22 Cdo 440/2025-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce A. H., zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, proti žalovaným 1) M. M. a 2) M. M., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 54/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2024, č. j. 13 Co 450/2024-378,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 9 C 54/2022-299, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 83 m2 a pozemku parc. č. XY o výměře 9 m2, obou v katastrálním území XY, vymezených geometrickým plánem číslo 754-21/2021, vypracovaným V. H., XY, dne 12. 5. 2021, schváleným Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, dne 17. 5. 2021, pod č. PGP-419/2021-407, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 13 Co 450/2024-378, změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky dobré víry žalobce a dále při řešení otázky, zda projev vůle v písemné darovací smlouvě je třeba přednostně vykládat s ohledem na geometrický plán, který je její nedílnou součástí, nebo je třeba zjistit význam projevu vůle podle úmyslu jednajícího. Úvahu odvolacího soudu o absenci jeho dobré víry považuje za zjevně nepřiměřenou, stejně jako úvahu při výkladu projevu vůle. Za vadu řízení považuje „rozpor skutkového zjištění, k němuž oba soudy nižšího stupně dospěly“.
4. K posouzení dobré víry držitele odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1253/99, 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 2451/2011, 22 Cdo 2724/2009, 22 Cdo 1733/2012, 22 Cdo 3079/2014 a 21 Cdo 4540/2018.
5. Má za to, že není běžné, aby v souvislosti s polohopisným plánem společnosti ČEZ Distribuce, a.s. a zastavovacím plánem zkoumal žalobce své vlastnické právo, neboť jejich účelem nebylo posouzení právních vztahů k pozemku parc. č. XY a žádný ze zpracovatelů jej o nesrovnatelnostech ve vlastnických hranicích neinformoval. Žalobce není vlastníkem tam uvedeného sloupu elektrického vedení, nemusel mu tedy věnovat pozornost. Naopak mohl oprávněně očekávat, že by jej případně upozornil na nedostatek v držbě vlastník pozemku parc. č. XY. Sloupy elektrického vedení navíc nejsou v dotčených plánech zakresleny vždy na stejném místě. Připlocení nebylo možné rozpoznat ani z katastrální mapy. Nepřiměřený je podle žalobce i skutkový závěr, že znal detailně místní situaci dlouhá léta před uzavřením smlouvy. V době výstavby plotu chodil do učení, později byl na vojně a do místa moc nejezdil. K okamžiku uzavření darovací smlouvy v roce 2008 vycházel z toho, že nabývá pozemek parc. č. XY v rozsahu stávajícího oplocení tak, jak jej po dlouhou dobu předtím užívala jeho matka. Držba pozemku parc. č. XY nebyla zpochybňována a dobrou víru nevylučuje ani jeho výměra, omyl žalobce, že mu připlocená část patří, byl proto omluvitelný.
6. Při výkladu vůle matky a sestry žalobce, kterou projevily uzavřením darovací smlouvy v roce 1990, se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, 22 Cdo 2185/2022 a 22 Cdo 646/2009, když nezkoumal úmysl smluvních stran a nedal přednost skutečnému stavu před stavem evidovaným. Úmyslem smluvních stran bylo darování v rozsahu vymezeném plotem v terénu, nikoli podle geometrického plánu, který byl součástí darovací smlouvy. Darování pozemku parc. č. XY s pozemkem parc. č. XY, který byl za plotem, by ani nedávalo smysl. Proto když matka převedla na žalobce vlastnické právo v rozsahu, v jakém jí zbýval po rozdělení geometrickým plánem, převedla na žalobce i pozemek parc. č. XY.
7. Navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K posouzení dobré víry žalobce
11. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nemohl nabýt pozemek parc. č. XY (řádným) vydržením, neboť již v době, kdy sousední pozemek nabyl darováním od své matky, mu byly známy skutečnosti, pro které nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem připloceného pozemku parc. č. XY.
12. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, dostupné, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
13. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že „za situace, kdy pozemek parc. č. XY byl opakovaně v mapách, na koordinačních plánech, náčrtech, situačních plánech a polohopisných plánech zakreslován tak, že na něm, anebo ještě na pozemku parc. č. XY byl zobrazován sloup elektrického vedení, o němž žalobce při místní znalosti věděl, že ho má zaplocený, mohl a měl žalobce při běžné pečlivosti a obezřetnosti rozpoznat, že drží část cizího pozemku parc. č. XY“. Dodal, že s tím koresponduje i výpověď sestry žalobce o tom, že v rámci rodiny (včetně žalobce) věděli, že cesta byla zakreslena na pozemku parc. č. XY, ačkoli byla připlocena k pozemku parc. č. XY. Skutkový závěr, že žalobce si byl po celou dobu držby pozemku parc. č. XY vědom absence vlastnického práva k připlocenému pozemku parc. č. XY, proto považoval za správný.
14. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Úvahu odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalobce ve vlastnictví pozemku parc. č. XY nepovažuje dovolací soud za nepřiměřenou ani za nedostatečně odůvodněnou. Nejde navíc o úvahu založenou na posouzení omluvitelnosti omylu žalobce, ale na skutkovém zjištění, že žalobce si byl po celou dobu vědom toho, že vlastníkem tohoto pozemku není.
16. Dovolací soud pro úplnost dodává, že uplynula-li vydržecí doba později než 31. 12. 2013, je třeba vydržení posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K řádnému vydržení je tak třeba držba poctivá, pravá, a s jistým zjednodušením i „řádná“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 807/2024). K řádnému vydržení by proto v dané věci nepostačovala poctivá (oprávněná) držba spolu s uplynutím desetileté vydržecí doby. Držba žalobce by navíc musela být založena na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§ 1090 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
K výkladu vůle při uzavření darovací smlouvy
17. Dovolání není přípustné ani pro otázku výkladů vůle smluvních stran darovací smlouvy.
18. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Ten přitom neuvěřil výpovědi sestry žalobce o tom, jaká byla její dohoda s její matkou o předmětu darování (tedy že úmyslem bylo darovat jí pozemek v menším rozsahu, než to odpovídalo geometrickému plánu připojenému k darovací smlouvě, a později žalobci darovat zbývající část pozemku), neboť tato výpověď nekorespondovala s ostatními provedenými důkazy. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že vůle smluvních stran darovací smlouvy se nelišila od vůle, která byla v darovací smlouvě jasně a určitě projevena. Rozhodnutí odvolací soudu tedy není založeno na řešení otázky, zda upřednostnit písemné znění smlouvy o převodu nemovité věci před skutečnou vůlí smluvních stran.
19. Je třeba dodat, že k nabytí vlastnictví žalobce k nemovité věci mohlo na základě darovací smlouvy z roku 2008 dojít až vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). I kdyby tedy matka žalobce skutečně převedla na sestru více, než obě zamýšlely, a pozdější darovací smlouvou měla v úmyslu převést na žalobce větší část zemského povrchu, než odpovídalo pozemku parc. č. XY po oddělení pozemku parc. č. XY geometrickým plánem, došlo k vkladu vlastnického práva, a tedy k účinnému nabytí vlastnictví jen ve vztahu k pozemku parc. č. XY tak, jak byl v katastru nemovitostí evidován (v rozsahu odpovídajícím geometrickému plánu).
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu