22 Cdo 2511/2024-762
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce: V. W., zastoupený Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, proti žalované: obec Dolní Domaslavice, IČO: 00494241, se sídlem v Dolních Domaslavicích 4, zastoupená Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, o určení vlastnického práva, o odstranění části stavby a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 243/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2024, č. j. 57 Co 172/2023-744, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 8 C 243/2018-684, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem části pozemku vymezeného zemským povrchem prostoru mezi souřadnicemi nyní v katastru nemovitostí vedených hranic pozemku žalobce parc. č. XY z pozemku parc. č. XY a parc. č. XY a souřadnicemi hranic téhož pozemku parc. č. XY s pozemky parc č. XY a XY dle geometrického plánu Ing. Jiřího Žváčka Ph.D. č. 547-2/2015 ze dne 25. 2. 2016 (výrok I), dále zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované na své náklady vyklidit a uvést do původního stavu části pozemků ve vlastnictví žalobce odstraněním asfaltových ploch v podobě nadbytečných přesahujících okrajů komunikace č. MK 22.1, ve vlastnictví žalované, a to na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu cca 30 m2, na pozemku parc. č. XY tamtéž v rozsahu cca 4,5 m2, na pozemku parc. č. XY tamtéž v rozsahu cca 3 m2, a na pozemku parc. č. XY tamtéž v rozsahu cca 3 m2 (výrok II) a rovněž zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci bezdůvodné obohacení v podobě nájemného obvyklého za užívání částí pozemků ve výlučném vlastnictví žalobce bez právního důvodu, a to na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu cca 30 m2, na pozemku parc. č. XY tamtéž v rozsahu cca 4,5 m2, na pozemku parc. č. XY tamtéž v rozsahu cca 3 m2 a na pozemku parc. č. XY tamtéž v rozsahu cca 3 m2 za dobu od 1. 1. 2014 do 15. 6. 2018 v celkové výši 44 583,30 Kč (výrok III). Rozhodl také, že o části žaloby na stanovení povinnosti žalované zdržet se rušení vlastnického práva žalobce imisemi v podobě odpadávání štěrku a pevných částí, zejména pak zamokřování splašky dešťové vody z místní komunikace MK 22.1 a o stanovení povinnosti žalované na své náklady obnovit původní rigol v hranici parc. č. XY a parc. č. XY a také propustek pod komunikací parc. č. XY, stejně jako o nákladech řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok IV).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 57 Co 172/2023-744, odmítl odvolání žalobce proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem části pozemku vymezeného zemským povrchem prostoru mezi souřadnicemi nyní v katastru nemovitostí vedených hranic pozemku parc. č. XY s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY a souřadnicemi hranic téhož pozemku parc. č. XY s pozemky parc. č. XY a XY dle geometrického plánu Ing. Jiřího Žváčka Ph.D. č. 547-2/2015 ze dne 25. 2. 2016, se zamítá. Ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) za přípustné proto, že „rozsudkem odvolacího soudu bylo odvolací řízení skončeno, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce má za to, že postup odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), kdy při svém rozhodování nevzal v úvahu tvrzení žalobce, zejména tvrzení žalobce o průběhu hranic předmětných pozemků, zejména tvrzení žalobce o neexistenci dobré víry žalované ve vztahu k přestavku a celkové nesprávné aplikaci § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“) o přestavku soudy obou stupňů a právního posouzení sporných částí pozemků jako přestavku, což mělo za následek nesprávné
právní posouzení věci, se tímto svým rozhodnutím výrazně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. Tuto „rozhodovací praxi“ však žalobce nijak nevymezil a ani nespecifikoval právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatel polemizuje dále se zjištěným skutkovým stavem a oponuje závěrům znaleckého posudku Ing. Stanislava Kutálka, který je podle jeho názoru nepřezkoumatelný. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů týkající se žaloby na vyklizení pozemku v jeho vlastnictví odstraněním přesahujících okrajů asfaltové plochy a o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího právě v užívání těchto částí pozemků bez právního důvodu.
Polemizuje se závěrem, že se jedná o přestavek ve smyslu § 1087 o. z. Namítá rovněž soudu prvního stupně, že neprovedl ohledání na místě samém a nenařídil revizní znalecký posudek. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Podrobnější obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobce veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu, a se kterými rozhodnutími Nejvyššího soudu je řešení právních otázek dovolatelem poměřováno [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení je rovněž - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu
https://www.nsoud.cz), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013]. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatele, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení; k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního
soudu https://nalus.usoud.cz). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
10. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14].
11. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z výše uvedeného výkladu plyne, že dovolatel je ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).
12. Současná právní úprava dovolacího řízení (ovšem již s účinností od 1. 1. 2013) nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání uvádí, a jež opírá o znalecký posudek, jehož závěry konvenují dovolatelovu právnímu názoru na věc. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
13. V projednávané věci, kromě zřetelně formulovaných skutkových námitek, žalobce v dovolání výslovně nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by byl rozsudek odvolacího soudu založen, a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání; proto dovolatel nemohl ani uvést, jaký vztah by mělo mít odvolacím soudem přijaté řešení k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak je definován v ustanovení § 237 o. s. ř. V závěru dovolání je sice obsažena polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem, ale chybí jak konkretizace právní otázky, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tak i vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání způsobem, jak byl zmíněn výše (kromě obecného tvrzení o rozporu napadeného rozsudku s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu chybí i odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterými má být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, a specifikace tohoto rozporu).
14. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobce nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné (věcně neprojednatelné) odmítnout.
15. Námitka vad řízení, jakkoliv navíc z obsahu spisu nevyplývají, sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, není-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
17. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).
18. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně se jednoznačně podávají důvody, pro které za relevantní skutkový podklad ve vztahu k právnímu posouzení věci byl brán znalecký posudek Ing. Stanislava Kutálka, CSc., a nikoliv posudek Ing. Jiřího Žváčka, Ph.D. (viz bod 20 odůvodnění prvostupňového rozsudku). Odvolací soud pak výslechem obou znalců a doplněným listinným dokazováním ověřil správnost skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně, přičemž i odvolací soud v odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku (viz body 17 až 19) postup při opakování dokazování a zhodnocení jeho výsledků náležitě vysvětlil. Za tohoto stavu by další dokazování dle návrhu dovolatele (ohledání na místě samém, revizní znalecký posudek) bylo nadbytečné.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu