USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) K. J. a b) D. J., zastoupených JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, proti žalovaným 1) M. A. a 2) KRAB BRNO, s.r.o., IČO 26242559, se sídlem v Ivančicích, Hybešova 285/2, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 26, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 270/2018 o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2023, č. j. 13 Co 285/2022-436, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 602 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Jiřího Koláčka.
I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2022, č. j. 14 C 270/2018-381, zamítl žalobu na zřízení bezúplatné pozemkové služebnosti práva cesty na dobu neurčitou, a to průjezdu motorových vozidel do průmyslového areálu za účelem zásobování pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, po vnitrozávodní komunikaci vymezené v geometrickém plánu č. 2129-73/2019 vyhotoveném společností geopexa, s.r.o., přes pozemky žalovaného 1) parc. č. XY, XY a XY, a přes pozemky žalované 2) parc. č. XY a XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 13 Co 285/2022-436, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali povolení nezbytné cesty přes pozemky parc č. XY, XY, XY, XY a XY ve prospěch pozemku parc. č. st. XY vše v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-V).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. V dovolání namítají, že nalézací soudy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyřešily otázku „přístupu do průmyslového areálu bývalého s. p. Retex“, neboť ignorovaly a neakceptovaly znalecké posudky, podle kterých vjezd z ulice XY nelze používat pro nákladní vozidla s hmotností nad 3,5 tuny. Odborně technickou otázku si tak nepřípustně posoudily laicky, a tím zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1599/99, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, sp. zn. 22 Cdo 6038/2017 a sp. zn. 27 Cdo 2755/2019). Za nesprávné považují také zjištění, že nákladní automobily jezdily půl roku z ulice XY (dnes XY náměstí). Odkazují dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterých nelze věcné břemeno zřídit v rozporu s veřejnoprávními předpisy (sp. zn. 22 Cdo 225/2006, 22 Cdo 2977/2010 a 22 Cdo 2977/2010).
5. Nesprávné právní posouzení spočívá dle dovolatelů také v nesprávné aplikaci § 1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) neboť soudy úmyslně opomíjí důvody, pro které žalobci byli nuceni vjezdy z ulic XY a XY nelegálně užívat, a § 1029 odst. 1 a 2 o. z., neboť vjezd z těchto ulic nepředstavuje dostatečné spojení s veřejnou cestou a úvaha soudů o tom, že průmyslový objekt lze zásobovat menšími vozidly, je zásahem do práva žalobců svobodně provozovat jejich podnikatelskou činnost (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Rozhodnutí odvolacího soudu nepovažují ani za řádně odůvodněné. Namítají také, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1578/20) neodlišil situaci, kdy absence přístupu je objektivní skutečností, do které nabyvatel nemovitosti toliko vstoupí, neboť pouhé nabytí nemovitostí bez spojení s veřejnou cestou nelze považovat za projev hrubé nedbalosti.
6. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaní k dovolání uvedli, že dovolatelé s dostatečnou určitostí neformulují žádnou právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by měla být řešena jinak, a kterou by měl dovolací soud posoudit. Dovolání je navíc založeno výlučně na výhradách proti správnosti skutkových zjištění. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K nedostatečnému spojení s veřejnou cestou
11. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
12. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§ 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
13. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
14. Právní otázka tak, jak ji dovolatelé formulují, tedy „otázka přístupu do průmyslového areálu bývalého s. p. Retex“ není vyjádřením žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, neboť z jejího obsahu je bez pochybností zřejmé, že se vztahuje k individuálním poměrům souzené věci, stejně jako otázka, zda závěr soudů o možnosti zásobovat konkrétní průmyslový objekt menšími vozidly zasahuje do práva žalobců svobodně provozovat jejich podnikatelskou činnost.
15. U dovolací námitky nesprávné aplikace § 1032 odst. 2 a § 1029 odst. 1 o. z. dovolatelé neuvedli, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání, tato vada nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna, jde o vadu, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v této části. Namítané nesprávné právní posouzení, spočívající v opomenutí důvodů, pro které „žalobci byli nuceni vjezdy z ulic XY a XY nelegálně užívat“, a v tom, že „vjezd z těchto ulic nepředstavuje dostatečné spojení s veřejnou cestou“, navíc žalobci rovněž vztahují k otázkám specifickým pro danou věc, které nemohou mít judikaturní přesah.
16. Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky týkající se nesprávných skutkových zjištění (zde zejména zjištění, že nákladní automobily jezdily k objektu, kde žalobci provozují výrobu, půl roku z ulice XY, dnes XY náměstí), neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je třeba dodat, že skutkové zjištění, že vjezdem z ulice XY mohou do areálu vjet vozidla s hmotností nad 3,5 t, učinily nalézací soudy po zhodnocení všech provedených důkazů, včetně znaleckých posudků. Vyšly přitom rovněž ze zjištění, že tento vjezd byl vozidly o uvedené hmotnosti fakticky užíván, stejně jako vjezd z ulice XY, a že provoz průmyslového objektu žalobců nebyl přerušen ani v době, kdy vjezd přes pozemky, přes které dovolatelé žádají nezbytnou cestu povolit, nebyl od ledna do července 2020 možný. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkami, že vjezd z ulice XY není pro nákladní vozidla zkolaudován a pro vjezd nákladních vozidel z ulice XY by muselo být přistoupeno ke stavebním úpravám.
17. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
18. K povolení nezbytné cesty nedošlo a za dostatečné spojení s veřejnou cestou považoval odvolací soud stávající možnost přístupu, která zřízení nezbytné cesty nevyžaduje. Jeho rozhodnutí tak není v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelé odkazují a podle které nelze věcné břemeno zřídit v rozporu s veřejnoprávními předpisy. K hrubé nedbalosti ve vztahu k nedostatku přístupu
19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
20. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť 1) spojení s veřejnou cestou je dostatečné a žalobci žádají o zřízení cesty jen z důvodu pohodlnějšího spojení, a 2) jednání žalobců bylo hrubě nedbalé, neboť budovu koupili za účelem podnikání s vědomím, že přístup je zajištěn věcným břemenem umožňujícím přístup z ulice XY, a nepokusili se zajistit přístup jiný.
21. Závěr, že nemovitost žalobců je dostatečně spojena s veřejnou cestou, v dovolacím přezkumu obstál. Dovolací soud se proto nezabýval dovolacími námitkami týkajícími se hrubé nedbalosti ve vztahu k nedostatku přístupu, neboť posouzení těchto námitek není způsobilé zvrátit závěr o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019), a bylo by proto nadbytečné.
22. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ani ve vztahu k namítaným vadám řízení dovolatelé žádnou konkrétní právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, nevymezili, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
23. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nákladových výroků, které byly dovoláním výslovně rovněž napadeny, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. IV. Závěr
24. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu