22 Cdo 5561/2017-415
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se
sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti žalovanému P. M., zastoupenému JUDr.
Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Úvoz 162/20, o zaplacení
1 719 641,62 Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 70/2013,
o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 69 Co 180/2017-349, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
14 229,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Tomáše Hulvy, MBA, LL.M., advokáta se sídlem v Opavě, nám.
Republiky 2/1.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
11. 2016, č. j. 10 C 70/2013-295, zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro
uznání (výrok I.), řízení částečně zastavil v části, v níž se žalobkyně
domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 493,16 Kč (výrok II.), uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 829 803,26 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení do 3 měsíců
od právní moci rozsudku (výrok III.), ve zbývající části, kdy se žalobkyně
domáhala po žalovaném zaplacení částky 849 345,20 Kč, dále úroku z prodlení z
této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení a dále
úroku z prodlení z částky 1 679 148,46 Kč ve výši 7,75 % za dobu od 24. 11.
2011 do 15. 8. 2012 žalobu zamítl (výrok IV.), žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a zamítl návrh žalobkyně, aby soud
uložil zástupci žalovaného pořádkovou pokutu (výrok VI.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 69 Co 180/2017-349,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v části týkající se povinnosti
stanovené žalovanému zaplatit částku ve výši 782 633,27 Kč spolu se zákonným
úrokem z prodlení za dobu od 16. 8. 2012 do zaplacení ve lhůtě tří měsíců od
právní moci rozsudku a ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), v další napadené
části výroku III., co do částky dalších 47 170 Kč s příslušenstvím, rozsudek
změnil tak, že žalobu o stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni
částku ve výši 47 170 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 8.
2012 do zaplacení zamítl (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 200 Kč
(výrok III.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 639 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. Žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu a rozhodnutí soudu
prvního stupně ve výrocích IV. a V. Dovolání spatřuje jako přípustné, neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. V rovině procesního práva vymezuje otázky, zda
jsou obecné soudy oprávněny v soudním sporu o vydání bezdůvodného obohacení
provést majetkové vypořádání manželů, když žaloba je čistě žalobou na vydání
bezdůvodného obohacení v konkrétné výši; zda je soud prvního stupně oprávněn
provést vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), když řízení o
vypořádání SJM bylo již pravomocně skončeno a soud se v tomto řízení odmítl
předmětem této žaloby jako součásti SJM zabývat, když se o součást SJM nejedná
(věc rozsouzená); a zda soud prvního stupně je oprávněn provést vypořádání SJM,
když věcně a místně příslušným pro vypořádání je Okresní soud v Bruntále. V
rovině hmotného práva vymezuje otázku, zda peněžní prostředky nabyté žalobkyní
po rozvodu manželství se mohou stát součástí již zaniklého SJM, jestliže byly z
převážné části získány prodejem nemovitostí – pozemku parc. č. pozemku parc. č. pozemku parc. č. budovy J. č. p. na parc. č. a domu bez č. p./č. e. na parc. č., vše zapsáno v LV (dále jen „předmětné nemovitosti“) – pravomocně
přikázaných do vlastnictví žalobkyně (tedy v době prodeje ve vlastnictví
žalobkyně), byť se jednalo o nemovitosti původně do SJM patřící a byť později
došlo k rozhodnutí Nejvyššího soudu o zrušení rozsudku o vypořádání SJM. Nicméně faktem zůstává, že v době dražby předmětných nemovitostí byly
pravomocně přikázány do vlastnictví žalobkyně; peněžní prostředky utržené z
dražby jako výlučný majetek žalobkyně byly poukázány soudním exekutorem
žalovanému; později došlo ke zrušení rozsudku o vypořádání SJM (v době zrušení
rozsudku o vypořádání SJM však již předmětné nemovitosti nebyly v SJM ani ve
vlastnictví účastníků, ale třetí osoby, na kterou přešly příklepem v dražbě). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích IV. a V. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil. Žalovaný v podaném dovolání namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen
§ 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
i obecná zásada lex specialis derogat legi generali. Tvrdí, že vypořádání SJM
nelze obcházet úspěšným podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, jak se
to stalo v tomto případě. Již samotný princip SJM vylučuje, aby mezi manžely
došlo k bezdůvodnému obohacení. Dovozuje, že žalobkyně ani nemohla být k podání
žaloby o bezdůvodné obohacení aktivně legitimována. Ústavní soud se ve věci sp. zn. I. ÚS 2758/08 ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že nevypořádané SJM
nejde nahrazovat žalobou o vydání bezdůvodného obohacení. Zrušením původních
rozsudků o vypořádání SJM ze strany Nejvyššího soudu došlo k obnovení celé masy
SJM, ale s ohledem na § 150 odst. 4 obč. zák.
lze vypořádávat majetek původně v
SJM i jinak, než v rámci řízení o vypořádání SJM. V případě, že nastane
předpoklad uvedený v § 150 odst. 4 obč. zák., je namístě podat žalobu na
vypořádání podílového spoluvlastnictví. V tomto případě však nenastala ani tato
varianta, protože žalovaný měl movitou věc – finanční prostředky - ve svém
držení, užíval je pro svoji potřebu a potřebu své rodiny, a tedy platí
nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., že se stal po marném
uplynutí tříleté lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu jejich výlučným
vlastníkem. Žádá, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen. Žalobkyně k dovolání žalovaného uvedla, že neobchází institut vypořádání SJM. V
řízení o vypořádání SJM u Okresního soudu v Bruntále opakovaně navrhovala
soudu, aby vypořádal také peněžní prostředky, které byly utrženy z prodeje
předmětných nemovitostí původně do SJM náležejících. Ten však pravomocně
rozhodl o tom, že předmětné peněžní prostředky nejsou SJM. Po takovém
rozhodnutí již není možní se touto otázkou zabývat. Peněžní prostředky byly
nabyty žalovaným z výlučného majetku žalobkyně a v době po rozvodu manželství. To navíc na základě konstitutivního výroku soudu, který byl zrušen. Žalovaný je
tak povinen vrátit žalobkyni, co přijal. Domnívá se, že nemohla nastat ani
nevyvratitelná domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., když předmětné peněžní
prostředky nejsou SJM a jsou – pokud jsou považovány za věc movitou – jsou věcí
genericky určenou; nelze tedy konstatovat, že peněžní prostředky jsou věcmi ze
SJM, které pro svoji potřebu a domácnost užívá jako vlastník. Citovaný judikát
I. ÚS 2758/08 se týká zcela jiné otázky. Ve zbytku opakuje závěry uvedené již
ve svém dovolání. Dovolání nejsou přípustná. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobkyně v dovolání pokládá otázku výkladu procesního práva, zda jsou obecné
soudy oprávněny v soudním sporu o vydání bezdůvodného obohacení provést
majetkové vypořádání manželů, když je žaloba čistě žalobou na vydání
bezdůvodného obohacení v konkrétní výši. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu. V žalobě musí být uvedeno, o čem a na jakém základě má soud ve sporu nebo jiné
právní věci rozhodnout. Tomuto účelu slouží „vylíčení rozhodujících
skutečností“, které, budou-li v řízení posléze prokázány, povedou k závěru, že
požadavek navrhovatele (žalobce), vyjádřený v tzv. žalobním petitu, je
opodstatněný. V žalobě musí být rozhodující skutečnosti vylíčeny tak, aby z
nich byl zřejmý skutkový děj (skutek), na jehož základě se uplatňuje právo, a
to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci
(vylučuje možnost záměny s jiným skutkovým dějem). Vylíčení rozhodujících
skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové
stránce. Právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba
v návrhu uvádět. Vylíčí-li navrhovatel (žalobce) přesto v návrhu tzv. právní
důvod žaloby, není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém
právním posouzení věci není právním názorem účastníků vázán [k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013
(dostupné na www.nsoud.cz)]. V předmětném sporu žalobkyně sice v žalobě
explicitně uvedla, že se „domáhá vydání bezdůvodného obohacení vůči
žalovanému“, jde však právě o právní posouzení věci, jímž soud není vázán. Odvolací soud se tedy nedopustil pochybení, odchýlil-li se od názoru žalobkyně
stran právního posouzení věci a věc posoudil z převážné části podle jiného
právního názoru než z hlediska vydání bezdůvodného obohacení. Dále se žalobkyně domáhá výkladu otázky procesního práva, zda je soud prvního
stupně oprávněn provést vypořádání SJM, když řízení o vypořádání SJM bylo již
pravomocně skončeno a soud se v tomto řízení odmítl předmětem této žaloby jako
součásti SJM zabývat, když se o součást SJM nejedná (věc rozsouzená). Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Výhrady dovolatelky směřují proti postupu soudu prvního stupně, z hlediska
dovolacího přezkumu však nemají význam již z toho důvodu, že dovoláním je
napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, který nezaložil své rozhodnutí na právním
názoru o vypořádání SJM soudním rozhodnutím, ale zčásti své závěry opřel o
institut bezdůvodného obohacení a zčásti o § 150 odst. 4 obč. zák. Již proto
nejde o druhé rozhodnutí soudu o vypořádání SJM. Ostatně i tato otázka je
dovolatelkou výslovně směřována k výše uvedené první procesní otázce, tj. k
otázce, zda je soud vázán právní kvalifikací účastníkem uplatněného nároku, či
nikoliv.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že není vyloučeno, aby řízení o
vypořádání SJM bylo na návrh účastníka zahájeno opětovně, a to zejména tehdy,
jestliže po pravomocném skončení řízení jsou v nové žalobě uplatněny k
vypořádání jiné součástí společného jmění. Podstatné však je, že i v tomto
novém řízení platí tzv. pravidlo tří let. Soud tedy v takovém řízení může
vypořádat pouze takové věci, hodnoty a závazky, které účastníci stihnou
navrhnout ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014
(uveřejněný pod č. C 15 513 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Obdobně není důvodná ani námitka překážky rozsouzené věci, kterou dovolatelka
opětovně spojuje se závěrem (vztahujícím argumentaci nepřípadně k postupu soudu
prvního stupně), že nemůže opakovaně probíhat o stejných součástech SJM řízení
o jejich vypořádání. I zde však přehlíží, že odvolací soud své právní závěry
opřel nikoliv o vypořádání SJM, ale zčásti o bezdůvodné obohacení a zčásti o
ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. Ostatně, kdyby skutečně byla dána překážka
věci pravomocně rozhodnuté, bylo by to jednoznačně v neprospěch dovolatelky,
protože řízení o jejím návrhu by v takovém případě muselo být zastaveno. V
projednávané věci ovšem není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei
iudicatae) již proto, že o dané hodnotě ve formě peněžní částky nebylo v
původním řízení pravomocně rozhodnuto. Okresní soud v Bruntále v rozsudku ze
dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, který nabyl právní moci 13. 3. 2014,
rozhodl pouze o zamítnutí žaloby o vypořádání SJM ve vztahu k předmětným
nemovitostem, neboť již ke dni rozhodnutí nebyly ve vlastnictví účastníků. K
částce získané zpeněžením předmětných nemovitostí se vyjádřil toliko v
odůvodnění rozsudku, v němž konstatoval, že podle právního názoru soudu nelze
učinit předmětem vypořádání ani rozdělovanou podstatu získanou žalovaným či
jeho právní zástupkyní podle usnesení Mgr. Čeňka Bělasty, soudního exekutora
Exekutorského úřadu Bruntál, a že se jedná o nárok, o němž nepřísluší
rozhodovat soudu v řízení o vypořádání SJM, ale žalobkyně má možnost uplatnit
jiný, právním řádem aprobovaný, způsob domáhání se svého nároku. Výslovně tak
soud předpokládal, byť nesprávně, jak bude uvedeno dále, že má probíhat ve
vztahu k získanému peněžitému plnění ještě další řízení, ve kterém žalobkyně
bude uplatňovat jí tvrzená práva k získaným peněžitým částkám. K tomu pak
dovolací soud pro úplnost připomíná, že odůvodnění rozhodnutí nenabývají právní
moci [srovnej Dvořák, B. § 159a (Materiální právní moc). In Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2016, str. 775], a proto jsou úvahy žalobkyně o založení
překážky věci pravomocně rozhodnuté rovněž nepřípadné. Žalobkyně dále uvádí, že „terciální procesní otázkou je, zda Okresní soud v
Jeseníku je oprávněn provést vypořádání SJM, když věcně a místně příslušným pro
vypořádání SJM je Okresní soud v Bruntále“.
Tato otázka taktéž nemůže založit přípustnost dovolání. Jak již dovolací soud uvedl opakovaně výše, i zde dovolatelka napadá postup
soudu prvního stupně, ač ona sama podle jejího vlastního tvrzení žalobu na
vypořádání SJM vůbec nepodala a o vypořádání SJM neopřel své rozhodnutí ani
odvolací soud. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak na řešení této otázky není vůbec
postaveno. Tato námitka by však ani v opačném případě neměla vliv na věcné
posouzení sporu. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř., „nestanoví-li zákon jinak, jsou k
řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy“. Zákon přitom jinde nestanoví,
že by byl k projednávání sporů o vypořádání SJM, vydání bezdůvodného obohacení
či sporů s aplikací § 150 odst. 4 obč. zák. byl věcně příslušný jiný článek
soudní soustavy; podmínka věcné příslušnosti by proto byla ve věci splněna,
neboť věc byla projednána okresním soudem. Co se týče místní příslušnosti,
jedná se o tzv. relativní procesní podmínku, neboť namítání jejího nedostatku
je časově omezeno (srov. § 105 o. s. ř.) a uplynutím této lhůty dochází ke
zhojení nedostatku. V rovině hmotného práva žalobkyně dále vymezuje otázku, zda se peněžní
prostředky nabyté žalobkyní po rozvodu manželství mohou stát součástí již
zaniklého SJM, když tyto byly z převážné části nabyty prodejem předmětných
nemovitostí pravomocně přikázaných do vlastnictví žalobkyně, byť se jednalo o
nemovitosti původně do SJM patřící a byť později Nejvyšší soud pravomocná
rozhodnutí soudů o vypořádání SJM zrušil. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009
(uveřejněného pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se podává, že dojde-li k převodu obchodního podílu, který tvoří součást
SJM, v době po zániku SJM do jeho vypořádání, je předmětem vypořádání částka
získaná za jeho převod. Tento závěr má obecnou povahu potud, že pokud dojde u
součásti SJM k její platné transformaci na peněžní prostředky, stávají se
předmětem vypořádání společného jmění právě tyto získané prostředky. Z uvedeného vyplývá, že bylo-li v souzené věci zjištěno, že v průběhu řízení o
vypořádání zaniklého SJM soudem došlo ke zpeněžení předmětných nemovitostí v
exekuci, tyto nemovitosti již později nemohly být součástí masy SJM, nemohly
být tudíž do vypořádání zahrnuty a přikázány. Předmětem vypořádání se však měla
stát částka získaná za prodej předmětných nemovitostí. Rozhodnutí Okresního
soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2014, č. j. 17 C 151/2008-408, je tudíž
nesprávné, jestliže byla žaloba na vypořádání SJM ve vztahu k předmětným
nemovitostem zamítnuta a zároveň nebyla vypořádána částka získaná jejich
zpeněžením.
K argumentu žalobkyně, že jí byly předmětné nemovitosti původním rozhodnutím
pravomocně přikázány (tedy v době exekuce byly v jejím vlastnictví), dovolací
soud poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že
„zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu má účinky ex tunc, kdy je pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a ve věci nastává procesní stav – fikce –
že se na zrušené rozhodnutí hledí, jako by nikdy nebylo vydáno. Výjimku z
tohoto pojetí představuje pouze důvodná ochrana právních poměrů třetích osob
(viz § 243g odst. 2 o. s. ř.)“ [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 896/2015 (uveřejněné pod č. C 14 930 v Souboru), k
obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl i v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 962/2015, v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2993/2016, v
rozsudku ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3513/2016, či v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 33 Odo 1205/2003 (všech dostupných na
www.nsoud.cz )]. Žalobkyně ve světle tohoto závěru de iure nikdy neměla právní
titul k tomu, aby jí předmětné nemovitosti náležely výlučně. Nemá tedy nyní z
čeho dovozovat, že by částka získaná v exekuci ze zpeněžení nemovitostí měla
patřit výlučně jí. Jestliže žalobkyně ve své argumentaci opakovaně zdůrazňuje,
že žalovanému nesvědčí žádný právní titul k tomu, aby si i jen část finančních
prostředků ponechal, neboť kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo odklizeno
i rozhodnutí, které mu přiznávalo vypořádací podíl, je její argumentace zjevně
jednostranná, neboť tímtéž rozhodnutím byl také odklizen stejný právní titul,
na základě kterého se žalobkyně měla stát výlučnou vlastnicí předmětných
nemovitostí. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nastal stav, kdy již
nebylo možno vypořádat předmětné nemovitosti, které platně nabyla třetí osoba
(což nezpochybňuje asi sama dovolatelka), ale předmětem vypořádání se měly stát
získané nespotřebované finanční prostředky sdílející společný majetkový režim
účastníků. Ve vztahu k částkám přikázaným žalovanému z účtu Modrá pyramida stavební
spořitelna, a.s. (90 868,39 Kč) a ze srážek ze mzdy ZŠ R. (84 866 Kč) žalobkyně
nevymezuje právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Dovolací
soud se proto touto obecnou námitkou v dovolacím řízení dále nezabýval.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné napadá také některé výroky rozsudku soudu
prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. K tomu dovolací
soud konstatuje, že podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného
vyplývá, že dovoláním nikdy nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního
stupně, a to ani v případě, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně
není přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 450/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Z obsahu a podrobného
odůvodnění dovolání je však patrné, že obsahově vyjadřuje nesouhlas pouze s
těmi výroky odvolacího soudu, kterým její žalobě nebylo vyhověno a rozhodnutí
soudu prvního stupně „napadá“ toliko ve spojitosti s potvrzujícím rozhodnutím
odvolacího soudu v té části, ve které jí nebylo vyhověno. Přípustné není ani dovolání žalovaného. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud žalovaný namítá, že vypořádání SJM
nelze obcházet úspěšným podáním žaloby na bezdůvodné obohacení, odkazuje
dovolací soud na výše uvedený výklad, kdy dovolatel fakticky polemizuje s
právním názorem zastávaným žalobkyní, nikoliv s právním názorem odvolacího
soudu. Ten jako nárok z bezdůvodného obohacení posoudil toliko v rozsahu částky
21 359,92 Kč. Vzhledem k výši této částky však ani v této části námitka nemůže
založit přípustnost dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.] bez ohledu na
to, že k ní dovolání žádnou věcnou argumentaci polemizující s důvody rozhodnutí
odvolacího soudu neobsahuje. Ve zbylém rozsahu pak odvolací soud posoudil nárok
ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák., jehož aplikace se dovolával ostatně i sám
žalovaný. Zcela nepřípadná je pak dovolací námitka, že žalovaný měl movitou věc –
finanční prostředky ze zpeněžených nemovitostí ve svém držení, užíval je pro
svoji potřebu a potřebu své rodiny, pročež se měla uplatnit nevyvratitelná
domněnka podle § 150 odst. 4 obč. zák., že se stal po marném uplynutí tříleté
lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu jejich výlučným vlastníkem. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že žalovaný
nevymezil ve vztahu k ní předpoklad přípustnosti. Dovolací soud pak jenom dodává, že žalovaný se nemohl stát výlučným vlastníkem
uvedených finančních prostředků uplynutím tří let od zániku SJM již proto, že
předpokladem nastoupení účinků nevyvratitelné domněnky vypořádání ve vztahu k
movitým věcem ve smyslu § 150 odst. 4 obč. zák. je skutečnost, že ohledně
těchto věcí nebyla uzavřena dohoda o vypořádání SJM ani ve lhůtě tří let od
zániku společného jmění manželů nebyl podán návrh na vypořádání těchto věcí
rozhodnutím soudu. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28
Cdo 611/2011 (uveřejněného na www.nsoud.cz), pak dále vyplývá, že nabytí
výlučného vlastnického práva k movitým věcem předpokládá, že bývalí manželé
mají společnou vůli zachovat vzniklý stav (kdo věc užívá, bude ve výlučném
užívání pokračovat i nadále jako výlučný vlastník věci). Bez přihlédnutí ke
skutečnosti, že z výše uvedeného rozhodnutí vyplývá také závěr, který
nastoupení účinků vyvratitelné domněnky vypořádání vylučuje i finančních
prostředků, pak i kdyby dovolací soud vycházel z přístupu pro žalovaného
nejpříznivějšího, je zřejmé, že řízení o vypořádání SJM bylo zahájeno v roce
2008 ve lhůtě tří let od zániku manželství, předmětné nemovitosti byly
předmětem řízení a příslušné finanční prostředky byly žalovanému vyplaceny v
roce 2010. K pravomocnému skončení řízení o vypořádání SJM došlo v roce 2014,
přičemž již v roce 2013 zahájila žalobkyně řízení v dané věci. Ohledně
předmětných nemovitostí byla žaloba podána ve lhůtě tří let od zániku SJM,
přičemž po jejich prodeji měl být předmětem vypořádání objem exekučně získaných
finančních prostředků poté, kdy dovolací soud předchozí rozhodnutí o vypořádání
SJM zrušil, k čemuž však následným soudním rozhodnutím nedošlo. Jestliže však
probíhalo řízení o vypořádání SJM až do roku 2014 a již od roku 2013 řízení v
dané věci, je zřejmé, že nelze vůbec uvažovat o shodné vůli účastníků k tomu,
aby finanční prostředky měly být ve výlučném vlastnictví žalovaného. Již z toho
je zřejmé, že o aplikaci § 150 odst. 4 obč. zák. způsobem prezentovaným
žalovaným nelze v dané věci uvažovat a ani žalovaný nemohl celou získanou
peněžní částku nabýt do výlučného vlastnictví. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání ani jednoho z účastníků přípustným,
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. ledna 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu