22 Cdo 501/2024-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovaným 1) obci Z., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, a 2) K. T., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 11/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 21 Co 63/2023-375, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 21 Co 63/2023-375, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalované 1) Mgr. Jiřího Slavíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 13 C 11/2020-345, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který vznikl sloučením dílu „a“ odděleného od pozemku parc. č. st. XY a dílu „b“ odděleného od pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, na základě geometrického plánu vyhotoveného Brokeš – Zázvorka zeměměřičská kancelář s.r.o. se sídlem Souběžná I 643/49, 158 00 Praha 5, číslo plánu 1184 – 127/2012, ověřeného Ing. Vladimírem Zázvorkou dne 16. 8. 2012 pod číslem 96/2012 a odsouhlaseného Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY, Ing. Ivanou Krasovou dne 27. 8. 2012 pod č. j. 1870/2012 (výrok
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II-III).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 21 Co 63/2023-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výroky II-III rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) dovolání, a to do všech jeho výroků. Odvolacímu soudu vytýká, že: a. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování objektivní dobré víry v době nabytí vlastnického práva, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 148/2020, přičemž podle dovolatelky byla dobrá víra žalovaného 2) v době nabytí vlastnického práva (ke dni 2. 1. 2002) odvozena od dobré víry jeho právní předchůdkyně trvající 25 let s tím, že právní předchůdkyně žalovaného 2) vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržela; b. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, jestliže nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti; c. rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to zda pro posouzení dobré víry držitele je rozhodná „okolnost, že předmětný pozemek – nemovitost byl vydržen, resp. Že právní předchůdce držitele byl celou dobu, tj. více jak 25 let v dobré víře ohledně toho, že mu předmětný pozemek patří“; d. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení tvaru a rozlohy sporných pozemků, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, přičemž „soudy obou stupňů tvar pozemků a jejich rozlohu jako důvod pro zamítnutí celé žaloby neřešily“; e. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „prolomení“ zásady koncentrace řízení, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 700/2022.
4. Dovolatelka rovněž žádá o odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí.
5. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná 1) navrhuje dovolání zamítnout. Hodnocení dobré víry žalovaného 2) považuje za objektivní stejně tak jako hodnocení důkazů. Dodává, že dobrá víra právní předchůdkyně žalovaného 2), ani zkoumání tvaru a velikosti pozemků nebylo předmětem řízení. Účastnický výslech byl proveden v souladu s § 118a odst. 3 a § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
7. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
11. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. K bodu 3.a.:
12. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se v kontextu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již mnohokrát, přičemž uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz]. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)].
13. Dovolací soud nicméně může zpochybnit závěr o existenci dobré víry držitele, zda mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou totiž často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
14. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný 2) nikdy nebyl oprávněným držitelem sporného pozemku, tvořeného spornými díly „a“ a „b“ a nemohl jej nikdy vydržet, a není proto jeho vlastníkem. Žalovaný 2) sice 2. 1. 2002 nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, a současně se tak stal držitelem sporného pozemku tvořeného díly „a“ a „b“, který byl k převáděnému pozemku připlocen, avšak nebyl držitelem oprávněným, jelikož nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek tvořený spornými díly „a“ a „b“ patří. Již před nabytím vlastnického práva k pozemku parc. č. st. XY, tedy i před jeho uchopením držby sporného pozemku, mu bylo ze strany žalované 1) sděleno, že má pozemek přeplocen, přičemž žalovanému 2) bylo dokonce známo, že se sdělení týká „dvorku“, tedy části, jejíž součástí jsou i sporné díly „a“ a „b“.
15. S úvahou odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje, neboť na podkladě skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy nelze učinit jiný závěr, než že žalovaný 2) sporné pozemky nevydržel, jelikož od počátku své držby sporných pozemků nebyl v dobré víře, že mu patří. Závěry odvolacího soudu jsou plně v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a v žádném případě tak nevybočují z mezí zjevné přiměřenosti rozhodnutí a jsou též řádně a podrobně odůvodněny.
16. K otázce vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům právní předchůdkyní žalovaného 2) B. T. a vlivu této tvrzené skutečnosti na nabytí vlastnického práva žalovaným 2) viz závěry dovolacího soudu v odst. 19 až 23 tohoto rozhodnutí. K bodu 3.b.:
17. Dovolatelka namítá, že „je třeba řešit otázku procesního práva, konkrétně ust. § 132 o. s. ř.“ a že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů, a to v jejich vzájemné souvislosti, aniž by však uvedla, o které konkrétní důkazy šlo a jak konkrétně odvolací soud v jejich hodnocení pochybil. Dovolání tak ani v této části není přípustné.
18. Nadto k tzv. jiné vadě řízení může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. K bodu 3.c.:
19. Dovolatelkou namítaná otázka již v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena byla.
20. Dovolací soud v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“
21. Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010).
22. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1085/2019, dospěl k závěru, že v případě převodu vlastnického práva (například darováním) nabývá nabyvatel pozemek vymezený jako parcela podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, z čehož vyplývá, že pokud by převodce vlastnil ve skutečnosti více, než odpovídá ve smlouvě vymezenému předmětu (pozemku v podobě parcely), nestává se nabyvatel vlastníkem tohoto většího (avšak smluvně nereflektovaného) rozsahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017). Ke stejnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018.
23. Aplikace těchto závěrů v poměrech souzené věci má nutně za následek, že žalovaný 2) vlastníkem sporných pozemků není. V dané věci je nezbytné zdůraznit, že žalovaný 2) na základě darovací smlouvy ze dne 28. 12. 2001 nabyl od B. T. pozemek parc. č. st. XY, a to podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (tj. ke dni 2. 1. 2002) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013). Jestliže přitom zmíněného dne netvořil díl „a“ ani „b“ část pozemku parc. č. st. XY, žalovaný 2) nemohl tyto části pozemku nabýt derivativně od své právní předchůdkyně na základě zmíněné darovací smlouvy. V tomto ohledu je pak zcela nerozhodné, zdali právní předchůdkyně žalovaného 2) sama nabyla vlastnické právo k dílu „a“ a „b“, ať již smluvně, vydržením či jinak, nebo je naopak nikdy nenabyla, neboť předmětem darování byl výhradně pozemek parc. č. st. XY podle stavu katastrálního operátu ke dni 2. 1. 2002. V řízení před nalézacími soudy přitom nebylo nijak tvrzeno, že by stav katastrálního operátu v katastru nemovitostí byl odlišný, než je tomu dnes, a v řízení rovněž nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalovaného 2) sporné části „a“ a „b“ darovací smlouvu na žalovaného 2) převedla. K bodu 3.d.:
24. Pokud dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce tvaru a překročení výměry drženého pozemku, pak na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec založeno a dovolatelka tuto námitku vznáší poprvé až v dovolacím řízení. Proto ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. K bodu 3.e.:
25. Dovolatelka touto otázkou namítá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně přihlédl ke zjištěním, které vyplynuly z účastnického výslechu žalovaného 2). Ten byl proveden na jednání soudu prvního stupně 19. 8. 2022, tedy až poté, co bylo řízení koncentrováno při jednání soudu prvního stupně 2. 7. 2021.
26. Dovolatelka při formulaci své právní otázky však zcela přehlíží, že poté co soud prvního stupně poprvé ve věci rozhodl, byl jeho rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 17. 2. 2022, č. j. 19 Co 16/2022-181, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rušícím rozhodnutí vyslovil jiný právní názor, než měl soud prvního stupně, který nepovažoval otázku dobré víry žalovaného 2) za právně významnou, neboť své původní rozhodnutí založil na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. S ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu vyzval soud prvního stupně dovolatelku na jednání 6. 5. 2022 k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení o dobré víře žalovaného 2) o vlastnictví sporného pozemku. Sama dovolatelka po tomto poučení navrhla provést účastnický výslech žalovaného 2).
27. Odlišný závazný právní názor po zrušení rozsudku nadřízeným soudem umožňuje přihlížet i po řádně provedené koncentraci řízení k novým tvrzením a důkazním návrhům v případě, že by si takový právní názor (pokud by jej soud prvního stupně zastával) vyžádal poučení podle § 118a o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (při prvním jednání ve věci, případně přípravném jednání). V takovém případě soud poskytne poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. (případně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. pokud byla ještě před koncentrací objektivní potřeba takové poučení poskytnout i bez ohledu na jiný právní názor a soud tak neučinil) a přihlíží ke skutečnostem a důkazům, které účastníci ve vztahu k té skutečnosti, ke které směřuje poučení, uplatnili v reakci na takové poučení nebo i bez výzvy a poučení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, publikovaný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Shora označeným závěrům dovolacího soudu odpovídá postup soudu prvního stupně, který s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu při jednání dne 6. 5. 2022 poučil účastníky podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a vyzval je k označení důkazů potřebných k prokázání skutkových tvrzení. Poučením podle § 118a o. s. ř. přivodil procesní situaci, ve které § 118b odst. 1 o. s. ř. nebrání provedení důkazů navržených k prokázání tvrzení, kterých se poučení dle § 118a o. s. ř. týkalo, až po uplynutí lhůty stanovené v předchozím poučení o koncentraci řízení (viz např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3472/2014, nebo ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1413/2017-II).
29. Namítaný předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu proto není dán.
30. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je pak objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
31. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu