22 Cdo 4932/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Z. Č., proti žalovanému L. Č., zastoupenému Mgr. Žanetou Vítů,
advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C
1743/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
29. 1. 2015, č. j. 38 Co 294/2013-573, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně zrušil usnesením ze dne 22. 4. 2010, č. j. 38 Co
236/2007-379, rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“)
ze dne 24. 1. 2007, č. j. 4 C 1743/2000-302, kterým vypořádal zaniklé společné
jmění účastníků (dále také „SJM“), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2012, č. j. 4 C
1743/2000-495, tak, že přikázal část věcí do výlučného majetku žalobkyně (výrok
I.), přikázal část věcí do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil mu
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 1 020 796,45 Kč (výrok
II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.-V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. 1. 2015, č. j. 38 Co 294/2013-573, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I., III., IV., a V., změnil výrok II. o přikázání movitých věci do
výlučného vlastnictví žalovaného tak, že část věcí přikázaných do vlastnictví
žalovaného se žalovanému nepřikazuje, a že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 078 281,50 Kč, jinak ve výroku II.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky
soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a rovněž otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu nebyla doposud vyřešena.
Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud zatížil řízení vadou, pro kterou je
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. K otázce písemné dohody účastníků o
vypořádání vzájemných majetkových vztahů po rozvodu, ze dne 22. 6. 1999 pouze
odkázal na odůvodnění rozsudku o soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2007, č. j.
4 C 1743/2000-302 (stejně tak k námitce ohledně majetku právnické osoby Nechory
s. r. o.). Ten byl však zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 4. 2010,
č. j. 38 Co 236/2007-379. Odkazem na odůvodnění zrušeného rozhodnutí jednal
odvolací soud v rozporu s § 157 o. s. ř. a odchýlil se od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2011, sp.
zn. 32 Cdo 4115/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Dovolatel rovněž vznáší otázku, o níž tvrdí, že
nebyla dovolacím soudem v rozhodovací praxi doposud vyřešena - zda je splněna
povinnost § 157 o. s. ř. tím, že odvolací soud v odůvodnění odkáže na
odůvodnění jiného rozsudku vydaného jiným soudem.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při stanovení obvyklé ceny věcí
vycházel z ceny ke dni zániku SJM. Při vypořádání SJM je však třeba vycházet z
ceny věci ke dni vypořádání. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek
pod č. 11, ročník 2001).
Pochybení se dovolací soud dopustil i nesprávným právním posouzením započtení
dovolatelova vnosu do stavby rodinného domu. Žalobkyně rovněž neprokázala, že
hotovost 85 000,- Kč, kterou vybrala z bankovních účtů při odchodu ze společné
domácnosti, byla použita pro společnou domácnost manželů, a soud by tak neměl k
tvrzení žalobkyně přihlížet.
I přes opakované námitky dovolatele pak soud opomenul řešit otázku, zda není
dán důvod pro disparitu podílů účastníků. Důvody pro nerovnost podílů spatřuje
v tom, že žalobkyně opustila společnou domácnost, přisvojila si cennosti v
hodnotě přes 150 000 Kč a vůbec se nepodílela na materiálním zajišťování
rodiny. Při zohlednění disparity podílů se soudy nevypořádaly s otázkou
principu zásluhovosti, kterou výslovně předpokládá jak § 149 odst. 3 obč. zák.,
tak judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1781/2004, nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011).
Soudy také nezkoumaly, zda příčiny rozvratu manželství neměly přímý dopad na
hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu (k tomu odkaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010).
Dovolatel také zpochybnil rozhodnutí o nákladech řízení. Podle jeho názoru měly
soudy zohlednit charakter sporu (iudicium duplex) a rozhodnout podle § 150 o.
s. ř. tak, že se žádnému z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dovolatel navrhl, a aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhl, aby v novém
řízení věc projednal jiný samosoudce nebo jiný senát.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že souhlasí s napadeným rozhodnutím a že
dovolání považuje za ryze účelové.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod
č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Protože řízení ve věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012
Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud v některých otázkách pouze
odkázal na zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud v napadeném
rozhodnutí na dřívější zrušené rozhodnutí skutečně odkázal, nicméně také znovu
výslovně uvedl, že dohoda o majetkových vztazích byla uzavřena pro účely řízení
o tzv. smluveném rozvodu, ke kterému však nikdy nedošlo, neboť řízení bylo
zastaveno. Pro řízení o vypořádání SJM již dohoda nemá právní účinky a nelze k
ní přihlížet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6.
2001, sp. zn. 30 Cdo 257/2001). Stejně tak k námitce vnosů do právnické osoby
Nechory s. r. o. odvolací soud v napadeném rozhodnutí zřetelně uvedl, že podnik
žalovaného nebyl předmětem vypořádání, a z toho důvodu nemohl soud zohledňovat
dovolatelovy vnosy do podniku. Napadené rozhodnutí se tak neodchyluje od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel v této
souvislosti odkazuje. Otázka kterou dovolatel pokládá jako dosud neřešenou, již
nadto byla Nejvyšším soudem řešena. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1988/2000, dovolací soud uvedl: „Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění
nového rozsudku nezopakoval nebo alespoň neodkázal na skutkové či právní
závěry, které učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, je nový
rozsudek, pokud z těchto závěrů vychází, nepřezkoumatelným.“ Aby mohlo být
rozhodnutí přezkoumatelné, musí soud zopakovat dříve učiněné právní nebo
skutkové závěry, či na ně alespoň odkázat. V napadeném rozhodnutí odvolací soud
postupoval zcela souladně s touto judikaturou, neboť nejenže odkázal na
dřívější rozhodnutí, nýbrž (právě proto, že bylo zrušeno) i zopakoval učiněné
závěry a přesvědčivě je odůvodnil.
Dovolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, pokud jde o způsob oceňování věcí náležejících do SJM. Z procesního
spisu se podává, že každý jednotlivý znalecký posudek (posudky znalců Knotka,
Dobiáše a Bimka) byl zpracován podle stavu věcí ke dni zániku společného jmění
manželů, avšak ocenění bylo provedeno k době vypořádání, respektive vyhotovení
znaleckých posudků. Takový postup je ovšem zcela v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatel příhodně odkazuje.
Namítá-li pak, že věci byly na základě znaleckých posudků oceněny na počátku
sporu, trvajícího bezmála patnáct let, a za tak dlouhou dobu mohly významně
změnit svoji hodnotu, je třeba uvést, že znalecký posudek znalce Dobiáše
(kterým byla zjištěna cena nemovitosti – věci zdaleka nejvyšší hodnoty v rámci
celého SJM) byl v roce 2011 vyhotoven na návrh dovolatele opětovně, právě za
účelem zjištění aktuální ceny nemovité věci. Zjištěná cena k době přibližně
jeden rok před vydáním rozhodnutí není na závadu (ocenění „k době vypořádání“
není pochopitelně možné brát doslovně), zvláště nevyplývaly-li ze spisu
skutečnosti, z kterých by měl soud na změnu v cenách nemovitostí usuzovat a ani
účastníci je netvrdili (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012).
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání SJM přihlédne především k
potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k
tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry
přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné
domácnosti. Nejvyšší soud se k výkladu tohoto ustanovení vyjádřil v usnesení ze
dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněném v časopise Soudní
rozhledy, číslo 3, ročník 2010, str. 100, tak, že "právní úprava modifikace
vypořádání společného jmění manželů patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud by pak mohl úvahu odvolacího soudu
o důvodech opodstatňujících odklon od výchozího principu rovnosti podílů
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti" (obdobně např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2009).
Zpochybní-li dovolací soud odchýlení od principu rovnosti podílů jen v případě
zjevné nepřiměřenosti úvahy soudů v nalézacím řízení, tím spíše zpochybní jen v
případě zjevné nepřiměřenosti respektování rovnosti podílů. Dovolací soud
nicméně neshledal úvahu o rovnosti podílů jako zjevně nepřiměřenou. Přesto, že
ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. počítá s přihlédnutím k výše uvedeným
kritériím, ovládá řízení o vypořádání společného jmění manželů, stejně jako
ostatní sporná řízení, zásada projednací, tedy odpovědnost účastníků za
výsledek řízení (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn.
22 Cdo 3441/2009). Žádný z účastníků však v řízení nerovnost podílů netvrdil,
nenavrhoval rozhodnutí o disparitě a řádně (tj. nikoliv jen na úrovni letmých
zmínek, jejichž účel nebyl uveden) nedoložil skutečnosti disparitu
odůvodňující. Pokud dovolatel v řízení tvrdil, že rozvrat manželství zavinila
žalobkyně, není tato skutečnost sama o sobě způsobilá založit nerovnost podílů,
jestliže neměla přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči o
rodinu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 8. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Co se týká tvrzení, že se dovolatel podílel na nabývání majetku
větší měrou než žalobkyně a že žalobkyně se nepodílela na finančním zisku
domácnosti a stavbě domu, sám dovolatel toto tvrzení zpochybnil, když výslovně
uvedl, že se oba účastníci podíleli na podnikání rovným dílem (viz č. l. 406
soudního spisu). Naopak sám dovolatel několikrát v průběhu řízení zopakoval
požadavek, aby byla předmětná nemovitost (která tvoří co do hodnoty téměř celé
SJM) přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení s tím, že podíly
mají být rovné. Za této situace nelze mít úvahu odvolacího soudu za zjevně
nepřiměřenou.
Zásadně platí právní domněnka, že podíly obou manželů jsou stejné (§ 149 odst.
2 obč. zák.), rozhodnutí o disparitě (nerovnosti podílů) je musí být odůvodněno
okolnostmi daného případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 518/2015). Pouze v případě zjevné nerovnoměrnosti by
tak soud měl přistoupit ke stanovení nestejné výše (disparity) podílů na
vypořádávaném jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22
Cdo 656/2010). Jestliže z průběhu řízení nevyplynula žádná skutečnost, která by
odůvodňovala jiné rozhodnutí než podle rovnosti podílů, neodchýlil se odvolací
soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl podle zásady
rovnosti podílů. Nadto samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval
otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně
rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22
Cdo 122/2008 – již proto nelze pro řešení této otázky dovolání připustit).
Odvolací soud se zabýval vnosy dovolatele na rodinný dům, neboť uvedl, že nelze
přihlédnout k vnosům dovolatele, uplatněným po uplynutí tříleté lhůty od zániku
SJM. Tento závěr je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3395/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2903/2005).
Tvrzení, že žalobkyně neprokázala použití 85 000 Kč na společnou domácnost,
zpochybňuje skutková zjištění, nikoliv právní posouzení věci. Jediným
přípustným dovolacím důvodem je však nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.); dovolací soud se proto nemohl námitkou zabývat.
K námitce nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení dovolací soud uvádí, že
základní pravidlo pro rozhodování o nákladech řízení je vyjádřeno v § 142 odst.
1 o. s. ř. Toto pravidlo platí podle rozhodovací praxe dovolacího soudu i pro
řízení o vypořádání společného jmění manželů (k tomu např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014); stejné stanovisko zastává
i Ústavní soud (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS
1441/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 62,
ročník 2011). Aplikace § 150 o. s. ř. je tak i ve sporech o vypořádání SJM věcí
výjimečnou a samotná povaha sporu (iudicium duplex) ji nemůže odůvodnit.
Odvolací soud se proto ani v této otázce neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, soudu nezbylo, než dovolání podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu