22 Cdo 3440/2021-1115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce O. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému J. L., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 206/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2021, č. j. 25 Co 22/2018-1082, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 37 316 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Douska.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 10 C 206/2014-417, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 C 206/2014-444, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k blíže specifikovaným nemovitým věcem; část věcí přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, část do výlučného vlastnictví žalovaného, žalobci navíc uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 942 500 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21.
6. 2018, č. j. 25 Co 22/2018-518, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 22 Cdo 4445/2018-545, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 25 Co 22/2018-1082, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k blíže specifikovaným nemovitým věcem, z nichž část přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, část do výlučného vlastnictví žalovaného, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů 18 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně. Proti rozsudku podává žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“); napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, blíže specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí; každý z účastníků měl ideální ?. Sporná byla cena společných věcí, resp. výše náhrady za jejich přikázání jednomu z účastníků.
Účastnící předložili soudu na podporu svých tvrzení ohledně ceny společných nemovitostí již celkem 10 znaleckých posudků. Vzhledem k odlišným závěrům z nich vyplývajícím nechal odvolací soud vypracovat revizní znalecký posudek; protože však – i na základě výhrad účastníků – nebyl přesvědčen o jeho správnosti, nechal posléze vypracovat ještě další revizní znalecký posudek, který zpracovala znalecká kancelář Odhadci a znalci CZ, s. r. o.; z toho odvolací soud v rozhodnutí vycházel. K námitkám proti reviznímu znaleckému posudku: Dovolatel namítá, že revizní znalecký posudek vypracovaný znaleckou kanceláří Odhadci a znalci CZ, s.
r. o., je nepřezkoumatelný, věcně nesprávný a neaktuální.
Judikatura uvádí, že „aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Námitky dovolatele vůči znaleckému posudku představují polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, již neobsahuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolatel měl dostatečný prostor pro uplatnění námitek, dotazů na znalce a vznesení tvrzení (k tomu ještě viz dále); to, že je odvolací soud nepovažoval za důvodné, ještě neznamená, že porušil dovolatelova procesní práva. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) nenaplňuje ani polemika se zjištěnou cenou nemovitostí; i v tomto případě jde ve skutečnosti o zpochybnění zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, formuloval závěr, že „stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vycházel.“ Rovněž Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6.
6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uvedl, že „stanovení obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného znalce. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou.
Ostatně, jak známo, znalci nepřísluší, aby řešil otázky právní; může řešit jen otázky skutkové.“ Tyto závěry je možno vztáhnout i na úpravu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015). Ze spisu dále vyplývá, že revizní znalecký posudek zpracovaný znaleckou kanceláří Odhadci a znalci CZ, s. r. o., určil obvyklou cenu předmětných nemovitostí ke dni 3. 12. 2020 (viz č. l. 827).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nepůjde o neodpovídající (neaktuální) zjištěnou obvyklou cenu předmětu spoluvlastnictví, pokud znalecký posudek není starší dvou let (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). V nyní projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno do půl roku ode dne, ke kterému znalec ocenil nemovitosti tvořící předmět spoluvlastnictví; ani z tohoto hlediska tak postup odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
K neprovedení znaleckého posudku předloženého v odvolacím řízení žalovaným: Dovolatel tvrdí, že v odvolacím řízení předložil soudu znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem STATIKUM s. r. o., který je „stejné síly“ jako soudem vyžádaný znalecký posudek vyhotovený znaleckou kanceláří Odhadci a znalci CZ, s. r. o., z něhož odvolací soud vycházel. Přesto odvolací soud odmítl tento důkaz provést. Tím se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, podle kterého pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku mohou být vyvolány i předložením posudku znalce, vypracovaného mimo řízení.
Dovozuje proto, že „byl oprávněn soudu předložit jako listinný důkaz svůj posudek a odvolací soud měl vyslechnout oba znalce, jak to dovolatel písemně navrhoval.“ Odvolací soud odůvodnil, proč důkaz dalším (několikátým) znaleckým posudkem neprovedl; odkázal přitom na odůvodnění předchozího rozhodnutí v projednávané věci. Soud na základě podrobného rozboru revizního znaleckého posudku J. Paickra a revizního znaleckého posudku znalecké kanceláře Odhadci a znalci CZ, s. r. o., zjistil skutečný stav věci, tj. zejména obvyklou cenu nemovitostí, a další dokazování by jen prodloužilo a prodražilo řízení.
Není tu tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, podle kterého pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku „mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné … V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní“.
Citované rozhodnutí – o které dovolatel svoji argumentaci opírá – nic nemění na zákonném pravidlu, že jen soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř. věta druhá). Nemá-li soud pochybnosti o skutkovém stavu, zjištěném na základě (zde revizního) znaleckého posudku, není povinen provést důkaz dalším znaleckým posudkem, dodaným účastníkem. Účinky v citovaném rozhodnutí uvedené by měl posudek znalecké kanceláře STATITKUM s. r. o. jen v případě, že by jej soud jako důkaz připustil.
Stejně jako v předchozím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důkazy hodnotí soud (§ 132 o. s. ř.), a to, zda o správnosti posudku jsou pochybnosti, záleží na jeho úvaze; soud není povinen nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, resp. provést důkaz dalším posudkem jen proto, že některý z účastníků závěry posudku zpochybňuje. K neprovedení výslechu znalce: Dovolatel také namítá, že odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem znalce, který zpracoval posudek za znaleckou kancelář Odhadci a znalci CZ, s.
r. o., přestože „dovolatel toto navrhoval a trval, kdy měl na znalce připravené další dotazy, které vyplynuly z jím zhotoveného znaleckého posudku“. Takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dovozuje, že „v situaci, kdy závěry znaleckých posudků jsou rozporné, a to opakovaně, nelze bez dalšího vycházet z toho, že se soud spokojí pouze s písemným posudkem znalce a nevyužije základního postupu, kterým je výslech znalců, popřípadě jejich konfrontace.“ (nález Ústavního soudu ze dne 25.
2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08). Důkaz znaleckým posudkem je primárně založen na prvku ústnosti a až na vzácné výjimky se nelze obejít bez výslechu znalce u jednání (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017). Konečně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, podle kterého „soud musí vyslechnout znalce, pokud účastník řízení proti posudku vznese výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné“.
Samotný znalecký posudek představuje v civilním soudním řízení důkaz jako každý jiný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009); má ovšem svá specifika. Především jde o to, že soud nemůže sám přezkoumat jeho věcnou – odbornou – správnost. Právě proto by měl být znalec vyslechnut; výslech umožňuje podrobit odborné závěry kontrole.
Smyslem výše uvedené judikatury, která formuluje vcelku kategorický požadavek na výslech znalce při jednání soudu, je tedy především ochrana procesních práv účastníků řízení. V projednávané věci odvolací soud sice znalce nevyslechl, práva účastníků řízení tím podle Nejvyššího soudu přesto nezkrátil. Odvolací soud zaslal písemné vyhotovení znaleckého posudku účastníkům řízení, přičemž žalovaný v podání ze dne 1. 3. 2021 (č. l.
932) vznesl proti posudku námitky; k těm se znalecký ústav vyjádřil přípisem ze dne 23. 3. 2021 (č. l. 939). V podání ze dne 7. 5. 2021 (č. l. 952) pak žalovaný uvedl, že „na tyto námitky bylo znalcem odpovězeno“, jakkoli stále trval na tom, že „jsou přesto důvodné. Při jednání odvolacího soudu dne 20. 5. 2021 pak žalovaný navrhl ještě výslech znalce, ovšem pouze k vypořádání námitek uplatněných již v podání ze dne 1. 3. 2021, jak je výslovně uvedeno v protokolu o jednání (č. l. 1076). Z uvedeného vyplývá, že dovolatel dostal možnost klást znalci otázky, resp. rozporovat odborné závěry znaleckého zkoumání; tuto možnost využil a znalec se s jeho námitkami vypořádal.
Jestliže dovolatel navrhl výslech znalce výhradně k vypořádání námitek uplatněných již v podání ze dne 1. 3. 2021, na které znalec vyčerpávajícím způsobem písemně odpověděl, a žádné další konkrétní námitky dovolatel nevznesl, nelze mít postup odvolacího soudu, který výslech znalce neprovedl, v této konkrétní věci za rozporný s uvedenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. K nákladům řízení:
Proti části rozhodnutí týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], námitkami ohledně nákladových výroků se proto dovolací soud nemohl zabývat. Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.