22 Cdo 3539/2024

22 Cdo 3539/2024-392

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) A. D., b) E. J., c) R. J., všech zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovanému V. P., zastoupenému JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo nám. 47/33, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 152/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 112/2023-370, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem (v této věci třetím v pořadí) ze dne 27. 1. 2023, č. j. 14 C 152/2015-309, určil, že žalobkyně jsou - každá v podílu ideální 1/3 - vlastnicemi pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, okres

XY - dále též „předmětné pozemky“ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení tak, že jejich náhradu žalobkyním nepřiznal (výrok II).

2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 18 Co 112/2023-370, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyním, a sice každé z nich, k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 36 711,40 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III); tento rozsudek byl v pořadí třetím rozhodnutím vydaným odvolacím soudem v této věci, neboť usneseními ze dne 3. 1. 2019, č. j. 18 Co 122/2018-87, a ze dne 22. 7. 2020, č. j. 18 Co 19/2020-155, Krajský soud v Brně předchozí dva rozsudky soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soudy obou stupňů vyšly z těchto - pro právní posouzení věci rozhodných - skutkových zjištění:

- Právní předchůdkyně žalobkyň, paní A. J., uplatnila ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“) výzvou doručenou dne 3. 10. 1992 restituční nárok u povinné osoby, a sice Brněnských cihelen, s. p. Předmětem vydání byla část pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY. Dne 14. 12. 1992 bylo k návrhu jmenované oprávněné osoby zahájeno pod sp. zn. 2835/92 řízení u pozemkového úřadu (Magistrát města Brna, Pozemkový úřad města Brna - dále také „pozemkový úřad“).

- Rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. 7. 1998, č. j. 27 K 30/97

-167, byl na majetek státního podniku Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci (dále též „úpadce“) prohlášen konkurs a konkursní správkyní byla ustanovena JUDr. Stanislava Vrchotová (dále také „správkyně konkursní podstaty“); správkyně konkursní podstaty do majetkové podstaty úpadce sepsala, mimo jiné, i pozemky parc. č. XY a parc. č. XY coby části pozemkové parcely dle PK č. XY v katastrálním území XY.

- Usneseními Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 27 K 30/97, a ze dne 2. 11. 1999, č. j. 27 K 30/97-253, byl správkyni konkursní podstaty udělen k jejímu návrhu souhlas, aby pozemky parc. č. XY a parc. XY prodala přímým prodejem mimo dražbu.

- Dne 15. 6. 1999 uzavřela správkyně konkursní podstaty a žalovaný kupní smlouvu, dle níž měl úpadce převést na žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 28. 7. 1999 vlastnické právo k pozemku parc. č. XY. - Dne 2. 11. 1999 uzavřela správkyně konkursní podstaty a žalovaný kupní smlouvu, dle níž měl úpadce převést na žalovaného s právními účinky vkladu ke dni 15. 11. 1999 vlastnické právo k pozemku parc. č. XY. - Rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 2835/92/6/2-RBD+RNP, jež nabylo právní moci dne 18. 2. 2003 (nedílnou součástí rozhodnutí se stal i geometrický plán č. 396-32/2001 ze dne 17. 10. 2001), bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně a) a c) a právní předchůdce žalobkyně b), R. J., jsou každý v podílu ideální 1/3 vlastníky pozemku parc. č. XY, parc. č. XY (jedná se o části pozemku parc. č. XY) a parc. č. XY (jedná se o část pozemku parc. č. XY).

- V katastru nemovitostí je na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY a obec XY evidován zápis duplicitního vlastnictví k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY pro každou žalobkyni v podílu ideální 1/3 [na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 2835/92/6/2-RBD+RNP a pro žalobkyni b) dle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011, č. j. 94 D 579/2008-158] a současně pro žalovaného (na základě kupních smluv uzavřených dne 15. 6. 1999 a dne 2. 11. 1999).

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), § 5 odst. 3, věty první a druhé zákona o půdě a § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále „zákon o konkursu a vyrovnání“). Dovodil, že žalobkyně mají na navrhovaném určení naléhavý právní zájem vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům svědčícímu nejen jim, ale i žalovanému, že předmětné pozemky byly zapsány do konkursní podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť již dříve byl na jejich vydání řádně a včas uplatněn restituční nárok podle zákona o půdě a že kupní smlouvy ze dne 15.

6. 1999 a ze dne 2. 11. 1999, jež za úpadce uzavřela na straně prodávající správkyně konkursní podstaty a na straně kupujícího žalovaný, jsou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě s přihlédnutím k ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) absolutně neplatnými právními úkony, a na jejich základě tak k předmětným pozemkům žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo; kupní smlouvy byly totiž uzavřeny v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, jež zakazuje povinné osobě zcizovat majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok.

5. Se zřetelem na délku soudního řízení v projednávané věci a opakované rušení předchozích dvou meritorních rozhodnutí soud prvního stupně pro účely právního posouzení věci konstatoval závěry, jež kasačními rozhodnutími nebyly dotčeny, a sice že žalobkyně, popřípadě jejich právní předchůdce, řádně a včas uplatnili restituční nárok k pozemku označenému dle stavu v pozemkové knize, jeho částmi jsou pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, že kupní smlouvy uzavřené dne 15. 6. 1999 a dne 2. 11.

1999 jsou ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě absolutně neplatnými právními úkony, protože byl jimi porušen zákonný zákaz tížící povinnou osobu až do vyřešení nároku s majetkem podléhajícím restituci nenakládat a že vědomost správkyně konkursní podstaty při posuzování platnosti právního úkonu není podstatná, přičemž naopak významné je to, že v restituci nárokovaný majetek neměl být do konkursní podstaty sepsán a následně neměl být zcizen. Současně pro další řízení vycházel soud prvního stupně ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.

7. 2020, č. j. 18 Co 19/2020-155, jenž s odkazem na konkluze předestřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1620/2019 (toto usnesení je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17 (tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) dovodil, že i v případě porušení blokačního ustanovení některého z restitučních předpisů je na místě zkoumat, zda za předpokladu existující dobré víry nabyvatele a při zachování běžné opatrnosti nabyvatelem, jakož i s ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů veřejné moci, nejsou v poměrech projednávané věci dány takové mimořádné okolnosti, jež by výjimečně odůvodnily upřednostnit právo dobrověrného nabyvatele před uspokojením restitučního nároku oprávněných osob.

6. Soud prvního stupně na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný nebyl při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům v dobré víře, neboť již na přelomu let 1999 až 2000 (prosinec až březen) se od správkyně konkursní podstaty dozvěděl, že předmětné pozemky jsou dotčeny uplatněným restitučním nárokem, že správkyni konkursní podstaty bylo pozemkovým úřadem zakázáno nárokované pozemky zcizit a že dosud nebylo ukončeno restituční řízení. Žalovaný dále v dané lokalitě podnikal ještě před uzavřením kupních smluv, byl členem Cihlářského sdružení a měl celkovou povědomost o tom, že v lokalitě se nacházejí pozemky, jež restitucím budou podléhat.

Měl tudíž lepší možnost než ostatní zájemci zjistit si podstatné informace o stavu pozemků v dané lokalitě. Investice do předmětných pozemků, jejichž výši žalovaný - dle soudu prvního stupně - hodnověrným způsobem netvrdil a neprokázal, pak pro období poté, kdy se o uplatněných restitučních nárocích dozvěděl, vynakládal s tím rizikem, že pozemky budou oprávněným osobám vydány, a nemohl je tak činit v dobré víře. Soud prvního stupně dále nezjistil ani jiné mimořádné okolnosti, jež by mohly vést k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před uplatněním restitučního nároku (okolnosti týkající se osoby žalovaného, jeho vztahu k předmětným pozemkům či předchozí délce užívání).

S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16) soud prvního stupně rovněž přihlédl k zásadě, že restituční nároky jsou se zřetelem na účel zákona o půdě nároky primárními, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkoprávních přesunů. Šlo-li o žalovaným tvrzenou újmu, jež by mu vznikla vydáním předmětných pozemků žalobkyním, pak v případě pozemků parc. č. XY a parc.

č. XY soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o pozemky zanedbatelných výměr (žalovaný je kupoval spolu s dalšími pozemky tvořícími pozemek parc. č. XY). Na těchto dvou pozemcích žalovaný nepodniká a ani je nemá oplocené. Jedinou újmou na straně žalovaného by tak mohla být část zaplacené kupní ceny odpovídající výměře obou pozemků (pozemek parc. č. XY má výměru 12 m2 a pozemek parc. č. XY má výměru 97 m2). Žalovaný pak k těmto pozemkům vynaložení nějakých investic ani netvrdil. V případě pozemku parc.

č. XY o výměře 745 m2, jenž se stal součástí oploceného podnikatelského areálu žalovaného, a tvoří přístup ke stavbám vybudovaným žalovaným, pak soud prvního stupně uvedl, že právní poměr k tomuto pozemku by bylo možné do budoucna řešit uzavřením nájemní smlouvy, popřípadě odkoupením pozemku žalovaným.

7. Odvolací soud na základě doplněného dokazování (sdělení Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. 5. 2024 a obsah spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 64/2000) a z vlastní úřední činnosti týkající se uplatnění restitučních nároků jiných oprávněných osob k pozemkům v katastrálním území XY (mimo jiné k pozemku parc. č. XY) učinil skutkové zjištění o tom, že minimálně od 1. 2. 2001 (nabytí právní moci usnesení o odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření v jedné z věcí, kde byl žalovaný účastníkem řízení) lze důvodně usuzovat na zcela konkrétní vědomost žalovaného o uplatněných restitučních nárocích k předmětným pozemkům. Tím odvolací soud korigoval skutkový závěr soudu prvního stupně, že získání této vědomosti lze zařadit již do období přelomu let 1999 a 2000. Dospěl tak k závěru, že dobrá víra žalovaného při nabývání předmětných pozemků nebyla v době uzavření obou kupních smluv zpochybněna, neboť mu nebylo možné přičítat prokázanou vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích. Byla naopak posilována stavem zápisu v katastru nemovitostí, v němž byl jako vlastník převáděných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY veden úpadce, jednáním správkyně konkursní podstaty a zejména rozhodnutím konkursního soudu obsahujícím souhlas s přímým prodejem pozemků mimo dražbu.

8. V návaznosti na okamžik nabyté vědomosti žalovaného o uplatněných restitučních nárocích odvolací soud dospěl k dalšímu skutkovému závěru, že i přes tuto vědomost a ztrátu dobré víry žalovaný začal do převedených pozemků investovat, přičemž na pozemku parc. č. XY vybudoval dvě skladové haly a příjezdovou komunikaci, na hranici pozemku parc. č. XY a parc. č. XY oplocení a na obou převedených pozemcích elektro přípojky (viz provedené dokazování stavebním povolením vydaným Úřadem městské části XY, stavebním úřadem, ze dne 12. 7. 2001, č. j. 1037/01, jež nabylo právní moci dne 14. 8. 2001, a kolaudačním rozhodnutím vydaným Úřadem městské části XY, stavebním úřadem, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 3511/003-Ku). Zjištěná délka užívání pozemků žalovaným v dobré víře, jíž odvolací soud označil za minimální, pak znamenala nejen nemožnost vlastnické právo k pozemkům vydržet, ale i zohlednit bez ohledu na jejich výši investice do pozemků vložených; odvolací soud rovněž dovodil, že minimální délka užívání pozemků v dobré víře nemůže být rovněž mimořádnou okolností svědčící pro zachování vlastnického práva nabyvatele na úkor prioritního vlastnického práva oprávněných osob.

9. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k dalším argumentům žalovaného, jimiž v odvolání odůvodnil upřednostnění jeho vlastnického práva před vlastnickým právem oprávněných osob. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3179/18, konstatoval, že samotná dobrá víra nabyvatele ve spojení se zapojením orgánů státu do procesu (absolutně neplatné) právní dispozice s majetkem podléhajícím restituci není mimořádnou okolností zohlednitelnou ve prospěch nabyvatele. Takovou okolností není ani výše investice, kterou do předmětných pozemků dovolatel vložil, neboť již před jejím vynaložením měl vědomost o tom, že na pozemky byl uplatněn restituční nárok. Podle odvolacího soudu nemohlo být přihlédnuto ani k argumentu, že pozemky jsou dotčeny výlukou z naturální restituce, neboť věcně příslušný správní orgán takovou překážku pro jejich vydání neshledal. Za významné pak odvolací soud shledal i legitimní očekávání oprávněných osob, které uplatnily restituční nárok již v roce 1992 s tím, že bude uspokojen vydáním nárokovaných pozemků a obnovením jejich vlastnického práva. Konečně odvolací soud odmítl i argument, že upřednostněním vlastnického práva žalobkyň ztratí žalovaný přístup k dalším pozemkům ve svém vlastnictví, neboť i ohledně dalších pozemků nabytých na základě neplatných kupních smluv z roku 1999 je vedeno jiné soudní řízení o určení vlastnictví (viz řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 273/2017).

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále též

„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, při řešení otázky dobrověrného nabytí vlastnického práva nabyvatelem a střetu takového práva s restituovaným vlastnickým právem oprávněných osob. Domnívá se také, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla zcela řešena otázka pozitivního vymezení mimořádných okolností, jež by měly soudy zkoumat při existujícím střetu vlastnických práv.

Táže se rovněž, zda dobrá víra k okamžiku nabytí majetku coby podmínka nutná je zároveň podmínkou, jež musí trvat pro další období nakládání s takto nabytým majetkem, a zda vydržení práva nabytého v dobré víře může být jediným důvodem vedoucím k upřednostnění práva dobrověrného nabyvatele před právem restituentů. Dovolatel odvolacím soudem odchylně řešenou otázku dobrověrného nabytí vlastnického práva poměřuje s konkluzemi podávajícími se z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, a ze dne 13.

6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, a z nálezů Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12; z označených rozhodnutí také velmi podrobně cituje. V dalším textu dovolání žalovaný obšírně polemizuje s odvolacím soudem v hodnocení mimořádných okolností v individuálních poměrech projednávané věci (v rozsahu bodů 15 až 17 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku) a nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud poměřoval újmu, jež na straně žalobkyň upřednostněním vlastnického práva žalovaného, respektive na straně žalovaného potvrzením priority práva žalobkyň, vznikne.

Dovolatel rovněž poukazuje na skutkově i právně obdobnou věci, kterou Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 518/2023-904, jímž odmítl dovolání žalobkyň (v restituci oprávněných osob) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 27 Co 97/2022-830. Dovozuje přitom, že shodným způsobem měl odvolací soud provést test proporcionality v projednávané věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 6. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 14. 7. 2015 (srovnej bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

16. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky, zda v individuálních poměrech projednávané věci má být upřednostněno vlastnické právo žalobkyň (coby oprávněných osob, jež právo nabyly v restitučním řízení) nebo právo žalovaného jako dobrověrného nabyvatele majetku podléhajícího restituci, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (viz výklad níže), nijak neodchýlil.

17. Dovolatelem vymezená otázka pozitivně definovaných mimořádných okolností již byla - vzdor mínění dovolatele - v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena (viz judikatura níže označená) a ani při jejím posouzení se odvolací soud do konfliktu s konkluzemi Nejvyššího soudu nedostal.

18. Obecně formulovanou otázku proměny nutné podmínky dobré víry při nabývání majetku v podmínku (nezbytně) trvající i při dalším nakládání s tímto majetkem a otázku, zda vydržení vlastnického práva k dobrověrně nabytému majetku může být jediným důvodem pro upřednostnění práva dobrověrného nabyvatele před právy restituentů, dovolatel nespojuje s žádným předpokladem přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. [a v rozsahu těchto otázek by bylo možné dovolání posoudit jako vadné (věcně neprojednatelné) - § 241a odst. 2 o. s. ř.]. I pokud by však ohledně uvedených otázek nebylo dovolání vadné, pak by jeho přípustnosti nemohlo být dle § 237 o. s. ř. přisvědčeno proto, že na řešení dovolatelem formulovaných otázek rozsudek odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pro přiznání postavení dobrověrného nabyvatele je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (a ostatně i Ústavního soudu) rozhodná dobrá víra při nabytí majetku, tj. objektivizované přesvědčení nabyvatele, že majetek nabyl po právu od osoby, jež mohla s převáděným právem bez omezení - z důvodu zákonem uznaného - disponovat. Dále trvající dobrá víra pak může se zřetelem ke všem okolnostem vyústit k vydržení vlastnického práva. Její ztráta před uplynutím vydržecí doby pak může být, jak to přiléhavě posoudil odvolací soud v případě investic, reflektována při hodnocení jednotlivých mimořádných okolností na straně dobrověrného nabyvatele. S dobrověrným nabytím majetku a s pozdější ztrátou dobré víry tak nelze, pokud nabytí předcházelo porušení blokačního ustanovení restitučního předpisu, spojovat jiné právní důsledky než ty, jež vyplynou z následného zkoumání mimořádných okolností.

19. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou [v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzovaných kupních smluv - dne 15. 6. 1999 a dne 2. 11. 2000 - použitelný na projednávanou věc] absolutně (podle ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní smlouvou na třetí osobu správce konkursní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do konkursní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nabyvatel se však „nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016).

20. Vyloučení blokačního působení ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě na majetek, k němuž byl řádně a včas uplatněn dosud nevypořádaný restituční nárok, a jenž byl v rozporu s § 68 zákona o konkursu a vyrovnání zařazen správkyní konkursní podstaty do majetku určeného ke zpeněžení - s argumentací o potřebě (formalisticky) rozlišovat správkyni konkursní podstaty a úpadce (povinnou osobu) - odmítl Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2947/23. V něm uvedl, že „…..úpadce byl povinnou osobou, přičemž na správce přešlo oprávnění (včetně omezení) nakládat s jeho majetkem (§ 14 zákona o konkurzu a vyrovnání)“. Dále připomněl, že „v nyní posuzovaném případě (pozn. Nejvyššího soudu: stejného úpadce a téže správkyně konkursní podstaty JUDr. Stanislavy Vrchotové) nejde o převod věci, která by patřila někomu jinému.“

21. Vzhledem k jednoznačné reflexi konkursní problematiky do právního posouzení projednávané věci sluší se z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připomenout judikatorní teze, dle nichž souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), není odkládací podmínkou ve smyslu § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§ 39 obč. zák.) - k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

12. 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyjde-li však najevo, že správce konkursní podstaty zařadil do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, která zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009).

22. Promítne-li dovolací soud právě připomenuté judikatorní konkluze Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, do poměrů projednávané věci, nemůže být žádných rozumných pochybností o vysloveném závěru soudů nižších stupňů, že obě kupní smlouvy uzavřené správkyní konkursní podstaty za úpadce jako převodcem a žalovaným jako nabyvatelem dne 15. 6. 1999 a dne 2. 11. 1999 jsou ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatnými právními úkony, neboť v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě jimi bylo povinnou osobou disponováno s majetkem, k němuž byl dříve (již v roce 1992) oprávněnou osobou řádně a včas uplatněn restituční nárok. Zařazením předmětných pozemků do konkursní podstaty úpadce (pouhé čtyři dny poté, kdy si vyžádala stanovisko pozemkového úřadu, zda pozemky nejsou dotčeny restitučním nárokem - viz bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) správkyně konkursní podstaty nerespektovala požadavek vyplývající z § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, v důsledku čehož nebyla oprávněna s pozemky zařazenými do majetkové podstaty úpadce disponovat a zpeněžit je. Je přitom nerozhodné, zda správkyně konkursní podstaty o uplatnění restitučního nároku věděla či nikoliv, neboť blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, potažmo § 68 zákona o konkursu a vyrovnání, nejsou na vědomosti správkyně konkursní podstaty (a ostatně ani úpadce jako osoby povinné) o uplatnění restitučních nároků založeny. Navíc z podrobného dokazování v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutková zjištění odvolací soud aproboval, bylo postaveno najisto, že minimálně v jednom případě správkyně konkursní podstaty získala informaci o uplatněných restitučních nárocích k posléze převedeným pozemkům ještě před uzavřením obou kupních smluv z řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 343/96 (věc byla skončena vydáním rozsudku dne 12. 5. 1999).

23. Nejvyšší soud rovněž připomíná poznatek získaný z vlastní úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.), že - stejně jako v této věci - správkyně konkursní podstaty nerespektovala zákaz vyplývající z § 5 odst. 3 zákona o půdě a požadavek ustanovení § 68 zákona o konkursu a vyrovnání v několika dalších případech, kdy z majetkové podstaty úpadce převedla na další třetí osoby pozemky, k nimž uplatnily restituční nároky jiné oprávněné osoby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 938/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 2287/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 232/2023, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1338/23,usnesení Nejvyššího soudu ze ne 28. 11. 2024, sp. zn. 29 Cdo 380/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2248/2023, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2947/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2585/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1043/2024).

24. Pokud dovolatel poměřuje řešení právní otázky, zda v individuálních poměrech projednávané věci má být upřednostněno vlastnické právo žalobkyň (coby oprávněných osob, jež právo nabyly v restitučním řízení) nebo právo žalovaného jako dobrověrného nabyvatele majetku podléhajícího restituci, pak závěry vyslovené v odkazovaných rozhodnutích (viz jejich výčet v bodě 10 odůvodnění tohoto usnesení) do poměrů nyní posuzované věci - pro existenci nesouměřitelných skutkových okolností a na ně navazujícího odlišného právního posouzení - nedopadají.

Ve věcech rozhodovaných rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3425/2012, a nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, nebyly soudy konfrontovány s restitučním a ani konkursním aspektem, jenž by vyvolal potřebu poměřovat střet neslučitelných práv k nemovité věci. Nadto postavení dobrověrného nabyvatele bylo petrifikováno tím, že k držené nemovité věci vykonával oprávněnou držbu po dobu přesahující zákonnou vydržecí dobu, a přicházelo tudíž v úvahu i vydržení vlastnického práva k ní.

Ve věci rozhodované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, byl sice na samém počátku zkoumaného skutkového děje uplatněn restituční nárok k nemovité věci, s níž bylo v rozporu se zákonem nakládáno, nicméně další uskutečněné převody vlastnického práva již byly posuzovány v intencích judikatorních tezí spjatých s nabytím vlastnického práva od neoprávněného, tedy nikoliv od osoby v restituci povinné, ale od osoby, jež byla jako další v pořadí coby vlastník evidována v katastru nemovitostí.

Jinými slovy řečeno, ve věci posuzované odkazovaným rozsudkem dovolacího soudu, a rovněž tak v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, byla dobrá víra nabyvatele hodnocena v závislosti na nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ evidovaného v katastru nemovitostí a nikoliv od vlastníka, jímž v poměrech projednávané věci ve vztahu k převáděným pozemkům úpadce nepochybně byl, avšak s jeho majetkem podléhajícím blokaci bylo v rozporu se zákonem nakládáno. Esenciální podmínka režimu upravujícího případ originárního nabytí vlastnického práva k (nemovité) věci od neoprávněného, tj. dobrá víra nabyvatele v to, že v katastru evidovaný vlastník je i vlastníkem v souladu se skutečným právním stavem, je tak do poměrů sporu vyvolaného porušením blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě ve spojení s požadavkem vyplývajícím z § 68 zákona o konkursu a vyrovnání (konkursní aspekt v odkazovaných věcech přitom opět zcela absentuje) jen obtížně přenositelná.

25. Podobně do poměrů projednávané věci nelze promítnout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 518/2023, z jehož obsahu žalovaný podrobně cituje (viz část IX textu dovolání), a v něm provedený test proporcionality, jenž byl založen na poměřování neslučitelných práv za odlišných skutkových okolností. Tou nejmarkantnější odchylkou, jež oproti věci nyní posuzované odkazovanou věc definovala, byla existence významné skutečnosti ovlivňující přijaté právní posouzení věci soudy nižších stupňů i soudem dovolacím. V odkazované věci byl totiž střet vlastnického práva žalujících restituentů a žalovaných dobrověrných nabyvatelů posuzován v situaci, kdy žalujícím byly sporné pozemky vydány až poté, kdy u žalovaných byly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k nim. Při zkoumání mimořádných okolností věci byly soudy (bez ohledu na originární způsob nabytí vlastnického práva žalovanými) navíc konfrontovány na straně jedné s liknavým přístupem restituentů při uplatňování restitučního nároku a nedostatečnou specifikací nárokovaných pozemků, což znemožnilo prověřit, zda pozemky nejsou dotčeny restitučním nárokem, a na straně druhé se zachováním náležité obezřetnosti nabyvatelů při ověření právního statusu pozemků.

26. Výše uvedené (v rozsahu bodů 19 až 25 odůvodnění tohoto usnesení) dovoluje Nejvyššímu soudu formulovat dílčí závěr, že vlastnické právo žalobkyň k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY je v katastru nemovitostí evidováno na základě platného nabývacího titulu, a sice rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 2835/92/6/2-RBD+RNP, jež nabylo právní moci dne 18. 2. 2003, respektive v případě žalobkyně b) rozhodnutí o dědickém právu (k povaze rozhodnutí státního orgánu - pozemkového úřadu a jeho konstitutivnímu charakteru srovnej se zřetelem na okamžik jeho vydání § 132 odst. 2 obč. zák. a z judikatury dovolacího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 13/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti tomu, vlastnické právo žalovaného ke stejným pozemkům je v katastru nemovitostí evidováno na základě dvou absolutně neplatných kupních smluv ze dne 15. 6. 1999 a ze dne 2. 11. 1999, neboť předmětem neplatného převodu byly nemovité věci, na něž byl včas a řádně uplatněn restituční nárok, a přesto s nimi bylo disponováno v rozporu se zákazem plynoucím z kogentního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě (ve spojení s § 68 zákona o konkursu a vyrovnání). Argument dovolatele, že jeho „vlastnické právo nepopiratelně v roce 1999 vzniklo jako právo řádné“ (viz citace z textu dovolání část IX in fine), tudíž není validní.

27. Judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, se střetem vlastnického práva oprávněné osoby (restituenta) a vlastnického práva dobrověrného nabyvatele majetku, jenž byl postižen z důvodu uplatněného restitučního nároku zákazem dispozice vtěleným do blokačního ustanovení restitučního předpisu, zabývala dosud v poměrech řízení o určení vlastnického práva státu dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“) v situacích, kdy řádně a včas uplatněný restituční nárok církevní právnické osoby se dostal do kolize s právem dobrověrného nabyvatele věci náležící do historického církevního majetku, jež byla v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě (a po 1.

1. 2013 s ustanovením § 13 zákona č. 428/2012 Sb.) na nabyvatele převedena. Judikatura řešící poměřování oprávněného zájmu církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a oprávněného zájmu nabyvatele takového majetku na zachování vlastnického práva nabytého v dobré víře prostřednictvím testu proporcionality je pak zcela přenositelná i do komparace obnoveného vlastnického práva fyzické osoby (restituenta) k věci nabyté rozhodnutím pozemkového úřadu podle zákona o půdě a práva dobrověrného nabyvatele takové věci, jenž ji ovšem získal v rozporu s jiným blokačním ustanovením zákona o půdě (§ 5 odst. 3) převodem na základě právního úkonu porušujícího zákaz dispozice.

28. Základní východiska, která judikatura Ústavního soudu při onom poměřování zdůrazňuje, jsou založena na tezích, že „každý případ je předmětem soudního řízení, přičemž soudy vždy rozhodují na základě individuálních okolností daného případu, a mohou tak poskytnout ochranu všem právům, která jsou ‘ve hře‘, a případně tedy i dobré víře nabyvatelů, jejíž ochrany se navrhovatelé v daném řízení především domáhali“ (srovnej bod 21 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17) a že „při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou dotčena, poté s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip“ (srovnej bod 23 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22.

5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17). Nález s odkazem na vlastní prejudikaturu (viz bod 33 odůvodnění), stejně jako např. v rozhodovací praxi Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1620/2019, principiálně zdůrazňuje potřebu rozlišit případy nabytí vlastnického práva od nevlastníka od situací, kdy bylo kontrahováno s vlastníkem, jemuž ovšem bylo nakládání s věcí z legitimních důvodů pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu zapovězeno. Judikatura pak v této souvislosti upozorňuje na to, že teze o možnosti nabytí věci od nevlastníka nejsou zásadě přenositelné do poměrů sporu, v němž je řešen převod provedený v rozporu se zákonným zákazem dispozice.

Důvod takového rozlišení je zřejmý. Restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, neboť účelem zákona o půdě je odčinění (alespoň) některých majetkových křivd. Na prioritě uspokojení restitučních nároků je přitom nezbytné trvat i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů. Jakýkoliv jiný výklad by pak dle judikatury Ústavního soudu učinil blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě bezcenným (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 23.

5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16).

29. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení § 29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu (a identicky i účelu zákona o půdě) pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).

30. Samotná argumentace žalovaného o jeho dobré víře při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státu a důvěra v řádnou činnost jeho institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nebyly již dříve dotčeny uplatněným restitučním nárokem, nepatří k okolnostem odůvodňujícím suspendaci účinků blokačního ustanovení; tudíž ve světle odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že důvěra jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem požívá ústavněprávní ochrany (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 3.

12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), nicméně ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení § 29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu, jejíž závěry jsou plně přenositelné po poměrů blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona o půdě (čili je bez významu i skutečnost, že v poměrech projednávané věci k převodu majetku přispělo i jednání správkyně konkursní podstaty jako převodce a rozhodnutí konkursního soudu, který k návrhu správkyně konkursní podstaty souhlasil s přímým prodejem předmětných pozemků mimo dražbu, či skutečnost, že na základě takto - v rozporu se zákonem uzavřených dvou kupních smluv - byl proveden zápis (vklad) vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3179/18). Ani z toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měly být pozemky převedeny, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě bez dalšího nepostačuje (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejména nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Na uvedeném nemůže ničeho změnit argumentace žalovaného nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, v němž dovolatelem citovaná teze („maximou při volbě metod zmírnění křivd je nezpůsobení křivd nových, a to i na straně třetích osob“), byla vyslovena za - od poměrů projednávané věci - zcela odlišných skutkových okolností.

Odkazovaná věc byla definována střetem formálního vlastnického práva žalujícího státu (navíc zeslabeného legitimním očekáváním církve na majetkové vypořádání) k pozemkům, na nichž se nacházely stavby ve vlastnictví jiné osoby, jíž měla být se zřetelem - na explicitně zdůrazněné – jedinečné okolnosti případu poskytnuta individuální spravedlnost (viz bod 23 odůvodnění nálezu).

31. Nejvyšší soud v intencích výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam ustanovení § 29 zákona o půdě jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (a obdobně to nepochybně platí i o § 5 odst. 3 zákona o půdě, jež se zřetelem na účel zákona brání dispozicím s majetkem, na nějž podle zákona o půdě uplatnily restituční nárok fyzické osoby), dovodil, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími blokačnímu ustanovení posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci dotčené restitucí v rozporu se zákonem převedeny (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, jež obstálo i v rovině ústavněprávního přezkumu, když ústavní stížnost vůči němu směřující byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Mohlo by přitom jít např. o situaci, v níž by nezákonně převedené nemovitosti měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře dobrověrného nabyvatele.

Mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě lze upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před oprávněným zájmem oprávněné osoby na restituci odňatého majetku, se mohou vztahovat též kupř. k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, velikosti pozemku a jeho tvaru, dopadu pozbytí majetku do jeho poměrů či do poměrů členů jeho rodiny, nebo k možnosti dalšího podnikání v zemědělství (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.

11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4694/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, či z judikatury Ústavního soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18).

32. Z výše předestřených judikatorních východisek lze proto shrnout, že v individuálně daných poměrech konkrétní věci mohou existovat i takové mimořádné (výjimečné) okolnosti případu, na jejichž základě bude na místě upřednostnit ochranu vlastnického práva dobrověrného nabyvatele před restituovaným vlastnickým právem oprávněné osoby k odňatému majetku. Výčet těchto okolností nemůže být přitom z povahy věci nijak uzavřen. V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19.

7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).“ Okolnostmi (výše zmíněnými), které by mohly být důvodem pro poměřování dvou proti sobě stojících práv žalobkyň na straně jedné a žalovaného na straně druhé, se soudy obou stupňů v poměrech projednávané věci náležitě zabývaly (viz body 55 až 59 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaného nebyly shledány „mimořádné důvody pro zachování jeho vlastnického práva na úkor restituentů očekávajících obnovení jejich vlastnického práva“ (viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) ve světle výše předestřené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, obstojí.

33. Argumentací žalovaného k posuzování mimořádných okolností, jež je navázána na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, a na přenositelnost jejich závěrů do poměrů projednávané věci, se dovolací soud již zabýval v bodě 24 odůvodnění tohoto usnesení. Je třeba opětovně zdůraznit, že samotná dobrá víra žalovaného při nabytí předmětných pozemků neměla sama o sobě žádný význam při poměřování kolidujících práv na výsledek úvahy, kterému z nich by měla být dána přednost.

Dobrá víra bez toho, aby byly splněny i další podmínky vydržení, významově nepovyšuje případně existující mimořádné okolnosti věci k úrovni, s níž by mohl být zásadně spjat závěr o zachování vlastnického práva nabyvatele. Obě podmínky tu působí (nezbytně) vedle sebe. Ztráta dobré víry se pak může projevit i tak, že posouzení některé z mimořádných okolností vyzní v neprospěch dobrověrného nabyvatele (např. při vynaložení určitých investic), neboť subjektivní přesvědčení, že určitý stav odpovídá stavu objektivně existujícímu nutně musí podléhat korekci založené na jednání subjektu, při němž postupuje s náležitost opatrností (obezřetností) a pečlivostí.

34. Pokud žalovaný v části VI textu dovolání prezentuje určité skutkové okolnosti, jež by měly vést k závěru o přednostním zachování jeho dobrověrně nabytého práva před restituovaným vlastnickým právem žalobkyň, pak tyto okolnosti ve prospěch dovolatele - dle mínění dovolacího soudu - nepůsobí. a) Jak bylo v řízení před soudy nižších soudů prokázáno, předmětné pozemky byly žalobkyním vydány pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 30. 1. 2002. Oproti mínění žalovaného žalobkyně nemusely vyvíjet žádnou aktivitu směrem k provedení zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a k ochraně vlastnického práva žalobou na jeho určení v soudním řízení (v tomto smyslu žalovaný žalobkyním vytýká prodlevu třinácti let neopodstatněně).

Vlastnické právo žalobkyň založené na pravomocném rozhodnutí pozemkového úřadu podléhalo záznamu a nikoliv vkladu do katastru nemovitostí a záznam prováděl katastrální úřad nikoliv na návrh smluvních stran, ale na základě doručení rozhodnutí státním orgánem, který jej vydal, ve lhůtě třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, popřípadě ode dne jeho vyhotovení (viz § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Žalobkyním pak žalovaný nedostatek aktivity při uplatnění jejich práv ve sporném řízení před soudem vytýká zcela nepřípadně, neboť na rozdíl od žalovaného žalobkyně nabyly vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě platného nabývacího titulu.

Bylo tedy v zájmu žalovaného, aby pochybnosti o svém vlastnickém právu, jež prokazatelně u něj musely vyvstat nejpozději v únoru roku 2001, v soudním řízení iniciativně - i s přihlédnutím k zamýšleným investicím - řešil. Pokud pak žalovaný argumentuje tím, že „žalobkyně neprokázaly, ač zastoupeny advokátem, že by vyvinuly jakoukoliv aktivitu v průběhu zcizování jejich nemovitostí“, pak přehlíží, že žalobkyně a) a c) a právní předchůdce žalobkyně b) v řízení před pozemkovým úřadem navrhli vydání předběžného opatření, o němž bylo dne 22.

12. 1999 (právní moc nastala dne 2. 1. 2000) rozhodnuto tak, že úpadci (jako účastníku řízení před pozemkovým úřadem zastoupeným správkyní konkursní podstaty) byla uložena povinnost zdržet se veškerých jednání a úkonů, které by směřovaly k přechodu nebo převodu vlastnictví nebo užívacích práv (mimo jiného k pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY) na jiné právnické či fyzické osoby. b) Tvrzení žalovaného (s poukazem na svědeckou výpověď správkyně konkursní podstaty a platnou právní úpravu sic!), že nebylo v jeho silách, aby zjistil skutečný stav věci, neboť pozemkový úřad jednal při zápisu (pozn. Nejvyššího soudu: zřejmě vlastnického práva žalobkyň) protiprávně a tajil skutečný stav věci, vyznívá nepatřičně v situaci, kdy naopak správkyně konkursní podstaty žalovanému tajila pravý stav věci (uplatněný restituční nárok, mimo jiného, i k předmětným pozemkům) a její postup při zpeněžování majetku úpadce nese - nejen ve vztahu k žalobkyním - znaky vědomého porušování blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a nerespektování požadavku plynoucího z § 68 zákona o konkursu a vyrovnání.

I když odvolací soud dobrou víru žalovaného při nabytí předmětných pozemků nezpochybnil, dovolací soud nepřehlédl - v rámci posouzení mimořádné okolnosti spočívající ve skutečnostech vážících se k nabytí majetku - že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY byla uzavřena týden předtím, než k přímému prodeji dal souhlas konkursní soud (viz zjištění plynoucí z bodu 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a že kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY byly uzavřeny ve stejný den, kdy konkursní soud s přímým prodejem pozemku souhlasil (viz zjištění plynoucí z bodu 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Zjevný spěch s prodejem si tudíž lze těžko vysvětlit jinak než snahou předmětné pozemky vyvést z dosahu rozhodování v restitučním řízení, o němž správkyně konkursní podstaty věděla. c) Namítá-li žalovaný, že soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly investicemi vynaloženými na převedené pozemky ve snaze redukovat jejich výši, aby tak popřely existenci mimořádných okolností, pak z provedeného dokazování se takové pochybení nepodává. Odvolací soud se tvrzenými investicemi zabýval, neboť doplnil dokazování provedením důkazu stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím ve vztahu ke stavbám, jež žalovaný na pozemcích parc.

č. XY a XY vybudoval. Závěr, že k těmto investicím odvolací soud nepřihlédl, respektive že by je - slovy žalovaného - redukoval, nesouvisí s tím, že by nebyly vynaloženy. Žalovaný je totiž vynakládal až poté, kdy již získal vědomost o tom, že na řadu pozemků v lokalitě byly uplatněny restituční nároky více oprávněných osob (viz dokazování předestřené v bodě 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy v důsledku ztráty postavení dobrověrného nabyvatele. Podstatné je přitom získání této vědomosti žalovaného jako účastníka řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 66/2000, nikoliv fakt, že soudní řízení skončilo pro žalující oprávněné osoby procesním neúspěchem (zjevně proto, že žalovaly na určení neplatnosti kupních smluv, a nikoliv přímo na určení vlastnického práva).

Ostatně vědomost žalovaného, že pozemky v dané lokalitě jsou dotčeny restitucemi, prokazuje i výpis z katastru nemovitostí vyhotovený dne 13. 12. 2001 obsahující poznámku o zahájeném soudním řízení o určení právního vztahu, jež byla zapsána již v roce 2000. Tento výpis žalovaný připojil ke svému sdělení pozemkovému úřadu ze dne 14. 5. 2002, v něm reagoval na dopis pozemkového úřadu ze dne 24. 3. 2000 (reakce na tento dopis je zřejmá z textu sdělení žalovaného a připojení spisové značky, pod níž bylo sdělení pozemkového úřadu žalovanému doručováno) - viz bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

d) Poukazuje-li žalovaný na skutečnost, že předmětné pozemky se nacházejí v oploceném areálu a žalobkyně k nim nemají přístup, a jsou tedy pro oprávněné osoby nevyužitelné, pak soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, jenž odvolací soud aproboval (dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními vázán), a sice že pozemky parc. č. XY a parc. č.

XY se nacházejí mimo oplocený areál, nejsou zastavěny a žalovaný je i s ohledem na jejich malou výměru 12 m2 a 97 m2 nijak k podnikatelské činnosti nevyužívá. Pozemek parc. č. XY o výměře 745 m2 pak je součástí oploceného areálu a tvoří přístupovou cestu k halám. Námitka, že žalobkyně nemají šanci na pozemcích jakkoliv hospodařit, není nesena předestřením důvodů, pro které by to nebylo možné. Žalobkyně předmětné pozemky mohou zcela nepochybně pronajmout a alespoň částečně získat kompenzaci v podobě participování na jejich užitné hodnotě do budoucna, popřípadě za určité období i do minulosti, kdy k nim žádnou z obsahových složek vlastnického práva nemohly vykonávat.

Oproti závěru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, o potřebě zkoumat ekonomický přínos pozemku pro oprávněnou osobou jako mimořádnou okolnost, jež může při střetu kolidujících práv hrát svou roli, nelze přehlédnout, že v odkazovaném rozhodnutí dovolací soud jednak posuzoval nikoliv (již platně konstituované) vlastnické právo oprávněné osoby, ale oprávněný zájem církevní právnické osoby na budoucí restituci jejího historického majetku, a dále byl i konfrontován s takovým skutkovým stavem, v němž upřednostnění oprávněného zájmu restituenta by vyvolalo tvrzené a rovněž prokázané obtíže při hospodaření s pozemky tvořícími součást scelené, společně využívané zemědělské plochy; rozdíl mezi odkazovanou a nyní projednávanou věcí je v tomto ohledu zřejmý.

35. Protože dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

36. Jelikož žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodoval i o výroku o nákladech řízení II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku III o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

37. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu