22 Cdo 2573/2019-241
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně
I. V. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Lžičařem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, proti žalovaným: 1) Š. H.,
narozenému dne XY, bytem v XY, 2) E. H., narozené dne XY, bytem XY, obou
zastoupených Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4,
o vzájemném návrhu žalovaných na uložení povinnosti zdržet se zásahu (imisí) do
jejich vlastnického práva, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Co 296/2018-206, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Co
296/2018-206, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze
dne 9. 7. 2018, č. j. 10 C 161/2016-163, ve výroku pod bodem II., a to s
výjimkou části výroku, ve které byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti
žalobkyni zdržet se působení sněhu a vody na pozemek žalovaných, se ruší a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018,
č. j. 30 Co 296/2018-206, v části výroku, ve které byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 7. 2018, č. j. 10 C 161/2016-163, pokud
jím byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalobkyni zdržet se působení
sněhu a vody na pozemek žalovaných, se odmítá.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 9. 7. 2018, č. j. 10 C 161/2016-163,
uložil na základě vzájemného návrhu žalovaných (a ti jsou v souladu s jejich
označením v řízení nadále označování jako „žalovaní“, i když nyní již vystupují
jen jako žalující strana, neboť původní žaloba není již předmětem řízení)
žalobkyni povinnost „zdržet se působení nepřiměřeného stínu pocházejícího z
jejího živého plotu tvořeného tújemi na jihozápadní straně jejího pozemku parc.
č. XY v katastrálním území XY, kterýžto stín je vrhán na pozemek žalovaných
parc. č. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY sousedící s živým
plotem“ (výrok I. – tato část uplatněného nároku není předmětem dovolacího
řízení). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaných na uložení povinnosti žalobkyni
zdržet se působení hluku, spadu prachu, pylu alergenů, sněhu a vody, přerůstání
větví a kořenů živého plotu žalobkyně popsaného ve výroku I. na pozemek
žalovaných popsaný ve výroku I. (výrok II.). Výrokem pod bodem III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j.
30 Co 296/2018-206, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I.,
týkajícím se stínění, a v nákladovém výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (bod II. rozsudku odvolacího soudu – tato část není
předmětem dovolacího řízení, jen na okraj se poznamenává, že podobnou
problematikou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn.
22 Cdo 1554/2018, viz právní věty publikované v Právních rozhledech č. 7/2019).
Ve výroku pod bodem I. pak rozsudek soudu prvního stupně týkající se ostatních
imisí (bod II. rozsudku soudu prvního stupně) potvrdil. K potvrzujícímu výroku
uvedl jen toto: „Pokud jde o imise specifikované ve výroku II. rozsudku soudu
prvního stupně, odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že
u žádné z předmětných imisí (hluk, spad prachu, pylu alergenů, sněhu a vody)
nebylo přes poučení poskytnuté soudem prvního stupně při jednání dne 9. 5. 2018
prokázáno, že by takové imise z pozemku žalobkyně na pozemek žalovaných
vznikaly a že by šlo o imise nepřiměřené místním poměrům. Rovněž v případě
kořenů a větví (které samy o sobě imise nepředstavují) nebylo prokázáno, že by
tyto přerůstaly na pozemek žalovaných. Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací
soud ve výroku II. ve smyslu § 219 o. s. ř. proto jako věcně správné potvrdil“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se podle jejich názoru
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „zcela nebyla daná
problematika dovolacím soudem řešena“. Tvrdí rozpor napadeného rozsudku s
právními názory, které dovolací soud vyslovil v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo
4280/2016, 22 Cdo 636/2014, 22 Cdo 3532/2006. Kladou tyto otázky, které
označují za judikaturní:
„Lze si vyložit pojem „soudcovské uvážení“ tak, že pro utvoření si názoru na
míru přiměřenou poměrům v rovině soudcovského uvážení lze na odborné otázky
typu: „je plot daných rozměrů zdrojem alergenů, stínění, hluku, zadržení vody a
sněhu“ dát odpověď aniž by se soud nechal vést názorem soudního znalce v
příslušném oboru?“
„Překračuje-li namítaná imise limity stanovené právním předpisem a zároveň
neexistuje žádné veřejně uznatelné hledisko pro takovou imisi, tedy zájem
většiny, lze poskytnout takové imisi ochranu tvrzením, že povaha a intenzita
imise je v souladu s místními poměry?“
„Lze se shodnout na tom, že jedním ze základních důvodů imisních limitů
stanovených jinými právními předpisy je i jasné vodítko pro soudy rozhodující o
imisních kauzách na civilně-právním úseku?“
„Zbavuje režim (některých norem, zde § 1013 NOZ) soudcovského uvážení soud
nechat o odborných otázkách promluvit odbornou instanci?“
V podstatě tedy žádají, aby se dovolací soud vyslovil k otázce, zda v dané věci
bylo namístě provést k některým skutečnostem odborné dokazování ve smyslu § 127
o. s. ř. I když důvod přípustnosti tu není exaktně formulován, lze z celého
textu dovolání, byť (stejně jako předchozí odvolání žalovaných) nepříliš
přehledně a jasně formulovaného, dospět k závěru, že je vznesena námitka, že
při hodnocení imisí postupovaly soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu;
tato námitka je důvodná a zakládá přípustnost dovolání. Dále poukazují na judikaturu týkající se významu veřejnoprávních limitů pro
posouzení relevance imisí podle soukromého práva, kterou soudy opomenuly;
dovolací soud však konstatuje, že tato judikatura je již překonána novým
občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. – o. z. (viz níže). Konečně kladou dosud neřešenou právní otázku: „Lze považovat oplocení z tují,
jehož stromy vytvářejí kompaktní souvislou neprůhlednou ‘stěnu‘ lineárního
charakteru, za stavbu v právním smyslu? A pokud jí je a vlastník takového plotu
– stavby evidentně nedodržel a nedodržuje, neboť nechává plot dále růst, právní
předpisy vymezující limitní rozměry takové stavby, lze vůči němu uplatňovat
ochranu dle § 1020 NOZ?“ Ani ta však přípustnost dovolání nezakládá (viz níže). Tvrdí též, že „dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak“, a
že „dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam“. Platná úprava přípustnosti dovolání však není založena na zásadním
právním významu rozhodnutí, a důvod přípustnosti, že má být „dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“ směřuje k přehodnocení judikatury
dovolacího soudu; o to žalovaným zjevně nejde.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je – s výjimkou části, ve které se
dovolání odmítá - přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací
důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost
dovolání zakládá rozpor napadeného rozsudku se závěry rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016. „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.). Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I., kterým
byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku pod bodem II., který zní:
„Vzájemný návrh žalovaných, kterým se domáhali, aby žalobkyni byla uložena
povinnost zdržet se působení hluku, spadu prachu, pylu a alergenů, sněhu a
vody, přerůstání větví a kořenů živého plotu žalobkyně, popsaného ve výroku I.,
na pozemek žalovaných popsaný ve výroku I., se zamítá“. Jde o objektivní
kumulaci nároků, každý z nich má samostatný skutkový základ, a proto se
dovolací soud zabýval přípustností dovolání u každého z těchto nároků zvlášť. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně imisí
specifikovaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že u žádné
z předmětných imisí (hluk, spad prachu, pylu alergenů, sněhu a vody) nebylo
přes poučení poskytnuté soudem prvního stupně prokázáno, že by takové imise z
pozemku žalobkyně na pozemek žalovaných vznikaly a že by šlo o imise
nepřiměřené místním poměrům. Rovněž v případě kořenů a větví (které samy o sobě
imise nepředstavují) nebylo prokázáno, že by tyto přerůstaly na pozemek
žalovaných. Nicméně soud prvního stupně při zkoumání některých imisí
nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu a odvolací soud tento
nedostatek přehlédl, ačkoliv žalovaní v odvolání na pochybení poukazovali. „Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach,
světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek
jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně
omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo
přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a
na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod“ (§
1013 odst. 1 o. z.). Otázkou, jak postupovat při rozhodování o žalobě na obranu proti imisím (§ 1013
odst. 1 o. z.) se dovolací soud opakovaně zabýval. Tak např. v rozsudku ze dne
29. 3.
2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016, uvedl, že je třeba i nadále vycházet
přiměřeně ze zásad uvedených v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1421/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2006, které je nutné přizpůsobit konkrétní situaci. Je třeba především
zjistit, jaká je míra imisí v dané věci, a poté zvážit, jaká je v dané lokalitě
s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám přiměřená míra konkrétních imisí. V
poměrech § 1013 odst. 1 o. z. lze ochranu žalobci poskytnout za předpokladu, že
imise podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Z toho jasně vyplývá, že závěr
o tom, zda jde o imise relevantní ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. se neobejde
bez skutkového zjištění, jaká je míra imise v dané věci. Povinnost tvrzení i
důkazní břemeno ohledně skutečností významných podle citovaného ustanovení nese
žalobce. Posouzení, zda jde v konkrétní věci o obtěžování, proti kterému je třeba
poskytnout ochranu (§ 1013 odst. 1 o. z., § 127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - dále též „obč. zák.“), je na úvaze soudu rozhodujícího v
nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla
zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). Toto posouzení však – jak ostatně vyplývá i z citovaného R
14/2006, se neobjede bez zjištění, jaká je míra imise v dané věci. V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, Nejvyšší soud uvedl:
„Soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení (§ 127 odst. 1
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nyní § 1013 odst. 1 o. z.) se nemůže omezit
jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým,
ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být)“. Jde tak o
reakci na případ, kdy v určitém konkrétním místě souběhem okolností vzniknou
místní poměry, které se významně liší od poměrů v jiných podobných místech a z
hlediska zásadních zásad, na kterých spočívá soukromé právo (dobré mravy,
ochrana života a zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí, zákaz zneužití
práva – viz § 2 a násl. o. z.), se jeví jako nežádoucí“. Tento právní názor se
přiměřeně uplatní i při posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. (Nejvyšší
soud na něj poukázal např. v usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo
3088/2018). K imisi způsobené hlukem:
Žalovaní tvrdili imisi hlukem zpěvem ptactva z tújí žalobkyně. Žalovaní jsou v
brzkých ranních hodinách rušeni ve spánku, jelikož túje dosahují do výšky
poloviny oken ložnic v prvním podlaží žalovaných. Dále uváděli nepřípustné
imise způsobené hlukem závlahového systému na pozemku žalobkyně. Soud neučinil výslovně skutkové zjištění ohledně intenzity hluku,
pronikajícího z pozemku žalobkyně na pozemek žalovaných; přesto neměl uvedenou
imisi za prokázanou. To však odůvodnil jen tak, že pokud jde o „imise“
způsobené zpěvem ptáků, který „považuje v podmínkách dotčené lokality za zcela
přirozenou skutečnost“, a naopak jej lze obecně chápat jako přínosný; v této
části nepovažuje dovolací soud úvahu soudu prvního stupně a tudíž ani soudu
odvolacího za zjevně nepřiměřenou.
Jen na okraj lze připomenout obdobně to, co
se v R 14/2006 konstatuje o prospěšnosti včel, a navíc zdůraznit, že zpěv ptáků
přináší neporovnatelně nižší „rizika“, než včelí jed. O imisi by mohlo jít jen
v případě, že by žalobkyně (v této části řízení v pozici žalované) ptáky
chovala, nebo úmyslně vytvářela podmínky pro to, aby se v místě vyskytovali v
nadměrném a objektivně obtěžujícím počtu; nic takového však nebylo zjištěno. Jiná je situace ohledně hluku způsobeného závlahovým zařízením na pozemku
žalobkyně. Soud prvního stupně zkoumal tuto otázku při místním ohledání, a
uvedl: „V 9.25 hodin byl za součinnosti zahradníka J. M. pozorován zavlažovací
systém žalobkyně. Tři trysky míří do výseče 90 stupňů na pozemek žalobkyně. Během provozu bylo slyšet syčení vody z trysek. Při provozu dalších trysek
nejblíže k ulici XY je slyšet zvuk dopadající vody do trávy a při několika
úvodních vteřinách prskání, během kterého vychází vzduchové bubliny z trysek“. K tomu dovolací soud dodává, že zmíněný zahradník upozornil, že „v tuto chvíli
nelze zavlažovací systém plnohodnotně předvést“, neboť v době ohledání je v XY
nízký tlak vody, stejně jako navečer (č. l. 153 - to by mohlo nasvědčovat tomu,
že v noci je hluk ze zařízení vyšší). Relevanci hluku však soud nijak
nehodnotil; pominul též tvrzení žalovaných, že žalobkyně dále používá „hlučný
zavlažovací systém“ v blízkosti ložnice žalovaných během nočního klidu. Pokud
soud prvního stupně tyto skutečnosti při hodnocení imise pominul a odvolací
soud na odvolací výtky ohledně ní nereagoval, je právní hodnocení věci v
nalézacím řízení předčasné, a napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Odůvodnění jeho rozhodnutí, které tyto výtky pominulo,
není též v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. K imisi způsobené spadem prachu:
Žalovaní uvedli, že žalobkyně túje a dřevěný plot neudržuje, a tím nepřiměřeně
omezuje vlastnické právo žalovaných, neboť živý plot působí imise prachem. Túje
dále působí spad prachových a organických částic na pozemek žalovaných,
prachové imise zvyšují náklady žalovaných na údržbu domu, a to jak udržování
čistoty oken z důvodu nepřiměřeného prachu, tak i nutnost častějšího nátěru
fasády příslušné štítové zdi. Soud prvního stupně pak uvedl, že „v části návrhu žalovaných, v níž se domáhali
zamezení imisí způsobených plotem v podobě spadu prachu, pylu… návrhu nelze
vyhovět, když v této části návrhu nebylo naplněno kritérium nepřiměřenosti
těchto imisí ve smyslu § 1013 občanského zákoníku“. Nicméně tomuto závěru
nepředcházelo skutkové zjištění, zda k imisi prachu dochází a v jaké míře, soud
se s tvrzeními žalovaných ohledně důsledků této imise v rozhodnutí vůbec
nezabýval; proto ostatně ani nemohl konkretizovat úvahu o tom, že nejde o
imisi, která vniká na pozemek žalovaných v míře nepřiměřené místním poměrům a
podstatně omezuje, resp., ztěžuje obvyklé užívání pozemku a domu, který je jeho
součástí. Skutečnostmi tvrzenými žalovanými, které byly významné pro posouzení
toho, zda jde o imisi, se soud prvního stupně vůbec nezabýval.
Žalovaní v odvolání uvedli, že soud prvního stupně tyto tvrzené imise pominul a
zaměřil se na imisi stíněním; na tyto odvolací výtky však odvolací soud
nereagoval. V této části je tak postup odvolacího soudu v rozporu s pravidly,
vytýčenými v judikatuře dovolacího soudu; dovolání je v této části přípustné i
důvodné. Nadto odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pomíjející relevantní
odvolací výtku žalovaných, není v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. K imisi způsobené působením pylu a alergenů z tújí:
Žalovaní uvedli, že s ohledem na své zdraví nemohou otevírat okna směrem k
tújím a narůstá u nich počet alergických reakcí, které u žalované 2/ vedou k
nutnosti léčby s narůstající intenzitou. Soud prvního stupně pak uzavřel, že alergeny z pylu soud nepovažuje za
nepřiměřené, neboť v dané lokalitě představují zcela přirozené jevy. Skutkové
zjištění ohledně míry působení pylů, příp. jiných alergenů z tújí, však
neučinil. K tomu dovolací soud uvádí: Soud měl především učinit závěr, zda túje (zerav) a
její konkrétní druh produkuje alergeny (dovolací soud nemůže toto zjištění
nahradit, nicméně nad rámec dovolacího přezkumu poznamenává, že na
internetových stránkách věnujících se účinkům zeravu – túje bývá podávána
informace, že tomu tak je, alespoň u některých druhů – viz např. http://pyly.cz/detail-rostliny/zerav-zapadni). Vzhledem k rozměrům živého plotu
z tújí na pozemku žalobkyně, dosahujících 6 m výšky, bylo třeba učinit řádné
skutkové zjištění ohledně působení alergenů z túje na pozemek žalovaných;
takové zjištění se vzhledem k povaze působení alergenů nemohlo obejít bez
odborného posouzení. Žalovaní v odvolání uvedli, že soud prvního stupně tyto tvrzené imise pominul a
zaměřil se na imisi stíněním; upozornili též na to, že ve věci navrhovali
provedení znaleckých posudků. Na tyto odvolací výtky však odvolací soud
nereagoval. I v této části je tak postup odvolacího soudu v rozporu s pravidly,
vytýčenými v judikatuře dovolacího soudu, a dovolání je v této části přípustné
i důvodné. K imisím spadem sněhu a vody:
Žalovaní tvrdili, že túje způsobují imise spadu sněhu a vody, neboť jsou
umístěny 30 cm od rozhrady (hranice pozemku) žalobkyně a žalobkyně seřezáváním
tújí ze svého pozemku tzv. na kmen způsobila jejich neúměrný objem nad pozemkem
žalovaných, túje tak tvoří cíleně vytvořenou hradbu, o kterou se nepřirozeně
zachytávají sněhové a dešťové srážky, které dopadají na pozemek žalovaných, vše
za působení větru. K tomu soud prvního stupně uvedl, že v této části návrhu nebylo naplněno
kritérium nepřiměřenosti těchto imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Ohledně
imise spadem sněhu a srážkové vody soud již ve svém předchozím rozhodnutí
uvedl, a z doplnění dokazování jiný závěr nevyplynul, že tyto imise považuje v
podmínkách dotčené lokality za zcela přirozenou skutečnost, a naopak je lze
obecně chápat jako přínosné. Odvolací soud se touto otázkou nad rámec obecného
konstatování citovaného shora nezabýval.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z
důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud
se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). V odvolání
však žalovaní proti této části rozhodnutí soudu prvního stupně konkrétní
námitky nevznesli. Již proto nemůže být dovolání přípustné. Jen na okraj se připomíná, že při místním šetření nebyly škodlivé účinky
dešťové vody či sněhu z tújí na pozemku pozorovány, a žalovaní uvedené imise
neprokázali; na rozdíl od zkoumání alergizujících účinků tújí v tomto případě
nešlo o odbornou otázku, kterou by bylo třeba řešit postupem podle § 127 o. s. ř. K žalobě na ochranu proti přerůstání větví a kořenů živého plotu žalobkyně:
Žalovaní tvrdili, že jejich pozemek a „půdní ekoflóra“ jsou narušeny kořenovým
systémem tújí, neboť ten již prorostl stávající rozhradu a způsobuje, že na
pozemku žalovaných se nedaří růst ani mechu a není možné pěstování kulturních
rostlin tak, jako v minulosti. Nicméně připustili, že odstraněním kořenového
systému by túje uschly. Snížení výšky tújí by umožnilo větší oslunění pozemku
žalovaných, čímž by se dařilo vegetaci i za přítomnosti kořenů. K tomu soud prvního stupně uvedl, že „nebylo pozorováno“, že by kořeny tújí
prorůstaly na povrch pozemku žalovaných. V odvolání žalovaní namítali, že brojí
proti kořenům podzemním, odvolací soud však na tuto námitku nereagoval. Lze přisvědčit tvrzení dovolatelů, že zcela chybí skutkové zjištění, zda kořeny
tújí prorůstají pod povrch pozemku žalovaných. „Neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí
soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve
stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže
převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu“ (§ 1016 odst. 2 o. z., věta
první). Dovolací soud již dříve uvedl, že „vysázení rostlin při hranici pozemku a
jejich následný vzrůst s možným přesahem na sousední pozemek sám o sobě bez
dalšího není imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.: „Dané ustanovení upravuje
zvláštní formu svépomoci, jíž se dotčený vlastník pozemku může domáhat ochrany
před kořeny nebo větvemi stromů přesahujících na jeho pozemek, jakož i ochrany
před částmi jiných rostlin. Ustanovení o svépomoci je však toliko právem, a
nikoliv povinností dotčeného vlastníka pozemku. Dopadá na případy, kdy rostlina
zasahuje do vzdušného prostoru souseda nebo přirozeně prorůstajícími kořeny do
země. Toto ustanovení tak nevylučuje uplatnění obecné negatorní žaloby podle §
1042 o. z., jíž se může dotčený vlastník domáhat uložení povinnosti vlastníkovi
sousedního pozemku, aby odstranil převisy či podrosty rostlin, jimiž zasahuje
do vlastnického práva dotčeného vlastníka, s odkazem na § 1016 o.
z., popřípadě
aby se obecně (do budoucna) zdržel zásahů do vlastnického práva; případy
nepřiměřené tvrdosti (například toliko nepatrný zásah do práv souseda), lze pak
výjimečně řešit postupem podle § 8 o. z., přičemž posouzení aplikace tohoto
ustanovení není vyloučeno v poměrech souzené věci, aniž by dovolací soud
jakkoliv věcně předjímal, zda o zjevné zneužití práva jde či nikoliv. Oprávnění
obrátit se na soud přitom vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, jakož i úpravy obsažené v § 12 o. z., podle kterého každý, kdo se cítí
ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgány vykonávajícího veřejnou
moc. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci
soud. Z úpravy obsažené v § 1012 věty první o. z. se pak podává, že vlastník má
právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné
osoby z toho vyloučit. Bez ohledu na úpravu obsaženou v § 1016 o. z. se uplatní
negatorní žaloba podle § 1042 o. z. ve vztahu k rostlinám tam, kde dochází k
přímému užívání cizího pozemku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 1881/2017. Ustanovení § 1016 odst. 2 o. z., věty první, je
speciální k § 1013 odst. 1 o. z. K tomu se poznamenává, že soud, rozhodující o negatorní žalobě proti rušení
podrosty a převisy (§ 1042 o. z.), musí též zvážit, zda žalobci působí škodu
nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Ochranu
stromu jako ekologicky významné přírodnině, poskytovanou § 1016 o. z., je třeba
přiměřeně vztáhnout i na tento případ; nedávalo by totiž smysl, aby ochrana tam
uvedená byla stromu poskytována jen v případě, že své právo hodlá soused
vykonat svépomocně. To se neobejde bez skutkového zjištění ohledně rozsahu a
účinků porostů a převisů. Při porovnávání zájmů účastníků je třeba přihlédnout
i v případě, že jde o stromy vysázené před 1. 1. 2014, tedy v době platnosti
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (k této otázce viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015) k tomu, jak daleko byly stromy
vysázeny od hranice pozemků účastníků, a tedy nakolik si žalovaný musel být
vědom, že k zásahu podrosty a převisy do sousedního pozemku dojde a dbal
prevenční povinnosti vyjádřené též v § 415 tohoto zákoníku.
Lze tedy shrnout: Vlastník pozemku, dotčeného kořeny nebo větvemi stromu
přesahujícími ze sousedního na jeho pozemek, je může za podmínek uvedených v §
1016 o. z. odstranit sám, nebo může uplatnit proti sousedovi nárok na ochranu
vlastnického práva (§ 1042 o. z.), působí-li mu podrosty či převisy škodu nebo
jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Při zvažování
podmínek pro vyhovění žalobě zejména tam, kde odstranění podrostů může strom
poškodit, je třeba přihlédnout i ke vzdálenosti stromu od hranic mezi
sousedními pozemky.
V této části soud aplikoval na žalobu ohledně převisů a podrostů nesprávný
právní předpis, § 1013 odst. 1 namísto § 1042 o. z., a navíc neučinil pro věc
podstatné zjištění, zda a nakolik kořeny tújí prorůstají pod povrch pozemků
žalobců. Jeho názor, že „bylo dostatečně zjištěno, že kořeny jsou napájeny
vláhou od žalobkyně, a nemohou tedy odčerpávat vláhu z pozemku žalovaných“, by
snad mohl mít vliv na posouzení zájmu žalovaných na odstranění kořenů, nicméně
skutkové zjištění, že túje jsou napájeny z pozemku žalobkyně, nutně neimplikuje
závěr, že tyto kořeny neodebírají vláhu a živiny z pozemku žalovaných, a
uvedená úvaha je zjevně nepřiměřená. Pokud soud chtěl takový závěr učinit, měl
nejprve zjistit, zda jde opravdu o podrost (zda kořeny prorůstají do pozemku
žalovaných – důkazní břemeno je tu na žalovaných) a v kladném případě se
žalobkyně mohla bránit tvrzením, že kořeny živé dřeviny neodčerpávají za této
situace z pozemku, ve kterém se nacházejí, vláhu a živiny. Pokud by tak
učinila, musel by soud zvážit, zda odpověď na tuto otázku nevyžaduje odborné
posouzení (§ 127 odst. 1 o. s. ř.); obecně totiž platí, že kořeny do okolí
prorůstají a vláhu a živiny odčerpávají, nicméně nelze apriorně vyloučit, že v
konkrétním případě tomu může být jinak.
Napadené rozhodnutí je v této části v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1881/2017; dovolání je tak přípustné i důvodné.
K dalším uplatněným důvodům přípustnosti dovolání:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. z
důvodů uvedených výše, a jeho další argumentace od bodu 19. rozsudku se týká
již jen imise stíněním; v této části však odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu). Proti rušícímu výroku není dovolání přípustné a ostatně
dovolatelé jej ani nenapadají. Proto polemika s tím, co odvolací soud uvedl v
bodech 19. a násl., nemůže založit přípustnost dovolání; své námitky mohou
žalovaní uplatnit za splnění zákonných podmínek v dalším řízení.
Jen stručně (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) se proto poznamenává:
K bodu V. a VIII. dovolání: Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadené
části nevycházelo z toho, že by nějaká z tvrzených imisí překračovala limit
upravený správním (veřejnoprávním) předpisem, nemůže otázka vztahu těchto
limitů k § 1013 odst. 1 o. z. založit přípustnost dovolání. Lze jen na okraj
podotknout, že v poměrech zmíněného ustanovení platí, že veřejnoprávní předpisy
mají při posuzování, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva,
důležitou, leč pomocnou roli. Změna judikatury oproti stavu podle § 127 odst. 1
obč. zák., je založena § 1, deklarujícím nezávislé uplatňování práva soukromého
a veřejného. Platí tedy: „Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o
rušení přesahující míru přiměřenou poměrům (nyní viz i § 1013 odst. 1 o. z.),
je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech…
Lze podotknout, že vzhledem k § 1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícím relativní
nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role
veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z
hlediska soukromého práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 636/2014).
K bodu VII. dovolání: Platí zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a
o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 o. s. ř.).
Proto nelze dát obecnou odpověď na otázku, kdy soud k posouzení určité otázky
ustanoví znalce; ostatně odborné otázky lze řešit i jinak, odborným vyjádřením
orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Je-li mezi stranami sporné, zda
strom je zdrojem alergenů, a tudíž i imisí alergenů pronikajících na pozemek
žalobce, bude „v zásadě“ ustanovení znalce namístě (a dovolací soud výše
vytknul soudům v nalézacím řízení, že takto nepostupovaly). Pokud však jde o
další sporné imise, uváděné dovolateli, nemusí být jejich posouzení nutně
spojeno se speciálními odbornými znalostmi ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř.;
bude vždy záležet na tvrzeních účastníků a poměrech konkrétní věci.
K bodu IX. dovolání: Živý plot jako stavba: Dovolatelé kladou otázku, zda živý
plot jimi popsaný může být stavbou. Protože však zjevně neuplatňují v řízení
nárok podle § 1020 o. z., na který odkazují, tedy nenavrhují, aby žalobkyni
byla uložena povinnost zdržet se zřízení stavby, je tato otázka nevýznamná,
rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nespočívá a nemůže založit
přípustnost dovolání.
Dovolací soud tak jen na okraj uvádí: „Stavbou se rozumí veškerá stavební díla,
která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich
stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce,
na účel využití a dobu trvání“ [§ 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. I když jde o vymezení pro účely
stavebního práva, i pro soukromé právo nepochybně platí přinejmenším to, že
stavbou jsou stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií;
nemůže to tedy být živý plot jako součást živé přírody. Dovolatelé tvrdí, že
jde o judikaturní otázku; k tomu lze poznamenat, že judikatura opravdu výslovně
to, zda živý plot je stavbou, neřešila, zjevně však proto, že dosud nikoho
nenapadlo takto otázku, jejíž řešení pokládá dovolací soud za naprosto jasné,
položit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je v části, ve které je přípustné, i
důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu