22 Cdo 490/2025

22 Cdo 490/2025-291

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) R. M., b) I. M., c) O. T., d) R. T. a e) M. M., všech zastoupených Mgr. Alešem Sázavským, advokátem se sídlem v Náměšti nad Oslavou, Nad Splavem 1045, proti žalovaným 1) P. T. a 2) A. T., oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, pro nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 76/2021, o dovolání žalobce e) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 26. 9. 2024, č. j. 72 Co 87/2024-259, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce e) je povinen nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 4 749 a žalované 2) ve výši 3 854,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 10 C 76/2021-212, uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku ve výroku I specifikovanou kupní smlouvu ohledně spoluvlastnických podílů na nemovitostech (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 72 Co 87/2024-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci do tří dnů od právní moci ve výroku I specifikovanou kupní smlouvu, zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II–X).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce e) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně judikát sp. zn. 28 Cdo 3073/2007. Předně vyjádřil přesvědčení, že k porušení předkupního práva došlo. Odvolací soud vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1303/2024 značně rozšiřujícím způsobem, v důsledku čehož téměř znemožnil realizaci předkupního práva při více subjektech za situace, v níž některý z nich zůstává pasivní.

Pokud se totiž žádný další spoluvlastník k žalobě nepřipojil, dal jednoznačně najevo, že o realizaci předkupního práva nemá zájem. Dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, dle něhož má existence funkční vazby (pozemků) přednost před závěry uvedenými v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3073/2007. Takový právní režim (funkční vazba) se totiž netýká jiných pozemků než zastavěných. Předmětné pozemky navíc nejsou nezbytné z hlediska provozu samotného domu. Fakticita nemůže převážit nad právním stavem, podle něhož předmětné pozemky (resp. podíly na nich) nejsou součástí ani příslušenstvím bytových jednotek.

Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že podané žalobě vyhoví v tom znění, že celý podíl žalovaných nabývá žalobce e).

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, resp. zamítnuto, přičemž se ztotožnili se závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí. Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o.

s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).

Odvolací soud založil své rozhodnutí (kterým žalobu zamítl) na vícero závěrech, z nichž každý by musel žalobce e) právně relevantním způsobem napadnout, aby mohla být založena přípustnost dovolání. Odvolací soud zaprvé vysvětlil, že a) žalobci nemohli z důvodu „pouhé pasivity“ ostatních spoluvlastníků uplatnit předkupní právo v příslušném rozsahu, načež uzavřel, že „pokud tedy žaloba na nahrazení projevu vůle obsahuje v neprospěch žalovaného i projev vůle, který není žalovaný povinen učinit, je to důvodem k zamítnutí žaloby v plném rozsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 369/2024)“ – (viz bod 10 rozsudku). Rovněž (zadruhé) dospěl k závěru, že b) předkupní právo ke sporným pozemkům vůbec nevzniklo (viz bod 11 rozsudku), neboť existuje faktické funkční spojení sporných pozemků s převáděnými nemovitostmi (tj. s bytovou jednotkou) – (viz bod 15 rozsudku), přičemž (zatřetí) c) z důvodu aplikace § 1160 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 4 nařízení vlády č. 366/2013 Sb., může být (a v nyní posuzované věci je) součástí nemovité věci (jednotky) též pozemek funkčně související s provozem a správou domu (viz bod 14 rozsudku).

Žalobce e) vymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k závěru ad b) odvolacího soudu tím způsobem, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3073/2007. Dovolatel nicméně v tomto směru neformuluje zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud při řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Nadto dovolací soud ve vztahu k této námitce dovolatele – toliko stručně – uvádí, že dané rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá (v dovolatelem odkazovaném případě se jednalo o restituční spor, nikoliv o posouzení funkční vazby pozemku z důvodu přináležitosti případného podílu na něm k bytové jednotce), přičemž má též dovolací soud zato, že dovolatelem předkládaná judikatura nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to zejména s ohledem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.

1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020 (k tomu viz i další rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsudku citovaná).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.

zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu ad a) a c) dovolatel nevymezil nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání. Byť k závěru ad a) dovolatel uvádí, že odvolací soud vyložil judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1303/2024 „značně rozšiřujícím způsobem“, explicitně v dovolání neformuloval zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat.

K tomu dovolací soud podotýká, že v dovolatelem předkládaném rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry učiněnými v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2358/2010, podle nichž musí dát spoluvlastník, který předkupní právo uplatnit nechce, zřetelně, tedy bez pochybností najevo, že předkupní právo uplatnit nechce; v tom je implicitně obsaženo, že nemá námitky proti tomu, aby je uplatnil v rozsahu jemu náležejícímu jiný spoluvlastník. V nyní posuzované věci však odvolací soud z provedených důkazů dospěl ke skutkovému (a až v návaznosti na skutková zjištění odpovídajícímu právnímu) závěru, že taková situace nenastala.

Pokud dovolatel předkládá v rámci své argumentace vlastní skutkové závěry, pak všechny tyto námitky jsou pro dovolací přezkum nepodstatné, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce e) přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 4. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu