22 Cdo 3443/2024-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně obce L., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Janem Skotnicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Hlavní třída 15, proti žalované Š. W., zastoupené JUDr. Liborem Holemým, LL.M., advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 95/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2024, č. j. 71 Co 96/2024-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Libora Holemého, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
na dvou na sobě nezávislých důvodech, avšak dovolatelka v dovolání řádně napadá pouze jeden z těchto důvodů. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud posuzoval, zda žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemku, jehož vyklizení se žalobkyně domáhá, na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 15 C 95/2022-82, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY,
a vyklizený jej předat žalobkyni (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi. V doplňujícím rozsudku ze dne 25. 10. 2024, č. j.15 C 95/2022-101, rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 71 Co 96/2024-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III a změnil je ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalované
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná vydržela vlastnické právo k pozemku p. č. XY ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. a že i proto odvolací soud uzavřel, že požadavek žalobkyně na vyklizení tohoto pozemku je neopodstatněný.
5. Má za to, že žalovaná nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek patří. Pozemek p. č. XY nebyl vůbec předmětem kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1993, na základě které žalovaná nabyla vlastnické právo k sousedním pozemkům p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a p. č. XY. Žalovaná přinejmenším musela mít pochybnosti, zda jí pozemek p. č. XY patří. Žalovaná mohla a rovněž si měla být vědoma, že užívá pozemky téměř „dvakrát tak větší“, než měla nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1993, a oproti údajům uvedeným v katastru nemovitostí pozemky zcela jiného tvaru. Poukazuje rovněž na skutečnost, že žalobkyně v roce 2013 upozornila žalovanou, že užívá sporný pozemek, aniž by byla jeho vlastnicí. Odkazuje také na žádost žalované ze dne 1. 11. 2019 adresovanou žalobkyni, ve které žalovaná žádala odkoupení pozemku p. č. XY za obvyklou cenu.
6. Na základě uvedeného má za to, že žalovaná nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek p. č. XY patří. Proto k němu nemohla nabýt vlastnické právo na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu řešící tuto právní otázku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2205/99).
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Má za to, že nabyla vlastnické právo k pozemku p. č. XY vydržením, a proto není požadavek žalobkyně na vyklizení tohoto pozemku opodstatněný. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3393/2023, ve které dovolací soud za „téměř totožných“ skutkových okolností uzavřel, že došlo k vydržení vlastnického práva. Pokud tedy dospěl odvolací soud i v nyní projednávané věci k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo vydržením, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Poznamenává, že úvaha soudů nižších stupňů o vydržení vlastnického práva ze strany žalované není zjevně nepřiměřená a je řádně odůvodněná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Závěr odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na vyklizení pozemku p. č. XY není opodstatněný, je založen na dvou důvodech: a) žalovaná nabyla vlastnické právo k tomuto pozemku ke dni 5. 4. 2003 na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., b) pokud by nedošlo k nabytí vlastnického práva shora uvedeným způsobem, žalovaná by nabyla vlastnické právo k pozemku k 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
12. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, pokud v dovolacím přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem nenapadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
13. Žalobkyně v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná mohla nabýt vlastnické právo k pozemku p. č. XY k 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 o. z. (pokud by nenabyla vlastnické právo na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák.). Proto není dovolací soud ani oprávněn tento závěr odvolacího soudu přezkoumávat.
14. Žalobkyně tak dovoláním nenapadla řešení právní otázky, které samo o sobě rovněž představuje důvod pro zamítnutí žaloby. Již jen z tohoto důvodu není dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává k závěru odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva ze strany žalované na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. následující:
16. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 o. z.].
17. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
18. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
19. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
20. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu.
21. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011).
22. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je zpravidla na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
23. V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaná byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, a proto jej nabyla ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení. Odvolací soud tuto úvahu také řádně a náležitě odůvodnil, přičemž komplexně posoudil jedinečné a konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci.
24. Je nutné především zohlednit, že žalovaná se chopila držby sporného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1993, prostřednictvím které nabyla vlastnické právo k pozemkům p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY (vlastnické právo k těmto pozemkům nabyla na základě vkladu do katastru nemovitostí ke dni 5. 4. 1993). V té době již byl sporný pozemek připlocen k převáděným pozemkům a užíván s nimi v rámci jednoho funkčního celku. Žalovaná byla utvrzena o průběhu vlastnické hranice svým právním předchůdcem. V tomto rozsahu užívali pozemky právní předchůdce žalované a následně i žalovaná. Rovněž poměr výměry pozemků skutečně držených, jež spolu tvořily jeden funkční celek, k pozemkům nabytým nevylučuje dobrou víru žalované (výměra sporného pozemku představuje 48 % výměry nabývaných pozemků).
25. Pokud odvolací soud dovodil, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku na k 5. 4. 2003 základě „řádného“ vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na kterou rovněž odkazuje v dovolání žalovaná). Proto ani tato námitka by přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohla.
26. Relevantní nejsou v této souvislosti námitky žalobkyně, že na základě skutečností nastalých v roce 2013 a 2019 muselo dojít k zániku dobré víry žalované. Pokud žalovaná nabyla vlastnické právo k pozemku na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. k 5. 4. 2003, nemohou tento závěr zvrátit žalobkyní tvrzené skutečnosti zpochybňující dobrou víru žalované, které měly nastat až po nabytí vlastnického práva vydržením. IV. Závěr a náklady řízení
27. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je založeno na dvou samostatných důvodech. Žalobkyně však v dovolání jeden z nich žádným způsobem nezpochybňuje. Již jen proto není dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud vysvětlil, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku k 5. 4. 2003 na základě řádného vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
28. Dovolání žalobkyně tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu