22 Cdo 2215/2024-359
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Spojené království Velké Británie a Severního Irska – Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, se sídlem v Praze 1, Thunovská 14/180, zastoupené Mgr. Janem Lehkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1096/19, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) městská část Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 C 3/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 Co 12/2023-289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 Co 12/2023-289, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 94 C 3/2021 domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 562 v k. ú. Malá Strana (dále též „předmětný pozemek“).
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 94 C 3/2021-173, určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobkyně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně nejprve uvedl, že žalobkyni svědčí na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť vlastnické právo k předmětnému pozemku je v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch žalované 1) s tím, že správa pozemku je svěřena žalované 2). Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek byl nejpozději k únoru 1927 součástí areálu Thunovského paláce, tj. velvyslanectví žalobkyně. Držby předmětného pozemku se žalobkyně fakticky chopila nejpozději k datu 18. 5. 1925, kdy došlo k uzavření trhové smlouvy, na základě které se žalobkyně mohla domnívat (jednala v omluvitelném omylu), že nabyla vlastnické právo též k předmětnému pozemku. Nejpozději od roku 1925 proto byla žalobkyně dobrověrnou držitelkou předmětného pozemku, načež k datu 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela. Soud prvního stupně se pod bodem 72 odůvodnění rozsudku vyjádřil rovněž k argumentaci žalobkyně stran mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), kterou žalobkyně předkládala pro případ, že by vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydržela již dříve. Zde uvedl, že žalobkyně nejpozději ke dni 18. 11. 2016 nebyla v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří, a proto mimořádné vydržení ke dni 1. 1. 2019 vyloučil.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 2 Co 12/2023-289, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně chopila držby předmětného pozemku v roce 1925, kdy došlo k uzavření trhové smlouvy. Akcentoval též závěr, že třicetiletá vydržecí doba nemohla za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, uplynout, neboť ten byl k 31. 12. 1950 zrušen. Neztotožnil se však se soudem prvního stupně v posouzení dobré víry žalobkyně. Ke ztrátě objektivní dobré víry žalobkyně mělo podle odvolacího soudu dojít již v roce 1927 tím, že si žalobkyně nechala vyhotovit geometrické (geodetické) zaměření velvyslanectví v Praze, čímž se dozvěděla o skutečnostech, které byly způsobilé u ní objektivně vyvolat pochybnosti o tom, že jí předmětný pozemek patří.
Odvolací soud k tomu nicméně podotkl, že subjektivní dobrou víru si žalobkyně uchovala až do roku 2016. V návaznosti na ztrátu (objektivní) dobré víry (zřejmě subjektivní dobré víry v objektivizovaném pojetí, pozn. dovolacího soudu) žalobkyně v roce 1927 však odvolací soud pod bodem 76 odůvodnění rozsudku uvedl: „Takový závěr pak činí bezpředmětným zkoumání, k jakému okamžiku, resp. podle které právní úpravy by žalobkyně sporný pozemek mohla vydržet…“
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení několika otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady mimořádného vydržení, konkrétně otázku, zda pro splnění podmínek mimořádného vydržení je vyžadována dobrá víra držitele, že je vlastníkem předmětného pozemku. Posouzení odvolacím soudem je v rozporu s § 1095 o. z. i ustálenou rozhodovací praxí (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), a to přesto, že možnost mimořádného vydržení vyloučil odvolací soud pouze „mlčky“. Z důvodu, že odvolací soud na argumenty žalobkyně ke splnění podmínek mimořádného vydržení nereagoval a mimořádným vydržením se možná vůbec nezabýval, bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností a je v rozporu s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 644/18. Dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda vypracování geometrického plánu areálu žalobkyně mohlo samo o sobě vést ke ztrátě její dobré víry. Při hodnocení dopadu geometrického plánu se odvolací soud odchýlil od kritérií formulovaných v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4159/18 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3057/2016, přičemž úvahy odvolacího soudu jsou též rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000. Žalobkyně nemohla na základě geometrického plánu dovozovat, že jeden ze samostatných pozemků tvořících prostory velvyslanectví nebyl uveden v trhové smlouvě, zvláště pak v situaci, v níž byla delší dobu poctivou držitelkou. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
7. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že se žalobkyně držby chopila již v nepoctivém úmyslu, přičemž polemizuje, zda se vůbec o držbu jednalo. Pokud žalobkyně neporovnala geometrický plán s obsahem trhové smlouvy, nepostupovala s běžnou opatrností. Žalobkyně proto pozbyla dobrou víru. Započtení vydržecí doby žalobkyní ve smyslu § 3066 o. z. by po roce 2016 bylo zcela zjevně nepoctivé. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
8. Žalobkyně ve svém vyjádření zrekapitulovala dovolací námitky, přičemž se nad rámec vyjádřila k argumentaci žalované 2) týkající se absence dobré víry žalobkyně v roce 1915, kdy se žalobkyně chopila držby předmětného pozemku. Podotkla, že na tomto závěru napadené rozhodnutí nespočívá.
9. Na vyjádření žalobkyně žalovaná 2) reagovala stanoviskem, ve kterém převážně zopakovala argumenty uplatněné ve svém předchozím vyjádření.
10. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že nabyla předmětný pozemek na základě trhové smlouvy. Ke ztrátě dobré víry pak muselo vést též geodetické zaměření. Od roku 2015 byla žalobkyně v nepoctivém úmyslu. Dovolání žalobkyně pak představuje převážně jen polemiku se skutkovými závěry soudů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ke ztrátě dobré víry žalobkyně v roce 1927:
12. Žalobkyně v řízení tvrdila vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku ke dni 1. 1. 1992 (viz bod 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
13. Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992, (dále jen „obč. zák.“) oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
14. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva (srovnej Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 738).
15. Při posuzování otázky, zda držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je třeba často hodnotit řadu skutečností, které mohou vést k odlišným závěrům; často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit, že tomu tak bylo, nebo naopak objektivně danou dobrou víru držitele vyloučit. Proto zákon stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Z toho důvodu také dovolací soud opakovaně vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 1068) – (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
16. Odvolací soud pod bodem 75 odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyně od roku 1927 nebyla držitelkou (objektivně) v dobré víře, což odůvodnil následovně: „V tomto ohledu je pak dle odvolacího soudu podstatné, že v roce 1927 si žalobkyně pro své vlastní účely nechala vyhotovit geometrické (geodetické) zaměření velvyslanectví v Praze, ‚z něhož jasně vyplývaly vlastnické hranice předmětného (sporného) pozemku‘ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 56/2014).“ Tímto mělo podle odvolacího soudu dojít na straně žalobkyně k vědomosti o skutečnostech, které byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek patří.
17. Ztrátu dobré víry žalobkyně odvolací soud pod bodem 75 odůvodnění rozsudku váže na vědomost žalobkyně „o skutečnostech, které byly způsobilé u ní objektivně vyvolat pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek na podkladě trhové smlouvy z roku 1925 patří.“ Přestože odvolací soud hovoří o objektivní dobré víře (kterou zmiňuje jako svébytnou kategorii po boku subjektivní dobré víry), má tím zjevně na mysli subjektivní dobrou víru v objektivizovaném pojetí, kterou vyžadoval § 134 odst. 1 obč. zák. (nyní § 992 odst. 1 o. z.). Tomu nasvědčuje též konstatování ze strany odvolacího soudu, že subjektivní dobrou víru si žalobkyně uchovala až do roku 2016, ačkoliv objektivní dobrou víru pozbyla již v roce 1927, neboť nabyla vědomost o skutečnostech, které byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že je vlastníkem předmětného pozemku.
18. V tomto směru neshledává dovolací soud úvahy odvolacího soudu o tom, že vědomost žalobkyně o skutečnostech vyplývajících z geometrického (geodetického) zaměření u ní byla objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o tom, že jí předmětný pozemek na podkladě trhové smlouvy z roku 1925 patří, zjevně nepřiměřenými.
19. V této části proto dovolání žalobkyně přípustné není. K mimořádnému vydržení předmětného pozemku:
20. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku mimořádného vydržení, neboť za jeden z předpokladů mimořádného vydržení považoval dobrou víru.
21. Pod bodem 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno: „Žalobkyně pak z procesní opatrnosti dále uvedla, že předmětný pozemek mimořádně vydržela k 1. 1. 2019, pokud se nestala jeho vlastnicí již dříve prostým vydržením, jak podrobně popsala v žalobě, neboť byly rovněž splněny podmínky pro mimořádné vydržení předmětného pozemku ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s ust. § 3066 o. z.“ Dále je zde rozvedena argumentace žalobkyně vztahující se k mimořádnému vydržení. Je proto patrno, že tvrzení o tom, že pozemek mohla vydržet mimořádně, uplatnila žalobkyně již v řízení před soudem prvního stupně.
22. Přestože soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně předmětný pozemek vydržela již ke dni 1. 1. 1992, vyjádřil se pod bodem 72 odůvodnění rozsudku též k žalobkyní předestřené argumentaci k mimořádnému vydržení podle § 1095 o. z., nicméně zde dospěl k závěru, že žalobkyně ode dne 18. 11. 2016 již nebyla v dobré víře, neboť „by se žalobkyně dozvěděla o skutečnostech, které by u ní objektivně musely vyvolat důvodnou pochybnost o tom, že jí předmětný pozemek po právu patří“.
23. Ačkoliv proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání toliko žalovaní (žalobkyně byla před soudem prvního stupně úspěšná), žalobkyně nadále setrvala ve své argumentaci, že pokud by nedošlo k vydržení předmětného pozemku již ke dni 1. 1. 1992, žalobkyně by k 1. 1. 2019 splnila podmínky pro mimořádné vydržení. To je patrné z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde je pod bodem 59 rekapitulována relevantní argumentace žalobkyně obsažená v jejím vyjádření k odvolání žalovaných takto: „Konečně žalobkyně poukazuje na soudem prvního stupně nepřijatý argument o mimořádném vydržení dle § 1095 a § 3066 o. z., a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1648/2018, dovozujíc vydržení k 1. 1. 2019 pro případ, že by k němu nedošlo dříve.“
24. Odvolací soud pod bodem 75 odůvodnění rozsudku učinil následující závěr: „I když ani odvolací soud nepochybuje o tom, že subjektivní dobrou víru o oprávněnosti držby sporného pozemku si žalobkyně uchovala až do roku 2016, ztráta její objektivní dobré víry v roce 1927 závěr o vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku vylučuje.“ Na to pod bodem 76 odvolací soud navázal: „Takový závěr pak činí bezpředmětným zkoumání, k jakému okamžiku, resp. podle které právní úpravy by žalobkyně sporný pozemek mohla vydržet...“
25. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle § 130 obč. zák. a poctivé držby podle § 992 o. z. v zásadě i nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby dle § 992 odst. 1 o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
26. Závěr odvolacího soudu tedy spočívá na tom, že žalobkyně nemohla předmětný pozemek vydržet vůbec (tedy řádně ani mimořádně), a to z důvodu ztráty objektivní dobré víry (resp. dobré víry v objektivizovaném pojetí) v roce 1927. Takový závěr však implicitně předpokládá, že by žalobkyně měla být pro účely mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019 poctivou držitelkou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., neboť, jak uvedeno výše, dobrá víra držitele se vyžaduje pro držbu poctivou (dříve držbu oprávněnou).
27. Otázka formulovaná dovolatelkou, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se pro mimořádné vydržení dobrá víra držitele nevyžaduje, zakládá přípustnost dovolání a dovolání je i důvodné, neboť otázka mimořádného vydržení předmětného pozemku žalobkyní byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
28. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
29. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
30. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, případně jeho právního předchůdce (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 205/2024).
31. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ držitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
32. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když považoval ztrátu (objektivizované) dobré víry žalobkyně za skutečnost bránící vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, a to plošně podle kterékoliv právní úpravy, tedy i ke dni 1. 1. 2019. Jak bylo totiž shora vysvětleno, mimořádné vydržení, na které dovolatelka poukazovala již v řízení před soudem prvního stupně a následně ve vyjádření k odvolání žalovaných, a které soudy obou stupňů ve svých rozsudcích určitým způsobem reflektovaly, dobrou víru držitele (tj. poctivou držbu ve smyslu § 992 o. z.) nevyžaduje.
33. Odvolací soud se proto v dalším řízení zaměří na zkoumání, zda byl žalobkyni prokázán nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 o. z., který by mimořádnému vydržení bránil.
34. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023 – (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 205/2024).
35. Protože dovolací soud dospěl závěru, že odvolací soud svým rozsudkem vyloučil závěr o mimořádném vydržení předmětného pozemku, nezabýval se námitkou dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces z důvodu opomenutí odvolacího soudu zabývat se mimořádným vydržením, neboť výše zdůvodněná nesprávnost závěru odvolacího soudu o nemožnosti mimořádně vydržet předmětný pozemek předpokládá přezkoumatelnost úvah odvolacího soudu. Odvolací soud se totiž podle přesvědčení dovolacího soudu námitkou žalobkyně zabýval (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 1486/2019), leč ji následně nesprávně posoudil, když možnost vydržet předmětný pozemek zcela vyloučil. I když mohl odvolací soud své závěry k nemožnosti vydržení podrobněji formulovat tak, aby bylo zřejmé, že posuzoval i mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jestliže žalobkyně posouzení věci podle zákonných ustanovení o mimořádném vydržení opakovaně uváděla a odvolací soud uzavřel, že „je bezpředmětné zkoumání, podle které právní úpravy by žalobkyně sporný pozemek mohla vydržet“, musí tento zobecňující závěr v sobě zahrnovat i vyloučení mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
36. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
37. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). 39. O návrhu žalobkyně na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobkyně v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu