22 Cdo 2014/2024-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně České zemědělské univerzity v Praze, IČO 60460709, se sídlem v Praze 6, Kamýcká 129, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalované K. B., zastoupené Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 182/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 23 Co 136/2023-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 23 Co 136/2023-160, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2023, č. j. 14 C 182/2022-91, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval řešením právní otázky, zda je požadavek žalobkyně na odstranění stavby žalované, která se nachází na pozemku žalobkyně bez řádného právního důvodu, v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud právního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 14 C 182/2022-91, uložil žalované povinnost odstranit stavbu – mysliveckou chatu, stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Rozhodl také o náhradě náklad nalézacího řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 23 Co 136/2023-160, potvrdil rozsudek
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších soudů, že požadavek žalobkyně na odstranění stavby myslivecké chaty není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Má za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013.
5. Podle žalované výkon práva žalobkyně na ochranu jejího vlastnictví vážně poškodí žalovanou, aniž žalobkyni přinese odpovídající prospěch. Namítá, že se jedná o stavbu, „v níž žalovaná žila, k níž má silné citové pouto, předmětnou chatu v podstatě žalovaná považuje za svůj domov, součást svého dětství a dědictví po svém otci“. Pokud soud žalobě vyhoví, bude tak výrazně dotčen zvlášť významný zájem žalované. Na druhou stranu je podle žalované nutné zohlednit, že žalobkyně vlastní „výrazně rozsáhlé množství pozemků. Žalobkyně nezdůvodnila, proč najednou žalobu podává, když v podstatě chata byla žalovanou, resp. její rodinou, užívána přes 50 let.“
6. Má také za to, že pochybil soud prvního stupně, pokud žalobkyně nepoučil o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti vztahující se k povaze žaloby jakožto šikanóznímu výkonu práva. Za nezákonný považuje rovněž postup soudů nižších stupňů, pokud nepřerušily toto řízení do pravomocného skončení sporu o určení vlastnického práva k pozemku (vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 271/2022), na níž se stavba myslivecké chaty nachází.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A
K žalovanou požadovanému zamítnutí žaloby pro rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
12. Dovolatelka namítá, že požadavek žalobkyně na odstranění stavby žalované, která se nachází (bez řádného právního důvodu) na pozemku žalobkyně, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
13. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
14. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, Nejvyšší soud vyložil, že je nutné rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se odstranění stavby) dočasně odepřena (srovnej také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000).
15. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99, vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.
16. Úvahu o tom, zda výkon práva v konkrétním případě je, či není v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud zpochybní, pouze pokud by úvaha soudů nižších stupňů byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
17. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že požadavek žalobkyně na odstranění stavby žalované nacházející se na pozemku žalobkyně bez řádného právního důvodu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudy nižších stupňů tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnily.
18. Je nutné zohlednit, že žalovaná nabyla na základě darování stavbu myslivecké chaty nacházející se na pozemku žalobkyně, aniž by žalované (či jejím právním předchůdcům) jakožto vlastníkům stavby svědčilo jakékoliv trvalé právo opravňující je užívat pozemek žalobkyně. Pokud v minulosti přistoupili vlastníci stavby k uzavření smlouvy, na základě které byli dočasně oprávněni užívat pozemek žalobkyně a umístit zde stavbu myslivecké chaty, museli si být nutně vědomi toho, že po skončení sjednané doby pozbydou právní titul k užívání pozemku a vlastníkovi pozemku vznikne právo domáhat se odstranění této stavby.
19. Opodstatněné nejsou v této souvislosti námitky žalované, že ke stavbě myslivecké chaty má „silné citové pouto“ a stavbu užívala (případně užívá) k (rekreačnímu) bydlení. V takovém případě se však vyhovění žalobě nedotýká zvlášť závažného zájmu žalované, která ve stavbě realizuje toliko svůj rekreační zájem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
20. Důvodem pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy není ani tvrzení žalované, že předmětný pozemek nepřináší žalobkyni odpovídající prospěch, a to i s ohledem na právní povahu žalobkyně. V této souvislosti je nutné respektovat právo žalobkyně domáhat se toho, aby se na jejím pozemku nenacházela cizí stavba bez řádného právního důvodu, a to bez ohledu na právní povahu žalobkyně (viz rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu).
21. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud soud rozhoduje o ochraně vlastnického práva po 1. 1. 2014, aplikuje již úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nikoliv v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4588/2016). Možným korektivem umožňujícím výjimečné zamítnutí vlastnické žaloby již proto není § 3 odst. 1 obč. zák., ale zejména institut zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Judikaturu vymezující podmínky pro zamítnutí vlastnické žaloby v režimu § 3 odst. 1 lze však přiměřeně použít i při úvaze o aplikaci § 8 o. z. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016). Shora uvedené proto nic nemění na správnosti výroků soudů nižších stupňů, neboť relevantní ustálenou rozhodovací praxi vztahující se v poměrech projednávané věci k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně použít i při možné aplikaci § 8 o. z.
22. Pokud odvolací soud dovodil, že požadavek žalobkyně na odstranění stavby žalované není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalované tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. III.B K námitce absence poučení žalované a nezákonném postupu soudů nižších stupňů, které nepřerušily řízení s ohledem na řešení prejudiciální právní otázky v jiném řízení:
23. Žalovaná v souvislosti s těmito námitkami neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za naplněný.
24. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
25. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem (či jeho procesním postupem) s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř.
26. V části dovolání, v níž žalovaná vznáší námitky k postupu soudů nižších stupňů, pouze polemizuje s tímto procesním postupem a namítá, že měl být jiný. Žalovaná však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). IV. Závěr a náklady řízení
27. Z uvedeného plyne, že odvolací soud se v souvislosti se závěrem, že v poměrech projednávané věci není dán důvod pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. V části dovolání, v níž žalovaná vznáší námitky k postupu soudů nižších stupňů, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
28. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku (resp. rozsudku soudu prvního stupně), a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
30. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu