USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. Ď. a
b) J. Ď., zastoupených JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně
III, Politických vězňů 427/19, proti žalovaným 1) J. K. a 2) I. K., zastoupeným
JUDr. Irenou Sopkovou, advokátkou se sídlem v Praze – Podolí, Na Klaudiánce
781/19, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 18 C 279/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 41/2024-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 25. 6 2024, č. j. 23 Co 41/2024-196, se zamítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z
žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182 Kč k rukám zástupce žalobců
JUDr. Martina Krumicha do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou mimořádného
vydržení vlastnického práva.
I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
6. 11. 2023, č. j. 18 C 279/2022-138, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
určení, že „jsou vlastníky a mají ve společném jmění manželů část pozemku parc.
č. XY, manipulační plocha, v obci XY, k. ú. XY, vedený dosud na listu
vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a to v
části označené v geometrickém oddělovacím plánu vyhotoveném Ing. Miroslavem
Kubínem 3. 7. 2019, č. 769-1006/2019, jako budoucí pozemek parc. č. XY“ (výrok
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 41/2024-196, rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve výroku I tak, že určil, že „žalobci jsou spoluvlastníky v
režimu společného jmění manželů části pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY,
vedeného dosud na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální
pracoviště XY, a to v části označené v geometrickém oddělovacím plánu
vyhotoveném Ing. Miroslavem Kubínem 3. 7. 2019, č. 769-1006/2019, jako pozemek
parc. č. XY, k. ú. XY“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výrok II).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho
přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále
jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňují v něm
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř.
5. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že vlastnické právo k pozemkům
nabyli žalobci na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Odvolací soud podle jejich
názoru nesprávně posoudil otázku mimořádného vydržení a s ní související otázku
držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Vytýkají odvolacímu soudu, že se neztotožnil
se soudem prvního stupně v tom, že žalobci užívali sporný pozemek od počátku na
základě výprosy. Také tvrdí, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný,
neboť se odvolací soud nezabýval všemi námitkami dovolatelů a nezohlednil
všechny v řízení tvrzené skutečnosti. Pokud by tak učinil, musel by jednoznačně
dospět k závěru o nepoctivém úmyslu žalobců. Navrhují, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a žalobce zaváže
společně a nerozdílně k náhradě nákladů řízení.
6. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že v řízení žalobcům nebyl
prokázán nepoctivý úmysl, pročež není důvod pochybovat o splnění podmínek
mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání
žalovaných odmítl jako nepřípustné a přiznal žalobcům náhradu nákladů
dovolacího řízení.
III.
Přípustnost dovolání
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky mimořádného vydržení a
s ní související otázky držby nikoliv v nepoctivém úmyslu.
11. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité
věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
12. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném
rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného
vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu
držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý
úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně
poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu
držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně
Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení
ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023 (tato stejně jako další níže
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
14. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší
soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení
není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná
„držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality
přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. V usnesení ze dne
27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-
li držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladené na poctivou držbu (§
992 odst. 1 o. z.), resp. oprávněnou držbu podle § 130 odst. 1 obč. zák., jde v
zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.). Nesplňuje-li držba
uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu
tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či
nikoliv.
15. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není
prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že
vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za
následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Vlastník v průběhu vydržecí doby
může zabránit mimořádnému vydržení ze strany držitele v zásadě jen žalobou
napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy
zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na
určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že
držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno,
považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele
jednajícího v nepoctivém úmyslu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023,
sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
16. Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím
řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě,
že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále např. na něj
navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
1686/2021).
17. Odvolací soud nesdílel závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci
užívali sporný pozemek na základě výprosy. Existence výprosy podle něj z
prokázaných okolností nevyplynula, zejména nebyl prokázán jednoznačný souhlas
žalovaných (jejich právního předchůdce) s bezplatným, časově omezeným užíváním
pozemku. Ten podle odvolacího soudu nevyplynul ani ze samotné komunikace mezi
účastníky, která se měla týkat uskladnění movitých věcí na sporném pozemku
užívaném žalobci. Podle odvolacího soudu začali žalobci užívat sporný pozemek
poté, co na základě kupní smlouvy z 30. 6. 1998 získali vlastnické právo k
sousednímu pozemku parc. č. XY. Se sporným pozemkem nakládali jako s vlastním
a vykonávali vlastnické právo pro sebe. Podle odvolacího soudu měli účastníci
„jasno o vlastnickém režimu sporného pozemku“ nejdříve od jeho zaměření dne 30.
5. 2019 a vypracování geometrického plánu. První žalovaný poté vyzval žalobce k
vyklizení sporného pozemku až v roce 2022. Odvolací soud také poukázal na to,
že žalovaní nemohli udělit výprosu ani v podobě společenské úsluhy v době, kdy
byli pouhými nájemci sporného pozemku, tedy v období od roku 1998 do roku 2007.
Přihlédl rovněž k tomu, že od roku 2007, kdy žalovaní koupili pozemek parc. č.
XY od obce, o sporném pozemku se žalobci „komunikovali“, nevytvořili však „stav
jednoznačného přenechání sporného pozemku k užití žalobcům při vědomí
bezplatnosti tohoto užívání a bez ujednání doby a účelu užívání“.
18. Tyto úvahy odvolacího soudu nejsou zjevně nepřiměřené a jsou v
souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, připustil existenci výprosy,
přestože výslovně byla výprosa upravena až v § 993 ve spojení s § 2189 a násl.
o. z. V usnesení ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, vyslovil
dovolací soud ve vztahu k výprose názor, podle kterého „nebyla-li v ujednání
mezi vlastníkem a tím, komu bylo umožněno užívat cizí věc, určena ani doba ani
účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa a vlastník
může kdykoliv žádat vrácení půjčené věci. Výprosa byla upravena v § 974 OZO,
podle kterého nebyla-li určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná
smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (prekarium) a půjčitel může žádati za vrácení
věci půjčené, kdy je mu libo; i když pozdější právní úpravy výprosu výslovně
neupravily, zásada vyslovená ve zmíněném ustanovení platí i nadále.“ Shodně se
současnou úpravou obsaženou v § 2189 o. z. tedy výprosa předpokládá existenci
dohody o přenechání věci. Jestliže odvolací soud na základě skutkových zjištění
(jejichž správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat) dovodil, že
žalobci počali užívat sporný pozemek bez souhlasu jeho vlastníka, tedy bez
existence ujednání o jeho užívání, a proto nešlo o výprosu, je jeho rozhodnutí
v souladu se závěry dovolacího soudu.
19. Dále se odvolací soud zabýval druhým předpokladem mimořádného
vydržení, a tím byla absence nepoctivého úmyslu držitele. I v tomto ohledu
odvolací soud dostál požadavkům ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže
shledal naplnění předpokladů mimořádného vydržení v situaci, kdy ve zjištěném
skutkovém stavu nespatřoval nic, co by poukazovalo na nepoctivý úmysl žalobců,
resp. co by mu umožnilo vyslovit závěr o úmyslném jednání žalobců motivovaném
snahou způsobit újmu. Uvedl, že žalovaní sice tvrdili lstivý úmysl žalobců
spočívající v odstranění původního plotu, v řízení však úmyslné odstranění
plotu prokázáno nebylo, žalobci pouze původní oplocení neobnovili, z čehož
lstivý úmysl žalobců bez dalšího dovodit nelze. Odvolací soud nepovažoval
počínání žalobců za nepoctivé či mající znaky zneužití práva podle § 8 o. z. V
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že bylo na
žalovaných, aby přistoupili k podání žaloby na vyklizení, která jediná mohla
mít za následek přerušení běhu dvacetileté vydržecí lhůty, která započala běžet
30. 6. 1998 (kdy žalobci začali sporný pozemek užívat jako vlastní) a v souladu
s ustanovením § 3066 o. z. neskončila dříve než k 1. 1. 2019, kdy žalobci
vlastnické právo ke spornému pozemku podle 1095 o. z. vydrželi.
20. Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou řádně odůvodněné a souladné s
výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nelze je považovat
za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
21. Dále dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
neboť se odvolací soud nezabýval všemi jejich námitkami a nezohlednil všechny v
řízení tvrzené skutečnosti.
22. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
23. Předně dovolací soud podotýká, že odvolací soud nové dokazování ve
věci neprováděl, nýbrž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně. Napadené rozhodnutí již jen proto z dovolatelem namítaného důvodu není
nepřezkoumatelné.
24. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší
soud vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást
práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to
způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné
povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo
tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným
způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup
nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v
rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy
(viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke
správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016.
25. V poměrech projednávané věci se odvolací soud řádně vypořádal se
všemi námitkami žalovaných a zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané
věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny.
Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za
nepřezkoumatelné. Proto tato námitka žalovaných přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
IV.
Závěr a náklady řízení
26. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl
dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017], a to v
rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, můžou se žalobci
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 22. 7. 2025
Mgr. David Havlík
předseda senátu