USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) M. W. a b) K. W., zastoupených Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Horní 1642/55, proti žalované R. G., zastoupené JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem ve Vidči 509, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 95/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 11 Co 209/2023-394, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
kanalizace umístěnou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 11 Co 209/2023-394, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Napadené rozhodnutí podle nich závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítli, že protokol z jednání odvolacího soudu konaného 4. 4. 2024 nezaznamenává skutečný průběh řízení, že protokoly o zkoušce těsnosti kanalizace dovolatelů nejsou obsahem soudního spisu, přičemž mají zásadní právní význam ve vztahu k institutu dobré víry či poctivého úmyslu, že odvolací soud nevyhověl návrhu dovolatelů na provedení účastnického výslechu žalované k prokázání skutečného vedení trasy kanalizace a jejího typu, nebo že bez svého zavinění nemohli uplatňovat důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále tvrdili, že jim nebylo umožněno tvrdit nové skutečnosti vztahující se k absenci poctivého úmyslu žalované poté, co se odvolací soud rozhodl, že věc bude posuzovat jinak. Odvolací soud měl neúplně zjistit skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Dovolatelé také vyčetli jednotlivé závěry o skutkovém stavu věci, s nimiž nesouhlasili (např. položení dešťové kanalizace v roce 1989, vědomost pana M. o změně vedení kanalizace oproti projektové dokumentaci žalované) a označili je za spekulativní. Je podle nich třeba aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95. Namítli, že byli postupem soudu zkráceni na právu na řádný soudní proces, a to zejména z důvodu nepřipuštění návrhů a dále též neumožnění účastnického výslechu. Poté upozornili na nemožnost identifikace služebnosti inženýrské sítě, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. Dále tvrdili, že kanalizační vedení není kanalizační přípojkou pro rozpor se zákonnými předpisy (zákonem o vodovodech a kanalizacích). Namítli, že žalovaná nezákonným způsobem svádí zřejmě dešťové a srážkové vody, a odmítli závěr odvolacího soudu o tom, že nikdy netvrdili existenci více potrubí. Uvedli, že nepovolený způsob napojení a svedení vod může zapříčinit škody na jejich majetku a tento stav právní nejistoty nelze zhojit toliko absolutním nadřazením institutu mimořádného vydržení. Napadené rozhodnutí proto prakticky nereflektuje princip ochrany vlastnického práva. Nepoctivý úmysl žalované spatřovali v tom, že žalovaná, popř. její otec, neinformovali o stavu kanalizace (resp. jejím skutečném vedení v terénu) dovolatele a zřejmě ani původního majitele pozemku. Skutečný stav žalovaná dovolatelům zamlčovala, pročež bezesporu měla jednat ve zlém úmyslu. Názor soudu, že mimořádné vydržení se posuzuje podle norem soukromého práva a nikoli podle norem práva veřejného, je podle názoru dovolatelů v kolizi s výkladem § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Legalizace nezákonného úředního postupu by podle nich byla „de facto absolutní amnestií svévole žalované“. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
12. V projednávané věci dovolatelé v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V úvodu dovolání sice uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V celém obsáhlém dovolání však nevymezili ani jednu zobecnitelnou otázku ať už hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat a která dosud v jeho judikatuře není řešena. Jak vyplývá z výše citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, k řádnému vymezení přípustnosti by bylo třeba definovat zobecnitelnou právní otázku, na které se napadené rozhodnutí zakládá, a tuto spojit s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nelze připustit, aby v úvodu dovolání dovolatel odkázal na nijak blíže nespecifikovanou otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou a dovolací soud následně z předloženého obsáhlého dovolání, obsahujícího převážně toliko polemiku se zjištěným skutkovým stavem věci, případně dovozoval právní otázky obecnějšího charakteru, které by snad mohly přípustnost dovolání založit. Takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení.
13. Obecná polemika se závěry odvolacího soudu a v úvodu dovolání nijak nekonkretizovaný odkaz na otázku doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou k založení přípustnosti dovolání samy o sobě v souladu s § 237 o. s. ř. vést nemohou. Taktéž k založení přípustnosti nemůže vést prostý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, a tvrzené zkrácení práva na řádný soudní proces.
14. S klíčovým závěrem odvolacího soudu o mimořádném vydržení práva služebnosti inženýrských sítí pak dovolatelé v právní rovině, natož s řádně vymezenou přípustností dovolání, vůbec nepolemizují. Jejich argumentace se omezuje na rozporování skutkových závěrů nalézacích soudů a vlastní hodnocení v řízení provedených i neprovedených důkazů.
15. Dovolatelé v obsáhlém dovolání rozporovali celou řadu skutkových zjištění nalézacích soudů (např. položení dešťové kanalizace v roce 1989, vědomost pana M. o změně vedení kanalizace oproti projektové dokumentaci žalované), předkládali vlastní hodnocení důkazů (např. stavebního deníku či výkresové dokumentace) a vyvozovali vlastní skutkové závěry (např. vznik škody na potrubí či vědomost žalované o neoprávněném vybudování kanalizace). Dovolací soud přitom připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
16. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (mezi mnohými např. vadně zaznamenaný průběh jednání u odvolacího soudu, chybějící součásti soudního spisu, nevyhovění návrhu na provedení účastnického výslechu žalované či neumožnění žalobcům uplatňovat důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků). K nim by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ani v tomto směru dovolatelé nevymezili otázku přípustnosti dovolání, kterou by spojili s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
17. Co se týče odkazu dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, a jejich konstatování o nemožnosti identifikace služebnosti inženýrské sítě, pak dovolacímu soudu není zřejmé, jak uvedené dopadá na nyní projednávanou věc. Zatímco v odkazované věci bylo rozhodováno o žalobě na určení vlastnictví vodovodu a kanalizace, v nyní souzené věci bylo dovolateli žalováno na odstranění kanalizace. Uvádí-li dovolatelé, že závěry odvolacího soudu opírající se o institut dobré víry nebo absence nepoctivého úmyslu „vylučují aplikaci právního výkladu služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1267 o. z. za situace její nemožné identifikace“, je třeba uvést, že dovolacímu soudu není zřejmé, proti jakému závěru odvolacího soudu dovolatelé brojí ani co je obsahem této jejich námitky. Odvolací soud ostatně výklad služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1267 o. z. ani neprováděl.
18. Lze uzavřít, že dovolatelé nedostáli obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat.
19. Jelikož dovolání žalobců trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu