisi ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
27. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. III.A K námitce žalovaných 2) a 3), že nejsou v této věci pasivně věcně legitimovány
28. Žalované 2) a 3) předně namítají, že nejsou v této věci pasivně věcně legitimovány. Uvádí, že jako spoluvlastnice nemovitosti, ve které se nachází provozovna žalované 1), nemají žádnou možnost ovlivnit hladinu hluku pocházející z této provozovny. Prostor, ve kterém se nachází provozovna, přenechaly do užívání žalované na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 7. 2012 a dohody o převodu práv a povinností z nájemní smlouvy ze dne 9. 12. 2013. Na základě této nájemní smlouvy ani podle § 2309 o. z. nejsou oprávněny vypovědět nájem v případě jednorázového překročení hlukových limitů.
29. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, řešil otázku, zda žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (nyní § 1013 odst. 1 o. z.) musí směřovat proti tomu, kdo svou činností druhého obtěžuje nebo zda může být úspěšně podána i proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává. Dovodil, že tato žaloba může být úspěšně podána jak proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil. Tento právní názor je v souladu s názorem, který zaujal již komentář k obdobně formulovanému § 364 obecného občanského zákoníku z roku 1811 [ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 247: „Žalovaným jest (tedy pasivně jest legitimován) vlastník pozemku, odkud vychází zásah, bez zřetele k tomu, kdo jest původcem takového zásahu (t. j. kdo je porušovatelem, jenž nepříležitosti působí).“]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil již v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, také v usnesení ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5667/2017. V tomto rozhodnutí k uvedenému doplnil, že „pasivně nemůže být legitimován vlastník pozemku, ze kterého rušení pochází, v případě, že nemá právní možnost – byť i nepřímou – rušení zabránit.“
30. V posuzované věci mají žalované 2) a 3) jako vlastnice pozemku, ze kterého rušení pochází, přinejmenším nepřímou možnost rušení zabránit. Dokonce (jak zjistily nalézací soudy) se z nájemní smlouvy ze dne 31. 7. 2012 podává, že žalované 2) a 3) jako pronajímatelky mají právo vypovědět nájemní smlouvu, pokud žalovaná 1) jako nájemkyně opakovaně překračuje limity hluku stanovené veřejnoprávními předpisy. Za opakované překračování je považováno překročení těchto limitů minimálně čtyřikrát v průběhu po sobě jdoucích třiceti dní. Pronajímatelky jsou oprávněny smlouvu vypovědět, pokud po nejméně dvojím překročení na tuto skutečnost nájemkyni upozorní. Například měření hluku Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem se konala ve dne 11.–12. 10. 2024 a ve dnech 25.–26. 10. 2024. Při obou měřeních bylo zjištěno překročení veřejnoprávních limitů hluku. Již jen na základě těchto skutečností byly oprávněny žalované 2) a 3) jako pronajímatelky upozornit žalovanou 1) jako nájemkyni na překračování těchto limitů s možností výpovědi nájmu. Lze předpokládat, že již toto upozornění by mohlo vést (a to i v budoucnu) k požadovanému cíli. Při hypotetickém, budoucím, opakovaném porušování veřejnoprávních limitů hluku ze strany žalované 1) mají tedy žalované 2) a 3) jako spoluvlastnice nemovitosti, ve které se nachází provozovna žalované 1), možnost rušení žalobců zabránit.
31. Pokud odvolací soud dovodil, že jsou v poměrech projednávané věci pasivně věcně legitimovány i žalované 2) a 3) jako spoluvlastnice nemovitosti, ve které se nachází provozovna žalované 1), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto tato námitka nezakládá přípustnost dovolání žalovaných 2) a 3) ve smyslu § 237 o. s. ř. III.B K námitkám žalované 1) i žalovaných 2) a 3) směřujícím do skutkových zjištění o hladině hluku, které odvolací soud založil především na měřeních provedených Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem
32. Žalovaná 1) i žalované 2) a 3) považují za nesprávný postup odvolacího soudu, který vyšel při zjišťování hladiny hluku především z měření provedeného Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, tedy z odborného vyjádření orgánu veřejné moci, a nikoli ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Ondřejem Smržem.
33. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
34. Podle § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
35. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od ostatních se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.
36. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2511/2024).
37. V posuzované věci je nutné zohlednit, že odvolací soud nezpochybnil odborné závěry znalce Ing. Ondřeje Smrže o naměřené hladině hluku. Odvolací soud však přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná 1) znala časový interval, ve kterém mělo k měření hladiny hluku dojít. V této souvislosti poznamenal, že nelze vyloučit, že žalovaná 1) zareagovala na možnost měření hladiny hluku a upravila hlasitost reprodukované hudby. Proto odvolací soud vyšel z odborného vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem o naměřené hladině hluku. Žalovaná 1) totiž nevěděla, že měření hladiny hluku pro účely odborného vyjádření bude probíhat. Proto ani nemohla upravit hlasitost v době, kdy probíhalo toto měření.
38. Takový postup odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřený. Je nutné především zdůraznit, že závěry o naměřené hladině hluku obsažené v odborném vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem a znaleckém posudku zpracovaném Ing. Ondřejem Smržem nejsou ve vzájemném rozporu. V obou případech se totiž jednalo o měření hladiny hluku v odlišných dnech a za odlišných okolností. Jinými slovy, jestliže v různých dnech naměřili znalec a zpracovatel odborného vyjádření různé hodnoty hladiny hluku, neznamená to, že některé z těchto měření nebylo správné. Již jen z tohoto důvodu nebylo opodstatněné, aby odvolací soud po znalci či zpracovateli odborného vyjádření požadoval vysvětlení těchto nesrovnalostí nebo aby zadal zpracování revizního znaleckého posudku.
39. Proto je procesní postup odvolacího soudu, který vyšel při zjištění hladiny hluku z odborného vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Z tohoto důvodu tato námitka, kterou ve svých dovolání uplatňují všechny žalované, nezakládá přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
40. V této souvislosti není ani relevantní námitka žalované 1), že odborné vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem představuje „pouhý“ listinný důkaz s nižší důkazní silou v porovnání se znaleckým posudkem. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je nutné v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1754/2023). Pokud odvolací soud vyšel při posouzení míry hluku z odborného vyjádření (a uvedl, z jakého důvodu nevyšel ze závěrů plynoucích ze znaleckého posudku), je jeho postup v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto ani na základě této námitky žalované 1) není přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dána. III.C K otázce, zda rušení žalobců hlukem v době od 22:00 do 6:00 z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY " v míře přesahující 25 dB představuje relevantní imisi ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
41. Žalované ve svých dovolání rovněž namítají, že rušení žalobců hlukem v době od 22:00 do 6:00 z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY" nepředstavuje relevantní imisi ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
42. Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ustálená rozhodovací praxe pro posuzování imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata na sousedící pozemek) přijatá v intencích § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zpravidla použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1440/2022).
43. Podle § 1013 odst. 1 o. z. je povinen vlastník zdržet se všeho, co působí, že imise „vnikají na pozemek jiného vlastníka“, a to „v míře nepřiměřené místním poměrům“ (zde jde o poměry existující v místě), a „podstatně omezují obvyklé užívání pozemku“ (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry „druhové“; srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021).
44. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že v případě místních poměrů jde o poměry existující v daném místě, zatímco druhovými poměry se rozumí právě druh pozemku, jehož vlastník je imisemi obtěžován v jeho obvyklém užívání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
45. Při posouzení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou místním poměrům, nemůže soud bez dalšího uzavřít, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být). Nelze totiž vyloučit situaci, ve které v určitém konkrétním místě vzniknou souběhem okolností místní poměry, které se významně liší od poměrů v jiných podobných místech, a tyto okolnosti se z hlediska zásad, na který spočívá soukromé právo (dobré mravy, ochrana života a zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí, zákaz zneužití práva – viz § 2 a násl. o. z.), jeví jako nežádoucí. V usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3088/2018, k tomu Nejvyšší soud vyložil, že „pokud v obytném domě bydlí více hlučných osob, a je tam proto hluk vyšší, než je v takových domech obvyklé, nelze vyjít z toho, že se určitá míra obtěžování hlukem stala v místě obvyklou. Pokud by soud vyšel z doslovného výkladu § 1013 odst. 1 o. z. a za místní poměry považoval ty, které skutečně v místě panují, bez ohledu na stav obvyklý v jiných podobných místech, pak by byla ochrana před imisemi vyloučena (stav, proti kterému by se žalobce bránil, by byl v souladu s ‚mírou přiměřenou místním poměrům‘)“. K tomu srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.
46. Nejvyšší soud ke shora uvedenému v rozsudku ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1440/2022, poznamenal, že „o relevantní imisi jde tehdy, pokud podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku; jde o takové užívání, které je obvyklé v podobných místech; lze přihlédnout i k užívání obvyklému v místě, kde k imisi dochází.“
47. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, Nejvyšší soud uvedl, že zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech, je důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům. V usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neumožňuje učinit kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva. ‚Především stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení‘ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).“ Podotknul, že „vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícímu relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014)“.
48. Z uvedeného plyne, že překročení limitů stanovených veřejným právem je pouze jedním z hledisek (avšak významným) připadajících k posouzení při úvaze, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, tedy o relevantní imisi z hlediska soukromého práva. Rozhodnutí soudu o tom, zda se o takovou imisi jedná, je především věcí soudcovského uvážení založeného na posouzení všech relevantních skutkových zjištěních učiněných v konkrétní věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016). Dovolací soud zpochybní tuto úvahu odvolacího soudu pouze v případě, je-li zjevně nepřiměřená či není- li řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 931/2022).
49. V usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „posouzení míry hluku je otázkou natolik odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem, včetně případného slyšení znalce, je soud oprávněn hodnotit podle § 132 o. s. ř., tedy podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy [srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 483/01].“
50. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY ", v míře přesahující 25 dB v době od 22:00 do 6:00 představuje relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil.
51. Je nutné především zohlednit, že z odborného vyjádření Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem vyplývá, že v průběhu měření uskutečněných v říjnu 2024 opakovaně došlo v době od 22:00 do 6:00 k překročení maximální hladiny hluku z reprodukované hudby stanovené příslušnými veřejnoprávními předpisy pro vnitřní prostory v nočních hodinách.
52. Zjištění o opakovaném překračování hladiny hluku z reprodukované hudby stanovené příslušnými veřejnoprávními předpisy pro vnitřní prostory v nočních hodinách vyplývají rovněž z měření hluku provedených v nemovitosti žalobců v roce 2017 a 2022 J. K. (k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že měření J. K. při svém výslechu nezpochybnil po odborné stránce ani zpracovatel znaleckého posudku Ing. Ondřej Smrž).
53. Závěry o rušení žalobců v nočních hodinách hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", byly v řízení rovněž podpořeny svědeckou výpovědí J. V., vlastníka bytu nacházejícího se v sousední nemovitosti. Odvolací soud vzal rovněž za prokázané, že v letech 2014 až 2018 byla opakovaně kontaktována Policie České republiky z důvodu rušení nočního klidu.
54. Z uvedeného plyne, že rušení žalobců hlukem nepředstavovalo mimořádnou či výjimečnou situaci, ale šlo o opakované rušení žalobců hlukem, jehož hladina překračovala příslušné veřejnoprávní limity.
55. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se také podává, že takové rušení přesahuje rámec místních poměrů. Odvolací soud vyšel z toho, že místo, kde se nachází provozovna žalované 1) a nemovitost žalobců, není žádnou „diskotékovou“ ulicí známou nočním životem, v níž by byly provozovny otevřeny do brzkých ranních hodin (skutková zjištění nalézacích soudů dovolacímu přezkumu bez dalšího nepodléhají). Rušení žalobců hlukem v době od 22:00 do 6:00 rovněž podstatně omezuje obvyklé užívání jejich nemovitosti určené k bydlení.
56. Na základě uvedeného má i dovolací soud za to, že rušení žalobců v nočních hodinách hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", přesahuje míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání jejich nemovitosti. Jedná se tedy o relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Tento závěr je opřen především o zjištění o opakovaném překračování příslušných veřejnoprávních limitů, které vyplývá z příslušného odborného vyjádření (jež podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představuje významné hledisko pro rozhodnutí soudu), s přihlédnutím k dalším, shora uvedeným, skutkovým zjištěními v této věci.
57. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání žalované 1) ani dovolání žalovaných 2) a 3) ve smyslu § 237 o. s. ř. III.D K námitce žalované 1) i žalovaných 2) a 3), že soudy obou stupňů dostatečně nezjistily pro účely rozhodnutí o tom, zda se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva, místní poměry v dané lokalitě
58. Žalovaná 1) i žalované 2) a 3) v dovoláních rovněž namítají, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou místní poměrů v lokalitě, v níž se nachází provozovna žalované 1), případně že závěry odvolacího soudu nejsou správné. Podle žalovaných proto nemůže v dovolacím přezkumu obstát ani závěr odvolacího soudu, že rušení žalobců hlukem představuje relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
59. V této souvislosti žalované napadají i skutková zjištění odvolacího soudu, na základě kterých učinil závěr o místních poměrech v lokalitě, v níž se nachází provozovna žalované 1). Ve vztahu k těmto skutkovými zjištěním však žalované ve svých dovoláních neformulují žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považují za naplněný.
60. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem v této souvislosti spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
61. V projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na jejichž základě odvolací soud učinil závěr o místních poměrech v lokalitě, kde se nachází provozovna žalované 1). Především na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že rušení žalobců hlukem překračuje míru přiměřenou místním poměrům.
62. V takovém případě nepředstavuje uplatnění (v současnosti jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází – byť i jen částečně – z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. Proto nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitky žalovaných směřující proti závěru odvolacího soudu, že rušení žalobců hlukem překračuje míru přiměřenou místním poměrům, neboť jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3795/2023).
63. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – posuzoval, zda rušení žalobců hlukem překračuje míru přiměřenou místním poměrům. IV. Závěr a náklady řízení
64. Pokud odvolací soud uzavřel, že rušení žalobců hlukem, který pochází z provozovny označené jako „zařízení veřejného stravování 'restaurace s barem' XY", umístěné v domě č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, a to v míře přesahující 25 dB v době od 22:00 do 6:00, představuje relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z tohoto důvodu není dovolání žalované 1) ani dovolání žalovaných 2) a 3) podle § 237 o. s. ř. přípustné.
65. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalované 1) i dovolání žalovaných 2) a 3).
66. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu