22 Cdo 513/2025

22 Cdo 513/2025-513

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Pavlem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 22/28, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 240/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 58 Co 262/2024-486, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 11 C 240/2021-445, vypořádal společné jmění manželů (dále také „SJM“), žalobkyně a žalovaného, tak, že co do částky 80 000 Kč řízení zastavil (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 313 373,50 Kč (výrok II) a žalobkyni a žalovanému přikázal rovným dílem následující pohledávky za dlužníkem P. M., a sice pohledávku ve výši 500 000 Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 4. 2010, dne 16. 8. 2010 a dne 29. 6. 2012, pohledávku ve výši 100 000 Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce uzavřenou dne 26. 2. 2010 a pohledávku ve výši 20 000 Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce uzavřenou dne 16. 8. 2017 (výrok III); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok IV).

2. K odvolání obou účastníků řízení (v případě žalovaného odvolání směřovalo toliko proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 58 Co 262/2024-486, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. S ohledem na obsah a rozsah dovolání (viz níže) jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění z nalézacího řízení a právní závěry odvolacího soudu.

4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry a na ně navazujícím právním posouzením věci soudem prvního stupně v případě vypořádání těchto položek: a) částky 250 000 Kč, kterou měl žalovaný – dle žalobních tvrzení – vyplatit v roce 2017 na výživném svým zletilým dětem z předchozího manželství. Byť tyto prostředky byly vyplaceny ze společného účtu, jednalo se o částku náležící do výlučného vlastnictví žalovaného a nikoliv do SJM. Na uvedený účel totiž byly použity finanční prostředky, které byly žalovanému postupně vypláceny svědkem J.

V. na vyrovnání dluhu (žalovaným označeného jako půjčka), který svědkovi vznikl poté, kdy u společné investice vynaložené v době před uzavřením manželství do nemovitosti se záměrem investici zhodnotit, svědek změnil tento záměr a nemovitost si ponechal ve svém vlastnictví. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se v případě vrácených částek nejednalo o příjem a ani o zisk z výdělečné či podnikatelské činnosti, jenž by byl předmětem SJM; b) na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví žalovaného nebyly použity prostředky ze společného jmění manželů.

Oprava fasády byla jako celek financována z pojistného plnění vyplaceného žalovanému z pojistné události týkající se jeho domu, stejně z tohoto plnění byl financován nákup materiálu na rekonstrukci koupelny, pokojů a střechy. Práce žalovaný prováděl buď svépomocí (je vyučený instalatér), anebo na základě vzájemné výpomoci jeho známých; c) pohledávka ve výši 650 000 Kč za známým žalovaného, P. M., je společné aktivum náležící do společného jmění manželů. Pokud jde o jeho výši, bylo přihlédnuto k částce 500 000 Kč, na níž žalobkyně původní žalobní požadavek omezila.

Jestliže pak žalobu opětovně rozšířila o částku 150 000 Kč, stalo se tak již po uplynutí doby tří let od zániku manželství a SJM. Částka 500 000 Kč byla zaslána P. M. ze dvou účtů, jejichž majitelem byla matka žalobkyně, paní Z. Č. Prostředky půjčila po žádosti obou manželů. Protože P. M. půjčené prostředky nevrátil, sama částku 500 000 Kč soudně vymáhala jako vlastní pohledávku. Protože žalovaná následně souhlasila s jejím postoupením, stala se pohledávka v uvedené výši součástí SJM. V průběhu řízení přitom žádný z účastníků netvrdil takové okolnosti, jež by měly soud vést k jinému vypořádání pohledávky, než k jejímu přikázání žalobkyni a žalovanému rovným dílem.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I, v němž byl ve výrocích II a III o věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala dovolání žalobkyně (dále také „dovolatelka“). Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: i) „zda v rámci prokazování vnosů ze společných prostředků do výlučného majetku jednoho z manželů je nutné prokázat, kdy a jaké práce byly provedeny, kdy a co bylo zaplaceno, a zda nestačí k prokázání vnosu tvrzení účastníka, že za trvání manželství byl zhodnocen majetek jednoho z manželů a toto zhodnocení se prokáže porovnáním stavu před manželstvím, popř. v době získání, se stavem v době zániku SJM.“ Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.

9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách

Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), jež při objektivně dané obtížnosti zjistit výši investice, která byla na rekonstrukce stavby vynaložena, předpokládají přijmout nejen úvahu soudu činěnou za podmínek daných § 136 o. s. ř., ale i vypracování znaleckého posudku, v němž by v závislosti na popisu provedených prací byly určeny náklady, které bylo třeba v daném čase na rekonstrukci vynaložit; ii) „zda obdržené prostředky od dlužníka pouze jednoho z manželů plněných na základě inominátní smlouvy (případně jako podíl ze smlouvy o společnosti) uzavřené před vznikem manželství (SJM) mohou být ziskem ve smyslu ustanovení § 711 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o.

z.“), a to zejména v případě, kdy soud dospěl ke skutkovému závěru, že se jednalo o společnou investici dlužníka a jednoho z manželů, která byla v poslední splátce vyrovnána až za trvání manželství.“ Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů pochybily při zjišťování a zejména pak podřazení skutkového stavu pod odpovídající právní normu. Poukazuje na skutečnost, že podle svědka J. V. byla investice do domu, který následně s žalovaným rekonstruoval, zisková. Nerozporuje sice, že za trvání manželství byl žalovanému vrácen dluh, jenž měl u svědka V., nicméně poukazuje na skutečnost, že se jednalo o zisk z investice do nemovitosti.

Z tohoto důvodu měly být také finanční prostředky vyplacené žalovanému jmenovaným svědkem za trvání manželství posouzeny dle § 711 odst. 2 o. z. jako zisk, a tudíž náleží do společného jmění manželů. Dovolatelka podpůrně argumentuje starší judikaturou týkající se výplaty mzdy (viz Rc 8/1966, Rc 42/1972); iii) „zda jsou důvodem pro disparitu podílů při vypořádání pohledávky skutečnosti, že pohledávka byla fakticky ku prospěchu pouze jednomu z manželů, byla sjednána tímto manželem a ten také získával plnění ostatních svých pohledávek od tohoto dlužníka ve formě různých benefitů.“ V souvislosti s položenou otázkou žalobkyně odkazuje na § 742 odst. 1 písm. b) a f) o.

z.

a namítá, že se soudy nezabývaly tím, z jakých prostředků, za jakým účelem a za jakých okolností manželé tuto pohledávku nabyli. Nesprávně soudy hodnotily výpověď matky dovolatelky, která v rámci svědecké výpovědi uvedla, že na půjčku panu M. byly použity i výlučné finanční prostředky žalobkyně (nikoliv tedy pouze výlučné prostředky svědkyně). Rovněž uvádí, že odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování uvěřil tvrzení žalovaného, že se zavázal převést případně vymožené finanční prostředky od pana M.

zpět na svědkyni Č. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k přátelskému vztahu žalovaného a pana M. a k tomu, že s ním dlouhodobě podnikal (přenechání vozidla BMW, nákup akcií). Dovolatelka uvádí, že od principu vypořádání zaniklého SJM rovným dílem by se měl soud odklonit v případech zmírnění nespravedlnosti mezi manželi při vypořádání a zásah Nejvyššího soudu do výsledné úvahy soudů nižších stupňů je možný jen tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená či by nebyla náležitě odůvodněna (dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008). Za takový případ pak označuje vypořádání společné pohledávky za P. M. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1

o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

11. Dovolání není přípustné. K vnosu ze společného majetku do majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného – otázka i)

12. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že při řešení otázky vnosů ze společných prostředků do výlučného majetku jednoho z manželů se odvolací soud odchýlil od konkluzí podávajících se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022. V označeném rozhodnutí se dovolací soud vyjádřil k problematice, jejíž podstata vyplývá z citace, jíž dovolatelka v textu rozhodnutí předestřela, a sice připouští se při absenci dokladů o provedených rekonstrukčních pracích na stavbě stanovit jejich rozsah a výši investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, pokud to individuální okolnosti věci umožňují, úvahou soudu dle § 136 o. s. ř. Tím spíše pak k takovému účelu může sloužit znalecký posudek.

13. Situace v poměrech projednávané věci je ovšem jiná. Jistě by na základě popisu konkrétních rekonstrukčních prací, jež byly na domě ve výlučném vlastnictví žalovaného provedeny (nutně by výčet prací nemusel být úplný), mohl být k případnému doplnění dalších prací a určení výše investic ustanoven znalec, nicméně takový postup by byl z hlediska stanovení vnosů ze společného na výlučný majetek významný pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že byly skutečně investovány společné finanční prostředky. Za situace, kdy skutkový stav zjištěný v nalézacím řízení před soudem prvního stupně, z něhož dovolací soud vychází (musí vyjít), je takový, že do rekonstrukce domu žalovaného byly investovány výhradně prostředky získané žalovaným jako pojistné plnění za pojistné události vzniklé na inkriminovaném domě a práce byly vykonávány buď svépomocí, anebo jako vzájemná výpomoc ze strany známých či kamarádů, nemohl by znalecký posudek, jehož provedení žalobkyně navrhovala, tak jako tak objasnit zdroje, z nichž byly rekonstrukční práce na domě žalovaného financovány. Soud prvního stupně se přitom velmi podrobně otázkou rekonstrukce rodinného domu žalovaného zabýval (viz body 28 až 31 a bod 49 odůvodnění rozsudku) a odvolací soud jeho skutkové závěry jako správné a náležitě odůvodněné plně aproboval.

14. Poměřovat řešení právní otázky, již žalobkyně dovoláním nastoluje, se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není přiléhavé. V odkazované věci byl dovolací soud konfrontován se skutkovým stavem, v jehož rámci bylo postaveno najisto - na rozdíl od nyní posuzované věci - že určité finanční prostředky ze SJM do výlučného majetku jednoho z manželů byly vloženy, a pak tudíž bylo skutkově významné zabývat se rozsahem a výší investic. Řešení této otázky pak bylo předestřeno v odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu, z něhož dovolatelka citovala. Přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. založené na argumentu o odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu však nemůže být přisvědčeno tehdy, pokud dovolatel označí rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož konkluzemi konflikt řešené právní otázky konfrontovat nelze; to je právě případ otázky vymezené dovolatelkou, jež nereflektovala skutkový stav nalézacího řízení, jenž byl odlišný od skutkového zjištění (o vnosu ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů) učiněného v odkazované věci. K povaze plnění vyplaceného za trvání manželství na základě závazku třetí osoby vzniklého vůči jednomu z manželů před uzavřením manželství – otázka ii)

15. Dovolatelka žádá vypořádat polovinou částku 250 000 Kč, již vyplatil žalovaný ze společného účtu na výživné jeho dětí z předchozího manželství. Spor o to, zda se jednalo o prostředky náležící do SJM či o výlučné patřící žalovanému odvisel v projednávané věci od posouzení, zda svědek J. V., kamarád žalovaného, jimi za trvání manželství plnil na závazek vzniklý před uzavřením manželství s žalobkyní či zda se jednalo, jak tvrdila žalobkyně, o zisk, popřípadě jeho část, z realizovaného společného investičního záměru, na němž se žalovaný se svědkem V. před uzavřením manželství s žalobkyní dohodl. Dovolatelka má za to, že takto vyplacené prostředky náležely do SJM, neboť na posouzení jejich povahy bylo třeba aplikovat § 711 odst. 2 o. z. a pravidlo o vyplaceném zisku, popřípadě mzdě, a sice v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání zapříčinil, nabyl možnost s nimi nakládat.

16. Ani pro řešení této otázky nelze přípustnosti dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. přisvědčit. Dovolatelka především konfrontuje řešení této otázky s judikaturou reflektující zcela odlišné společenské a právní poměry vzdálené více než padesát let, přičemž odkazované věci navíc vykazují rozdílnost v posuzované problematice výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy (viz rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1965, sp. zn. 8 Co 558/65, jež bylo uveřejněno pod číslem 8/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a příjmů z práce založené na odlišném obsahovém, formálním a ideovém pojetí pracovní činnosti v době před rokem 1989 (viz Rozbor a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, jenž byl uveřejněn pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě uvedeným není řečeno, že by současná právní úprava občanského zákoníku pro posouzení, kdy se mzda či plat jednoho z manželů stává součástí SJM, stanovila rozhodný okamžik odlišně (viz § 711 odst. 2 o. z.). Závěry vyjádřené v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích však do poměrů projednávané věci promítnout nelze, neboť povahu plnění, které svědek V. vyplatil žalovanému, klasifikovaly soudy na základě jiného skutkového stavu a hodnocení stěžejního důkazu - výpovědi jmenovaného svědka - než toho, který dovolatelka považuje za správný.

17. Žalobkyni nelze přisvědčit, že by soudy obou stupňů z výpovědi svědka V. (a jejího hodnocení) mohly učinit skutková zjištění, jež by konvenovala dovolatelčinu právnímu názoru, tj. že by plnění, jež svědek žalovanému poskytl, bylo mzdou (odměnou za práci) či ziskem z realizovaného společného záměru. Výpověď svědka je velmi podrobně zachycena v protokole o jednání před soudem prvního stupně dne 24. 8. 2023 (viz č. l. 343 až 344 p. v. procesního spisu). Není v ní přitom obsaženo tvrzení svědka, že „investice byla zisková“, které mu připisuje dovolatelka v textu dovolání. Svědek zcela konkrétně popsal okolnosti dohody o vypořádání vložených prostředků do rekonstrukce domu, kterou s žalovaným v roce 2008 nebo 2009 uzavřel v reakci na to, že původní záměr dům po rekonstrukci společně prodat musel být opuštěn, neboť do domu se nastěhovali rodiče svědka. Závazek takto převzatý před uzavřením manželství žalovaného s žalobkyní pak částečně splnil ještě v roce 2008 výplatou částky 1 000 000 Kč a v roce 2014 doplatil částku 400 000 Kč způsobem, jenž věrohodně popsal. Nemohlo se tak po právní stránce jednat o zisk či příjem z výdělečné činnosti, ale o vyrovnání závazku vzniklého před uzavřením manželství účastníků řízení. Finanční plnění, která pak žalovaný od svědka obdržel, nemohlo být tudíž klasifikováno jako součást společného jmění manželů.

18. Z právě uvedeného rovněž vyplývá, že dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na námitkách týkajících se skutkových zjištění, jež měl soud prvního stupně, potažmo odvolací soud, správně učinit z výpovědi svědka J. V. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013]. Skutkové námitky tak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v něm vymezená hlediska jsou spojena s řešením právních otázek imanentně spojených s uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. argumentací o nesprávném právním posouzení věci. K podmínkám disparitnímu způsobu vypořádání společné pohledávky za dlužníkem P. M.

19. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani argumentace žalobkyně o naplnění podmínek pro disparitní vypořádání společné pohledávky ve výši 500 000 Kč (na tuto částku ve lhůtě tří let od zániku SJM žalobkyně toto aktivum k vypořádání omezila) za dlužníkem P. M. Dovolatelka vysvětluje, že odklon od principu rovnosti podílů je v poměrech projednávané věci naplněn tím, že pohledávka byla fakticky ku prospěchu pouze jednomu z manželů a tímto manželem také byla sjednána. Mezi žalovaným a dlužníkem byl navíc přátelský vztah a v minulosti oba spolu i podnikali. Soudům obou stupňů pak vytýká, že při úvaze o disparitním způsobu vypořádání pohledávky k těmto okolnostem dostatečně nepřihlédly, stejně jako k okolnostem, za nichž manželé pohledávku nabyli. Odkazuje, byť nikoliv v intencích tvrzení od odklonu odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, z něhož zmiňuje tezi o zásahu dovolacího soudu do úvahy odvolacího soudu o odklonu od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.

20. V rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, Nejvyšší soud uvedl, že – stejně jako za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud při vypořádání SJM rozhodnout s využitím tzv. disparity (nerovnosti) podílů. Rozhodovací praxe přijatá v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je přitom v zásadě použitelná i při vypořádání SJM podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018).

21. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, jenž byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 11/2000, s. 522, k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 2/2002, s. 99)]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16, jež je přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).

22. Shodně jako v případě argumentace o povaze plnění vyplaceného za trvání manželství na základě závazku třetí osoby vzniklého vůči jednomu z manželů před uzavřením manželství (viz body 15 až 18 odůvodnění tohoto usnesení), i v případě vymezené právní otázky vztahující se ke splnění podmínek pro disparitní způsob vypořádání společné pohledávky za dlužníkem P. M. zakládá dovolatelka přípustnost dovolání a uplatněný dovolací důvod na námitkách vůči zjištěnému skutkovému stavu soudem prvního stupně, jenž odvolací soud jako správný aproboval.

Soud prvního stupně učinil podrobná zjištění o původu finančních prostředků, z něhož byla půjčka P. M. poskytnuta, a sice ze dvou účtů matky žalobkyně (v této souvislosti není významné, zda určitá část prostředků náležela do výlučného vlastnictví žalobkyně), že se tak stalo na žádost obou účastníků a že následně poté, kdy vymáhání dluhu matkou žalobkyně bylo bezvýsledné, nechal si žalovaný od matky žalobkyně dlužnou pohledávku postoupit a ta vzala zpět žalobu, kterou u soudu na P. M. podala (viz body 11 až 13 a 44 až 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Je tudíž zřejmé, že dlužníku P. M. byly za trvání manželství účastníků poskytnuty za dvou účtů matky žalobkyně její výlučné finanční prostředky v částkách 100 000 Kč a 400 000 Kč, jež se staly společnou pohledávkou (aktivem SJM) v okamžiku, kdy žalovaný na základě dohody s matkou žalobkyně pohledávku převzal s tím, že ji bude dále vymáhat a vymožené prostředky vyplatí matce žalobkyně. Na režimu pohledávky náležící do SJM by ničeho nezměnila ani skutečnost, že část prostředků deponovaných na účtech by byly výlučné peněžní prostředky žalobkyně.

23. Argumentuje-li žalobkyně pravidly pro vypořádání SJM vtělenými do ustanovení § 742 odst. 1 písm. b) a f) o. z. ( „každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek“ a „se přihlédne k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění“), pak dovolacímu soudu není zřejmé, jak se tato pravidla promítají do úvahy o možném odklonu od principu rovnosti podílů při vypořádání společné pohledávky za dlužníkem P. M. Její vznik je důsledkem dohody mezi žalovaným a matkou žalobkyně s cílem zbavit ji starosti pohledávku jako výlučnou po dlužníku dále soudně vymáhat. Dospěl-li odvolací soud za této situace – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že konkrétní okolnosti případu nevykazují žádnou výjimečnost, jež by odůvodňovala odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání předmětné pohledávky, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou, jež by vyžadovala zásah ze strany dovolacího soudu. Proto se odvolací soud nemohl dostat do kolize se závěry, jež dovolatelka připomíná z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008. Navíc je zmíněná konkluze vyjádřením obecného přístupu dovolacího soudu k přezkumu právních otázek, jejichž posouzení je na úvaze soudů nižších stupňů, a nijak nereflektuje řešení disparitního způsobu vypořádání majetkového společenství manželů založeného na okolnostech, jež by se alespoň typově blížily poměrům v konkrétní posuzované věci.

24. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není pro žádnou ze tří předestřených právních otázek přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu