22 Cdo 1280/2021-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z.D.
D., IČO XY, se sídlem ve XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Humlem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1375/19, proti žalovaným 1) L. H.,
narozenému XY, bytem v XY, 2) J. Š., narozenému XY, bytem v XY, oběma
zastoupeným Mgr. Michalem Hledíkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše
317/24, o určení vlastnictví, eventuálně o nahrazení projevu vůle, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 296/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 26 Co 257/2020-161,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2 780 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Michala Hledíka do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Mělníku (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. 8. 2020, č. j. 7 C 296/2019-122, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 2) je
vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, to vše v
k. ú. XY, in eventum žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného 1), aby
uzavřel jako prodávající se žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu blíže
specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je pozemek parc. č. st. XY v k. ú.
XY. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 26 Co 257/2020-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce svůj požadavek na určení vlastnického práva žalovaného 2) odůvodnil
tím, že je vlastníkem stavby bez č. p./č. ev. v k. ú. XY, která se zčásti
nachází na pozemku parc. č. st. XY. Na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 uzavřené mezi žalovaným 1) jako kupujícím a žalovaným 2) jako prodávajícím
došlo k převodu vlastnického práva ke shora uvedeným pozemkům, aniž by žalobci
byla učiněna řádná nabídka plynoucí z jeho předkupního práva založeného § 3056
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. z.“), ve spojení s § 2147 o. z. Žalobce proto namítá neplatnost kupní
smlouvy a domáhá se určení, že vlastníkem pozemků je i nadále žalovaný 2). Pro
případ, že by kupní smlouva byla posouzena jako platná, domáhá se nahrazení
projevu vůle žalovaného 1) směřující k převodu vlastnického práva k pozemku
parc. č. st. XY. Odvolací soud dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického
práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a proto žalobu
v této části zamítl. Vyložil, že žaloba na určení není z hlediska naléhavého
právního zájmu opodstatněna, lze-li požadovat splnění povinnosti. V
projednávané věci se žalobce domáhá nároků z jím tvrzeného porušeného
předkupního práva, a tudíž může požadovat podle § 2144 odst. 1 o. z. převod
vlastnického práva k předmětu předkupního práva vůči nástupci dlužníka
(prodávajícího), tedy vůči žalovanému 1). Uzavřel také, že žaloba není důvodná ani v jejím eventuálním petitu, tedy v
části, ve které se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného 1). Odvolací soud v této souvislosti vyšel ze zjištění, že žalovaný 2) před
uzavřením kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 jednal se žalobcem o převodu
pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Žalobce však o koupi pozemků „neměl
zájem“, což plyne mimo jiné ze žalobcova písemného „prohlášení o nevyužití
předkupního práva“ ze dne 5. 9. 2016. Vyložil, že na základě tohoto prohlášení
se žalobce vzdal práva domáhat se po nabyvateli pozemků jejich převodu ve
smyslu § 2144 odst. 1 o. z., tedy tzv. práva retraktu [a to i když nabídka ze
strany žalovaného 2) vůči žalobci k uplatnění předkupního práva byla učiněna
před uzavřením příslušné kupní smlouvy a nebyla učiněna v obligatorní písemné
formě, srovnej § 2147 odst. 1 o. z. ve spojení s § 582 odst. 1 o. z.]. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalobce počal usilovat o uplatnění práva
retraktu až téměř dva a půl roku poté, co sepsal „prohlášení o nevyužití
předkupního práva“, a dva roky potom, co bylo podle kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 zapsáno vlastnické právo žalovaného 1) k pozemkům do katastru
nemovitostí.
Uzavřel [za předpokladu, že by právo retraktu žalobce vůči
žalovanému 1) bylo zachováno], že s ohledem na tyto okolnosti a shora uvedený
obsah „prohlášení o nevyužití předkupního práva“ představuje požadavek žalobce
na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Proto dovodil, že i z tohoto důvodu je nutné
žalobu v jejím eventuálním petitu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného 2) k
pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY nemá naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Poznamenává, že se dovolává neplatnosti
kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 ve smyslu § 586 o. z. z důvodu porušení
předkupního práva žalobce zakotveného v § 3056 odst. 1 o. z., a proto je dán i
jeho naléhavý právní zájem na určení, že (za předpokladu neplatnosti této kupní
smlouvy) je vlastníkem převáděných nemovitostí žalovaný 2). Za správný nepovažuje také závěr odvolacího soudu, že na základě „prohlášení o
nevyužití předkupního práva“ se vzdal práva retraktu. Má za to, že toto
prohlášení je nutno posoudit jako ujednání vylučující či omezují předkupní
právo, ke kterému však nelze v souladu s § 3056 odst. 1 věty třetí o. z. přihlížet. V této souvislosti shledává jako nevyřešenou v ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu právní otázku, zda si mohou vlastník pozemku a vlastník
stavby, která na tomto pozemku stojí, vyloučit či omezit zákonné předkupní
právo ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. pro jeden jediný případ. Má také za to, že v daném případě nelze považovat „prohlášení o nevyužití
předkupního práva“ za vzdání se tohoto práva rovněž z důvodu, že povinnost
prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi měla být splněna před uzavřením
smlouvy s koupěchtivým. Podle § 3056 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2143 o. z. však tato povinnost dospěje až uzavřením smlouvy s koupěchtivým, přičemž v
případě zákonného předkupního práva je nutno považovat příslušné ustanovení
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za
kogentní. V této souvislosti je podle žalobce v ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu nevyřešená právní otázka, zda si mohou vlastníka pozemku a
vlastník stavby, která na tomto pozemku stojí, sjednat jiný okamžik dospělosti
povinnosti prodávajícího nabídnou věc předkupníkovi ke koupi, než je stanoven v
§ 2143 o. z. Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že i pokud by bylo v
projednávané věci předkupní právo žalobce zachováno, představuje jeho uplatnění
zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Podotýká, že nároky plynoucí z předkupního práva uplatnil před jejich
promlčením, a proto nelze hodnotit příslušný požadavek žalobce jako zjevné
zneužití práva. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Shledávají správným závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní
zájem na určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY.
Poukazují rovněž na to, že žalovaný 2) nabídl žalobci
tyto pozemky ke koupi, avšak žalobce se vzdal prostřednictvím prohlášení o
nevyužití předkupního práva ze dne 5. 9. 2016 práva domáhat se vůči žalovanému
1) převodu těchto nemovitostí. Podotýkají, že i pokud zůstalo žalobci vůči
žalovanému 1) předkupní právo zachováno, je v poměrech projednávané věci nutno
považovat požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) za zjevné
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Navrhují,
aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se požadavku žalobce na určení
vlastnického práva založeno na právní otázce, zda má žalobce naléhavý právní
zájem na určení, že žalovaný 2) jako prodávající (dlužník) je vlastníkem
pozemků, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 a na jejímž
základě nabyl vlastnické právo k těmto pozemkům žalovaný 1) jakožto
koupěchtivý, nebylo-li podle tvrzení žalobce jakožto předkupníka respektováno
jeho zákonné předkupní právo. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez
tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení
stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí
jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí)
nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by
objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro
nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srovnej obdobně
nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník
1995). Určovací žaloba ve smyslu § 80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a
má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým
potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také
k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
pořadovým číslem 21, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015). Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud
podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.
1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Podle § 3056 odst. 1 o. z. vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která
není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí
pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo a
vlastník stavby má předkupní právo k pozemku. Předkupní právo vlastníka pozemku
se vztahuje i na podzemní stavbu na stejném pozemku, která je příslušenstvím
nadzemní stavby. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím předkupní právo se
nepřihlíží. V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, Nejvyšší soud
dovodil, že v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva
podle § 3056 o. z.) je namístě aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o smluvním předkupním
právu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo
178/2003), tedy § 2140 a násl. o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3302/2021). V rozsudku ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, Nejvyšší soud vyložil,
že v případě, že prodávající převede vlastnictví k prodávané věci na
koupěchtivého, nesvědčí předkupníkovi naléhavý právní zájem na určovací žalobě,
kterou usiluje, aby vlastníkem převedené věci byl určen dlužník (prodávající) s
tím, že předkupník se takovým postupem objektivně nemůže domoci svého
příznivějšího právního postavení. K tomu dovolací soud doplňuje, že nepřehlédl, že žalobce shledává svůj zájem na
určení v tom, že podle něj je kupní smlouva uzavřená v rozporu s předkupním
právem neplatná. Tak tomu však není. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021, vysvětlil, že zákonné předkupní právo podle §
3056 o. z. je právem věcným; nesplní-li povinný z předkupního práva (dlužník)
svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, nezakládá to neplatnost
převodní smlouvy, ale při převodu vlastnického práva k věci zatížené předkupním
právem na základě kupní smlouvy vzniká předkupníku vůči nabyvateli podle § 2144
odst. 1 o. z. právo na převod věci (tzv. právo retraktu). Dovodil-li proto v poměrech projednávané věci odvolací soud, že žalobce nemá
naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) je vlastníkem nemovitostí, jež
byly předmětem kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, je jeho rozhodnutí v části
týkající se primárního petitu žaloby založeno na právní otázce, při jejímž
řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný
1) jako koupěchtivý věděl nebo přinejmenším musel vědět o předkupním právu,
takže kupní smlouva byla uzavřena s rozvazovací podmínkou předkupního práva ve
smyslu § 2145 o. z. Došlo-li na základě této kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016
k převodu vlastnického práva k jejímu předmětu, nesvědčí v takovém případě
žalobci jakožto předkupníkovi naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem
těchto nemovitostí je žalovaný 2) jakožto jejich prodávající.
Dovolání žalobce
tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je dále založeno na právní otázce, zda lze za
předpokladu, že by předkupní právo žalobce vůči žalovanému 1) zůstalo
zachováno, považovat uplatnění práva retraktu ze strany žalobce za zjevné
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu
poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému
výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího
právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za
zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo
vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný
zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany,
která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Z uvedeného je
zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen
výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4884/2015). Judikatura dovolacího soudu v minulosti dovodila, že i uplatnění zákonného
předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015); tyto závěry lze
použít i pro účely posouzení zjevného zneužití práva (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 364/2007, se
podává, že jestliže spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení
předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby
mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné
věci, šlo v tomto konkrétním případě o výkon práva, který byl shledán v rozporu
s dobrými mravy. Na uvedené rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 567/2015, když aproboval závěr odvolacího soudu, podle něhož ze
samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení
předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkon práva s
dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s
dobrými mravy, pokud je učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon
při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku.
Z uvedených rozhodnutí tedy vyplývá, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy
se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem,
kdy spoluvlastník svůj nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o
sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy,
resp. není zjevným zneužitím práva; je totiž třeba zdůraznit, že obecný právní
korektiv v tomto ohledu tvoří obecná tříletá promlčecí lhůta, v níž se může
opomenutý spoluvlastník domáhat po nabyvateli nabídky společné věci ke koupi (k
tomu srovnej ŠVESTKA, Jiří, a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1748, marg. č. 6). Ovšem v poměrech
konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva
společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění
nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení
zákonného předkupního práva je zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z. K obdobnému závěru ostatně dospěla i odborná literatura, která vychází z toho,
že „právo domáhat se převedení za úplatu na nástupci ale do značné míry činí
postavení nástupce značně nejistým. Bylo by přiměřenější, kdyby oprávněný měl
svoje oprávnění realizovat v přiměřené době poté, co se dozví o porušení svého
předkupního práva. V extrémních případech by mohlo být uplatnění práva u soudu
po delší době poté, kdy se oprávněný dozvěděl, že právo bylo porušeno,
posouzeno i jako jednání, které není v souladu s dobrými mravy, a pak by soudní
ochrana takovému požadavku nebyla namístě“ [srovnej HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 123, marg. č. 15]. Nejvyšší soud konstantně zastává názor, že v dovolacím řízení lze úvahu
(odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva,
zpochybnit jen tehdy,
je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li
řádně odůvodněná [srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015]. V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou
úvahu odvolacího soudu, že i pokud by žalobci svědčilo vůči žalovanému 1) právo
retraktu, představuje požadavek na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jež nepožívá právní ochrany. Je nutné
především zohlednit, že žalovaný 2) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016 jednal se žalobcem a nabízel mu předmětné pozemky ke koupi. Žalobce však
neměl o koupi těchto pozemků zájem. Poté, co se žalovaný 2) dohodl se žalovaným
1) na konkrétních podmínkách prodeje těchto pozemků, účastníci kupní smlouvy
znovu oslovili žalobce s nabídkou ke koupi těchto pozemků. Žalobce však v
prohlášení o nevyužití předkupního práva ze dne 5. 9. 2016 opětovně vyjádřil
vůli předkupní právo nevyužít.
Dovolatel až po více než dvou letech od uzavření
kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016, na základě které měl žalovaný 1) nabýt
vlastnické právo k pozemkům, jež byly jejím předmětem, namítl vůči žalovanému
1) její neplatnost. Pokud za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že
požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) představuje zjevné
zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., jež nepožívá právních ochrany, je jeho
rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na výše uvedené nemohou založit přípustnost dovolání další právní
otázky formulované žalobcem, a to zda lze v případě zákonného předkupního práva
podle § 3056 odst. 1 o. z. vyloučit předkupní právo pro jeden jediný případ na
základě jednání dlužníka a předkupníka, a právní otázka, zda lze sjednat v
případě zákonného předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. jiný okamžik
dospělosti povinnosti prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi ve
smyslu § 2143 o. z. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost
dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud
neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem
dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo
1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018). Jak již bylo uvedeno shora – na základě posouzení skutkových okolností
projednávané věci obstojí v dovolacím přezkumu závěr, že i předpokladu, že by
žalobci vůči žalovanému 1) svědčilo právo retraktu s ohledem na převod
vlastnického práva k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2016,
představuje požadavek žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) zjevné
zneužití práva, které nepožívá ve smyslu § 8 o. z. právní ochrany. Řešení shora
nastíněných právních otázek by tak bylo čistě akademické, protože ani jejich
zodpovězení [v souladu s požadavkem dovolatele, tedy že žalobci stále svědčí
vůči žalovanému 1) právo retraktu] není způsobilé pro žalobce přinést
příznivější rozhodnutí ve sporu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá
o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.