USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců: a) D. P. S., právní nástupce B. S., zemřelé XY, b) Vratislav Pěchota
Jr., Esq., advokát se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800,
New York, Spojené státy americké (doručovací adresa v České republice Praha 2,
Mánesova 1645/87), správce pozůstalosti po T. K., zemřelém XY, c) M. A. E. K.,
d) M. P. K., žalobci a), c) a d) zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq.,
advokátem, se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York,
Spojené státy americké (se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova 1645/87),
e) J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně,
Jaselská 202/19, proti žalovaným: 1) GLUTTON, a. s., se sídlem v Brně,
Jandáskova 1957/24, identifikační číslo osoby: 27665305, 2) Incanto, a. s., se
sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, identifikační číslo osoby: 26934582, oběma
zastoupeným Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky
505/118, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 86/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2023, č. j. 70 Co 172/2022-436, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny nahradit žalobcům a), c) a d) náklady
dovolacího řízení ve výši 7.740,- Kč k rukám jejich zástupce, Vratislava
Pěchoty Jr., Esq., advokáta se sídlem v České republice Praha 2, Mánesova
1645/87, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovanými 1) a 2) a žalobci b) a e) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných 1) a
2) [žalovaná 3) – Eg.D., a. s. (dříve E.ON Distribuce, a. s.), se sídlem v
Brně, Lidická 1873/36, identifikační číslo osoby: 28085400, odvolání nepodala a
není ani účastníkem dovolacího řízení] rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 70
Co 172/2022-436, potvrdil ve výroku I. rozsudek Městského soudu v Brně (dále
„soud prvního stupně“) ze dne 4. 12. 2019, č. j. 39 C 86/2018-266, v tomto
znění: „Určuje se, že D. P. S. k ?, Vratislav Pěchota, Jr., Esq., správce
pozůstalosti T. K., k ?, M. A. E. K. k 1/8, M. P. K. k 1/8 a J. H. k ? jsou
vlastníky: části pozemku KN p. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, části pozemku KN p. č. XY, označené
geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, části pozemku KN
p. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, části pozemku KN p. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1299-65/2012
jako pozemek KN p. č. XY, části pozemku KN p. č. XY, označené geometrickým
plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, vše v k. ú. XY. Určuje se, že
D. P. S. k id. 3/24, Vratislav Pěchota, Jr., Esq., správce pozůstalosti T. K.,
k id. 3/24, M. A. E. K. k id. 7/48, a M. P. K. k id. 7/48 jsou vlastníky: části
pozemku KN p. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek
KN p. č. XY, části pozemku KN p. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, části pozemku KN p. č. XY, označené
geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, a části pozemku
KN p. č. XY, označené geometrickým plánem č. 1299-65/2012 jako pozemek KN p. č. XY, vše v k. ú. XY“ – dále „předmětné pozemky“ a „geometrický plán č. 1299-65/2012 je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok I.). Dále ve výroku
II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se
náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanými 1) a 2) a žalobci a) až d)
tak, že každá z žalovaných 1) a 2) je povinna nahradit každému z žalobců a) až
d) náklady řízení částkou 7.236,70 Kč (výrok II.). Ve výroku III. změnil
rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení ve
vztahu mezi žalovanými 1) a 2) a žalobcem e) tak, že každá z žalovaných 1) a 2)
je povinna nahradit žalobci e) náklady řízení částkou 1.371,40 Kč (výrok III.). Výroky IV. a V. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 2. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 12. 8. 2013, č. j. 3239/92/78-RBD, bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“),
rozhodnuto, že žalobci, respektive jejich právní předchůdci, jsou v
konkretizovaných podílech spoluvlastníky předmětných pozemků, avšak katastrální
úřad následně odmítl provést zápis jejich vlastnického práva do katastru
nemovitostí s odůvodněním, že nový stav nenavazuje na dosavadní zápisy.
Správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku – v
likvidaci (podle zákona o půdě osoba povinná – dále též „úpadce“) totiž
převedla vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě kupní smlouvy ze dne
7. 4. 2000 na RNDr. Annu Kokolusovou, přestože k těmto pozemkům byl oprávněnými
osobami řádně a včas uplatněn restituční nárok ve smyslu zákona o půdě, o čemž
správkyně konkurzní podstaty věděla. Soudy nižších stupňů proto dovodily, že
zmíněná kupní smlouva ze dne 7. 4. 2000 je neplatná pro rozpor s ustanovením §
68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon č. 328/1991 Sb.“). Dále konstatovaly, že RNDr. Anna
Kokolusová ani její právní nástupci [Alreo, a. s., do níž byly předmětné
pozemky jmenovanou coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý vklad, žalované
1) a 2) - Alreo, a. s. zanikla fúzí se žalovanou 2), kupující RNDr. Anna
Kokolusová se stala předsedkyní dozorčí rady společnosti Alreo, a. s., a
místopředsedkyní představenstva žalovaných 1) a 2), předsedou představenstva
obou obchodních korporací byl její manžel Ing. Jaroslav Kokolus, CSc.)]
vlastnické právo k předmětným pozemkům nenabyli ani vydržením, neboť nebyli v
dobré víře o tom, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalovaná 1) a 2) dovolání, je
považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci
otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítají, že neplatnost kupní smlouvy
ze dne 7. 4. 2000 nelze dovozovat z porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona o
půdě a ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., jelikož správkyně
konkurzní podstaty není osobou povinnou dle zákona o půdě a uplatněných
restitučních nároků si nebyla vědoma. Upozornila, že žalobci neuplatnili
vylučovací žalobu v rámci konkurzního řízení, pročež jim zůstalo toliko právo
na vydání zpeněženého výtěžku z konkurzní podstaty. Vyjádřila rovněž
přesvědčení, že RNDr. Anna Kokolusová nabyla vlastnické právo k předmětným
pozemkům v dobré víře, jelikož smlouvu o koupi těchto pozemků ze dne 7. 4. 2000
uzavřela se správkyní konkurzní podstaty, tedy s úřední osobou, a za souhlasu
konkurzního soudu, a tudíž došlo k vydržení vlastnického práva k nárokovaným
pozemkům, přičemž nedostatkem dobré víry nejsou postiženi ani právní nástupci
RNDr. Anny Kokolusové. Za dovolacím soudem dosud neřešenou pak považovala
otázku, které z vlastnických práv má být považováno za primární, tedy zda
vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy
uzavřené se správkyní konkurzní podstaty a schválené pravomocným rozhodnutím
soudu, či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci a) až d) ve svém vyjádření k dovolání žalovaných 1) a 2)
označili rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Připomněli též rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016, a ze dne 9. 11.
2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2023,
sp. zn. 28 Cdo 2248/2023, a ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2585/2023
(zmíněná rozhodnutí - stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu -
jsou přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz),
které byly vydány ve skutkově obdobných věcech a v nichž již byla vyvrácena
argumentace předkládaná opakovaně žalovanou i v přítomné věci. Navrhli, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaných 1) a 2) odmítl, popřípadě zamítl.
5. Žalobce e) se k dovolání žalovaných 1) a 2) nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelek advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných 1) a 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaných 1) a 2) není pro žádnou z jimi vymezených
právních otázek přípustné.
9. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu smlouvy o převodu
nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou [v
režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále „obč. zák.“), jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované
kupní smlouvy – 31. 3. 2000 – použitelný na projednávanou věc] absolutně (podle
ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99 – označené nálezy, stejně jako dále
uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Uvedený závěr se ovšem prosadí pouze
tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní
smlouvou na třetí osobu správce konkurzní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do
konkurzní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato
kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla
uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby
předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkurzní podstaty, kdyby byl
ze soupisu konkurzní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19
odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12.
2007) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkurzní podstaty v rozporu s
požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“ (srovnej dovolatelkou
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016).
10. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze zjištění, že
správkyně konkurzní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, státní podnik – v
likvidaci) JUDr. Stanislava Vrchotová sepsala předmětné pozemky do konkurzní
podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. –
vzdor tomu, že oprávněné osoby ve lhůtě dle ustanovení § 13 odst. 4 a 5 zákona
o půdě uplatnili dne 8. 8. 1996 u povinné osoby nárok na jejich vydání dle
zákona o půdě, přičemž návrhy na rozhodnutí o vznesených nárocích nebyly
příslušným orgánem pravomocně zamítnuty – dovodil, že se právní předchůdkyně
dovolatelky RNDr. Anna Kokolusová, kupující ze smlouvy o koupi předmětných
pozemků z konkurzní podstaty úpadce uzavřené dne 7. 4. 2000, podle uvedené
smlouvy jejich vlastnicí nestala (na základě dotčené smlouvy jejich vlastnictví
nenabyla).
11. Zpochybňují-li dovolatelky závěr odvolacího soudu o neplatnosti
kupní smlouvy ze dne 7. 4. 2000 námitkami, že v řízení nebylo prokázáno, že
správkyně konkurzní podstaty věděla o uplatnění restitučních nároků k
předmětným pozemkům, polemizuje tak zjevně se skutkovými, a nikoliv právními
konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je
dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016,
sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod
6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči
hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný
způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do
31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej
opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
12. Za daného skutkového stavu rozhodnutí odvolacího soudu není (nemůže
být) v rozporu s dovolatelkami zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněným pod číslem 81/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, neboť v
přítomné věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že
oprávněné osoby uplatnily restituční nárok k původním pozemkům výzvou
adresovanou úpadci ze dne 8. 8. 1996, a tedy skutečnost, že k původním pozemkům
náleželo právo na vydání jinému, nevyšla najevo „později“ po uzavření kupní
smlouvy mezi správkyní konkurzní podstaty a RNDr. Annou Kokolusovou ze dne 7.
4. 2000, ale již předtím.
13. Závěry odvolacího soudu se nikterak neodchylují ani od dovolatelkami
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4062/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS
762/11, vydaných v „kauze Alreo“, jelikož jde o věc s odlišným skutkovým
základem, v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu
soudu excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkurzní podstaty, respektive
že k výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. V nyní
projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí,
byli žalobci, či jejich právní předchůdci, konkurzním soudem vyzváni k podání
vylučovací žaloby ohledně původních pozemků, z nichž byly předmětné pozemky
odděleny, až dne 12. 11. 2001, tedy po uzavření sporované kupní smlouvy; je
tudíž logické, že soud o vyloučení těchto pozemků z konkurzní podstaty
nerozhodoval.
14. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s
věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní
úpravy (§ 130 odst. l obč. zák.) je držitel, který věc drží v omluvitelném
omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že
držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k
okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srovnej např. dovolatelkou
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000). Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba
posuzovat vždy objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Dobrá víra přitom
zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně
musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není tedy
rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení
doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti
o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 1406/2010). Dovolací soud současně opakovaně konstatuje, že
přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen
v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil mimo jiné např.
v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (proti tomuto
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012) a dále v rozsudcích ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo
645/2014.
15. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně
odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního
statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) –
srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a
ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 – a je ji vždy nutno hodnotit
objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od
kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně
musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze
ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu
zastupují (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů
odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2426/2015). Z těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné
výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo
by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne
29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5223/2017).
16. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o absenci dobré víry kupující
RNDr. Anny Kokolusové o tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 7. 4.
2000 se správkyní konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního
podniku – v likvidaci, nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům, ze
zjištění, že kupující uzavřela smlouvu se správkyní konkurzní podstaty dne 7.
4. 2000 bez předchozího pravomocného souhlasu konkurzního soudu se zpeněžením
dotčených pozemků, jakož i ze zjištění, že dne 22. 10. 2004 bylo podepsáno
prohlášení o společném záměru, jehož účastníky byly mimo jiné i RNDr. Anna
Kokolusová a společnost Alreo, a. s., a jedna z původních oprávněných osob B.
S., nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené a ani odchylující se od výše uvedené
judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V souladu s ustálenou
judikaturou se pak dobrá víra právnických osob – právních nástupců kupující
RNDr. Anny Kokolusové – nepochybně odvíjí od vědomostí jejich statutárních
orgánů, přičemž při jejich zjištěném personálním propojení s kupující [do
obchodní korporace Alreo, a. s., jejíž právní nástupkyní je žalovaná, byly
pozemky dne 23. 10. 2000 kupující coby zakladatelkou vloženy jako nepeněžitý
vklad – RNDr. Anna Kokolusová se stala předsedkyní dozorčí rady společnosti
Alreo, a. s., a místopředsedkyní představenstva žalovaných 1) a 2), předsedou
představenstva obou obchodních korporací byl její manžel Ing. Jaroslav Kokolus,
CSc.] jako konformní s přijatými judikatorními tezemi (viz též shora citovanou
judikaturu, jež se zřetelem k okolnostem případu a zásadám spravedlnosti vždy
nelpí na prokázané vědomosti většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí i
závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry právnických osob, na něž byly
předmětné nemovitosti následně převáděny (včetně dovolatelky), a z něj plynoucí
konkluze o tom, že dovolatelka vlastnické právo k předmětným pozemkům
nevydržela (§ 134 obč. zák.).
17. Jelikož dovolání žalovaných 1) a 2) není přípustné, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Protože dovolatelky napadly rozsudek odvolacího soudu v celém jeho
rozsahu, tj. i ve výrocích II. až IV., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení (o nákladech řízení státu), zabýval se dovolací soud
přípustností dovolání i ve vztahu k těmto výrokům. Proti nim však není dovolání
objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., účinného
od 30. 9. 2017].
19. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalovaných 1 a 2) bylo odmítnuto a žalobcům a), c) a d) vznikly v dovolacím
řízení náklady související se zastupováním advokátem, jsou žalovan1) a 2)
povinny žalobcům a), c) a d) tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů
dovolacího řízení činí celkovou částku 7.740,- Kč. Náhrada v uvedené výši
vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis
vyjádření k dovolání) ve výši 7.440,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst.
1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) a § 12 odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní
tarif“), při zastupování tří osob a náhrady paušálně určených hotových výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13
odst. 4 advokátního tarifu. Žalobcům b) a e) pak žádné účelně vynaložené
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
20. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců a), c) a d),
který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla
určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst.
2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované 1) a 2) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se
žalobci a), c) a d) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu