USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská 1053/21, proti žalované I. N., zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, o zaplacení 320 369 Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 274/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-627, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-633, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 003,20 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Hráška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda je v poměrech projednávané věci požadavek žalované na zohlednění jí vynaložených finančních prostředků na společnou věc vznesený v rámci širšího vypořádání spoluvlastnictví v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zjevné zneužití práva.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2024, č. j. 9 C 274/2017-589, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 320 369 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výrocích II
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-627, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-633, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ? nákladů řízení ve výši 173 658,90 Kč a žalobci nepřiznal právo na náhradu ? nákladů řízení ve výši 173 658,90 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých účastníkům.
4. Žalobce se v této věci domáhal (mimo jiné) uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci (původně) 375 000 Kč. Tyto finanční prostředky měly představovaly polovinu investic vynaložených žalobcem na nemovitosti, které byly v rozhodné době v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Jelikož soudy nižších stupňů žalobu co do částky 54 631 Kč zamítly a v této části nabylo jejich rozhodnutí právní moci, stal se následně předmětem řízení požadavek žalobce na zaplacení 320 369 Kč.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v době trvání rovnodílného spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, to vše v k. ú. XY, byly tyto nemovitosti vynaložením finančních prostředků ze strany žalobce zhodnoceny o 1 570 000 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná s investicemi souhlasila a byla informována o druhu a výši jednotlivých investic do společných věcí. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobce má právo ve smyslu § 1136 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) na polovinu rozsahu zhodnocení věcí, tedy na 785 000 Kč. Jelikož žalobce požadoval zaplatit 375 000 Kč, resp. 320 369 Kč, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný potvrdil.
6. Za neopodstatněný považoval požadavek žalované na vypořádání jedné poloviny z částky 350 000 Kč, které podle svého tvrzení vynaložila rovněž jako investici do společných nemovitostí. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2013 automobil Hyundai i35. Finanční prostředky, které byly použity na úhradu kupní ceny automobilu, resp. splácení úvěru, prostřednictvím kterého byla koupě automobilu částečně financována, však pocházely z majetku žalobce. Kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 žalovaná automobil prodala za cenu 325 000 Kč a následně převedla částku 350 000 Kč na účet č. XY, vedený u mBank S.A., ke kterému měl dispoziční oprávnění rovněž žalobce. Z účtu byly účastníky řízení hrazeny náklady na rekonstrukci společných nemovitostí.
7. Odvolací soud považoval požadavek žalované na vypořádání částky ve výši 350 000 Kč vynaložené na investice do společné věci za rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 3 odst. 3 o. z. Zohlednil, že v konečném důsledku byly do společných nemovitostí investovány finanční prostředky získané za prodej automobilu, jehož nákup financoval ze svých výlučných prostředků žalobce. Odvolací soud uzavřel, že „by bylo v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti nahlíženo přirozeným principem spravedlnosti, aby na základě aplikace § 1148 odst. 1 o. z. z této transformace (původně výlučných prostředků žalobce – poznámka Nejvyššího soudu) v konečném důsledku těžila žalovaná na úkor žalobce s tím, že by tyto peněžní prostředky byly posouzeny jako její investice (v postavení spoluvlastnice) na společnou věc s důsledky vzniku povinnosti žalobce jí poměrnou část těchto investic nahradit. Jinými slovy a přirozeným způsobem řečeno by tak byl žalobce povinen žalované nahradit to, co jí předtím poskytl ze svého na koupi věci do jejího výlučného vlastnictví. Takové závěry považuje odvolací soud za závěry odporující obecným ideám spravedlnosti a za výklad § 1148 odst. 1 o. z. rozporný s dobrými mravy, a tedy za rozhodnutí nepřípustné (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 3 o. z.).“ II. Dovolání žalované a vyjádření žalobce
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, případně se jedná o právní otázku, která nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
9. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o aplikaci korektivu dobrých mravů v souvislosti s jejím požadavkem na zohlednění finančních prostředků ve výši 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí. Takovým rozhodnutí odvolací soud „de facto odňal žalované vlastnické právo k těmto finančním prostředkům“. Žalovaná považuje za důležité přihlédnout k následujícím skutečnostem: a) účastníci řízení žili v rozhodné době jako nesezdaní partneři a vedli společnou domácnost, b) žalobce byl osobně přítomen koupi i prodeji vozidla, c) účastníci řízení mezi sebou nesjednali žádnou finanční kompenzaci za to, že žalovaný ze svých prostředků zaplatil kupní cenu za vozidlo, d) v rozhodné době byly na žalovaného „vedeny exekuce“, e) účastníci řízení se dohodli, že finanční prostředky získané za prodej vozidla použijí na rekonstrukci společných nemovitostí, f) žalobce nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id ? na nemovitostech od žalované za nižší cenu, než nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? od sestry žalované. Za těchto okolností nelze považovat požadavek žalované na zohlednění finančních prostředků ve výši 350 000 Kč na rekonstrukci společných nemovitostí za rozporný s dobrými mravy. V této souvislosti žalovaná odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, sp. zn. 23 Cdo 444/2020, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999 nebo sp. zn. 26 Cdo 3689/2019. Takové rozhodnutí je podle žalované rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vyjádřenou např. v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3168/20 nebo sp. zn. I. ÚS 1479/23.
10. Pokud by odvolací soud považoval shora uvedené námitky žalované za opodstatněné, žádá Nejvyšší soud, aby se rovněž vyjádřil k problematice možného smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že automobil Hyundai byl pořízen za jeho výlučné finanční prostředky. Došlo-li následně k prodeji automobilu a vynaložení takto získaných finančních prostředků na společné nemovitosti, není spravedlivé, aby se měl žalobce znovu podílet na zhodnocení majetku žalované. Úvahu odvolacího soudu o tom, že její požadavek je v rozporu s dobrými mravy, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právní otázce smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití. Proto tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K námitce žalované, že její požadavek na zohlednění 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí není v rozporu s dobrými mravy 15. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda v poměrech posuzované věci je požadavek žalované na zohlednění 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí v rozporu s dobrými mravy. 16. Podle § 1148 odst. 1 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. 17. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 18. Podle § 3 odst. 3 o. z. soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva. 19. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 20. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). S účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; ustálenou rozhodovací praxi přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). 21. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1280/2021). 22. Samotné posouzení toho, zda se jedná v konkrétně projednávané věci o zjevné zneužití práva, je věcí úvahy soudů nižších stupňů. Takové posouzení je totiž odvislé od specifických, jedinečných skutkových okolností nastalých v poměrech každé projednávané věci. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovolací soud zpochybní příslušnou úvahu odvolacího soudu jen za předpokladu, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019). 23. V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že požadavek žalované na zohlednění 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí v její prospěch je v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zjevné zneužití práva. Odvolací soud tuto úvahu rovněž náležitě odůvodnil. 24. V projednávané věci je nutné zohlednit, že finanční prostředky vynaložené na koupi vozidla Hyundai i35 patřícího žalované náležely původně žalobci. Následně došlo k prodeji tohoto vozidla. V rozhodné době žili žalobce a žalovaná jako druh a družka a vedli společnou domácnost. Při koupi i prodeji vozidla postupovali účastníci řízení ve vzájemné shodě. Finanční prostředky získané z prodeje vozidla (jehož koupi financoval žalobce) následně použili na rekonstrukci společných nemovitosti. Nejvyšší soud s ohledem na tyto zjištěné skutečnosti nepovažuje za zjevně nepřiměřenou či neodůvodněnou úvahu odvolacího soudu, že v případě vyhovění požadavku žalované „by tak byl žalobce povinen žalované nahradit to, co jí předtím poskytl ze svého na koupi věci do jejího výlučného vlastnictví“, a je proto namístě aplikovat korektiv dobrých mravů. Na těchto závěrech nemohou ničeho změnit ani další odkazy žalované na „vedené exekuce na žalobce“ či na cenu, za kterou získal žalobce spoluvlastnický podíl na společných nemovitostech. Konečně s těmito odkazy nespojila žalovaná žádnou zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí. 25. Uzavřel-li odvolací soud, že požadavek žalované na zohlednění 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí představuje zjevné zneužití práva, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.B K problematice smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití a k tvrzenému odnětí vlastnického práva žalované k finančním prostředků nacházejícím se na příslušném účtu vedeném u mBank S.A., organizační složky 26. Žalovaná dále požaduje, aby se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil k otázce možného smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití. 27. Na řešení této právní otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 28. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. otázky akademické či spekulativní, ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018) a na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.. 29. Proto tato námitka rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. 30. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalované, že soudy nižších stupňů odňaly svým rozhodnutím vlastnické právo žalované k finančním prostředkům, které se nacházely před ukončením partnerského vztahu účastníků řízení na příslušném účtu vedeném u mBank S.A., organizační složky, a které měl následně žalobce převést na jiné účty. Taktéž na těchto právních otázkách není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud naopak dovodil, že finanční prostředky získané za prodej automobilu a uložené na bankovním účtu žalované byly ve vzájemné shodě účastníků použity na investice do společných nemovitostí. „Vlastnické právo“ k nim tedy nemohlo být žalované odňato žádným soudním rozhodnutím.
IV. Závěr a náklady řízení 31. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že požadavek žalované na zohlednění 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí představuje zjevné zneužití práva, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak nezakládají přípustnost dovolání právní otázky týkající se možného smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití a tvrzeného odnětí vlastnického práva žalované k finančním prostředkům vedeným na příslušném účtu u mBank S.A., organizační složky. Na řešení těchto právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. 32. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 33. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu