22 Cdo 2106/2024-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Hartigova 1965/208, proti žalované SUOPELOS, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Tyršova 885/24, IČO: 27845541, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 305/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2024, č. j. 28 Co 89/2024-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 8 C 305/2020-116, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nemovité věci – stavbě č. ev. XY, jež se nachází na pozemku parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Celek nemovité věci - stavby č. ev. XY, jež se nachází na pozemku parc. č. XY v obci XY, katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu částku 79 500 Kč (výrok III). Rozhodl dále o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV) a o nákladech řízení státu (výrok V).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 28 Co 89/2024-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil a výši přiměřené náhrady, kterou je žalobce povinen žalované na vypořádání jejího podílu zaplatit, stanovil částkou 72 500 Kč; ve výrocích I a II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, nákladech odvolacího řízení a nákladech řízení státu vzniklých v prvostupňovém i odvolacím řízení (výroky II až V).
3. Podílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno a vypořádáno přikázáním společné věci za přiměřenou náhradu žalobci, jenž byl spoluvlastníkem v podílu ideálních 7/8, na základě souhlasného stanoviska žalobce i žalované. Spornou se ukázala výše přiměřené náhrady, jíž soud prvního stupně zjistil na základě znaleckého posudku Ing. Antonína Branného ze dne 18. 11. 2022, č. 8.199-87/2022, v částce 79 500 Kč z obvyklé ceny nemovité věci oceněné znalcem na částku 636 000 Kč. K odvolání žalované založeném na argumentaci o nepřiměřeně nízké výši přiměřené náhrady, kterou soud prvního stupně ze znaleckého posudku vypracovaného před více než jedním rokem zjistil, odvolací soud doplnil dokazování aktualizací posudku jmenovaného znalce o obvyklou cenu nemovité věci v době rozhodování o vypořádání. Znalec ji stanovil s ohledem na pokles cen na trhu nemovitostí (bytů a domů) a menší zájem o rekreační objekty v částce 580 000 Kč. Odvolací soud pak výši vypořádacího podílu žalované stanovil částkou 72 500 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná (dále „dovolatelka“), jež má ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) za přípustné. Z obsahově vymezené argumentace vyplývá, že nesouhlasí se stanovením výše vypořádacího podílu v závislosti na zjištěné obvyklé ceně nemovité věci dle znaleckého posudku Ing. Antonína Branného ze dne 18. 11. 2022, tedy vypracovaného v době delší než šest měsíců od doby vypořádání. Má za to, že stanovená výše obvyklé ceny, a tudíž i výše přiměřené náhrady za vypořádání podílu, již nemůže být aktuální. V této souvislosti zmiňuje závěr podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1014/2019 (toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), jenž označuje postup, při němž je cena vypořádávané věci stanovena na základě znaleckého posudku vypracovaného před více než šesti měsíci, za nesprávný. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu se závěry podávajícími se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3082/2023 (pozn.: obě rozhodnutí byla vydána ve stejné právní věci), toliko k odvolání žalované snížil výši vypořádacího podílu z částky 79 500 Kč přiznané dovolatelce soudem prvního stupně na částku 72 500 Kč, čímž porušil v odkazovaných rozhodnutích traktovaný zákaz reformatio in peius, jenž se uplatní i v poměrech civilního řízení. Konečně, žalovaná obsáhlou argumentací brojí proti výrokům, jimiž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237, § 238 odst. 1 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
9. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud přijal výklad § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle kterého za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek).
Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18 (toto usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, či v obdobné souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
11. V poměrech projednávané věci žalovaná napadla část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o výši přiměřené náhrady změněn, a stanovil ji částkou 72 500 Kč (oproti částce 79 500 Kč, již určil soud prvního stupně). S touto změnou části věcných výroků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení spojila žalovaná dovolací argumentaci o nerespektování zákazu reformatio in peius, v jejíchž intencích i vymezila právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od dovolatelkou označené judikatury Nejvyššího soudu. Ač tedy byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované částku 72 500 Kč, tedy vyšší než odpovídá hodnotovému censu uvedenému v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z hlediska uplatněných dovolacích námitek proti nerespektování zákazu reformatio in peius žalovaná nebrojí (a logicky ani nemůže brojit) proti částce, jejíž výplatu jí rozhodnutí odvolacího soudu proti žalobci přiznává, ale proti rozdílu mezi výší vypořádacího podílu dle rozsudku soudu prvního stupně na straně jedné a dle dovoláním dotčeného rozsudku na straně druhé, tj. ohledně částky 7 000 Kč. Právě tento rozdíl je totiž v rozsahu dovolací argumentace o nerespektování „zákazu změny k horšímu“ námitkami dovolatelky postižen. Jinými slovy řečeno, pokud by žalovaná napadla dovoláním měnící část výroku I rozsudku odvolacího soudu jako celek, ač to zjevně v úmyslu mít nemohla, neboť v rozsahu částky 72 500 Kč byla ve věci procesně úspěšná, pak by nemohlo být dovolání v této části přípustné subjektivně. Částka, k jejíž výplatě je žalobce povinen, totiž nezakládá stav újmy na právech dovolatelky, jež by byla odčinitelná tím, že by takovou část výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil nebo změnil (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000); dovolací soud proto uzavírá, že byla-li dovoláním napadena část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 7 000 Kč (v rozsahu řešené právní otázky zákazu reformatio in peius v civilním sporném řízení), a nejde-li o věc vyplývající ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy a ani o nárok z pracovněprávního vztahu, není dovolání částečně přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž na této konkluzi nic nemění ani skutečnost, že předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení celkové částky 79 500 Kč.
12. Dovoláním žalovaná dále brojí proti výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Proti těmto výrokům (stejně jako proti výrokům o nákladech řízení státu) není dovolání rovněž objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalované není ovšem přípustné ani v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., neboť ani při řešení otázky určení výše přiměřené náhrady za vypořádaný spoluvlastnický podíl, jež se odvíjí od zjištění obvyklé ceny na základě znaleckého posudku, jenž není starší než šest měsíců (čímž je zajištěn požadavek na určení ceny rozhodné v době vypořádání spoluvlastnictví k věci), se odvolací soud od dovolatelkou ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalovaná přehlíží, že odvolací soud za skutkový základ pro zjištění obvyklé ceny relevantní v době rozhodování o vypořádání neuvažoval s původním zněním znaleckého posudku Ing. Antonína Branného ze dne 18. 11. 2002, ale s jeho aktualizací, jak ostatně vyplývá z bodu 9 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Tato aktualizace byla jmenovaným znalcem vypracována a zdokumentována (viz č. l. 141 až 143 spisu) v řádu dnů předcházejících vydání rozsudku odvolacího soudu. Protože s jinými argumenty, kromě „časové neaktuálnosti“ znaleckého posudku, dovolatelka řešení otázky výše přiměřené náhrady při posouzení přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř. nespojila, musel se přezkum dané otázky dovolacím soudem omezit toliko na důvod, který byl v dovolání vymezen (viz § 242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
15. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu