22 Cdo 1736/2025

22 Cdo 1736/2025-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce B. S., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě 857/18, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 327/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 16 Co 157/2024-212, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 16 Co 157/2024-212, se zamítá.

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 40 C 327/2022-142, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků jednak k budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY (dále též „předmětný dům“, nebo jen „dům“) a jednak k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, v k. ú. XY (dále jen „pozemky“) – (výrok I) a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje domu bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobci připadnou 2/3 a žalovanému 1/3 z tohoto výtěžku, a výtěžek z prodeje pozemků bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobci připadne 5/12 a žalovanému 7/12 z tohoto výtěžku (výroky II a III).

Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 27 658 Kč spolu s úroky (výrok IV). Ohledně nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a že oba účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení České republice (výrok VI). Nakonec ještě řízení co do částky 23 721,14 Kč s úrokem zastavil (výrok VII) a co do částky 28 369,14 Kč s úrokem žalobu zamítl (výrok VIII).

2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 16 Co 157/2024-212, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, II, III potvrdil (výrok I) a ve výrocích IV, V, a VI rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedl, že se v dovolání bude věnovat především čtyřem otázkám.

První z nich se týkala vázanosti soudu způsobem vypořádání v pořadí daném § 1144 ve spojení s § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovolatel odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýkal, že postupovaly zjevně nepřiměřeně, neboť jejich závěr o nemožnosti užít jiný postup než prodej ve veřejné dražbě, nebyl „dostatečně důkazně podložen“ a soudy se „dopustily nepřiměřeného zjednodušení“. K tomu uvedl několik rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měly soudy při posuzování otázky pořadí při vypořádání odchýlit.

Jako druhou předložil dovolatel otázku výkladu pojmu „náklady spojené s dělením věci“. Soudům vytkl, že zaměnily náklady na stavební úpravy nezbytné pro rozdělení věci s náklady potřebnými na opravu společné věci jako takové s ohledem na její současný faktický stav. Dovolatel dále nesouhlasil s posouzením otázky solventnosti účastníka řízení v kontextu přiměřené náhrady v případě přiřknutí celé věci. Namítal, že soud prvního stupně ani soud odvolací žalovaného nikterak nevyzvaly, aby svá tvrzení ohledně solventnosti doplnil, což s ohledem na § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.

s. ř.“) udělat měly, především pak za situace, kdy se jedná o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které je řízením ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž je především odpovědností soudu, aby opatřil příslušné podklady pro své rozhodnutí. Poslední otázka dovolatele se týkala výše přiměřené náhrady při tzv. flipování. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, ve kterém se měl soud obdobně jako v projednávané věci zabývat zneužitím žaloby ze strany minoritního spoluvlastníka k vypořádání spoluvlastnictví za výrazně jinou cenu, než byla jeho prvotní investice.

Dovolatel byl přesvědčen, že i v nyní projednávané věci dochází podáním žaloby ze strany žalobce ke zjevnému zneužití práva, které nemůže podle § 8 o. z. požívat právní ochrany. Z těchto všech důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Závěrem dovolatel navrhl také odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Vysvětlil, že by mu neprodleným nařízením dražby vznikla závažná újma, jelikož předmětný dům je jeho obydlím a prodej domu v dražbě by byl s ohledem na aktuální právní úpravu v podstatě nezvratným.

K tomu připomněl silnou ústavní ochranu obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod.

4. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že by mělo být jako nepřípustné odmítnuto, jelikož se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a nejde ani o jiný z případů přípustnosti. Žalovaný v dovolání vycházel ze skutkových závěrů, které nebyly v řízení prokázány a ze kterých odvolací soud při svém rozhodnutí nevycházel. I pokud by se dovolací soud dovoláním zabýval věcně, žalobce je považuje za nedůvodné a mělo by být podle něj zamítnuto. K jednotlivým námitkám dovolatele uvedl podrobnější argumentaci. S ohledem na nepřípustnost a nedůvodnost dovolání nesouhlasil ani s návrhem na odložení právní moci nebo vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V každém případě navrhoval, aby mu dovolací soud přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Na úvod musí dovolací soud upozornit, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

9. Žalovaný v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedl všechny důvody přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojil s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být splněno v zásadě vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).

10. Přípustnost dovolání založená tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Pak ovšem současně nemůže jít o případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. o případ, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena není a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. Je tedy zřejmé, že v případě jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání.

11. První otázka, kterou dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu, se týkala vázanosti soudu způsobem vypořádání v pořadí daném dle § 1144 ve spojení s § 1147 o. z. Dovolatel se domníval, že závěr soudu o nedělitelnosti předmětného domu není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Touto námitkou nicméně nenapadá samotný fakt, že by soudy nerespektovaly zákonnou posloupnost způsobů vypořádání, ale namítá nesprávný postup ve směru, že použily až poslední zákonný způsob vypořádání spoluvlastnictví. K mezím dělitelnosti s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že rozdělení společné věci nebrání, že (i) se nejedná o optimální řešení (viz sp. zn. 22 Cdo 3685/2008), že (ii) bude nutno nově vzniklé věci užívat s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu, půjde-li o omezení přiměřená (viz sp zn. 22 Cdo 967/2015, 22 Cdo 3533/2007), že (iii) nově vzniklé věci nebudou přesně odpovídat výši spoluvlastnických podílů (viz sp. zn. 22 Cdo 837/2018), či že (iv) mezi spoluvlastníky existují špatné vztahy, ledaže zde bude dána ještě další významná okolnost (viz sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). K posledně zmíněným špatným vztahům zmínil další dvě rozhodnutí, ze kterých plyne, že neshody musejí mít určitou intenzitu. K tomu uvedl, že mu není známo, na jakém základě soudy učinily závěr o špatných vztazích mezi účastníky řízení, když jejich komunikace nebyla předmětem dokazování.

12. Zejména ale odkázal na formulaci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015: „Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.“ Ze stejného usnesení také uvedl, že rozdělení věci je prvotním způsobem vypořádání spoluvlastnictví, ke kterému občanský zákoník uvádí pouze podmínku, že rozdělení věci musí být dobře možné. Úvahu odvolacího soudu, že rozdělení věci není dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Pro úplnost ještě doplnil s odkazem na několik rozhodnutí dovolacího soudu, že soud není vázán účastníkem navrženým způsobem vypořádání. Dovolatel měl za to, že jak soud odvolací, tak i soud prvního stupně v otázce pořadí postupu při vypořádání postupovaly zjevně nepřiměřeně, neboť jejich závěr o nemožnosti užít jiný postup, než prodej ve veřejné dražbě, nebyl dostatečně důkazně podložen a soudy se dopustily nepřiměřeného zjednodušení. Napadené rozhodnutí proto považoval za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

13. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (odst. 2). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud (§ 1143 věta první o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem (§ 1145 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

14. Z uvedeného se podává, že rozdělení společné věci brání nejen podstatné snížení její hodnoty, ale i to, že není „dobře možné“ (§ 1147 o. z.). I když ke snížení hodnoty věci v důsledku rozdělení nedojde, nelze ji rozdělit, není-li to „dobře možné“ z jiného důvodu. Při rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak soud nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015 (uveřejněný stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].

15. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015, vysvětlil, že § 1147 věta první o. z., v němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak ponechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy nalézacích soudů o splnění či nesplnění podmínek pro rozdělení věci by pak mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. V dané věci úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená není.

16. Dovolatel má pravdu v tom, že podle § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci, a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V souladu s uvedeným odvolací soud respektoval posloupnost zákonného pořadí a s možným rozdělením věci se vypořádal. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, proč nebylo reálné rozdělení předmětného domu možné (srovnej bod 7 a 8 napadeného rozhodnutí). Vyslechnutý znalec jednoznačně vyloučil reálné svislé (vertikální) rozdělení stavby. Ačkoliv možnost vytvoření dvou samostatných horizontálně situovaných bytových jednotek znalec nevyloučil, ani to se nejevilo v projednávaném případě dobře možným jednak s ohledem na špatný vnitřní i vnější stav domu, jehož úprava na bytové jednotky by vyžadovala značnou investici (kterou žalobce nebyl ochoten a žalovaný schopen vynaložit), a jednak i s ohledem na chybějící společnou vůli spoluvlastníků ve spoluvlastnictví setrvat a společně řešit a financovat společné části domu (žalobcův nezájem, žalovaného finanční situace). Proto soudy následně zvažovaly další způsoby vypořádání spoluvlastnictví v souladu s § 1147 o. z., tedy přikázání jednomu ze spoluvlastníků, které v tomto případě také nebylo možné vzhledem k tomu, že žalobce již neměl o dům zájem a na straně žalovaného byl prokázán nedostatek finančních prostředků (viz strana 3, třetí odstavec v rozhodnutí soudu prvního stupně). Proto nakonec soudy nařídily prodej předmětného domu ve veřejné dražbě. Na těchto úvahách dovolací soud neshledal nic nepřiměřeného.

17. K rozhodnutím dovolacího soudu, kterými dovolatel argumentoval, je potřeba poznamenat, že z ustanovení zákona i judikatorních závěrů je zřejmé, že je nutno odlišovat situace, v nichž rozdělení věci v konkrétním případě dobře možné není, od situací, ve kterých rozdělení dobře možné je, jen je třeba vyřešit, jakým způsobem se věc mezi spoluvlastníky rozdělí. Dovolatel sice argumentuje „mezními situacemi dělitelnosti“, ve skutečnosti však uvádí případy, v nichž by věc v konkrétním případě dělitelná byla, jen by např. bylo nutno nově vzniklé věci užívat s určitými omezeními oproti předchozímu stavu. Formulace z usnesení dovolacího soudu, kterou dovolatel zvlášť zdůrazňoval, že „Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl“, není pro projednávaný případ přiléhavá, protože v projednávaném případě soudy neřešily, jakým konkrétním způsobem věc rozdělit, nýbrž učinily závěr, že rozdělení domu v tomto případě dobře možné není.

18. Dovolatel také poznamenal, že aby špatné vztahy mezi spoluvlastníky mohly být důvodem k nedělitelnosti věci v konkrétním případě, musejí mít neshody určitou intenzitu. K tomu uvedl, že mu není známo, na jakém základě soudy učinily závěr o špatných vztazích mezi účastníky řízení, když jejich komunikace nebyla předmětem dokazování. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že soudy v projednávaném případě závěr o špatných vztazích mezi účastníky vůbec neučinily. Odvolací soud pouze konstatoval, že v řízení vyšlo najevo, že dům je ve velmi špatném stavu a spoluvlastníkům chybí společná vůle tento stav společně řešit a financovat s ohledem na žalobcův nezájem o vlastnictví nemovitosti a žalovaného finanční situaci (srovnej bod 8 napadeného rozhodnutí). O neshodách nebo špatných vztazích mezi účastníky odvolací soud žádný závěr neučinil.

19. Lze shrnout, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nejprve zkoumal, jestli je rozdělení předmětného domu v konkrétním případě dobře možným. Jakmile zjistil, že dobře možným není, zabýval se tím, zda a kterému ze spoluvlastníků by bylo možné dům přikázat. Když zjistil, že ani takové řešení není v projednávaném případě možné, nezbylo mu, než nařídit prodej domu ve veřejné dražbě. První námitka dovolatele tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu není v řešené otázce hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.

20. Jako druhou předložil dovolatel otázku výkladu pojmu „náklady spojené s dělením věci“. Soudům vytkl, že zaměnily náklady na stavební úpravy nezbytné pro rozdělení věci s náklady potřebnými na opravu společné věci jako takové s ohledem na její současný faktický stav.

21. S ohledem na to, že k této otázce dovolatel nevymezil, který z případů přípustnosti považuje k této otázce za splněný, což je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (viz bod 8 tohoto usnesení), dovolací soud se touto otázkou vůbec nemohl zabývat, neboť mu nebyla otevřena k dovolacímu přezkumu.

22. Kromě toho soudy své rozhodnutí založily na obecné nedělitelnosti předmětného domu, jelikož dospěly k závěru, že rozdělení společné věci v projednávaném případě není dobře možné. Odvolací soud vysvětlil, že byť by horizontální rozdělení na samostatné bytové jednotky nebylo znaleckým posudkem úplně vyloučeno, ani to se nejeví v tomto případě dobře možným jednak s ohledem na špatný vnitřní i vnější stav domu, jehož úprava na bytové jednotky by vyžadovala značnou investici, a jednak i s ohledem na chybějící společnou vůli spoluvlastníků ve spoluvlastnictví setrvat a společně řešit a financovat společné části domu (žalobcův nezájem, žalovaného finanční situace). Proto soudy následně zvažovaly další možnosti vypořádání spoluvlastnictví k předmětnému domu v souladu s § 1147. Na této úvaze dovolací soud neshledal nic nepřiměřeného.

23. Dovolatel dále nesouhlasil s posouzením otázky solventnosti účastníka řízení v kontextu přiměřené náhrady v případě přikázání celé věci. Namítal, že soud prvního stupně ani soud odvolací žalovaného nikterak nevyzvaly, aby svá tvrzení ohledně solventnosti doplnil, což s ohledem na § 118a o. s. ř. udělat měly, především pak za situace, kdy se jedná o řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které je řízením ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž je především odpovědností soudu, aby opatřil příslušné podklady pro své rozhodnutí.

24. Ani k této otázce však dovolatel nevymezil přípustnost, proto se ani touto otázkou dovolací soud nemohl zabývat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

25. Mimo to, dovolací soud nemůže s dovolatelem souhlasit, že by bylo povinností soudů solventnost účastníků prokazovat. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, platí: „Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru).“ Je to tedy sám účastník, který svou solventnost prokazuje. Navíc zjištění solventnosti účastníka řízení je závěr skutkový, nikoliv právní. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

26. Námitka tvrzeného chybějícího poučení podle § 118a o. s. ř. je námitkou vady řízení; vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

27. Poslední otázka dovolatele se týkala výše přiměřené náhrady při tzv. flipování. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, ve kterém se měl soud obdobně jako v projednávané věci zabývat využitím žaloby ze strany minoritního spoluvlastníka k vypořádání spoluvlastnictví za výrazně jinou cenu, než byla jeho prvotní investice. Dovolatel byl přesvědčen, že i v nyní projednávané věci dochází podáním žaloby ze strany žalobce ke zjevnému zneužití práva, které nemůže podle § 8 o. z. požívat právní ochrany.

28. Dovolací soud musí nicméně konstatovat, že ani u poslední otázky dovolatel nevymezil, který z případů přípustnosti považuje za splněný (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pročež ani tato poslední otázka nebyla k dovolacímu přezkumu vůbec otevřena.

29. Nadto dovolacímu soudu ani není zřejmé, v čem by zjevné zneužití práva ze strany žalobce mělo spočívat. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, ve kterém se měl soud obdobně jako v projednávané věci zabývat využitím žaloby ze strany minoritního spoluvlastníka k vypořádání spoluvlastnictví za výrazně jinou cenu, než byla jeho prvotní investice. Dovolací soud musí nicméně poznamenat, že v projednávaném případě se zjevně nejedná o obdobný případ, jelikož žalobce nebyl minoritním vlastníkem, naopak byl vlastníkem 2/3 podílu na předmětném domě, který ovšem užíval výlučně žalovaný. Není proto nijak překvapivé, že žalobce nechtěl v takovém spoluvlastnictví nadále setrvávat a podání žaloby bylo zcela logickým krokem, jestliže se spoluvlastníci sami na vypořádání nedohodli. Ani cena, za kterou žalobce podíl nabyl (4 000 000 Kč), nebyla výrazně jiná, než jaký měl být jeho vypořádací podíl (4 500 000 Kč) pro případ, že by předmětný dům byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného. Odkaz na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově a zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. proto zjevně není přiléhavý.

30. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

31. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

32. O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 8. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu